Jak se daří 8smičce, zóně pro umění, po více než ročním fungování? Co přináší Humpolci a jak se vede malá regionální kulturní instituce? Povídaly jsme si s její ředitelkou Marcelou Strakovou.

Na dálnici D1, na půl cesty mezi Prahou a Brnem se v bývalé továrně na sukno nachází zóna pro umění 8smička, jejímž zřizovatelem je humpolecký Nadační fond 8smička. „Projekt konverze bývalé textilky na kulturní centrum iniciovali Bára & Zdeněk Rýznerovi ve spolupráci s širším okruhem humpoleckých obyvatel, podnikatelů, odborníků i přátel,“ uvádí se na webových stránkách 8smičky. Projekt je ojedinělý v tom, že je financován výhradně ze soukromých peněz společností Hranipex z iniciativy podnikatele Zdeňka Rýznera a jeho manželky Báry.

Když jsem přijela do 8smičky jedno sobotní letní odpoledne, děti jsem dala na odpolední rodinnou dílnu a s Marcelou jsme si sedly k rozhovoru. Shodou okolností se připravoval pravidelný kurz kresby v plenéru, který je mezi místními oblíbený. Protože byl déšť na spadnutí, Marcela během našeho rozhovoru operativně vyřešila náhradní místo na nedalekém hradě Lipnice. Zdálo se, že v 8smičce není nic problém. Tým je sehraný, výstavy a další bohatý program navštěvované a knihy z nakladatelství 8smička opakovaně vyprodané. Náš rozhovor přerušil hlučný projev Zdeňka Rýznera, který v knihkupectví agitoval návštěvníky ke koupi knih, které považuje za jakési sběratelské fetiše. „Zdeněk tuhle drzou evangelizaci dělá rád. Jsme vlastně jen my dva, kdo takto návštěvníky zahrnuje všetečnými dotazy. Po ostatních zaměstnancích tohle chtít nemůžu,“ komentovala s úsměvem Marcela.

Před rokem a půl jsi mi se zápalem popisovala, jak 8smičku připravujete. Mluvila jsi o tom, že se ti plní jeden velký sen, protože máš možnost postavit v zásadě na zelené louce instituci od A do Z. Letos na jaře jste měli za sebou první rok fungování. Jak bys ho zhodnotila?

Samozřejmě to prošlo proměnami. Něco jiného je plánování, to byla radostná fáze, protože v sobě nenesla realizaci a zodpovědnost a mohli jsme si v klidu promyslet strategii. Nebylo to ještě zatížené provozem, programem a povinnostmi. Zajímavý moment nastal ve chvíli, když jsme to zkolaudovali. Pět týdnů před otevřením jsme převzali dům a tím začala doba zodpovědnosti. Najednou máš tu fyzickou věc, už to není jen na papíru a musíš řešit mnoho nečekaných záležitostí. I když to bylo hotové a funkční, bylo potřeba nastavit mechanismy v domě, stihnout se nastěhovat a vymyslet, jak bude fungovat přenos informací a všechno mezi námi. Každý z nás měl postupně nějakou krizi, někdo právě po otevření. Najednou byla pozornost všude a na všem a navíc s médii v zádech.

Měli jste dlouhodobou kampaň před otevřením, která jen zvyšovala očekávání.

No právě, a pak nastane to chození do práce a začnou každodenní starosti a už to není o tom užívání si úspěchu. Zabíhá se rutina a organizační věci, které byly pro spoustu z nás nové. Je tu hodně kreativních lidí, co by se chtěli věnovat jen tvůrčím věcem a nikomu se moc nechce zabývat tím, zda nám funguje třeba elektronický systém na prodej knih. Nerozlišuji, zda jsou některé pozice technické, jiné produkční nebo kreativní. Chci mít v týmu hlavně spokojené kolegy, kteří si taky plní sny. Jediné, co každý v tak malém týmu musí skousnout, jsou kumulované funkce. Každý má ideálně na starosti alespoň jednu programovou část, za kterou si stojí, a k tomu si řeší taky produkci s administrativou. Půlku dne vymýšlíte programové věci a druhou půlku řešíte nezáživnou tabulku. Něco za něco.

