Člověk musí psát, i když se mu nechce

Divadlo, film, seriál. Cynický humor mírně za hranicí kontroverze, ale i romantická komedie na prosluněném volejbalovém hřišti rozkládající fenomén ženského přátelství. Petr Kolečko dnes patří k nejúspěšnějším českým scenáristům, nově s oceněním Český lev za seriál MOST!

Petr Kolečko, scenárista, Praha
Petr Kolečko, scenárista, Praha

Svět kolem nás se mění. Kreativita už není jen abstraktní pojem, ale schopnost, jedinečnost a specifická vlastnost člověka, která získává na ceně. A to jak v osobním životě a způsobu trávení volného času, tak na pracovním trhu. Kreativita přispívá ke konkurenceschopnosti a posiluje identitu. Význam kulturních a kreativních průmyslů tak v letech následujících výrazně poroste.

Seriál Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů je součástí komunikační kampaně nově vznikající Strategie rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů, kterou řídí Ministerstvo kultury České republiky od května 2018. Postupně vám na stránkách Kreativního Česka představíme dvanáct příběhů inspirativních profesionálů z oblasti kulturních a kreativních průmyslů napříč nejrůznějšími odvětvími a hlavně celou Českou republikou.

Stojí za seriály Lajna, Čtvrtá hvězda, MOST!, Okresní přebor a filmy Zakázané uvolnění, Bajkeři, Padesátka nebo Přes prsty, který nedávno poprvé sám režíroval. Kolečko jde po situačním humoru a dobře napsaném dialogu. Píše o věcech, které jsou „typicky české“ a odehrávají se v normálním autentickém prostředí typu obyčejné české hospody.

Napadá mě, když se potkáváme tady, v holešovickém Vnitroblocku, jak se tu vlastně cítíte?

Jsem tu podruhé nebo snad potřetí. Dá se to očekávat, ale já téhle celé hipsteřině moc nefandím. Když se třeba podívám na svůj milovaný Hostinec pod Lipami na Čechově ulici, kam jsem rád chodíval… Z toho, že je z něj dneska další kavárna, kde člověk dostane chia pudink na sto dvacátý způsob, zrovna nejásám. Dokonce mám rozepsaný i jeden takový hipsterský námět.

Co vám na tom vadí?

Sleduju na tom takové zvláštní posuny v identitě. Jak najednou automaticky a celkem bez rozmyslu a trochu uměle přejímáme všechno z vnějšího prostředí, ze zahraničí. Obecně mě samozřejmě baví sledovat posuny v civilizačních, potažmo českých hodnotách. Mám ale pocit, že to, o čem často mluvíme jako o názoru České republiky, je opravdu zas a jenom názor té, a teď to musím říct, pražské kavárny. Zdá se mi, že se násilně tlačíme do něčeho, co je mladé pražské generaci vlastní, ale pro zbytek republiky je to zcela mimo. Tohle východoberlínské nebo řekněme newyorské myšlení rozevírá nůžky mezi Prahou a zbytkem země.

Myslíte, že kultura v jiných částech republiky je autentičtější?

Samozřejmě to nejde takhle jednoduše generalizovat. Praha je jinde, přirozeně, jako každé druhé hlavní město. Kultura mimo Prahu je v něčem snad více česká. Lidi jsou méně ovlivněni vlivy z vnějšího prostředí, na nic si nehrají. Co se týče filmového průmyslu, vnímám to tak, že je u nás obrovský hlad po látkách a optikách, které lze považovat za ryze české. To asi taky tvoří jádro mého úspěchu.

Co mi ale vadí mnohem více, je centralizace celostátních médií, která vychází z pražské optiky. Články o politice, kultuře a společenských jevech jsou psané pouze a jenom z pražské perspektivy, přitom se tváří jako většinový kulturní postoj. Tak to ale není. Praha je naprostá menšina. Na druhou stranu je to i pozitivní. Lidé mají velkou nedůvěru k psaným médiím, což je pro mě jakožto tvůrce samozřejmě zajímavé. Najednou tolik nemusíte řešit kritiky, protože tady nikdo nikomu nevěří a lidi se vlastně často rozhodují a jednají navzdory tomu, co novinář napíše. Tenhle rozpor je pak cítit třeba v komentářích pod články.

