Bezpečné a kreativní prostředí je pro učení zásadní

Komplexní soubor kompetencí, bez kterých se dnešní člověk neobejde. Tak vnímá kreativitu energická ředitelka Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání Marianna Sršňová. Propojování světa umění a vzdělávání se věnuje už více než deset let. V roce 2020 se plánuje zaměřit na spolupráci s městy a obcemi a v rámci oslav první dekády své společnosti připravuje ve spolupráci s Centrem současného umění DOX na podzim festival kreativního učení.

Marianna Sršňová, ředitelka Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání, hl. m. Praha

Svět kolem nás se mění. Kreativita už není jen abstraktní pojem, ale schopnost, jedinečnost a specifická vlastnost člověka, která získává na ceně. A to jak v osobním životě a způsobu trávení volného času, tak na pracovním trhu. Kreativita přispívá ke konkurenceschopnosti a posiluje identitu. Význam kulturních a kreativních průmyslů tak v letech následujících výrazně poroste.

Seriál Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů je součástí komunikační kampaně nově vznikající Strategie rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů, kterou řídí Ministerstvo kultury České republiky od května 2018. Postupně vám na stránkách Kreativního Česka představíme dvanáct příběhů inspirativních profesionálů z oblasti kulturních a kreativních průmyslů napříč nejrůznějšími odvětvími a hlavně celou Českou republikou.

Dnes začneme netradičně. V době, kdy dokončujeme tento rozhovor, probíhá v České republice karanténa kvůli šíření koronaviru. V praxi to mimo jiné znamená, že jsou nyní doma všechny děti, a to minimálně do 13. dubna 2020. Máte nějaké speciální tipy na to, co s nimi mohou rodiče podnikat? 

Tahle krizová situace posouvá kreativní a inovativní myšlení na ty nejvyšší příčky. Ukazuje se, jak je pro rodiče i učitele elementárně důležité přemýšlet kreativně, hledat alternativní řešení, nové cesty. Pár dní děti dokážou zvládnout výuku s využitím online nástrojů nebo jednoduchých cvičení. Ale vzhledem k tomu, že nás čeká nejméně měsíc domácího vzdělávání, nám přijde, že kreativní pojetí výuky bude v tomto období velice důležité. Pro naši společnost je charakteristické propojovat vzdělávací proces s metodami umění a designu. Z našich zkušeností doporučujeme rodičům, aby hledali způsoby, jak uchopit probíranou látku uměleckými nástroji, které děti dokážou zaujmout a jsou postavené na samostatné tvořivé práci dětí. Vyžadují si čas na přípravu, ale až se děti do práce ponoří, získají tím rodiče i nějaký čas pro sebe. Na našem Facebooku postujeme tipy a inspirace jako seriál:  #kreativniucenidoma.

A měla byste nějaký konkrétní tip?

Rodiče mohou samozřejmě využívat širokou nabídku online nástrojů jako konferenční videohovory, testy, kvízy, výuku cizích jazyků, návody, pokusy, vzdělávací hry a tak dále, což se vlastně stalo okamžitě po uzavření škol. Je ovšem důležité, aby rodiče děti nepřehlcovali, aby opakovaně nevybírali stejný typ aktivit nebo se nezaměřili jen na online výuku. Aby se děti vzdělávaly i v běžných činnostech a vzdělávací aktivity bavily jak děti, tak také rodiče. Například lze vymyslet dlouhodobý projekt, na kterém bude dítě s rodičem delší dobu pracovat a získávat nejen vědomosti, ale i schopnosti a dovednosti. Je dobré si zachovat režim. Dopoledne výuka, odpoledne spolupráce v domácnosti nebo na zahradě, už se dají sázet kytky a tak dále. Nezapomínejte na to, že musíte i odpočívat. O to více, když rodiče kromě výuky také často musí nadále z domu i pracovat.

