Český tanec potřebuje péči a sebereflexi

Jaké problémy dnes řeší současný tanec a pohybové divadlo? Jací jsou tanečníci, jak za ně lobbovat a proč by děti měly tančit? Na tyto a mnoho dalších otázek spojených s kulturní advokacií jsme se zeptali Jany Návratové, dosluhující předsedkyně spolku Vize tance.

Co bylo hlavním impulzem k založení spolku?
V roce 2006 uspořádala Marta Smolíková setkání lidí, kteří v oboru působili. Bylo třeba se zamyslet nad perspektivami oboru a jeho infrastrukturou. V té době fungovalo několik subjektů – školy, festivaly, divadla a vznikaly první taneční soubory, ale chyběla představa, jak naplnit jejich potřeby a zajistit pro obor udržitelné podmínky. Inspirovali jsme se v německém projektu Tanzplan Deutschland.

Tehdy to bylo o našich vizích, proto taky ten název Vize tance. Dokonce vznikl obsáhlý strategický dokument, který jsme nabídli Ministerstvu kultury k projednání. Myslím, že ho nikdy žádný náměstek nebral ani trochu vážně.

I tak se naše vize aspoň částečně naplnily. Jedním z hlavních cílů bylo profesionalizovat taneční scénu, což se sice povedlo, ale pořád nemáme soubor, kde tanečníci pracují na denní bázi, a nemáme subjekt, který by mohl někoho zaměstnat. Přitom vzniklo několik tanečních skupin, které jezdí po světě a dělají čest a slávu naší kultuře. Náš tanec je v zahraničí vnímán dobře. Problém je ten, že se to doma málo ví. Tanec je dobrý vývozní artikl, protože nemá jazykovou bariéru. Je fakt, že špičkových souborů není moc, jde o fyzicky náročný provoz a takhle fungovat vydrží jen málo lidí.

O kolik souborů se řádově jedná?
Pět, šest. Ale na takhle malou zemi je to dost. Možná, že jich Německo či Francie nemá o moc víc, ale podmínky, ve kterých se tady tvoří, jsou se zahraničím nesrovnatelné. Je to stále boj o přežití. Musíme neustále sledovat, zda se jinému oboru nepřidalo víc peněz. Je nedůstojné, jak se i po dvaceti letech musíme ustavičně hlásit o to, že existujeme. Letos bude Tanec Praha slavit už třicet let, přes dvacet let fungují 4+4 dny v pohybu, Letní Letná slaví 15. výročí. Podařilo se také, aby si tanec vytvořil svoji infrastrukturu. V Praze máme divadlo Ponec, studio Alta, Divadlo Alfred ve dvoře, taneční program má i La Fabrika. Tanec tedy publikum zajímá. Konečně se pravidelně objevují i respektované události v regionech – Cirk Uff v Trutnově, ve Valašském Meziříčí festival Tanec Valmez a ve Ždáře nad Sázavou umělecko-komunitní festival KoresponDance. Myslím si ale, že infrastruktura by se měla v regionech daleko více rozvíjet. Zde je problém v tom, že taneční dramaturgie potřebuje jiné zázemí než činohra.

Problémem je tedy špatné technické zázemí?
Ano, tanečníci potřebují jinou podlahu, jiný druh svícení a hlediště s elevací. Je třeba vytvářet multifunkční prostory, které se přizpůsobí dané produkci. Umění se vyvíjí a prostory se musí modernizovat, včetně techniky. Když se zdigitalizovala všechna kina v republice, tak proč se „nedigitalizují“ také performační prostory? Kulturní dům má každá vesnice. Kdyby se ten sál architektonicky přizpůsobil, můžou se tam organizovat myslivecké bály ale také tam může být představení moderního tance.

Naznačila jste určitou skepsi týkající se vnímání a podpory tance u nás.
Důvod, proč to náš současný tanec nemá lehké, je daný historicky. Před rokem 1989 fungoval především balet a lidový tanec a kontinuita, kterou mělo výtvarné umění nebo divadlo, v tanci neexistovala. Dalším úskalím je, že tanečníci nejsou žádní řečníci a díky náročnosti své profese nemají kapacitu věnovat se praktické advokacii. To by měli dělat manažeři souborů, divadel, kulturní organizátoři spjatí s tancem.