Myslíš, že kreativci pak budou mít k té práci větší osobní vztah?

Je to důležité pro instituci, aby tu byly osobnosti, které budou kdykoli a kdekoli nositeli hodnot 8smičky. Zároveň je to dobré proto, že když něco zvažuji, přijdu za nimi a oni jsou schopni mi oponovat a vedeme společnou diskusi. Nyní už jsme se dostali do druhé vlny, kdy si lidé z týmu dohlíží na svoje věci a dělají to místo mě. Těším se, že zase všichni spolu budeme víc plánovat. Je dobré po nějakém čase udělat revizi věcí. Říct si, co funguje a co ne a zda jsme stále na stejné vlně. Někdy je dobré něco prostě změnit. Každý do toho vstupoval s nějakými očekáváními a představami. Po čase může zjistit, že v reálu je to jiné. Měníme se i my, nejen projekty. Zásadní je, aby neopadla motivace. A udržet ji, je nejtěžší a není to o penězích. 8smička má v tomhle směru štěstí, že je v Humpolci. Nic podobného tu není, a proto lidé z týmu myšlence věří a chtějí ji společně rozvíjet.

Jak udržuješ lidi v týmu motivované?

Základem je společná diskuse a rozhodování o tom, co se má a nemá realizovat a hlavně proč. Snažím se také každého, včetně sebe, vnímat podle toho, v jakém životním stadiu se nachází. Někdy je třeba víc tolerance a svobody, jindy více péče. V zásadě jde o lidský, empatický přístup a musí vás zajímat lidi. Nic složitého v tom není. Je také třeba, aby každý věděl, co dělají ostatní, znal souvislosti a vážil si druhých i sám sebe. Komunikace je základ a taky je třeba mít čas se na sebe vzájemně naladit, takzvaně „to spolu vysedět“, a ne si posílat jen e-maily a volat. Mnohdy tu jsem i bez porad a schůzek. Jen tak pozoruju každodenní chod 8smičky. Je důležité jen spolu být a nic neřešit. Osobní kontakt je v pracovních vztazích klíčový. V e-mailech vzniká plno nedorozumění. A nejen v nich.

V našem prvním rozhovoru jsi uvedla, že 8smičku na začátku připravovalo osm lidí. Ty sama dojíždíš z Prahy. Jaké je nyní složení vašeho týmu?

Napůl je tým z Humpolce a napůl z různých míst. Ti místní se sami ozvali, že by tu chtěli pracovat. Jsme velká komunita, dohromady 42 lidí, pokud počítám externisty, kustody, brigádníky z kavárny a naše dvě dobrovolnice. Já napřímo řídím dvanáct lidí. Za klíčovou součást týmu považuji také grafické designéry Štěpána Malovce a Martina Odehnala, kteří jsou sice nejvíc v Praze, ale jsou s námi od začátku. Vyvíjeli vizuální identitu a zajišťují veškerou vizuální komunikaci 8smičky včetně publikací. Oni společně s produkční Klárou Voskovcovou, hlavní kurátorkou Emmou Hanzlíkovou a dalšími spolupracujícími kurátory a architekty patří k té pražské části týmu, kterou s Humpolcem nejvíc propojuju já – na schůzky se stěhuju tam a zpátky.

Zmínila jsi, že se zase chystáte plánovat. Co konkrétně?

Ano, už jsme spoustu věcí vychytali a je čas si říct, co budeme dělat příští roky stejně a co trochu jinak. Vyjma výstav máme nové formáty jako třeba podcasty, kdy nahráváme komentované prohlídky výstav, a to je teprve začátek. Zvažujeme také kuchařský pořad. Nahoře máme velkou kuchyň a několik z nás se ve vaření našlo. Někdy vaříme a jíme společně. Jídlo spojuje, a tak bychom se o to rádi podělili.

Výstavy jsou tedy jen zlomkem vašeho programu a k prezentaci instituce se dá využít i zákulisí. Řekni mi více o vašich dalších aktivitách.

