Spolek Živá vila se dostal do povědomí lidí i mimo Prachatice před čtyřmi lety.
Tehdy úspěšně zachránil před dalším chátráním výjimečnou funkcionalistickou vilu. Dům se stal vyhledávaným místem kulturních akcí, bylo o něj pečováno, spolek i návštěvníci z regionů měli radost. Méně však už vedení města, a tak je Kralova vila opět zamčená. Aby cenná stavba nebyla skladem, ale kulturní památkou, rozhodla se Barbora Koritenská vstoupit do politiky.

Kdy jste prvně navštívila Kralovu vilu?

V roce 2014. Do pronájmu od města Prachatice ji tehdy na dva roky získala Pavla Zelenková. Pavla měla záměr vybudovat v místě komunitní zahradu a celkově zabránit dalšímu chátrání vily. Já se do ní prvně podívala v listopadu při prohlídce s Adamem Gebrianem v rámci Dne architektury.

V roce 2015 jsme, ještě s Kačkou Wagnerovou, společně založily spolek Živá vila a začaly zde pořádat různé akce ve stylu komunitního centra. Návštěvníci k nám jezdili z celého regionu.

Je potřeba upozornit, že dva roky záchrany a oživování prostoru jsou pryč. Proč je vila opět prázdná?

Přestože na pronájmu byla zprvu shoda, po volbách se situace změnila. Byli jsme trnem v oku vedení města. Ještě před založením spolku Živá vila podal spolek Pelyněk (Kačka Wagnerová a Pavla Zelenková) návrh na prohlášení stavby nemovitou kulturní památkou, což bylo proti záměru města.

Dlouhodobě město v místě zamýšlí vystavět silniční přeložku, jejímž investorem je Jihočeský kraj. Jsme si jisti, že přeložka se nikdy nezrealizuje. V plánu je od 60. let, peníze se na ni ale stále nenašly, a i z krajského úřadu máme pouze neurčité informace odhadující výstavbu až za 20 let. Proto nevidíme důvod, proč vilu nevyužívat.

V letech 2016 a 2017 byla vila i přes naše naléhání zcela prázdná. Nyní ji mají v pronájmu Městská správa domů a bytů a Technické služby (tedy městské organizace) jako sklad. Fakticky je sklad ale pouhá záminka, aby se neřeklo, že vila nemá využití. Proto jsme letos žádali, abychom dostali do pronájmu alespoň obytná patra s tím, že na vlastní náklady zajistíme technické oddělení obou aktivit. Na to vedení města nepřistoupil.

Proč by mělo ministerstvo kultury vilu prohlásit památkou?

Ministerstvo kultury vilu za památku prohlásilo. Následně ale zahájilo na žádost vedení města Prachatice rozkladové řízení, v kterém prosadilo přeložku jako vyšší veřejný zájem.

O jak kvalitní architektuře se v případě Kralovy vily bavíme?

Nemůžeme ji srovnávat s vilou Tugendhat či Loosovými vilami. Takovou hodnotu nemá. Ale v rámci regionu je to nesmírně kvalitní funkcionalistická architektura. Stavba je zmíněna například v knize Slavné vily Jihočeského kraje. Celkově je podobných staveb v našem kraji okolo deseti. Navíc většina z nich jsou soukromé a nelze se do nich dostat. Zato Kralova vila patří městu. Památkově chráněné jsou pouze dvě podobné vily v Českých Budějovicích.

Během své diplomové práce jsem chtěla jednotlivé vily zmapovat a zjistit, nakolik je v nich zachované původní vybavení, ale dostala jsem se jen do dvou z nich, v ostatních případech si majitelé focení nepřáli.

Vilu si nechala postavit německá rodina ve 30. letech 20. století, po nuceném odsunu v roce 1945 sloužila jako sklady, kanceláře, později jesle, mateřská škola a družina. Provoz byl ukončen kvůli nebezpečí záplav z vedlejšího potoka.
Z vily se stal prázdný dům, chátrala, začalo se z ní ztrácet vybavení. I přesto má ale dochovaný interiér ve velmi dobrém stavu (alespoň tedy pevné prvky, které nešlo zpeněžit) – původní dlaždicové obklady, několik původních oken, dveřní výplně, vestavěné skříně, parketovou podlahu a krb.

Hodnota vily a pozemku byla vyčíslena na 5 až 7 milionů korun. Je zajímavé, že zdůvodněním této ceny je vysoká architektonická hodnota stavby. Při prodeji by se to městu hodilo, ale jinak tento argument nevnímá.