Jak byste zhodnotil dosavadní advokacii spolku na politické úrovni?
Chtěli jsme, aby se na tanec myslelo v různých strategických dokumentech a tanec byl pevnou součástí kulturní politiky. Stále se však stává, že se do textů, které přijdou z Ministerstva kultury nebo Magistrátu hlavního města Prahy musí tanec doplnit. Naštěstí Vize tance nebo jiné profesní organizace už tuto příležitost k doplnění dokumentů dostávají. Obecně je však obor stále finančně podhodnocen, ačkoli se v posledních letech grantová podpora hodně zvedla. Jsou za tím ale roky pozornosti, dopisů, jednání a energie. Aby se český tanec dál rozvíjel a chtěli v něm působit kvalitní lidé, je zapotřebí celková změna přístupu k nezávislé scéně. Peníze na projekty prostě nestačí. Tím se dostávám k významu profesních organizací, které se snaží komunikovat se státem a státní správou, ale i se sebou navzájem. Mám na mysli nedávné založení Platformy uměleckých profesních organizací, která sdružuje aktéry z oblasti performing arts.

Věnujete se také výzkumné práci. Mají výsledky této práce nějaký praktický vliv právě na advokacii?
V rámci našeho působení v Institutu umění – Divadelním ústavu jsme dali dohromady knihu Tanec v České republice. Porovnali jsme platy a popsali další věci týkající se oboru. Dále vyšla Studie návazné uplatnitelnosti uměleckého personálu. Na to pak navázal pilotní projekt, který prověřoval tzv. druhou kariéru tanečníků. Šlo se do čísel, tabulek, platů, pojistek a do celé finančně-sociální reality. Díky tomu se zjistilo, jak jsou tanečníci znevýhodnění například v porovnání s herci. V některých divadlech ty naše výzkumy vzali a vyboxovali si od svých zřizovatelů lepší peníze. Podařilo se nám také začlenit popis určitých tanečních profesí do Národní soustavy povolání. Z tance jich tam hodně chybělo. Díky těmto výzkumům je realita v tanci popsaná snad nejlíp ze všech uměleckých obor

Nadační fond pro druhou kariéru
Nadační fond pro druhou kariéru

Jak se lišíte od Tanečního sdružení a v čem spolupracujete?
My působíme na nezávislé scéně, zatímco oni jsou vázáni na příspěvkové organizace. Taneční sdružení je spíš zaměřeno na balet a my na současný tanec a další pohybová umění. Jsme zakládajícími organizacemi Nadačního fondu pro taneční kariéru. Kariéra tanečníků je na rozdíl od jiných druhů umění krátká. Nejdéle také trvá vzdělávání, které začíná už v útlém věku, a kariéra ve třiceti pomalu končí. V roce 1996 proběhla důchodová reforma a tanečníkům se zrušily příspěvky za výsluhu, a proto odcházejí do důchodu bez jakékoli kompenzace. Nemají většinou nic našetřeno, často prodělali zranění. Až teprve po dvaceti letech se podařilo založit tento nadační fond. Nechceme ale situaci tanečníků řešit formou obnovení důchodů. Je to zastaralý a demotivující způsob. Nadační fond poskytuje servis, školení, koučování, pomáhá v rekvalifikacích, shání peníze na podporu přechodu na druhou kariéru. Tanečníci mají spoustu skvělých měkkých dovedností, které mohou uplatnit i v jiných oborech. Jsou nesmírně disciplinovaní, schopní týmové práce, mají takzvanou staminu, výdrž, vitalitu a odolnost vůči stresu.

Snažíme se rozjet speciální druh spoření se státním příspěvkem, který by tanečníkům pomohl nastřádat peníze během první kariéry, které by pak mohli použít na rozjezd podnikání, rekvalifikační kurzy apod.

A v jakém je to stavu? Stále vyjednáváte?
Ano, od roku 1996 jsme ve vyjednávání. Brání tomu apatie a nevýkonnost úředníků především Ministerstva kultury. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí a na Ministerstvu financí nám ty peníze chtějí dát, systém spoření velmi oceňují, jen to stále blokuje Ministerstvo kultury coby předkladatel návrhu. Vždycky cosi slíbí, a pak to nedopadne. Jsem zklamaná.

