Kasárny v pražském Karlíně se po letech otevírají veřejnosti. Objekt, který se snažilo Ministerstvo obrany zprivatizovat, byl po neúspěšném pokusu o prodej převeden do majetku Ministerstva spravedlnosti.
Do budoucna se tato velkolepá klasicistní budova přemění na justiční palác. Vnitřní část objektu a budovy si pronajal Zapsaný spolek Pražské centrum, aby zde vytvořil místo pro kulturní a volnočasové aktivity. O tom, jaké je to být tváří týmu, kulturním developerem a v neposlední řadě také o tom, co všechno nás v Karlíně už za pár dnů čeká, jsme si povídali s Matějem Velkem.

Jsme v obrovském vnitrobloku bývalých kasáren v pražském Karlíně. Jaké to je ocitnout se tady poté, co jste museli odejít z Nákladového nádraží Žižkov? Za tři roky se vám z objektu podařilo vybudovat důležité místo na kulturní mapě Prahy.

Víš, co je legrační, že mě i lidem z týmu se stává, že namísto kasárna řekneme nádraží. Ačkoli nás stigma bývalého působiště provází, rozhodli jsme se, že je budeme cíleně upozaďovat, protože tady jsme na jiném místě, v jiné čtvrti. S Nákladovým nádražím Žižkov (NNŽ) jsme byli tak srostlí, že poté, co nás odtud Michal Bregant z Národního filmového archivu vyšťouchnul, jsem byl rozhodnutý, že do ničeho dalšího už nejdu. Nakonec mě všichni z týmu přehlasovali. První půlrok jsme intenzivně hledali vhodné místo. K našemu překvapení jsme jich našli docela dost. V tomhle je Praha kouzelná, na jedné straně je tu divoký developerský rozvoj a na druhé straně jsou tu lokace srovnatelné ve svém potenciálu se zahraničím.

Jaká další místa jste měli vytipovaná?

Jednal jsem s celou řadou developerů, vlastníků starých pivovarů, které se ale měli přestavovat na loftové bydlení. Tato místa na periferii Prahy byla už vyčerpaná. V centru jsme se byli podívat v Holešovickém přístavu, na Rohanském ostrově a viděli jsme i drobnější objekty ve Strašnicích, na Vinohradech atd. Všechna místa byla komplikovaná, nevzpytatelná a se spoustou nepříjemných okolností, které nám bránily do toho jít.

Jak jste se dostali sem?

Oslovil mě místostarosta Petr Vilgus, který má na starosti strategický rozvoj Prahy 8 a Karlína. Kromě kasáren řeší také Negrelliho viadukt a Invalidovnu. Zdála se mu příznivá doba k vyjednávání o možném využití objektu. Sešli jsme se s ministrem Robertem Pelikánem a všechno nám dávalo smysl. Náš projekt je zaujal a ministr se rozhodl, že jsme ti praví.

Jak těžké bylo vyjednávání s ministerstvem? Jak to probíhalo?

Trvalo rok, to vysvětluje úplně všechno. Náš právník přepsal celou smlouvu, protože úředníci se ke všemu vyjadřovali do úplných detailů. Nakonec jsem jim vděčný, začali postupně chápat, o co nám jde, a dneska jsem přesvědčený o tom, že jsme nemohli najít lepší partnery. Byla to souhra okolností a šťastných náhod.

V kasárnách vzniká kulturní a volnočasové centrum pro různé cílové skupiny. Azyl zde nalezlo také multifunkční kulturní centrum Karlin Studios, které se tak vrací na místo činu. Co nového na rozdíl od NNŽ vám tento velkolepý prostor nabízí? Zároveň jsme také v rezidenční a korporátní čtvrti, která se značně liší od Žižkova.

Máš pravdu, tady se bavíme o úplně jiné čtvrti, a proto k ní přistupujeme jinak. Především zavíráme dveře hlasité hudební, zejména elektronické produkci. Myslíme si, že jakékoli repetetivní beaty zde vytvoří zbytečné napětí mezi sousedy, a nám se líbí, jaký je tady klid. Tenhle typ hudby má navíc v Praze takový prostor, že není třeba, aby měl další. Karlín jsme se snažili v poslední době poznávat. Strávili jsme tady dny a noci, pozorovali jsme, jak se chovají lidé v hospodách, v parku a podobně. Pro nás je důležité, aby se z kasáren stal prostor nejen pro rezidenty, ale také pro další zájmově nevyhraněné návštěvníky. Mým snem je, že sem jednou přijdu a u stolu budou sedět pankáči, hipsteři, babičky, rodiče s dětmi. A ideálně i soudci. Aby to zkrátka bylo místo otevřené všem bez rozdílu, které se nezaprodává nějakému trendu.

Jak hodláte různé cílové skupiny oslovit?