Pokud máte na mysli úplně konkrétní aktivitu, tak mne napadá například dělat s dětmi projekt města budoucnosti. Je to koncept, který vychází z programu naší kolegyně, výtvarnice Markéty Kolářové, a dá se realizovat s dětmi od 1. až po 6. třídu, akorát přizpůsobujete obsah věku. Děti mají za úkol vytvořit 3D model města. Potřebujete k tomu vlastně jen to, co najdete v dětském pokojíčku – výtvarné potřeby, papír, kartonové krabice a případně kostky, lego. Rodič s dětmi mluví a přemýšlí
o konceptu „města budoucnosti“: Jaké je město, ve kterém žijeme? Jak by mohlo vypadat mé ideální město? Co ve městě vlastně potřebujeme k našemu životu a fungování? Jak města fungují? Co je to urbanismus? Detaily a složitost přizpůsobujete věku. Směřujete promýšlení k tomu, že dítě si vytvoří představu o potřebných budovách, infrastruktuře a začne tohle všechno kreslit, ať už jde o náčrtky budov, dopravních prostředků, půdorys města. Dalším krokem je pak prostorová tvorba ideálně z recyklovaných materiálů, kostek, stavebnic, to je část, do které můžete zařadit látku z geometrie, porovnávat velikost budov, pracovat s mapami, rozvíjet prostorovou představivost. A následně mohou děti vytvořit obyvatele a vymýšlet příběh odehrávající se v tomto městě, čímž zas podpoříte výuku českého jazyka, tvůrčího psaní. 

Rozvoj kreativity má přímý dopad na zvyšování spokojenosti žáků a jejich kompetencí. Jeden z materiálů o kreativním učení.
Rozvoj kreativity má přímý dopad na zvyšování spokojenosti žáků a jejich kompetencí. Jeden z materiálů o kreativním učení.

Děkuji. Myslím, že se to bude hodit. A teď tedy k vám. Vystudovala jste politologii, evropská studia a religionistiku. Posléze jste působila na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, odkud jste odešla do vlastní společnosti. Kdy jste si řekla, že je čas na změnu?

Zkušenost na ministerstvu pro mě byla velmi zlomová. Nikdy předtím jsem nepočítala s tím, že bych působila v oblasti vzdělávání. Na MŠMT mě shodou okolností přivedla jiná témata. Právě tam jsem si ale uvědomila, že vzdělání je vlastně zásadní. Pokud se má v naší společnosti cokoli změnit, nejde to bez vzdělání.

Na ministerstvu jsem pracovala dva roky a postupně jsem pochopila, jak je to složitý organismus. Tou dobou se v rámci konference k roku kreativity a inovací pořádané MŠMT představil české odborné veřejnosti britský program Creative Partnership, což pro mě bylo osudové střetnutí. Jde o vlajkový program kreativních vzdělávacích metod v Anglii, který se zaměřuje na utváření a podporu dlouhodobého partnerství mezi školami a umělci s cílem inspirovat žáky a pedagogy, prosazovat otevřené prostředí a využívat potenciál kreativních metod na školách. A já jsem okamžitě věděla, že se jedná o téma, kterému se chci dále věnovat. Jen možná ve volnějších podmínkách, takzvaně zespoda.

Dostáváme se tedy do roku 2010, kdy vzniká vaše organizace Společnost pro kreativitu ve vzdělávání. Čtenářům Kreativního Česka není neznámá, vaše aktivity a vývoj reflektujete na tomto webu každý rok. Přesto se ohlédněme zpět. Nedávno jste oslavili deset let. Co se za tu dekádu v oblasti kreativity ve vzdělávání změnilo nejvíce?

Vnímám posun. Když jsme v roce 2010 začínali, inspirovaní britským modelem programu Creative Partnership, prvních pár let jsme především organizovali semináře a setkání s klíčovými aktéry z oblasti vzdělání a kultury, jako jsou učitelé, ředitelé škol, umělci, zástupci kulturních organizací, ale také zástupci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva kultury ČR. Vysvětlovali jsme, co je kreativní učení a proč má smysl. Dnes jsme už jinde. Jakmile se řekne, že umělci pracují po boku učitelů na designování výuky, lidé se nediví, chápou, v čem je něco takového přínosné.

