Český tanec – čísla, data, souvislosti

Institut umění – Divadelní ústav (IDU) už od roku 2016 provádí rozsáhlý výzkum českého tance a příbuzných uměleckých oborů. V září se proto konala konference Střed zájmu: Český tanec v datech, která výsledky výzkumu prezentovala s cílem vyvolat diskusi o stavu oboru, především o palčivých tématech, jako je vzdělávání, profesní život či zdraví tanečníků. Jedním z poslání akce bylo ostatně zdůraznit, že český tanec je potřeba brát více vážně.

„Český tanec potřebuje péči a sebereflexi,“ uvedla nedávno v jednom našem rozhovoru Jana Návratová, předsedkyně sdružení Vize Tance a iniciátorka konference. Aby se debata o českém tanci, významném, ač opomíjeném kulturním odvětví, nevedla jen „na vodě“, od roku 2006 se s kolegou Romanem Vaškem z IDU věnuje kvantitativnímu výzkumu. Zkoumají socioekonomické, profesní a vzdělávací podmínky v českém tanci. Aby byli argumentačně silní při vyjednávání se státní správou a v oborových debatách, sbírají pomocí dotazníků takzvaná tvrdá data, která publikují v rámci edice Český tanec v datech. Stranou výzkumu je infrastruktura, která je tématem mapování KKO.

Podobná konference opírající se o statistiky v českém tanci se v Divadle v Celetné konala již potřetí. Východiskem pro tu zářijovou byly výsledky z šetření v letech 2015–2016 v oblasti baletu, současného tance, nového cirkusu a nonverbálního divadla. Výzkum se věnoval tvůrcům a interpretům a osloveni byli jednotlivci i soubory. Hned na úvod Návratová upozornila na aproximativnost dat, neboť návratnost vyplněných dotazníků nebyla bohužel stoprocentní (cca 1/3).

Věk, vzdělání a honoráře
Konference byla rozdělena do čtyř bloků. Na úvod představili „tvrdá data“ zástupci z jednotlivých tanečně-pohybových odvětví. Nechme nyní stranou čísla a tabulky, protože tato data jsou dostupná ve studiích, které jsou ke stažení na stránkách IDU. Podívejme se, jaké souvislosti z čísel vyplývají. Co do počtu tanečníků je nejsilněji zastoupen balet, přičemž má v oblasti tance také největší návštěvnost. Následuje současný tanec, nový cirkus a nonverbální divadlo. Vyjma nového cirkusu se většinou jedná o profesionály z konzervatoří nebo vysokoškolsky vzdělané umělce. Nový cirkus je mladý žánr, který v Česku zatím nemá vybudované patřičné vzdělávací zázemí (vyjma centra pro nový cirkus Cirqueon, které funguje od roku 2008). V průběhu konference se několikrát zdůrazňovala potřeba institucionalizace nového cirkusu, vybudování speciální školy nebo programů na stávajících univerzitách, jak je to běžné v zahraničí. Do nového cirkusu často přicházejí lidé z příbuzných tanečně-pohybových oborů, které se u nás dají studovat, anebo z oborů jiných, jako je třeba gymnastika, jiní se vzdělávají v zahraničí na specializovaných školách. Co se týče zaměstnaneckých jistot, nejlépe si stojí balet, ostatní formy spolupráce jsou, až na výjimky, formou smluv o dílo, dohod o provedení práce nebo jako OSVČ, z čehož plyne značná nejistota. Umělci často cirkulují od projektu k projektu, aby se uživili. Mnohdy se věnují pedagogické činnosti, aby své příjmy dorovnali, protože honoráře za nazkoušení a odehraná představení jsou v poměru cena–výkon spíše bídné a rezervy na spoření a důchod jsou v zásadě nemožné. V baletu mají tanečníci sice jistotu pravidelného měsíčního tabulkového příjmu, přesto je výše platu v porovnání se zahraničím velmi nízká a liší se také dle typu instituce. Například v baletu Národního divadla pobírá sólista 60 000 Kč hrubého, naproti tomu v Ústí nad Labem si absolvent při nástupu přijde na 13 500 Kč hrubého. Na rozdíl od ostatních uměleckých oborů, které nejsou závislé na zdravém těle, je v tanci limitujícím faktorem věk, který se rok od roku snižuje. Nejnižší průměrný věk je v baletním souboru, a to 28 let, v dalších zmíněných odvětvích je nepatrně vyšší. Co se týká genderového zastoupení, současný tanec je většinou doména žen, v baletu je počet mužů v poměru k ženám vyrovnaný a větší zastoupení mužů lze sledovat i v novém cirkusu a nonverbálním divadle. Alarmující zprávou je, že počet profesionálních tanečníků každým rokem klesá, ačkoli se zvyšuje počet premiér. Snižuje se také počet Čechů ve prospěch tanečníků zahraničních.