Nikdy jsme v NNŽ neměli peníze na reklamu. Ideální je, když se mezi lidmi rozšíří, že to místo existuje. Těší mě, že se o nás hodně píše a nás to nestálo žádné zvláštní úsilí. Přidanou hodnotou celé věci je také to, že máme renomé. Věřím, že to bohatě stačí. Já budu plně spokojený, když po letošní sezóně nebudeme ani tak finančně za vodou, jako když budu vědět, že se sem lidi opakovaně vrací. Že to místo pro ně dává smysl a doplňuje nějakou logickou městskou infrastrukturu.

Myslíš něco jako náměstí, místo setkávání?

Přesně tak. To je to, k čemu směřuju. Nelíbí se mi, když tomu někdo říká buzerplac. Nádvoří mi zase přijde, jako bych byl zámecký pán a moji kolegové moje služebnictvo. Logicky tedy jako náměstí.

Přibliž stručně dramaturgii programu.

Na rozdíl od NNŽ budou silnou složkou programu sport a volnočasové aktivity. To je pro nás křest ohněm a tušíme, že to přitáhne jiný typ návštěvníků. Druhou částí je kino, které bude fungovat přes zimu, protože tu je zachovalý kinosál. Určitě chceme mít také letní kino. To byl vždycky můj sen, který jsem si splnil už na nádraží. Další dramaturgická linka je vzdělávací. Chceme spolupracovat s organizací Free Cinema, která učí děti, jak si animovat svůj film. Pak je tu složka umělecká, sídlí tu zmíněné Karlin Studios. Venku budou stát dvě obří sochy od Čestmíra Sušky a doufáme, že postupně přibudou další výtvarníci, kteří zde vystaví své objekty. Další rovinou je hudba s jistým žánrovým omezením, o kterém jsem už mluvil. Budou tu koncerty živé hudby. Kromě aktuálních žánrově rozmanitých kapel, které budou hrát v klubu, který vznikne v bývalých garážích, chceme pořádat i koncerty vážné hudby. Především pak v kinosále, který je skvělý akusticky. Umím si představit, že by dvůr mohl fungovat i pro koncerty větších orchestrů, ale to bude spíše výjimečně. Poslední složkou programu je divadlo, nesplněný sen z nádraží. Máme nyní připravené dva velké projekty do starší části budov kasáren. Využijeme také velkou venkovní plochu. Už teď víme, že tu prostor dostane nový cirkus a další aktivity.

Jak projekt financujete? Hodláš žádat o granty? Nebo z jakých dalších zdrojů čerpáte?

Zatím to platím ze svého, respektive z úspor, co máme se ženou. Plus máme ještě nějaké zbytky peněz po nádraží. Pak budeme logicky žádat o projektové granty. To bude důležitá složka financování. Zároveň máme kavárnu, takže z jejího provozu půjdou taky nějaké peníze.

A co komerční partneři? Zmínil jsi, že nechceš prostor zaplnit vizuálním smogem.

Nákladové nádraží i kasárna jsou kulturní památkou, a proto si myslím, že to tady nemá vypadat jako na Karlově mostě nebo ve Zlaté uličce. Všechny subjekty včetně velkých komerčních značek zde mají dveře otevřené, ale musí přijmout základní paradigma, že se jejich logo nikde neobjeví v takové podobě, aby návštěvníky, včetně těch dětských, viditelně otravovalo a ukazovalo, která značka to platí. Nesmírně si cením našich partnerů a rád je vyjmenuji. Ať už je to Red Bull, Toi Toi, Club Maté, Event Support, Hustle Production a mnozí další, nebo potenciální partneři pro letní kino, se kterými nyní jednáme. Všichni přijímají fakt, že jejich brand tady nikde nebude prodávaný formou velkého vizuálu. Včetně Vinohradského pivovaru, jehož piva točíme.

V médiích tě označují za „kulturního developera“. Co to pro tebe znamená?

Nejsem kulturní developer v pravém slova smyslu jako například Leoš Válka (DOX), Richard Balous (La Fabrika) nebo Meda Mládková (Muzeum Kampa). Oni své projekty financují ze svých peněz a na rozdíl ode mě mají výrazně větší kapitál na to, aby ty věci dělali na světové úrovni. Když pak Leoši Válkovi Praha neposkytne grantovou podporu, tak on nevyklidí pole. My jsme bohužel v situaci, že jsme na té politické a obecné podpoře závislí, takže pokud se proti nám postaví někdo, kdo nás bude chtít vyštípat, nemáme jinou šanci než uhnout. A protože nejsme squatteři, tak to tady nezabarikádujeme a nebudeme vyjednávat o podmínkách. Radši se slušně sbalíme a odejdeme.

Co je tvou původní profesí? Jak ses ke kulturnímu aktivismu dostal?

Mám pocit, že jsem šťastné děcko, protože jsem se narodil do doby, kdy se mě už nedotkl komunistický režim. Byl jsem vychovaný a formovaný k tomu, že svobody je třeba si vážit. To je jádro mého aktivismu.