Jiná důležitá změna pro nás jako společnost nastává tento rok. Doteď jsme oslovovali individuální školy a nabízeli jim spolupráci. Jen malé shrnutí: za těch deset let jsme pracovali s 32 školami, 91 učiteli a 1836 žáky. Nyní se začínáme bavit přímo se zřizovateli škol, tedy městy. Vnímám to jako velký kvalitativní skok, díky kterému by mohlo dojít k systémovějšímu rozvoji.

Sídlo Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání na půdě PKC
Sídlo Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání na půdě PKC

O městech jako aktérech v oblasti kreativního učení nemluvíte zdaleka poprvé. Už loni jste společně s platformou pro kreativní učení uMĚNÍM a Institutem umění – Divadelním ústavem uspořádali konferenci s výstižným názvem Kreativní města vzdělávají uměním. Proč by tedy města měla sehrávat takovou roli ve vzdělávání?

Dlouhodobě jsme se snažili navázat spolupráci s MK ČR a MŠMT. Chtěli jsme docílit systémových opatření a změn. To se nám ale zatím nepodařilo. V žádném případě neříkám, že jsme rezignovali, jen jsme se rozhodli, že se zkusíme zaměřit i jiným směrem. Ze strany měst a obcí se totiž změny dějí. Vidíme příklady, jako je Jihlava, která dokonce zrealizovala vůbec první projekt rozvoje kreativního učení na úrovni města a propojuje kulturní a vzdělávací organizace.

Města jsou kreativnímu učení více otevřená. Progresivní města mají zájem, aby jejich školy nabízely zajímavé programy, byly atraktivní, zkoušely nové věci a tmelily komunitu. Chtějí rozvíjet lokální městský prostor a kreativní učení jim k tomu nabízí množství příležitostí.

Primárně pracujeme se samotnými školami. Soustředíme se na zvyšování kvality ve vzdělávání, ale také na zvyšování kvality vztahů ve třídách a rozvoj profesních kompetencí učitelů. Jednoduše řečeno: mění se vztahy mezi dětmi, vytváří se pocit bezpečí, rodiče jsou zapojeni do fungování školy, realizují společné mimoškolní aktivity. Škola tak začíná přesahovat rozměr vzdělávací instituce a stává se silným komunitním hráčem ve městě. Kreativním učením vznikají smysluplné vazby.

Kdybych tedy byla starostka obce a vy byste mě chtěla přesvědčit o tom, že se mám pustit do projektu kreativního učení ve svých školách, co byste mi řekla?

Kreativní učení je přínosné nejen pro děti, školu, učitele a ředitele školy, ale i pro obec samotnou. Děti jsou motivovány, zlepšují se jejich vztahy v kolektivu, rozvíjí se u nich kreativní kompetence, celkově se jim zlepšují studijní výsledky, jsou podporovány v tom, aby byly proaktivní, aby se staly nositeli a hybateli změny. Přebírají zodpovědnost a začínají být ochotné převzít iniciativu.

Učitelé jsou inspirováni a motivováni ke vzájemné spolupráci. Ve škole dochází ke změně celkového klimatu. To už může být rozhodně zajímavé pro ředitele.

Rodiče se postupně zapojují do života školy, což podporuje vztah celé místní komunity a zlepšuje postavení školy jako takové.

Co se týče zřizovatele, dochází ke smysluplnému propojování různých lokálních aktérů a třeba i využití potenciálu místních kulturních organizací, umělců a podniků. Směřujeme k tomu, aby se škola otevřela vnějšímu světu a stala se důležitým aktérem komunitního života. Ekonomické dopady zvyšování kvality škol, dopady propojování škol, kulturních aktérů, podniků a dalších na místní komunitu z hlediska zatraktivnění místa, podpory řešení sociálních témat a podobně jsou již hezky zmapované ve studiích, například také v analýze Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy.  

