Architekti v sociálních službách

Jak může architektonická praxe pomáhat při řešení sociálních otázek a kultivaci veřejného prostoru? Jak vypadá mezioborová spolupráce v pojetí organizace Architekti bez hranic a co jí může přinést zapojení do mezinárodní sítě? Povídali jsme si se zakládajícími členy spolku, architekty Karolínou Kripnerovou a Vojtěchem Sigmundem.

„Architekti bez hranic je nezisková organizace, která sdružuje architekty a designéry se zájmem o veřejný prostor. Cílem organizace je iniciovat a spolupodílet se na projektech pro znevýhodněné lidi, kultivovat veřejný prostor a posilovat mezilidské vztahy,“ uvádí se na vašich webových stránkách. Co bylo impulsem ke vzniku spolku?
Karolína Kripnerová (KK): Působíme už od roku 2015, kdy jsme začali v Praze pořádat sousedskou slavnost Zažít město jinak v podchodech u stanice Vltavská. Od roku 2017 jsme oficiálně zapsáni jako spolek.

Vojtěch Sigmund (VS): Cítil jsem potřebu věnovat se sociálním otázkám v architektuře už ve škole. Studoval jsem dva roky ve Francii, kde jsme k těmto tématům byli vedeni. Následně jsem si zvolil jako téma diplomního projektu bydlení pro lidi bez domova. Po skončení školy jsem měl tendence iniciovat podobně laděné projekty, ale zjistil jsem, že když je člověk sám, tak toho příliš nezmůže. Kontaktoval jsem proto další stejně smýšlející lidi. S Karolínou jsme se potkali na přednášce, kterou organizovala.

KK: Taky jsem zpracovávala diplomku na sociální téma, navrhovala jsem azylový dům pro matky s dětmi. K tématu bezdomovectví jsem se dostala ve Vídni na stáži. Zde jsem poznala zajímavý projekt VinziRast-mittendrin, což je společné bydlení lidí bez domova a studentů. Tehdy jsem si uvědomila, že i když je bezdomovectví složitý společenský problém, můžu jako architektka prostřednictvím svých nástrojů a schopností pomáhat nalézat řešení. Dalším impulsem ke vzniku naší iniciativy byla zmíněná přednáška. Do školy jsem pozvala architekta vídeňského projektu Alexandera Hagnera, který se v problematice bezdomovectví angažuje. Takže prvním impulsem bylo bezdomovectví a nyní se snažíme rozšiřovat záběr i na další společensky odpovědná témata architektury.

Orientační systém v podchodech na Vltavské
Orientační systém v podchodech na Vltavské

Etika a společenská odpovědnost architektů se pomalu dostává do diskuse. Nedávno se třeba konala výstava Drazí architekti… — Etika architektury. Jak v tomto směru vnímáte situaci v Česku?
VS: V České republice jsme v sociálních otázkách architektury určitě pozadu. Týká se to celého bývalého východního bloku. Je to patrné také z mapy poboček mezinárodní sítě Architektů bez hranic (jejíž součástí se snažíme být), kde tyto země zatím nemají moc zastoupení. V západní Evropě je dnes běžné, že se i slavní architekti věnují sociálním projektům.

KK: Povědomí o sociálních úlohách architektury je u nás zatím malé. Když se podíváte na stavby pro sociální služby, jako jsou třeba azylové domy, většinou je architekti ani nenavrhují. Těmto stavbám se moc nevěnuje pozornost.

To si vysvětlujete čím?
KK: Architekt Miroslav Vodák na diskusi o společenské odpovědnosti architektury, kterou jsme pořádali, zmiňoval, že nezájem o služby architektů vyplývá také z naší nedávné historie. O architektuře se nemluvilo, takže společnost ji nebere jako samozřejmou součást. Je tu diskontinuita s minulostí. Ve společnosti bohužel panuje přesvědčení, že mít v projekční fázi architekta, je určitým luxusem a projekt to prodraží. Snažíme se proto vysvětlovat, že je to právě naopak. Architekt může nějaké peníze ušetřit a pomoci jiné správným směrem investovat. Rádi bychom zpřístupnili práci architektů a ukázali, že to není jen služba pro majetné.

Jak byste vaše služby chtěli lidem zpřístupnit?
VS: To je náš sen a uvidíme, jak se ho podaří zrealizovat. Jeden z možných přístupů, jak toho dosáhnout, je přes prostředníky – neziskové organizace. Proto pracujeme s těmi, které jsou se sociálně znevýhodněnými cílovými skupinami v kontaktu. Myslím, že nejenom my, ale i ostatní architekti se snaží měnit veřejné mínění a vyvracet mýtus o tom, že architekt nebo designér jsou ti, kdo projekt zdražují.