Ministerstvo kultury tedy vyhovělo městu a vila památkou nebude?

Ano. Hlavním argumentem bylo, že pokud nevznikne v místě vily přeložka, rušná silnice dál povede kolem základní školy, čímž dochází k ohrožení školáků. Jinými slovy neprohlášení památkou zdůvodnili tím, že lidský život je důležitější než kulturní dědictví. Nepomohlo ani to, že jsme doložili, že přeložka realizována nebude. A nebylo dokonce ani prověřeno alternativní vedení trasy přeložky.

Co stojí za těmito kroky města?

Jako spolek Živá vila jsme byli úspěšní, to se v Prachaticích nenosí. Podobným příkladem byl Bohemia Jazz Fest. Přestože se mu dařilo, město na něj začalo přispívat míň a míň peněz, až už to bylo pro pořadatele Rudyho Linku neúnosné. Nejde jen o tento případ. Vedení města nerado podporuje aktivity, které nemá pod přímou kontrolou.

Jednu dobu bylo o Živé vile slyšet i mimo váš region. Je to ten hlavní úspěch? Čím to bylo?

Asi se spojilo několik věcí, které dohromady skvěle fungovaly. Jedinečnost místa a interiéru v kombinaci s kulturními akcemi, které ve městě chyběly. Čím dál víc jsme získávali pozornost médií, začali se ozývat lidé s nabídkou pomoci. To nám dodávalo energii.

První akci jsme pořádali v květnu 2015. Byla to jediná akce, na kterou přišel i pan starosta, poprvé a naposledy. Tehdy jsme však od něj ještě slyšeli sliby, že se pokusí plán přeložky zrušit. V začátcích k nám přicházeli jen místní, ale i tak se barák zaplnil třeba sto padesáti lidmi. To se dá považovat za úspěch. Začalo nás to bavit. O rok později už na náš festival dorazilo kolem čtyř set lidí, i z dalších měst regionu. S velmi nízkým rozpočtem jsme dokázali vytvořit nabitý program, kapely nám hrály za třetinové honoráře, za cesťák nebo jsme pro ně vybrali dobrovolné vstupné. Chtěly hrát u nás, v Živé vile.

Jak jste tvořili program a z jakých zdrojů jste táhli jeho produkci a údržbu vily?

Pronájem byl symbolický ‒ 2000 korun ročně. Hodně jsme makali na stavu domu, po povodních jsme odstranili plísně, nepořádek po bezdomovcích a podobně. Pomohli nám dobrovolníci, sklenář vyměnil rozbitá okna, podnikatelé přistavěli tatrovku na sběr a tak dále. Získali jsme grant z Nadace Via a vedle toho řadu podporovatelů, kteří pomohli zadarmo. Dařilo se dělat akce hodně nízkorozpočtově.

Proč tento směr nešlo udržet? Co se stalo?

Tímto způsobem jsme táhli program dva roky. Město už v té době občas hledalo příležitost, jak nás nachytat. Například když někdo viděl, že topíme v původním starém krbu, tak druhý den přišla kontrola na revizi komína. My jsme ji ale měli. Nechtěli jsme nic nechat náhodě, venkovní koncerty jsme končili přesně ve 22 hodin a podobně. Ale i když jsme neměli za cíl jít s městem do konfliktu, nešlo se tomu vždy vyhnout. Starali jsme se o jeho majetek, snažili se navázat dialog, chtěli jsme se o vilu starat dál, ale přesto jsme jim z nějakého důvodu vadili. Báli se nás. Na jednu stranu se ne všem zamlouval náš úspěch, neměli jsme konkurenci se svým programem a lidi k nám rádi chodili. Na druhou stranu se proslýchá, že motivací pro přeložku jsou pozemky kolem vily. Pro to ale nemáme v ruce důkazy.

Jiný zájemce o vilu, než je váš spolek, se v Prachaticích nenašel?

Je zde jeden podnikatel, který o ni má zájem od 90. let a na jaře 2019 si znovu žádal o koupi. Dokonce městu nabídl, že kdyby došlo ke stavbě přeložky, prodal by mu ji zpět za pořizovací cenu. Je si totiž jistý, stejně jako my, že přeložka v Prachaticích nikdy nebude. V dnešní patové situaci, kdy město odmítá vilu pronajmout a otevřít veřejnosti, představuje prodej možné řešení, jak ji ochránit před nesmyslným chátráním. S případným kupcem jsme byli již v minulosti v kontaktu. Chápe architektonickou hodnotu stavby a víme, že by k rekonstrukci přistoupil citlivě. Bohužel nám hlasování o prodeji v zastupitelstvu uteklo o jeden hlas.