Mohla byste uvést nějaký příklad z praxe, co toto komunitní pojetí školy znamená?

Ano, to bude možná lepší. Děti třeba začnou zkoušet věci, které jsou pro město relevantní. Řekněme, že se věnují projektu zaměřenému na téma odpady. Zmapují, jak se s odpady v daném městě zachází, z využitelného odpadu zpracují nějaké artefakty a následně uspořádají happening v parku, kam jsou pozváni jak rodiče, tak představitelé školy, ale i místní firmy. Škola se tak může stát prostorem pro diskusi na nové téma.

Pojďme tedy více popsat, co se ve „vašich“ hodinách ve škole odehrává. Jak se liší od těch „normálních“?

Česká školní inspekce v roce 2018 zjistila, že cca 78,8 % výuky probíhá frontálně. A to je strašně, ale strašně vysoké číslo. Všechen ten čas dítě sedí a poslouchá učitele, píše si poznámky nebo dělá individuálně cvičení. Nemá možnost se projevit, rozvíjet se. Žijeme ve světě, kde se neustále všechno mění. Je potřeba děti naučit kriticky analyzovat a interpretovat, nikoli jim pouze servírovat informace.

To je tedy asi základní změna, kterou přinášíme. Utváříme vysoce funkční prostor pro učení, ve kterém děti musí pracovat samostatně nebo v týmech. Učitel jim už jenom nepředává znalosti, ale vytváří bezpečné prostředí k tomu, aby se mohly realizovat, aby samy mohly informace zjišťovat, ověřovat, třídit. Aktivity, které děti dělají, jsou autentické, souvisí s běžným životem, s tím, co si děti umějí představit. Musí diskutovat, dělat rozhodnutí a za ta nést následky, rozdělovat si úkoly, komunikovat ve svých pracovních skupinkách, prezentovat své názory, připravovat i větší akce pro spolužáky a rodiče. Výuka v této podobě mnohem více odpovídá reálným požadavkům světa vně škol.

Zároveň se díky tomuto nastavení výuky děti začínají lépe poznávat, učí se spolupracovat a vytváří se dobré vztahy a klima ve třídách. Také se děti začínají do školy více těšit, víc se zapojovat do výuky. Často se ve třídách odehrají doslova malé zázraky. Třeba dítě, které mělo až psychosomatické problémy ze strachu ze školy, se tam začalo těšit tak moc, že pro změnu bylo smutné, když muselo s chřipkou zůstat doma.

Společná porada s kolegyněmi ze Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání

Jak takové prostředí funguje pro introverty?

To je dobrá otázka. Kouzlo přístupu je v tom, že nastavuje bezpečné prostředí, tedy takové, které dokáže efektivně podpořit všechny děti podle jejich potřeb, podle jejich nátury. Introvertní dítě samozřejmě nebudete od začátku tlačit do výrazně extrovertních aktivit, které jsou pro něj nepřirozené. Zkušenost je ale taková, že když dětem dáte prostor, aby si samy vybraly svou roli, dokážou se projevit až nečekaně. Ostatně, právě méně nápadné a introvertní děti se často stávají hvězdami projektů tříd.

Setkali jsme se třeba s holčičkou, která se bála nahlas číst před ostatními, a po roce se sama dobrovolně ujala role moderátorky školní aktivity, na které bylo přítomno více než sto rodičů. Právě změnou ustáleného nastavení ve třídě, odstoupením od frontální výuky se mění i role dětí a každý si najde tu, která mu sedí nejvíce. A navíc svým tempem. Projevují se tak silné stránky, často se nám stává, že až během realizace nějakého projektu spolu děti ve třídě zjišťují, kdo co vlastně umí.

Prozradíte mi konkrétní příklady kreativního učení? Slyšela jsem o použití scénografie v cukrářství, architektury
v matematice. Co se tedy čím dá vysvětlit?