Kromě osvěty, pořádání přednášek a popularizace architektury se věnujete také praktické činnosti. Z vaší první výroční zprávy vyplývá, že se zatím věnujete malým projektům nebo dočasným intervencím ve veřejném prostoru.
VS: Máme víceméně tři skupiny činností. Kromě osvěty jsou to vlastní iniciované projekty jako například Veřejné šatní skříně nebo orientační systém na Vltavské. Pak děláme věci na zakázku, když nás někdo vyzve, jako je třeba projekt veřejných sprch Sprchomat, který vzniká ve spolupráci s organizací Nejdřív střecha.

Zažít město jinak 2018
Zažít město jinak 2018

Popište mi, jak se zrodil nápad orientačního systému na Vltavské a jak se vám spolupracovalo s městskou částí Praha 7, která projekt podpořila.
KK: V podchodech na Vltavské pořádáme od roku 2015 sousedské slavnosti Zažít město jinak, kam jsme vždy sezvali také různé neziskové organizace. Často jsme však naráželi na problém, že lidé ze zastávky Vltavská nemohli do podchodu u řeky trefit. Původně jsme chtěli nakreslit jednoduché šipky na zem. Jakmile jsme to ale začali projednávat na úřadech, narazili jsme. Dozvěděli jsme se, že když bychom něco namalovali na zem, tak za to určité místo, kde je malba, poneseme zodpovědnost. To znamená, že kdyby na tom místě někdo uklouzl a zlomil si nohu, bude to na nás. Museli jsme tedy celý koncept předělat, protože jsme se najednou nemohli dotknout země. Rozhodli jsme se natřít barvami stěny, ale to zase znamenalo diametrální změnu rozpočtu. P7 nám poskytla grant, protože s tím místem sami chtěli něco dělat.

Jakou používáte metodiku a nástroje?
VS: Náš název Architekti bez hranic vnímáme nejen geograficky, ale také jako přesah do jiných témat a způsobů práce architektů. To znamená, že se nesnažíme jen získat zakázku, ale sami se stáváme hybateli změn. Jsme také specifičtí v tom, že se snažíme o mezioborovou spolupráci, což je v poslední době takový trend. Všichni vědí, že mezioborová spolupráce je důležitá, ale připadá mi, že se to ne vždy daří realizovat. Nám se to opravdu podařilo nastartovat. Aktivně spolupracujeme se sociálními pracovníky, se skupinou „Bezdomovci, lidé jako my“ a různými organizacemi, které se sociálním otázkám věnují, s místními komunitami a městskými zastupitelstvy. Takže to lze považovat za jinou než klasickou metodu architektury. Nedávno jsme třeba spolupracovali na workshopu participativní architektury v Ostravě v osadě Bedřiška.

Co přesně se v osadě Bedřiška řešilo?
VS: Organizátorem byl spolek Zachraňte Bedřišku. Osada sestává z finských domků. Jsou to dřevostavby, do kterých byli před dvaceti lety přestěhováni takzvaní nepřizpůsobiví občané. Dříve tam byly i skládky odpadů, pak se to vyčistilo, a nyní je tam komunita lidí, která se s místem snaží něco dělat. Vzniklo komunitní centrum, které zajišťuje aktivity pro děti, a dobře tam fungují dohromady Romové i majorita. Místo má skvělou atmosféru a lidé se svépomocí starají o domy, které mají v nájmu od města. Problémem bylo, že starostka městské části Hulváky měla záměr osadu zbourat ve prospěch developerské výstavby. Proti tomu se vzedmula vlna protestů odborné i laické veřejnosti.

Osada má i architektonickou hodnotu?
VS: Určitě, bylo by škoda ji zničit. Hlavně jsme se ale na workshopu snažili poukazovat na to, že komunita funguje a nebylo by dobré, aby se musela stěhovat jinam.

Jak workshop probíhal?
VS: Sociální pracovníci pozvali místní obyvatele a zjišťovalo se, jak vnímají svoji lokalitu, co jim chybí a jaké mají problémy. Pak se během pár dní intenzivně pracovalo. Byla tam participační skupina, jejíž součástí jsme byli. Dávali jsme dohromady odpovědi lidí a připravovali prezentaci. Pak tam byla ještě urbanistická skupina a počítaly se náklady na rekonstrukci domků. Nakonec se vše společně prezentovalo politikům. Přišel i primátor Ostravy a nakonec projekt podpořil.