Vzdělávání a praxe? Konkurenceschopnost českých tanečníků v ohrožení
Následoval diskusní blok na téma vzdělávání, kterého se účastnilo sedmnáct hostů. V poměru cca 1 : 1 zasedli zástupci vzdělávacích institucí a zástupci umělecké praxe. Konzervatoří s maturitou máme v Česku šest (z toho čtyři v Praze), vysokoškolského vzdělání lze dosáhnout na dvou fakultách – HAMU v Praze a JAMU v Brně, a to v různých tanečně-pohybových oborech, vyjma již zmíněného nového cirkusu. V diskusi bylo cítit napětí mezi praxí a vzděláváním, především pak v oblasti současného tance. Jakkoli zástupci škol mluvili o tom, jak všestranně a komplexně studenty připravují (tedy nejen klasicky baletně), zástupci z praxe naopak tvrdili, že čeští studenti nejsou připravení a do souborů současného tance se jich hlásí málo. Absolventi často nevědí, co chtějí, nemají přehled o zahraničním dění, a proto soubory častěji přijímají tanečníky ze zahraničí nebo lidi z praxe. V tomto směru se shodli Miřenka Čechová (Spitfire Company), Václav Kuneš (420People) a Lenka Vagnerová (Lenka Vagnerová & Company). Absolventům chybí praxe, kterou by mohli získat formou stáží. Těch je málo a to ohrožuje konkurenceschopnost českých tanečníků, protože ti zahraniční přicházejí mnohem lépe vybaveni. Podle Václava Janečka (katedra tance HAMU) je také problém, že Češi nechtějí do vzdělání investovat, a proto je program Erasmus +, který je hrazen jen z půlky, studenty málo využíván. Nedostatečnou se ukázala komunikace, která způsobuje zklamaná očekávání – mezi školami a soubory a mezi školou a rodiči. Tanec je ve společnosti nedoceněn, rodiče ho vnímají prestižně, mají často zkreslené představy a dětem to spíše problematizují. „V Brně narážíme na rodiče, kteří stojí dětem za zády a nepodporují jejich samostatnost,“ stěžovala si Iva Musilová (Taneční konzervatoř Brno). Školy mnohdy nemají ponětí o tom, co soubory pro studenty nabízí (viz stáže ve Spitfire Company a Lenka Vagnerová & Company). Lenka Vagnerová na dotaz, proč studenti o těchto nabídkách nevědí, odpověděla, že v zahraničí je běžné, že se studenti zajímají, jaké mají možnosti.

Nejprogresivněji vyzníval nový cirkus, a to i přesto, nebo právě proto, že nemá žádné institucionální ani vzdělávací zázemí. Cirkusoví umělci jsou víceméně odkázáni na zahraniční získávání zkušeností a jsou mnohem více zapojeni pomocí výměn a rezidencí do mezinárodního kontextu. Na tom se shodli Šárka Maršíková (Cirqueon), Petr Horníček (Losers Cirque Company) a Eliška Brtnická (Cirkus Mlejn). „Motivujeme mladé, aby šli na profi zahraniční školy. Posíláme lidi napříč Evropou v rámci programu Erasmus +. Zajišťujeme výměny pedagogů a studentů, zajímáme se o přesahy do sociálního cirkusu, přijímáme zahraniční rezidenty,“ popsala situaci v Cirqueonu Maršíková. Na závěr se mluvilo o absenci kvalitních a zkušených pedagogů.