Vy je sledujete?

Ano. V diskusích se občas objeví nějaký dobrý fór.

Vymezujete se vůči pražské bublině…

Neřekl bych, že vymezuju. Automaticky s ní mám spoustu věcí společných, žiju ve stejném městě, pohybuju se v určitých kruzích. Spoustu věcí ale vnímám jinak a věci, které jsou považovány za normu, tak neberu. Taky myslím, že leckdy nemusí platit, že liberální názor rovná se sofistikovaný a konzervativní rovná se primitivní, což se takhle obvykle směšuje. Novost pohledu se zaměňuje s chytrostí a smysluplností sdělení, ale tak to přece není.

Petr Kolečko v holešovickém Vnitroblocku
Petr Kolečko v holešovickém Vnitroblocku

Když mluvíme o intelektuální bublině ‒ dlouhá léta jste působil jako umělecký šéf v A studiu Rubín, vaše hry byly oceňované divadelní kritikou. Věnujete se ještě divadlu?

Ani ne. Těch důvodů je více. Některé jsou pragmatické. Mám nějaký věk, mám děti, chci se o ně postarat. Druhá věc je, jak mi co sedne. Dnešnímu avantgardnímu, nebo řekněme artovému, divadlu už moc nerozumím a trošku se v něm ztrácím. Prostor bych tak viděl leda v komerčním divadle, což v budoucnu nevylučuju. Co se ale týče prostředí, to filmové nebo televizní je pro mě přirozenější. Divadlo jsou nekonečné debaty a dalekosáhlé diskuse po představení v kavárnách, v televizi se prostě více maká. V divadle se vždycky daleko více mluví, než se udělá, a to mi vadilo. Jsem takový výkonnostní typ, rád pracuju rychleji, soustředěněji, s ohledem na dokončenou práci. Asi to všechno vychází taky ze sportu, který je mi pořád blízký.

Ano, co se týče sportu, tak si uděláme malou rekapitulaci. V seriálu Lajna se objevuje hokej, v Okresním přeboru fotbal, v Padesátce lyžování, v Přes prsty beach volejbal, v Bajkerech kolo, ve vaší divadelní hře Federer-Nadal tenis. Co vás na sportu tolik fascinuje?

Takhle jsem vyrůstal. Tedy, nejen takhle. Zároveň jsme byli poměrně kulturní rodina. Každopádně ke sportu mě přivedl otec. Myslím, že když se člověk věnuje sportu, a to vlastně jak aktivně, tak i pasivně, vyčistí si hlavu. Jak si chcete ulevit? Můžete to všechno vypustit chlastem nebo se vyřvat na fotbale. A já mám teď suché období.

Disciplína ze sportu se vám musí přenášet do psaní, předpokládám.

Jo, to je ta druhá rovina. Návyky z posilovny, kam se snažím chodit tak dvakrát třikrát týdně, si člověk přenese do práce, do psaní. Získá tím pravidelnost a disciplínu, která je třeba u psaní nevyhnutelně potřeba. Člověk totiž musí psát, i když se mu nechce. Často slýchávám v rozhovorech svých kolegů, jak píšou, když mají dobrou náladu, když chytnou inspiraci, když se na to cítí a mají dobrý den. Ale tak to není. Nevěřím, že někdo napíše tři sta stránek seriálu, když je dobře naladěný. Často si tak třeba sednu k nějaké části scénáře a napíšu si plochu, ke které se vrátím později, když už mám větší chuť. Nejde si ale říct, že to počká, a neudělat vůbec nic. Vnitřní disciplína je potřeba.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Dopoledne píšu, odpoledne se věnuju dalším povinnostem. Vyzvedávám děti ze školy, řeším rozhovory, schůzky. Psát se snažím opravdu každý den. Po deváté večer už třeba moc nepracuju, spíše si pustím film, televizi, dám si víno, někam jdu. Rozhodně nejsem sova, přijde mi lepší psát dopoledne, dokud je to možné. Poslední dobou pak třeba píšu ve vlaku, často teď jezdím na Slovensko, kde připravujeme další televizní projekt.