Veřejná šatní skříň v Zelenky-Hajského
Veřejná šatní skříň v Zelenky-Hajského

Takže se podařilo zbourání zabránit.
VS: Ano, osada pokračuje dál. Je to nyní ve vývoji, protože se výsledky prezentovaly před volbami. Bedřiška je ukázka toho, jak je pro nás důležité pracovat s místními komunitami. Tak to bylo i na Vltavské, kde jsme pracovali s bezdomovci, kteří tam u řeky žijí. Ale musím říct, že jsme tehdy byli dost naivní, protože spolupracovat napřímo s touto skupinou lidí bylo pro nás dost obtížné. Na Bedřišce to bylo jednoduší, protože tam byli sociální pracovníci jako zprostředkovatelé komunikace, kteří lidi z komunity znali.

KK: Na Vltavské jsme zjistili, že máme samozřejmě určitá omezení. Že jsou určité věci, na které nemáme anebo je neumíme, jako je třeba komunikace s místními lidmi bez domova. Uvědomili jsme si, že se musíme věnovat jen tomu, co zvládneme.

VS: Terénní pracovníci jsou v úzkém kontaktu s těmito specifickými skupinami, jsou k tomu odborně způsobilí, mají zkušenosti a vzdělání. Takže je třeba, aby každý dělal svoji práci a pak jsme společnými silami hledali řešení.

Takže to je ten hlavní důvod vaší mezioborové spolupráce s příslušnými organizacemi?
KK: To tak postupně vyplynulo. Sousedské slavnosti na Vltavské byly od začátku koncipovány jako platforma, kde se má potkat většinová společnost, lidé bez domova a organizace, které jim pomáhají. Většinová společnost jen málokdy mluví s lidmi bez domova a najednou tam během odpoledne stáli vedle sebe, došlo k neformálnímu kontaktu a to bylo fajn.

Zmiňovali jste projekt Veřejné šatní skříně. Se starostou městské části Prahy 6 jste se údajně neshodli na podobě skříní. Starosta prosazoval plastové skříně, se kterými jste nesouhlasili. Znamená to tedy, že je pro vás vnější podoba projektů stejně důležitá jako jejich účel? Přibližte mi, o co tam šlo.
VS: Před cca dvěma lety vznikla na Praze 6 aktivita Daruj kabát. V době mrazů lidé začali spontánně věšet kabáty v parcích a na stromech. Někteří lidé si na to stěžovali, ale radnice viděla, že mrazy jsou velké a nebylo by dobré to zakázat, tak se snažila najít řešení. Tehdy proběhlo setkání s panem starostou Kolářem. Udělali jsme prototyp skříně a vytipovali lokality k jejich umístění. Myslím, že pan starosta ani nechtěl, abychom navrhovali nějaký speciální design, protože mu to přišlo komplikované. My jsme ale trvali na tom, abychom do podoby skříní mohli zasáhnout, když jsme architekti a designéři a máme být uvedeni jako autoři. Chtěli jsme dobrý design, což neznamená, že by měly být skříně drahé a nablýskané, ale aby byly odolné vůči vandalismu, povětrnostním vlivům a podobně. Náš návrh nakonec nebyl přijat a na Vítězné náměstí byla umístěna klasická plastová skříň na nářadí. Asi před měsícem jsem zaregistroval fotku, na které je skříň poničená. Ale každopádně jsme rádi, že tam nějakou dobu byla i ta plastová. Obecně se snažíme zakládání veřejných šatních skříní iniciovat. Mohou klidně vznikat bez nás. Nechceme mít monopol na všechny šatní skříně ve městě.

Zatím jste se věnovali hlavně bezdomovcům, jaké plány máte pro další znevýhodněné sociální skupiny?
KK: Šatní skříně nejsou určeny jen pro bezdomovce, cílovou skupinou jsou také rodiče samoživitelé, senioři nebo nízkopříjmové skupiny lidí.

VS: Veřejné šatní skříně mají několik rovin. Mají upozornit na problém plýtvání oblečením a zároveň obohacovat veřejný prostor, kolem kterého vznikne ve městě nějaká aktivita. Není to tedy o tom, že by nás zajímali jen lidé bez domova. Téma bezdomovectví souvisí s kvalitou veřejného prostoru. Opatření proti bezdomovcům totiž způsobují, že pak někde chybí veřejné lavičky nebo záchody, protože je obava, že se tam budou tito lidé shlukovat. A tím se veřejný prostor poškozuje.