Výstavy jsou ročně tři. Od začátku to máme nastavené tak, že jsou souběžně výstavy a další programy, které ne nutně, ale často úzce souvisí s výstavou. K té aktuální, o solitérních umělcích Vysočiny „Vrchovina, krabatina, mrchovina“, máme také komentovanou prohlídku po kraji – na kole. Takže ne všechno se děje jen v naší instituci. Významná je u nás vzdělávací sekce. Pořádáme zmíněné pravidelné kurzy kresby, které jsou dobře navštěvované. Pak máme Akademii 8 určenou pro teenagery. Učili se s námi třeba natočit a sestříhat video. Pak jsou věci jako Den architektury, kterého se účastníme. Nyní budeme partnerem ceny za experimentální film na jihlavském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů (MFDF) a účastníme se knižních veletrhů.

Podpoříte cenu na MFDF finančně?

Ano, ale je to malá částka. Na festivalu budeme mít taky dílnu pro rodiče, protože sobotní rodinné programy jsou naše stěžejní věc a rodiny jsou jedna z našich hlavních cílových skupin. Konají se každou sobotu ve dvě a dílnu pokaždé vede jiný lektor. Někdy přijde více lidí, jindy méně. Důležité je nepolevovat. Dneska se tam třeba tvoří hlubotiskové grafiky.

Pak máme program Sirény, který se koná každou první středu v měsíci ve veřejném prostoru. Chodí se po městě a řeší se jeho vizualita. Je důležité chodit, dívat se a dělat si názor na město. Schází se skupina cca pěti deseti lidí. Loni jsme v rámci programu Sirény ve spolupráci s designéry a dvěma živnostníky připravili nový design jejich výloh (jednalo se o obchod s mobily a protilehlé květinářství). Byla to pro nás všechny zajímavá zkušenost s rozpačitým výsledkem a přijetím. Na netradiční zimní výlohu v květinářství si lidé museli zvykat. Navíc modelka na fotce ve výloze se mezitím stala celosvětově známou, tak můžeme s nadsázkou říkat, že je to taky trochu díky humpolecké výloze. Letos chceme pokračovat.

Vaše první publikace k výstavě Pocta suknu: Textil v kontextu umění získala cenu za design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2018. Vaše knihkupectví je velmi dobře zásoben a nechybí v něm mnoho zahraničních knih (nejen) pro děti, které nejsou běžně k dostání. Pověz mi o obchodě i vašem nakladatelství.

Ke každé výstavě vydáváme knížku, která je přesahová. Není to vyloženě katalog k výstavě, téma se snažíme rozvinout nad rámec naší výstavy. Oslovujeme kolegy, kterým jsou témata blízká, knihám věnujeme velkou péči a k tomu máme úžasné grafické duo. Za sebou máme čtyři tituly a jednu koedici. Z našich čtyř titulů jsou dva beznadějně vyprodané a do konce roku ještě dva tituly vydáme. Extrémně úspěšná je publikace Vrchovina, krabatina, mrchovina – Solitéři Vysočiny, která se vyprodala už měsíc a půl po otevření výstavy. Hodně jsme zvažovali dotisk, ale náš rozpočet není bezedný.

Jedna známá mi nedávno řekla, že sbírá katalogy z 8smičky právě proto, jak vypadají.

Ano, podle nás mají už teď sběratelskou hodnotu. Od začátku jsme chtěli, aby vznikla edice, a to vedlo ke spolupráci s designéry Štěpánem Malovcem a Martinem Odehnalem. Já si myslím, že naše knihy jsou úspěšné velkou měrou díky jejich invenci. My jim jen dáváme prostor a děláme zásadní rozhodnutí. V určitém momentu jsou ale knihy nejvíce o nápadu. Jak budou napsané a jaký design budou mít. To samé u nás platí také u výstav. Zároveň připravujeme k vydání soubor čtyř svazků souborného výtvarného díla Josefa Čapka, který iniciovali manželé Rýznerovi ještě před vznikem 8smičky. Je to velký projekt, který jede paralelně s tím, co realizuje a připravuje 8smička, a brzy nás čeká uvedení prvního ze čtyř dílů na trh.