Na čem teď pracujete?

Dokončuju seriál pro Českou televizi s Radkem Bajgarem, rozpracovávám námět pro slovenskou televizi z prostředí východního Slovenska a měli bychom dělat další Lajnu. A pak jsou tu projekty, o kterých zatím nemůžu mluvit.

Značnou část tvorby jste realizoval s režisérem Janem Prušinovským. Jaké to je, pracovat tak dlouho s jedním člověkem? Jak vaši práci proměňuje a ovlivňuje takováto spolupráce? A v čem si takzvaně nejvíce vyhovujete?

Já myslím, že si vlastně vyhovujeme tím, jak jsme každý trochu jiný. On umí mému někdy dost nadnesenému scénáři dát větší uvěřitelnost. Pro ty látky, které vyžadují realističnost, je určitě nejlepším režisérem. Asi spolu ale nemůžeme dělat pořád, vždycky si od sebe musíme odpočinout. Nicméně troufám si říct, že to, co jsme společně udělali, mělo vždycky nějakou kvalitu.

Co teď nepíšete, ale chtěl byste?

Jak jsem říkal, spolu s Kubou Prachařem bych chtěl dělat něco právě o hipsterech. Pracoval jsem taky na pohádce, kterou teď ale překlápím do filmu pro dospělé. Pak jsou různé náměty, sny, plány, věci v šuplíku. Moc se ale do toho nepouštím, když to nemá reálné obrysy.

Petr Kolečko v holešovickém Vnitroblocku
Petr Kolečko v holešovickém Vnitroblocku

Jak dlouho pracujete na jednom scénáři?

To je celkem různé. Napsat ho dokážu za dva tři měsíce, ale zdravé mi přijde dát si na to rok. Třeba Masaryka jsme psali dokonce tři roky, s různými pauzami.

Co pro vás vlastně definuje dobrý seriál?

Sám pro sebe jsem si to definoval velmi jednoduše. Za mě je základ, aby to lidi bavilo, a tím nemyslím jen humor, ale u detektivky napětí, u hororu strach, u komedie humor. A pak také, aby to o něčem bylo. Když budeme mluvit o komedii, přijde mi dobré ji používat jako prostor, kde se dá něco říct. Lidi se baví, je jim u seriálu dobře, sledují vás a vy máte prostor pomalu otevřít vážnější témata. Poslední dobou se bohužel hodně námětů hodnotí podle toho, jestli mají zdravý úhel pohledu. Takové hodnocení nemám rád. Vzniká tak mylná představa, že názor postavy rovná se názor autora, ale to je velká chyba. Druhá mylná představa pak je, že by měl mít autor jasně seřízený světonázor podle nějakých přijatelných společenských norem.

Co tím myslíte?

Třeba u filmu Přes prsty se častěji než co jiného hodnotí, jestli je postava Jiřího Langmajera šovinistická, a tím pádem to, jestli je správné, aby něco takového dnes bylo zobrazeno ve filmu. Vadí mi ta normativnost. To, jak se vnáší hledání takzvané zdravosti do hodnocení filmu, který je především příběhem.

Existuje český humor?

Já to dělám intuitivně. Vnímám požadavek na mírnou nekorektnost a vztah k nadsázce. Vždycky ale potřebujeme nějaký základ v pravdě, v obyčejné realitě. Třeba seriály jako The Big Bang Theory by v české verzi, v hlavním vysílacím čase, nikdy vlastně v masové míře neuspěly. Na nás je tenhle humor, myslím v tom obecném, širokém, masovém měřítku, prostě moc vykloubený, přehnaný, a navíc pochází z výlučnějšího prostředí. To je možná i důvod, proč naráží současné divadlo na nepochopení diváků. Hyperbol a zcizovacích prvků je v něm až příliš, kdežto česká kultura vychází z realismu.

Které seriály tedy sám sledujte?

Docela ty klasické: How I Met Your Mother, The Big Bang Theory, Narcos.

A něco novějšího?  