Řekla bych, že cokoli čímkoli. Děti se do spolurozhodování snažíme vtáhnout od samotného počátku, a to znamená, že se zapojují i do volby umění nebo disciplíny, kterou do projektu zapojíme. Nebudeme jim zkrátka nutit operu, když všichni ve třídě poslouchají hip hop. Časté kombinace jsou třeba fyzika a architektura, fotografie a občanská výuka. Třídy si také často vybírají vizuální umění nebo divadlo a volí předměty jako český jazyk, dějiny. Spolupráce pak probíhá tak, že během školního roku tvoříme společný vzdělávací projekt, který má specifický umělecký výstup ‒ ať už divadelní představení, dětskou publikaci nebo happening.

Zaujala mě ještě jedna konkrétní věc. Ve vašich hodinách se vedle umělců setkávají s žáky a učiteli ještě takzvaní „konzultanti kreativity“. Co je to za profesi?

Konzultant je člověk z oblasti kulturních a kreativních průmyslů. Mluvíme tu celou dobu o „umělcích“ a „umění“ v hodinách, ale myslím tím samozřejmě zástupce kulturních a kreativních průmyslů v celé své šíři. Konzultanti kreativity jsou průvodci. Musí mít manažerské dovednosti, být schopni uvažovat a vytvářet koncepci práce, musí se orientovat v kulturním prostředí a umět vytipovat a oslovit umělce. Stejně tak zároveň s učiteli a umělci nastavují koncepci celé výuky. A v neposlední řadě musí disponovat jistými psychologickými a komunikačními dovednostmi pro případ, že by bylo třeba moderovat nějaké konflikty nebo komunikační šumy.

Podobné vlastnosti ostatně hledáme také u umělců, které oslovujeme. Všichni musí být schopni naslouchat nápadům
a názorům jiných a dokázat je integrovat do svých vlastních představ. Řekla bych, že učení probíhá na straně všech zúčastněných. Včetně nás.

Kreativní učení tedy probíhá i u umělce samotného, rozumím.

Přesně tak. Neexistuje na to u nás zatím konkrétní studie, ale máme jasnou individuální zpětnou vazbu. Mnozí umělci se po absolvování našeho programu začali výrazněji profilovat jako lektoři, věnovali větší zájem edukačním programům a tak dále. Profesní rozvoj je tedy další přidaná hodnota.

Souvisí to také s tím, jak vnímáme kreativitu, a to skrze pět kreativních návyků myšlení člověka. Jsou to: představivost, zvídavost, disciplína, spolupráce a vytrvalost. Rozvíjet je přitom potřeba všechny, ne jeden, ne jen pár. Mohu mít obrovskou představivost, ale jakmile nemám žádnou disciplínu, nic nikdy nezrealizuji. A stejně tak můžu být efektivní, ale nemít žádné nápady. Důležitá je ta komplexnost a vzájemná harmonie.

Abych na to nezapomněla, nacházíme se na půdě Pražského kreativního centra, kde máte kanceláře. Jak se vám tady pracuje?

Myslím, že skvěle. Dříve jsme měli kanceláře jinde, ale jakmile jsme se dozvěděli o Pražském kreativním centru, toužili jsme se sem přestěhovat. Nabízí to možnosti spolupráce, které vznikají krásně náhodně.

Například?

Společně se studiem VR_MUSASHI, které sídlí na stejném patře, jsme vytvořili interaktivní aplikaci FyzikAR 7, která využívá rozšířenou realitu ve výuce fyziky. Nic takového by nevzniklo, kdybychom skutečně neseděli na jednom patře. Jsme také v úzkém kontaktu se společnostmi EDUin, ARTEDU a Máš umělecké střevo? Doba je digitální, ale řekla bych, že fyzická blízkost spolupráci stále výrazně stimuluje.

Pojďme se ještě nakonec zasnít. Jak by podle vás mohlo vypadat české školství za takových deset let?