Takže láska zakladatelů a mecenášů k Čapkovi předcházela vzniku 8smičky?

Myslím, že jejímu vzniku předcházelo mnohem více věcí. Především potřeba Rýznerových zprostředkovat lidem umění a motivovat je k tomu, aby přemýšleli o sobě a prostředí, kde žijí. 8smička má dávat prostor pro inspiraci. Čapkovský projekt logicky se vznikem 8smičky přešel pod ni. Velký podíl má i sběratelská vášeň našich mecenášů a potřeba otevřít jejich sbírku veřejnosti. Nahoře v patře budeme na podzim otevírat sbírkovou expozici nadace. Sbírka zahrnuje díla od Josefa Preislera až po současníky převážně české a slovenské scény.

S jakými dalšími organizacemi v regionu spolupracujete?

Hodně s jihlavskou Oblastní galerií Vysočiny (OGV). Půjčujeme si z jejich sbírek hodně věcí a děláme jim tak snad i promo. Takže o sobě víme a jsme parťáci. Obrací se na nás také jiná krajská muzea a galerie. V zásadě se ale s těmito institucemi zatím poznáváme. Jsme trochu specifičtí, to uznávám. Na jednu stranu spolupracujeme s mnoha velkými institucemi z velkých měst, na druhou stranu sledujeme regionální linku. Oboje je pro nás důležité.

Jak to myslíš s tou specifičností?

Například v partnerství. Děláme různé přesahové a netradiční věci, které někdy pro zúčastněné znamenají spoustu práce navíc. Nyní třeba připravujeme s nedalekou sklárnou Bomma ve Světlé nad Sázavou výlet pro účastníky Designbloku. Máme za sebou spolupráci s pražskou UMPRUM, kdy jsme společně vyhlásili výzvu pro studenty uměleckých středních škol Vysočiny, která skončila uvedením dvou výstav v galerii NIKA. Spolupracujeme s pražskými ateliéry architektury na ČVUT a UMPRUM. Připravujeme semestrální projekt, ve kterém se studenti budou zabývat jen Humpolcem. S vedením města chceme podepsat memorandum o spolupráci, abychom zakotvili dlouhodobé společné vize. Chceme, aby se koncepčně řešilo umění ve městě a další témata kulturní politiky. Dále spolupracujeme s místními organizacemi, spolky, firmami a dalšími subjekty, které bychom chtěli nadchnout pro město a umění v něm.

Od začátku vozíte speciálním autobusem lidi z Prahy nebo Brna na vernisáže.

Ano. Pak jsou aktivity, kdy já nebo kolegové jezdíme přednášet ven na konference. Já nejvíc o budování a řízení takové instituce a kolegové často prezentují naše vzdělávací aktivity. Každá přednáška je pro mě výzva, protože se musím zamyslet nad tím, jak nejlépe předat lidem (nejen) z oboru své zkušenosti a nadchnout je. Usiluji také o to, aby se v 8smičce jednou za rok konala nějaká odbornější akce – platforma pro diskusi. Měli jsme zde ve spolupráci s ministerstvem kultury seminář o tom, jak osvětlovat expozice. Byli tu lidé z muzeí a galerií z celé České republiky. Plánujeme také seminář o marketingu ve výtvarném umění a do budoucna téma participace, protože ta je hodně zásadní.

Když sem přijedeš, ocitneš se v něčem na místní poměry dost netradičním. Podle posledního trendu zrekonstruovaný industriální objekt, vydesignovaná kavárna a každý detail v budově, drahé a krásné zákusky za pražské ceny. Do toho tu potkáš známé z Prahy. Vůbec to nevypadá jako prostor pro místní lidi. Jak na 8smičku reagují?