Tanec jako práce
V druhém diskusním bloku se sešlo pět profesionálních tanečníků s různými zkušenostmi z ČR a ze zahraničí. Někteří se k oboru dostali přechodem z jiné profese, jiní tanec vystudovali. V zásadě se diskutující shodli na tom, že angažmá a zaměstnanecká smlouva je na rozdíl od režimu volné nohy, který je závislý na grantech a komerční činnosti, jistější. Nicméně platy v Česku jsou ve srovnání se zahraničím tristní a tanečníci jsou mnohdy nuceni se připravovat i mimo práci. V zahraničí se doma nepracuje, shodli se Pavel Mašek (současný tanec, dříve v angažmá v Bruselu, v Česku na volné noze) a Martin Svobodník (sólista baletu Národního divadla Brno, choreograf, dříve v angažmá v Halle). Jakkoli i české angažmá nabízí různé benefity jako příspěvky na stravné, šaty nebo divadelní byty, nedá se to srovnat s důstojnou zahraniční péčí. Je běžné, že tanečníci mají k dispozici fyzioterapeuta, pojištění, příspěvky na důchod a podobně. „Po úrazu jsem byl rok mimo a nemohl pracovat. Dostával jsem od pojišťovny 70 % svého příjmu. To by se v Česku nestalo,“ popsal svoji zkušenost z Belgie Mašek. Mluvilo se také o absenci odborů, instituce, která by hájila práva tanečníků, zatímco se naplno věnují umělecké činnosti. Ti, co zažili angažmá, mají tendenci vnímat tanec jako práci, a nikoli jako zábavu. Soubor Losers Cirque Company, který zastupoval Petr Horníček, funguje v režimu volné nohy. Věnují se komerčním aktivitám proto, aby si mohli dotovat vlastní umělecké projekty takzvaně „pro zábavu“. Z diskuse vyplynulo, že se tanec nebere příliš vážně (mnohdy i na straně tanečníků) a ve veřejném mínění je vnímán spíše jako zábava. Z toho pak vyplývá neschopnost Čechů si říct o adekvátní honoráře. „Nikdy nedělejte nic zadarmo. Ani jako studenti, protože tím kazíte pravidla oboru,“ vzkázal studentům Martin Svobodník.