Jaký názor mají občané města? Jak vnímají Kralovu vilu a váš spolek?

Jedna třetina by chtěla, aby byla otevřená. Druhá je vyloženě proti vile a prohlášení za památku a třetí je to jedno. Ale žádný oficiální průzkum jsme si k tomuto nedělali. Podporu máme od různých věkových skupin, ne jen mladých lidí. Řada obyvatel má k vile vztah právě z dob, kdy zde fungovaly jesle a školka, lidé v ní vyrůstali nebo do ní vodili své děti. Samozřejmě se taky často setkáváme s tím, že někteří nechtějí naše názory slyšet, protože nás vidí jako mladé lidi, kteří věcem nerozumí. Více věří starostovi, který pro ně představuje jasnou autoritu a každý rok jim přislíbí přeložku a oni mu i po deseti letech slibů věří.

Jste v kontaktu se spolky či aktéry z jiných měst, kteří řeší podobnou situaci? Hledáte rady u někoho zvenčí?

Jsme v kontaktu s lidmi z Blatné, kde mají vilu Fialu. Zde ale začali o něco později a vilu nikdy neměli v nájmu. Jde
o historizující vilu z počátku 20. století, kterou město chtělo zbourat. Prohlášení za památku bylo v jejich případě uznáno, a to i přesto, že radnice Blatné podala rozklad. Blatenská vila je zatím stále zavřená, ale nemůže se zbourat. Scénář byl hodně podobný, možná i horší než v Prachaticích. V obou případech ale vnímám jakousi opilost mocí ze strany vedení města, neochotu věci řešit a vést dialog s obyvateli.

Nyní jste zastupitelkou města Prachatice. Plynula právě z těchto zkušeností vaše motivace jít do voleb?

Když jsme zjistili, že z občanské úrovně nic nezmůžeme, rozhodli jsme se kandidovat do zastupitelstva. Vždycky říkám, že kdyby nebylo vily, do politiky bych nešla. Založili jsme společně s architektem Jakubem Nepustilem hnutí nezávislých kandidátů Živé Prachatice a podařilo se nám získat tři křesla, se kterými jsme ale skončili v opozici. Nicméně jsme ve stavu, kdy je deset zastupitelů v koalici, deset v opozici a rozhodným je hlas komunisty, který slouží jako tichá podpora koalice. Naše návrhy jsou vždy přehlasovány. A tak čekáme na další volby.

Jak by podle vás měla vila fungovat v budoucnu? Co městu její záchrana může přinést?

Osobně nejsem rozhodnutá, co by pro tu stavbu bylo nejlepší. Hodně jsem chtěla, aby vilu koupil zmíněný podnikatel, protože jsem věděla, že by nebyl proti prohlášení památkou, opravil by ji a stavba by plnila svůj původní účel. Zároveň je to ale na Prachaticko tak významná stavba, že by byla škoda, kdyby zůstala zavřená. Pokud by město změnilo názor a našlo finance na provoz kulturního centra s kavárnou, bylo by to skvělé.

Jsme v kontaktu i se synem původního majitele Hansem Kralem, který ve vile vyrůstal. Teď je mu 89 let a žije v Německu. Byl by rád, kdyby se vila stala centrem česko-německého setkávání (Prachatice obývali dříve z poloviny Češi a z poloviny Němci). Podle mě je důležité připomínat si věci, které se v průběhu 20. století staly, a pro Prachatice by bylo zajímavé se na otevření dialogu podílet. A navíc by mi přišlo krásné splnit tohle přání pánovi, který ve vile strávil celé své dětství.

V tuto chvíli nevím, jakou možnost bych zvolila, kdybych se dostala za tři roky znovu do zastupitelstva a měla o vile rozhodovat. Nepopiratelným faktem ale je, že má potenciál být dobrým lákadlem pro turisty. Funkcionalismus frčí.

Spolek Živá vila ale funguje dál, i bez pronajaté vily.

Protože jsme jiný prostor místo vily nenašli, zaměřujeme se na veřejný prostor – pořádáme sousedské slavnosti, swapy, menší trhy a podobně.