S touto kritikou se setkávám často, jsem si toho vědoma a cíleně s tím pracujeme, aby nebyly bariéry žádným směrem. Vnímám to stejně. Kdybych bydlela v Humpolci, tak je dost možné, že bych sem ani nechodila a rozčilovalo by mě, jak je to v něčem dokonalé a precizní, potažmo drahé, a takzvaně posh. Tyhle věci se snažíme kompenzovat tím, že děláme programy hlavně pro místní publikum, jako je jednou za měsíc kino, zmíněné Sirény, kurzy kresby nebo přednášky o umění a rodinné dílny. Je zásadní, aby se zde vytvářela komunita, která instituci důvěřuje, chodí sem ráda a nemá mentální ani jinou bariéru. To, že je něco dotažené, ještě neznamená, že je to luxus. Je to jen promyšlené a poctivě oddřené do posledního detailu. Máme tu výstavy za 8 korun a vedle zákusků za 80 korun taky buchty za 28 korun. Základ je také to, že s místními a se všemi prostě mluvíme a posloucháme je. Kohokoli, kdo přijde, se snažíme vyzývat a motivovat, aby přišel i příště a vzal s sebou i další lidi. Bezvadný je v tomhle náš kavárník Zdeněk Tošer. On v zásadě hraje klíčovou roli v našem týmu, protože je tu víceméně denně a mluví s každým nad parádním kafem a dortem.

Nadstandardní je také do detailu implementovaný vizuální styl 8smičky, patrný dokonce na zámcích šatních skříněk, opěradlech židliček nebo vašem firemním porcelánu v kavárně.

V tom se odráží moje někdy až chorobná preciznost a fakt, že pracujeme se skvělými designéry, a taky důvěra, kterou máme. Je tu pár takových vychytávek, protože právě detaily mají vliv na vnímání celku. Je to také tím, že jsme to spolu tvořili od začátku a měli jsme v tomto případě peníze a čas. Tyhle doplňkové věci jako hrnky se dvěma tečkami nejsou ve finále až tak drahé, ale musíte si je napřed s někým vymyslet.

Setkali jste se s nelibostí místních lidí?

Jsou to klasické předsudky na malém městě. Pro někoho je těžké oddělit dobrý projekt od osobních averzí, ale to najdete všude. Může být podezřelé, že za 8smičkou je hlavní motivací něco měnit, že je projekt tak ambiciózní a současně neziskový, lépe řečeno prodělečný. Když se na to ale podíváte pozitivně, vidíte za tím mecenášství.

Jaký vnímá 8smičku vedení města a kraj?

Snažíme se navázat spolupráci s městem, ale zatím je to spíše o poznávání se a hledání společných témat, jako třeba umění ve veřejném prostoru a související témata. Město 8smičku nezřídilo, vzešla z iniciativy místní skupiny okolo Rýznerových. Možná i proto mi přijde, že to ještě bude běh na dlouhou trať, ale věřím, že v oblastech, jako je kulturní politika, umění ve městě nebo participace, bychom jednou mohli být i pro město dobrými partnery. Zatím chodím na radnici s domácími zákusky a odcházím s přísliby, tak uvidíme, co se společně povede. Kraj nám upřímně fandí, respektuje nás a to je pozitivní.

8smička je ryzí mecenášský projekt. Jaký je tvůj vztah jako ředitelky k manželům Rýznerovým?

Pro mě jsou to skvělí partneři pro práci. Nemají ambice do chodu instituce dramaturgicky zasahovat, ale současně mám pocit, že je to všechno naše společné dílo. Mám svobodu a důvěru, kterou nechci zklamat. Za Bárou a Zdeňkem můžu kdykoli přijít, když mám problém, poradit se a „probrat to“. Nikdy jsem se s takovou velkorysostí nesetkala a vážím si toho každý den. Je tu skvělý tým, a proto je možná 8smička i tak úspěšná.

Podle toho, co popisuješ, to vypadá téměř ideálně. Přeju hodně štěstí.

Vždycky když něco vypadá ideálně, je to podezřelé. Jasně že v zákulisí najdeme mráčky. Ale ten pocit, že děláme něco, co je výjimečné a má smysl, to doufám převyšuje. Je to cesta. A zase přijeď. Ale fakt!

Foto: 8mička, Kateřina Přidalová

Nepřehlédněte/