Mesiáše na Netflixu. Třeba to není tak patrné a dělám si z toho legraci, ale náboženskou tematiku mám rád. A je velmi často přítomná v mých věcech. V MOSTU! je farář, objevuje se i jinde. Ostatně na tomhle je postavený tak trochu celý MOST! To je takový český přístup. Děláme si srandu navzdory tomu, co si o věcech myslíme. Vtip nevyjadřuje náš postoj. Nelámeme si hlavu s tím, jestli je nějaký fór v souladu s naším světonázorem. Pro Čecha je vtip důležitější než světonázor. A pro mě taky. Nejde o to, co si v hloubi duše myslíte, ale jak si z toho umíte udělat v danou chvíli legraci.

Myslíte, že třeba toto stojí za vaším obrovským úspěchem?

Možná že jo. Myslím, že takhle to rozděluje Jung. Lidi jsou družní a uvědomělí. Družní jsou ti, co chodí do hospody, nelámou si s ničím moc hlavu, rádi se smějí. Já jsem spíše ten družný, většinový český divák taky. Ale družný nemusí znamenat blbý.

Petr Kolečko (36) je absolvent režie a dramaturgie na pražské DAMU, kde se již od prvního ročníku věnoval dramatické tvorbě. Jeho hra Britney Goes to Heaven, kterou uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče, byla přeložena do angličtiny a byla prezentována formou scénického čtení v Immigrants’ Theatre v New Yorku. Byla také přeložena do polštiny. Hra Soumrak bodů, kterou napsal jako svůj bakalářský projekt na DAMU, byla uvedena v pražském divadle DISK. V pražském divadle A studio Rubín, kde byl od roku 2009 uměleckým šéfem, sklízely úspěchy jeho mnohé autorské projekty. Do většího povědomí veřejnosti se však dostal až roku 2010, kdy společně s Janem Prušinovským napsali úspěšný televizní seriál Okresní přebor, na který po dvou letech navázali celovečerním filmem. Od té doby je jedním z nejúspěšnějších českých scenáristů současnosti. Mezi jeho další zlomové počiny patří seriály Čtvrtá hvězda, Trpaslík, Vyšehrad, Lajna nebo MOST! Je držitelem Českého lva za nejlepší scénář k filmu Masaryk v režii Julia Ševčíka a za podíl na nejlepším dramatickém televizním seriálu MOST! V roce 2019 uvedl svůj první režijní debut, romantickou komedii Přes prsty.

Text: Michaela Hečková
Vloženo: 18. března 2020

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Nepřehlédněte /

Nejlepší je jídlo, co má jasný původ

Možná to zní překvapivě, ale gastronomii nebo farmářské trhy řadíme ke kreativním průmyslům. Svůj úspěch totiž podobně jako umění či živá kultura staví na tvůrčích schopnostech a vynalézavosti samotného jednotlivce. Tomáš Popp je energický muž mnoha tváří. Vede český Národní tým kuchařů, který koncem února přivezl bronzovou a stříbrnou medaili z kuchařské olympiády ve Stuttgartu, miluje dobré jídlo a autentické suroviny, věnuje se vzdělávání kuchařů, cukrářů ale i číšníků a nedávno se zamiloval do CrossFitu. Kromě kvalitního jídla z místních zdrojů nedá dopustit ještě na jedno: na svou milovanou Plzeň.

Všechno má svůj čas

Fenomén českého skla zní maximálně tradičně. Jeho podoby a moderní variace ovšem neznají hranic. O skle, libereckém zázemí, ale i dynamice rodinné tvůrčí spolupráce jsme si tentokrát povídali s Janem a Ondřejem Salanskými, kteří stojí od roku 2012 za ateliérem SKUBB. propojujícím koncepční design s užitým uměním. Studio sídlí v kulisách malebného pivovaru Konrád ve Vratislavicích nad Nisou, kam z Liberce dorazíte za pár minut tramvají.

Kulturou umíme bourat předsudky

UFFO. Bláznivý název pro seriózní kulturní instituci pod krkonošskými kopci. Libor Kasík je ředitelem tohoto společenského centra města Trutnov už desátým rokem. Založil zde mezinárodní festival nového cirkusu, zapojil se do komunální politiky a nedávno odmítl kulturní cenu města.