Už je to ale jiné, času je čím dál míň, navíc denně dojíždím do Českých Budějovic. Ale pořád mě to baví. Naštěstí mi hodně pomáhá rodina. Není totiž snadné získávat pro naše aktivity novou generaci. Mladí odcházejí do Prahy nebo Českých Budějovic, tady v Prachaticích zůstane málokdo. Právě proto si myslím, že je potřeba něco pro město dělat, snažit se ho oživit.

Lidi tu nejsou dost draví, přijdou mi spíš pohodlní. V Prachaticích máme krásné historické centrum a chtěli bychom, aby pro nás všechny bylo oblíbeným místem pro trávení volného času a setkávání. Proto pořádáme sousedské slavnosti, na které lidi přijdou a snad se i dobře baví. Byla bych hrozně ráda, kdyby byli obyvatelé víc aktivní – donesli koláč, zapojili se do programu, zahráli třeba ostatním na kytaru nebo zazpívali… Myslím, že to přijde časem a postupně dospějeme k tomu, že se všichni naučíme vzájemně vnímat a dělat věci, které městu pomůžou. Dá to ale hodně práce a času.

Pořádáte akce jen v ulicích. Proč neděláte program i uvnitř, pokud nejste spokojeni s kulturní nabídkou? Podporuje radnice spolkové aktivity?

V Prachaticích nemáme žádný spolkový dům. Když jsem se ptala pana starosty, kde si tady člověk může uspořádat třeba koncert, odpověděl, že v divadle nebo v Národním domě. Tam ale hodina pronájmu stojí asi dva tisíce. To jsme platili ve vile za celý rok. My ani nemáme chuť dělat program pro plný sál lidí, vila nabízela i komornější formáty a v netypickém prostředí. Možná je to střet dvou generací – někdo zkrátka nechápe, že pořádáme akce jen proto, že nás to baví, že tím chceme ve městě něco zlepšit, bez nároku na finance.

Celkově je kulturní program v Prachaticích poměrně slabý, aspoň pro mou generaci. Velkou inspirací je pro mě Volyně – tam se koná dobrý koncert pomalu každý měsíc. I ve Strakonicích to funguje dobře, akce spolku Jsme Strakonice jsou vždy zážitkem. Možná by se u nás v Prachaticích mělo víc přemýšlet, jak věci posunout někam dál, než hledat argumenty, proč věci nejdou realizovat.

Stále věříte v záchranu vily. Jaké konkrétní kroky dál podnikáte, aby se sen stal skutečností?

Sbíráme další důkazy a argumenty proti přeložce. Získali jsme grant od nadace Agosto Foundation na revizi dopravního průzkumu. Pak můžeme zkusit znovu žádat o prohlášení památkou, ale velcí optimisté nejsme, situace na ministerstvu kultury je dlouhodobě nepříznivá. Budeme však dál kandidovat do zastupitelstva, zamíchat s kartami můžou i volby do krajského zastupitelstva, které se konají příští rok.

Od roku 1991 je přeložka v kategorii staveb se střední prioritou, což znamená její realizaci za pět až deset let. Priority se každý rok přehodnocují a každý rok zůstává znovu ve střední prioritě. Stojí tedy na místě, její realizace se neblíží. Za deset let se dozvíme, že přeložka se bude v Prachaticích realizovat nejdřív za pět let. To je naprosto absurdní. Zařazení do nižší priority by možná otevřelo cestu k řízení o prohlášení památkou.

Jak dlouho se takový boj dá vydržet?

To se asi nedá říct, důležité je, že nás to baví a v našem snažení vidíme smysl. I když vím, že si často stěžuju, jsem přesvědčená o správnosti naší práce, beru to svým způsobem jako poslání. Pořád se snažíme hledat cesty a kličky, je to běh na dlouhou trať. Ale s tím jsme do toho šli.

V době, kdy jsme mohli ve vile pořádat akce, byla velkou motivací energie lidí, kteří nám svou účastí na akcích vyjadřovali podporu, to nám hodně pomáhalo a posouvalo nás to dál. Asi i proto se snažíme v akcích pokračovat, i když v trochu jiné formě. Zároveň jsme za dobu našeho působení potkali spoustu zajímavých lidí a navázali hodně kontaktů, získali hodně zkušeností i nových přátelství. Ten boj nás hodně věcí naučil a myslím, že ještě naučí. Rozhodně to za tu dřinu stojí.

Titulní foto: Jan Bartoš
Odkaz: @zivavila

Nepřehlédněte/