V tématu druhé kariéry jste se inspirovali obdobnými organizacemi v zahraničí. Tam je podobný model spoření s podporou státu zaveden?
Je to různé. Častěji to funguje na bázi profesní solidarity jako třeba v Anglii, kde divadla přispívají do fondu organizace Dancers’ Career Development. Jinde jsou to nadace s podílem státu a někde to řeší přímo stát, jako třeba ve Francii nebo v Holandsku.

My tomu říkáme druhá kariéra, ale v zahraničí se to označuje jako „transition“. Funguje tam síť tzv. transition center, která jsou spojena do organizace International Organization for the Transition of Professional Dancers. Loni jsme se stali řádnými členy. Organizace sdílí zkušenosti tanečníků po celém světě. Vydali třeba knihu příběhů lidí, kteří úspěšně „transition“ prošli. Mnohdy se ukazuje, že druhá kariéra může být ještě úspěšnější než ta první.

Jak financujete Nadační fond pro taneční kariéru?
Máme osvícenou patronku, paní Dadju Altenburg-Kohl, mecenášku, filantropku a sběratelku umění, která nám na začátku dala peníze a my s tím hospodaříme. Dělali jsme taky benefiční akci, do níž přispělo pět divadel, a plánujeme další, abychom načerpali další prostředky.

Uvádíte, že by tanec měl být součástí základní výchovy. Proč?
Existují vědecké studie dokazující, že tanec člověka rozvíjí komplexně, fyzicky a mentálně. Tanec je pro dítě přirozená aktivita, ventil emocí smutku, radosti a nástroj sociální spolupráce. Také rozvíjí prostorovou představivost, sociální inteligenci a celkově pocit psychofyzické pohody. V tanci nejde o soutěž, ale o spolupráci a kreativitu. To je podstatný rozdíl. Fyzická zátěž není v tanci, na rozdíl od mnohých sportů, jednostranná.

Podařilo se nám, že na základních školách funguje od roku 2009 jako volitelný předmět Taneční a pohybová výchova, ale pro školu to znamená platit kvalifikovaného pedagoga, na což často nemá peníze. Zatím se to řeší různě, ale bylo by dobré nastavit nějaký systém financováni.

Jak je financována Vize tance? Z členských příspěvků?
Spolek je skoro nefinancovaný. Jsme příjemci drobného grantu od hlavního města Prahy, protože organizujeme už asi deset let každého 29. dubna celorepublikový Mezinárodní den tance, což je super tradice ve světě nevídaná. Něco ale stojí. Zbytek peněz je z těch příspěvků.

Jakou máte aktuální vizi?
Existence spolku je na pováženou, což souvisí s vyčerpaností a nedostatkem lidí, kteří by se práci pro ostatní byli ochotni věnovat. Myslím, že nás čeká velká diskuze jako kdysi na začátku. Teď ale nebude o vizích, ale o sebereflexi, introspekci a nadhledu. Je třeba se z těch nor jednotlivých projektů trochu vyhrabat a rozhlédnout po krajině, promluvit se sousedy, nahlédnout tu svoji zahrádku trochu v kontextu. Pak teprve může přijít čas nových vizí.

Odkazy: http://vizetance.cz/; http://tanecnikariera.cz/
Text: Kateřina Přidalová / Kreativní Česko

Související články/

Tancem na násobilku

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA vzniklo v roce 1999 s cílem podpořit rozvoj současného tance a souvisejících uměleckých oborů v České republice. Hlavním záměrem organizace je pomáhat současnému tanci zapojit se do mezinárodního kontextu a otevírat mezioborovou spolupráci a diskusi mezi laiky i profesionály. S ředitelkou Marií Kinsky jsme si povídaly o vzdělávacích aktivitách zaměřených na děti.

Ukážeme, že do našich divadel chodí víc lidí než na 1. fotbalovou ligu

Nezávislá divadelní scéna má od roku 2016 svoji Asociaci nezávislých divadel (AND), která kope za svůj tým a za dlouho slibované procento na kulturu ze státního rozpočtu. Se Štěpánem Kubištou, předsedou AND a ředitelem divadelního prostoru Jatka78, jsme si povídali o problémech a vizích naší divadelní scény, politice, grantech a obecném vnímání kultury v ČR.