Bezpečné a kreativní prostředí je pro učení zásadní

Komplexní soubor kompetencí, bez kterých se dnešní člověk neobejde. Tak vnímá kreativitu energická ředitelka Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání Marianna Sršňová. Propojování světa umění a vzdělávání se věnuje už více než deset let. V roce 2020 se plánuje zaměřit na spolupráci s městy a obcemi a v rámci oslav první dekády své společnosti připravuje ve spolupráci s Centrem současného umění DOX na podzim festival kreativního učení.

Dříve jsme hledali nejkratší cestu, teď ve veřejném prostoru trávíme čas

Městský mobiliář od designéra Davida Karáska znáte. Ani o tom nemusíte vědět, ale lavičkám, oceňovaným odpadkovým košům nebo lehátkům od jeho firmy mmcité se dnes v České republice, ani kdekoliv jinde na světě, již nevyhnete. Precizní opakovaná výroba a láska k veřejnému prostoru jsou totiž jeho celoživotními tématy.

Ministerstvo kultury chce podpořit umění ve veřejném prostoru

Nedávno předložený legislativní návrh Ministerstva kultury na 1 % z nadlimitních veřejných zakázek na realizaci uměleckých instalací ve veřejném prostoru nezískal podporu dalších ministerstev. Ministerstvo kultury se proto rozhodlo uspořádat na vládní půdě veřejnou diskusi s odborníky. Kde je tedy zakopaný pes?

Člověk musí psát, i když se mu nechce

Divadlo, film, seriál. Cynický humor za mírnou hranicí kontroverze, ale i romantická komedie rozkládající fenomén ženského přátelství. Petr Kolečko dnes patří k nejúspěšnějším českým scénáristům. Stojí za seriály Lajna, Čtvrtá hvězda, MOST!, Okresní přebor a filmy Zakázané uvolnění, Bajkeři, Padesátka nebo Přes prsty, který nedávno poprvé sám režíroval. Kolečko jde po situačním humoru a dobře napsaném dialogu. Píše o věcech, které jsou „typicky české“ a odehrávají se v normálním autentickém prostředí typu obyčejné české hospody.

Tradici by si měl člověk užívat

Značka, kterou založila módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako, nese jméno Tradice. Stejně tak by se mohla jmenovat Elegance, Ženskost, Identita. To všechno jsou pojmy, které vás u tvorby, ale především způsobu chování a uvažování této návrhářky napadnou. Se Zuzanou Osako jsme se potkali v jejím pohádkovém domě ze začátku devatenáctého století v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Nenechte se však zmást, přesně tady na kraji lesa totiž vzniká kolekce oděvů, ve kterých se představí letošní česká olympijská výprava na úvodním ceremoniálu při zahájení olympiády v Tokiu.

Kreativní průmysly nepotřebují ani tak velkolepé investice, jako změnu úhlu pohledu

Hledáte-li města, která se v České republice věnují kulturním a kreativním průmyslům, vzpomenete si nejspíš na Plzeň, Prahu, Ostravu, Brno, Zlín nebo Pardubice. Hledáte-li univerzitu, napadne vás Olomouc. Proto se vydáváme udělat rozhovor s Petrem Bilíkem, prorektorem pro vnější vztahy na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Kultura s přidanou hodnotou

Budoucnost české ekonomiky spočívá ve využívání příležitostí v oblastech s vysokou přidanou hodnotou. Namístě je proto vnímat význam kulturních a kreativních průmyslů (KKP), které spojují konkurenceschopnost a identitu České republiky. Uvědomují si to také čelní představitelé státu. Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček podepsali 27. listopadu 2019 memorandum o spolupráci mezi oběma resorty s cílem podporovat tyto disciplíny.

Stát rozděluje peníze dle chybných dat

Příjmy z dotací, počet zaměstnanců a repríz, čísla prodeje, návštěvnost, finanční bilance. Mnohá další data lze získávat (nejen) o divadle. Proč je potřebujeme? Petr Prokop a Luboš Louženský je považují za nezbytnost pro správné strategické i umělecké řízení divadel, pro tvorbu kulturních politik státu, krajů i měst. Systém české statistiky v kultuře ale nefunguje. Trápí to vůbec někoho? Co s tím lze dělat lépe?