Co se týče vzdělání, studoval jsem na fakultě humanitních studií. Díky škole jsem vyjel na několik stáží do ciziny a myslel jsem si, že budu filozofem a teoretikem architektury. Zajímalo mě životní prostředí člověka. V době, kdy jsem dodělával doktorát, ve mně honba za tituly nějakým způsobem vyhasla. Částečně za to může povaha univerzitního prostředí v Čechách. Díky bohu za moji ženu, která mi dodala odvahu k tomu, abych se na tři doktorská písmenka za jménem vykašlal a začal se věnovat práci rukama. Dostal jsem do vínku relativní míru šikovnosti a manuální zručnosti, takže jsem se začal živit jako truhlář a tesař.

Dlouhou dobu jsem také pracoval jako projektový manažer, takže jsem získal představu, jak určitý projekt uskutečnit. Uvědomil jsem si, že je dobré dělat něco smysluplného, co mi bude přinášet každodenní štěstí, i když s obrovskou dávkou stresu a nejistoty. Hlavním předpokladem je podpora mojí ženy a lidí, kterých si vážím. Základním předpokladem úspěchu naší práce je skvělý tým lidí, se kterým pracuji. Takže nakonec nejsem ani filozof, ani teoretik architektury, ale v mnoha ohledech jsem své teoretické vzdělání přetavil do praxe.

Co pro tebe znamená magické slovo lokální? Často se dnes používá, možná spíš nadužívá, ale někdy mám pocit, že je to jen chytlavá marketingová nálepka. Kopírují se trendy ze zahraničí a implementují do našeho kontextu. Ať už se jedná o různé podniky, služby, jídlo, trhy, kulturní věci ve veřejném prostoru a podobně. Všechno nakonec vypadá stejně jako jedna „globální“ franšíza a není poznat, zda jsi v Brně, Praze, Berlíně nebo Vídni.

Jsem přesvědčený, že tohle není nadužívání, ale zneužívání pojmu. Vždycky je důležité vybrat, co je v tom místě silné. Od začátku jsme se radili, co s prostorem v kasárnách provedeme. Nakonec jsme si ale uvědomili, že místo nechceme nijak zásadně měnit. Jen jsme ho vyčistili od toho, co bylo špatné a nebezpečné. Začleňujeme věci, které sem zapadají a místu prospívají. V tomhle případě je naprosto správné používat pojem lokální. Zároveň nechceme, aby sem suroviny, které využíváme, jezdily zbytečně zdaleka nebo byly financované z divných peněz. Nechceme se spojit s ničím, co by nám přinášelo morální dilemata. Není důležité, zda jsme pojmenovatelní nějakým slovem. Podstatné je, zda tu věc děláme dobře. A věřím, že tlaky zvenku, finanční, politické nebo jakékoli jiné, nepovedou k tomu, abychom se sami sobě zprotivili.

Smlouvu máte na tři roky, v hlavní budově má být justiční palác. Odhadem však rekonstrukce objektu potrvá cca deset let. Visí tedy ve vzduchu to, že jednou půjdete pryč. Jak se vyrovnáváte s pocitem, že vytváříte dočasné hodnoty? Nechybí ti možnost vybudovat něco trvalého?

Nemyslím si, že vytváříme dočasné hodnoty. Na nádraží jsme prošlapali cestu, ve které může někdo další důstojně pokračovat. Už sama povaha našeho počínání je toho důkazem. Doteď se mi ozývají štamgasti, někdejší kolegové a nahodilí návštěvníci, že nám drží palce. Že jsme dostali tuhle druhou příležitost, jen dosvědčuje, že to děláme na úrovni. Je to riziko podnikání jako každé jiné, s tím rozdílem, že to neděláme primárně proto, abychom byli bohatí. Zaplať pánbůh, že jsme natolik mladí, zdraví a zamilovaní, že máme svobodu tohle dělat. Naše nasazení paradoxně tou dočasností získává obrovský impuls. Jakkoli to může být viděné jako nevýhoda, vnímám to jako výhodu.

Pevně doufám, že to vydrží víc než tři roky. Kdyby to bylo deset let, nebo ještě víc, bylo by to super. Doufám, že za pět let už nebudu ten, kdo o té věci rozhoduje, ale že mě vystřídá někdo jiný a já tady budu chodit jako údržbář v montérkách. To je role, ve které se i teď občas ocitám, a už teď vím, že se v ní budu cítit líp než jako ten, kdo má jen telefon na uchu a dává celému projektu tvář. Jsem přesvědčený, že budu projektu výrazně platnější jako ten, kdo věci navrhuje, vymýšlí a zároveň má mimikry správce, údržbáře nebo protivného vrátného.

Foto: Dorota Velek

Mohlo by vás také zajímat /