Tanec a zdraví
Tanec je hodnocen jako vysoce riziková práce, a to jak po stránce tělesné, tak psychické. Tomuto tématu se věnovala poslední diskuse konference se zástupci a členy z různých souborů. I když je hlavním nástrojem tanečníka tělo, je paradoxně opomíjeno. Jak ve veřejném mínění, tak především v praxi a vzdělávání. V tzv. Rámcovém vzdělávacím programu téma prevence chybí. Jakkoli se konzervatoře snaží o tématu se studenty mluvit a nabízet různá dobrovolná cvičení a přednášky, ohlas studentů je spíše vlažný. Pokud by měla vzniknout specifická profese taneční medicíny, obdobná té sportovní, je otázkou, jak moc by byla využívána. Problém nemusí být jen v chybějící infrastruktuře, ale i u samotných tanečníků, kteří jsou mnohdy svéhlaví a nedisciplinovaní, jak vyplynulo z komentáře Martina Rypana, vedoucího správy baletu Národního divadla v Praze, a Lenky Dřímalové, šéfky baletu ND moravskoslezského v Ostravě. Tyto dva soubory, a některé další větší, nabízejí v rámci angažmá fyzioterapeuty, maséry a kontakty na kvalitní doktory. Tento evropský standard je však u nás spíše výjimkou a je těžké na tyto služby najít peníze. „Ladič pian je samozřejmá věc a najdou se na něj peníze, zatímco sehnat peníze na péči o tělo tanečníka je složité,“ trefně okomentoval situaci jeden z diváků. Situaci mají přirozeně složitější tanečníci na volné noze a ti, kdo pracují jako OSVČ nebo na autorské smlouvy. Kristýna Pálešová, bývalá gymnastka a nyní cirkusová akrobatka, si při úrazech musela vždy poradit sama. Podobnou zkušenost má i Anna Schmidtmajerová, herečka a artistka, která se po úrazu musela potýkat také s velkými finančními nejistotami. „Jakmile máte na volné noze úraz, nikdo vám nic nedá,“ podotkla. Situaci sice může zmírnit úrazové pojištění, které je u akrobatů nejčastěji využívané, ale částky jsou v tíživých obdobích tak malé, že nestačí ani na zaplacení nutných výdajů na nájem a složenky, a proto Schmidtmajerová někdy odehrála představení i se sádrou. Zároveň je u nás několik metod, jak tělo léčit, a ne každý tanečník by rád nohu v sádře, když by pomohla fyzioterapie. Barbora Kohoutková, emeritní sólistka Finského národního baletu, mluvila o progresivní metodě gyrotonic a gyrokinesis, která na rozdíl od klasických přístupů uznává individualitu těla a to, že každé tělo se léčí jinak podle toho, jak je rostlé. Podle Kohoutkové je metoda častěji využívána zahraničními tanečníky. K závěru diskuse se mluvilo o opomíjeném psychickém zdraví. V zahraničí mají taneční mistři často povinná sezení s psychoterapeuty. Diskutující zmínili i palčivé období dospívání na konzervatořích a celkově necitlivý přístup pedagogů a trenérů. „Pedagogové se nedovzdělávají a dětem chybí pozitivní motivace. Typický český sarkasmus a dvojsmyslnost nejsou funkční u výchovy dětí,“ uvedla Kohoutková.

Brát tanec vážně
Konference byla hutná, dlouhá a místy to vřelo mezi lidmi na pódiu a publikem. V každém případě se na stůl položila „čísla“, jakkoli sporná mohou být s ohledem na zmíněnou návratnost dotazníků. Onu přibližnost částečně vyjasnily diskusní bloky a konkrétní příklady z praxe. Dozvěděli jsme se, že je u nás komunikační propast mezi praxí a vzděláváním, že tanečních škol je hodně, ale chybí škola nového cirkusu. Dále že platy tanečníků jsou v porovnání se zahraničím tristní a péče o tělo v podobě prevence nedostatečná na školách, ale i v praxi. Zaznělo taky, že Češi mívají problém si říct o peníze a tanec je u nás vnímán spíše jako zábava než regulérní práce. Není proto divu, že chybí zmiňované taneční odbory. Nejednou zaznělo, že by se měl tanec brát konečně vážně, a začít se musí překvapivě u tanečníků.

Odkaz: Edice publikací s názvem Český tanec v datech
Text: Kateřina Přidalová / Kreativní Česko
Foto: Adéla Vosičková
Titulní foto: Vojtěch Brtnický

Články o tanci /

Český tanec potřebuje péči a sebereflexi

Jaké problémy dnes řeší současný tanec a pohybové divadlo? Jací jsou tanečníci, jak za ně lobbovat a proč by děti měly tančit? Na tyto a mnoho dalších otázek spojených s kulturní advokacií jsme se zeptali Jany Návratové, dosluhující předsedkyně spolku Vize tance.

Tancem na násobilku

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA vzniklo v roce 1999 s cílem podpořit rozvoj současného tance a souvisejících uměleckých oborů v České republice. Hlavním záměrem organizace je pomáhat současnému tanci zapojit se do mezinárodního kontextu a otevírat mezioborovou spolupráci a diskusi mezi laiky i profesionály. S ředitelkou Marií Kinsky jsme si povídaly o vzdělávacích aktivitách zaměřených na děti.