Nedávno jsem zaznamenala, že v Ostravě kvůli zimě rozmístili ve městě pro bezdomovce iglú.
KK: Ano, na zimu je to skvělé nouzové řešení. Ale zároveň z dlouhodobého hlediska to není ideální přístup. Jde sice o krizové řešení, ale nikoli městotvorné. Bezdomovectví je komplikovanější společenský problém a my vidíme jen špičku ledovce.

Usilujete o to, abyste se stali součástí mezinárodní sítě Architektů bez hranic. Co pro to musíte udělat?
VS: Do sítě neziskových organizací, které prostřednictvím architektury pomáhají znevýhodněným lidem a lokalitám, jsme podali kandidaturu. Pro to, aby se nezisková organizace stala součástí této sítě, je potřeba, aby ratifikovala chartu. Ta je nyní součástí našich stanov, ztotožňujeme se s ní a nyní čekáme na vyjádření zástupců sítě.

Kromě síťování by vám to mohlo přinést i peníze?
KK: Ne, to není hlavní cíl. Přinese nám to tečku na mapě podobných organizací, povědomí a know-how díky tomu, že budeme se zahraničními kolegy ve spojení.

VS: Konkrétně by nás třeba zajímaly zkušenosti s prací v rozvojových zemích, kterým se zatím nevěnujeme. Máme pocit, že známe dobře naše prostředí, a proto pomáháme zde. Není však vyloučeno, že bychom se v budoucnu mohli zapojit i do humanitárních rozvojových projektů.

Fungujete finančně díky projektovým grantům. Spolek v zásadě funguje na dobrovolnické bázi. Nebojíte se, že entuziasmus časem vyprchá?
KK: Na začátku šlo o dobrovolnictví na plný úvazek. Mnohdy jsme si to sami dotovali. Dnes jsme v situaci, že než nějaký projekt začneme, musíme už na začátku vědět, jak ho budeme financovat. Jsme v procesu zlepšování způsobu, jak si žádat o granty, aby peníze z nich pokryly veškeré náklady, včetně našeho času.

I pro grantové komise může být více přesvědčivé, když budete součástí mezinárodní sítě.
VS: Ano, bude to působit lépe. Nicméně kromě grantů bychom se rádi zaměřili také na sponzorské dary a fundraising. Zatím to ale neumíme.

Co aktuálně připravujete?
KK: Navázali jsme spolupráci s organizací Naděje, která se stará o lidi v nouzi. Připravujeme pro ně úpravu komunitního centra na azylový dům. Dále bychom rádi rozvíjeli projekt veřejných sprch Sprchomat. Chtěli bychom, aby byly umístěny v budovách městských částí a na místech, kde jsou veřejné záchody. To by zajistilo projektu pravidelnou veřejnou údržbu.

VS: Věnujeme se i teoretické činnosti. Sestavujeme nyní sborník o bezdomovectví a veřejném prostoru pro ministerstvo práce a sociálních věcí.

Text: Kateřina Přidalová / Kreativní Česko
Foto: @architektibezhranic

Další čtení/

2 % na umění do veřejného prostoru

O jednom procentu na umění do veřejného prostoru jsem již psali. Praha chce ale dávat procenta dvě. ​​​​​​​Co ji k tomu vede a jak to bude fungovat v praxi? Nová koncepce umění ve veřejném prostoru hlavního města vzešla ze spolupráce Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), Galerie hlavního města Prahy (GHMP) a Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP).

Brno má manuál proti vizuálnímu smogu

Na jaře loňského roku jsme si povídaly s Veronikou Rút Novákovou, designérkou a iniciátorkou manuálu, který definuje pravidla reklamy a označení provozoven ve městě Brně. Po třech letech usilovné práce týmu odborníků byl manuál v červnu letošního roku zveřejněn. Co se bude dít dál, čím může Brno inspirovat další česká města a proč to není o tom „udělat to hezčí“?

Kulturní dědictví v době 3.0

Doba se mění a jakkoli je starost o kulturu dávno minulou klíčová, nabízí se otázka, jaký užitek by z této institucionální péče mohli mít diváci. Co je třeba vynést z depozitářů, jak by historické artefakty mohly komunikovat se současným publikem a jaký je vztah kulturního dědictví a současného umění? Tématu se věnovala listopadová konference Focal Point: Upcycling Cultural Heritage, kterou pořádala Kancelář Kreativní Evropa.