Výuka bude postavena na zážitku, kreativitě, samostatnosti. Děti budou řešit reálné aktivity a problémy. Vzdělání se stane praktickou věcí, která se bude odehrávat zejména mimo třídu. Takový model vzdělávání rozvíjí třeba město Helsinky. Město jako prostor pro učení. Učení totiž nemusí a nemá probíhat jen v budovách škol a školních lavicích. Děti by měly chodit ven, vyrazit do kulturních organizací, do firem, procházet se po ulicích a učit se dějiny tím, že se na ně dívají, nejen z fotografií v učebnicích, učit se matematiku například tím, že naprojektují a pak realizují své dětské hřiště na školní zahradě, a tím i proaktivně změní své nejbližší okolí. Ano, nějak takhle by se mi to líbilo.

Marianna Sršňová na střeše Pražského kreativního centra
Marianna Sršňová na střeše Pražského kreativního centra

Marianna Sršňová (38 let) vystudovala politologii a evropská studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2007 působila jako koordinátorka Asociace nadací a Asociace nadačních fondů ve Fóru dárců. Následně pracovala dva roky na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy České republiky na pozici tajemnice náměstka skupiny pro sociální programy ve školství, kde se věnovala oblasti rovných příležitostí ve vzdělávání a strukturálním fondům.  Pracovala na různých pozicích v neziskovém sektoru, například jako fundraiserka a projektová pracovnice v Poradně pro integraci, externí konzultantka pro fundraising atd. Zároveň v roce 2010 založila Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, kde se již deset let věnuje rozvoji kreativity ve školách, organizacích i u jednotlivců. Působí v mezinárodní síti expertů kreativního učení, lektoruje a mentoruje programy pro učitele, školy, umělce i podnikatele z kulturních a kreativních průmyslů.

Text: Michaela Hečková
Vloženo: 8. dubna 2020

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Další díly seriálu/

Dříve jsme hledali nejkratší cestu, teď ve veřejném prostoru trávíme čas

Městský mobiliář od designéra Davida Karáska znáte. Ani o tom nemusíte vědět, ale lavičkám, oceňovaným odpadkovým košům nebo lehátkům od jeho firmy mmcité se dnes v České republice, ani kdekoliv jinde na světě, již nevyhnete. Precizní opakovaná výroba a láska k veřejnému prostoru jsou totiž jeho celoživotními tématy.

Člověk musí psát, i když se mu nechce

Divadlo, film, seriál. Cynický humor za mírnou hranicí kontroverze, ale i romantická komedie rozkládající fenomén ženského přátelství. Petr Kolečko dnes patří k nejúspěšnějším českým scénáristům. Stojí za seriály Lajna, Čtvrtá hvězda, MOST!, Okresní přebor a filmy Zakázané uvolnění, Bajkeři, Padesátka nebo Přes prsty, který nedávno poprvé sám režíroval. Kolečko jde po situačním humoru a dobře napsaném dialogu. Píše o věcech, které jsou „typicky české“ a odehrávají se v normálním autentickém prostředí typu obyčejné české hospody.

Tradici by si měl člověk užívat

Značka, kterou založila módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako, nese jméno Tradice. Stejně tak by se mohla jmenovat Elegance, Ženskost, Identita. To všechno jsou pojmy, které vás u tvorby, ale především způsobu chování a uvažování této návrhářky napadnou. Se Zuzanou Osako jsme se potkali v jejím pohádkovém domě ze začátku devatenáctého století v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Nenechte se však zmást, přesně tady na kraji lesa totiž vzniká kolekce oděvů, ve kterých se představí letošní česká olympijská výprava na úvodním ceremoniálu při zahájení olympiády v Tokiu.

Kreativní průmysly nepotřebují ani tak velkolepé investice, jako změnu úhlu pohledu

Hledáte-li města, která se v České republice věnují kulturním a kreativním průmyslům, vzpomenete si nejspíš na Plzeň, Prahu, Ostravu, Brno, Zlín nebo Pardubice. Hledáte-li univerzitu, napadne vás Olomouc. Proto se vydáváme udělat rozhovor s Petrem Bilíkem, prorektorem pro vnější vztahy na Univerzitě Palackého v Olomouci.