Dříve jsme hledali nejkratší cestu, teď ve veřejném prostoru trávíme čas

Městský mobiliář od designéra Davida Karáska znáte. Ani o tom nemusíte vědět, ale lavičkám, oceňovaným odpadkovým košům nebo lehátkům od jeho firmy mmcité se dnes v České republice, ani kdekoli jinde na světě, již nevyhnete. Precizní opakovaná výroba a láska k veřejnému prostoru jsou totiž jeho celoživotními tématy.

David Karásek, produktový designér, majitel mmcité (Brno, Jihomoravský kraj / Bílovice, Zlínský kraj)
David Karásek, produktový designér, majitel mmcité (Brno, Jihomoravský kraj / Bílovice, Zlínský kraj)

Svět kolem nás se mění. Kreativita už není jen abstraktní pojem, ale schopnost, jedinečnost a specifická vlastnost člověka, která získává na ceně. A to jak v osobním životě a způsobu trávení volného času, tak na pracovním trhu. Kreativita přispívá ke konkurenceschopnosti a posiluje identitu. Význam kulturních a kreativních průmyslů tak v letech následujících výrazně poroste.

Seriál Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů je součástí komunikační kampaně nově vznikající Strategie rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů, kterou řídí Ministerstvo kultury České republiky od května 2018. Postupně vám na stránkách Kreativního Česka představíme dvanáct příběhů inspirativních profesionálů z oblasti kulturních a kreativních průmyslů napříč nejrůznějšími odvětvími a hlavně celou Českou republikou.

Designu se věnujete už třicet let. Vraťme se proto na začátek. Je rok 1992, vyhráváte svou první soutěž na městský mobiliář. Jak v té době vypadal Zlín?

Asi jako všechno tady v té době. Neuspořádaně, mírně nefunkčně. Otevíraly se první pořádné obchody, objevily se první aktivity raného kapitalismu. Zlín vypadal jako ostatní města, jen podnikání bylo nadšenější.

Tou dobou jste začal obcházet starosty měst a obcí a nabízel jim nábytek do veřejného prostoru, o kterém se dříve nahlas zrovna nepřemýšlelo. Co na tom bylo nejtěžší?

Situace dnes není zase o tolik jiná. Kapitalismus je v tomhle férový. Lidi si koupí opravdu jenom to, co chtějí a co jim dává smysl. Pořád musíme umět přesvědčovat a  argumentovat. Tehdy jsme starostům opatrně vysvětlovali, že by vůbec do něčeho takového měli investovat, protože se jim to stejně vyplatí. Dnes jsou všichni poučenější.

Co se podle vás od 90. let na českém veřejném prostoru nejvíce změnilo?

Změnila se kvalita. Prostor je udržovanější, opravenější, více se na něj dbá. Za komunismu byl problém, že se nemyslelo na údržbu. Něco se postavilo, ale stavba se dále ignorovala. Mám pocit, že změna k lepšímu je znatelná i v samotné architektuře, a to jak u městských staveb, tak u soukromých. Někdy se mi zdá, že domy snad nevypadaly nikdy tak dobře jako dnes. Hodně se proměnily také aktivity ve veřejném prostoru. Vyrostla kavárenská kultura. Najednou trávíme více času venku, prostor je obývanější. Dříve jsme se pohybovali z budovy do budovy co nejkratší cestou, teď na ulicích, v parcích a na náměstích trávíme čas.

Co pro vás znamená kvalitní veřejný prostor?

Když se všechno propojí dohromady. Můžete mít živá města plná lidí, ale estetika prostoru je pokleslá a nekomplexní, prvky v něm nejsou kvalitní. Stejně tak existují příklady dokonalého vydesignovaného prostoru, ve kterém se nikdo nepohybuje, protože zkrátka nemá důvod. Chybí tam služby, jedná se o nevhodnou lokalitu. Je potřeba si přiznat, že lidi zkrátka nepřijdou na nějaké místo jenom proto, že tam vznikla pěkná dlažba nebo tři hezké nové lavičky. Musí jít o dialog. O spojení živosti s výtvarnou kvalitou.

Waltrovka ‒ nová revitalizovaná část Prahy, která vznikla proměnou proslulé továrny Walter/Motorlet. Najdete tu nejen sochu Jiřího Černého, ale i městský mobiliář od mmcité.
Waltrovka ‒ nová revitalizovaná část Prahy, která vznikla proměnou proslulé továrny Walter/Motorlet. Najdete tu nejen sochu Jiřího Černého, ale i městský mobiliář od mmcité.

Mluvíme tu o estetické kvalitě místa. Její vnímání se ale může v různých částech světa lišit. Přece jen dnes máte deset poboček v zahraničí, jste zastoupeni v 37 světových distribucích. Jak se s tím vypořádáváte?

Myslím, že touha po kvalitě existuje všude, jen v různé míře. Samozřejmě v různých zemích je potřeba estetické úrovně proměnlivá. Také je nutno říct, že jde vlastně o starost bohatých lidí. Jednoduše řečeno ‒ když nemáte co do úst, tak nevnímáte nějakou estetiku veřejného prostoru. Spousta problémů začíná být pociťována až od určité míry blahobytu. Obecně lze říci, že k různým trhům přistupujeme relativně stejně, přizpůsobujeme se, ale nijak dramaticky. Klienti nás ostatně oslovují právě proto, co a jak děláme a taky co se nám osvědčilo jinde.

Jak se pak ale vyrovnáváte s tím, že vaše nabídka je do určité míry uniformní?

V České republice se může zdát, že je našich prvků všude hodně. Situace v zahraničí je ale zcela jiná, jsme roztříštění po celém světě. Osmdesát až devadesát procent našich produktů vyvážíme. Vzhledem k velikosti trhu to ale není nijak patrné měřítko. Rozumím však tomu, že v českém kontextu může dojít až k určité znuděnosti z toho, že jsme na tolika místech. I proto neustále pracujeme s inovacemi. Každý rok přinášíme dva až pět zcela nových výrobků, řadu vylepšení těch stávajících, pracujeme s novými materiály. A to neděláme jen kvůli zákazníkům, ale samozřejmě i sami kvůli sobě. Sice nám jde o obchod, ale přece jen ‒ pořád jsme taky designéři.

Přesně tak. To mě přivádí k otázce, jak hodně jste ještě designér. Kolik svého pracovního času můžete ještě pořád věnovat samotnému navrhování?

To je pro mě trochu bolestivější otázka. Společnost mmcité má funkční designové studio se třemi designéry, které vedu. Vstupní idea i finální podoba pochází ode mě, i když je celý proces týmová práce. Často navíc spolupracujeme s externími designéry, nastavení konceptu i průběžná komunikace taky nejsou vždycky jednoduché. Jinak fungujeme jako každé jiné designové studio: řešíme komplexní vývoj produktu, od čistého papíru, od naprosté nuly. Já musím navíc organizovat i spoustu jiných, strategičtějších věcí, které za mě nikdo neudělá. Nicméně tohle je můj plán, věnovat se zase více samotnému procesu navrhování.

Waltrovka představuje kombinaci kanceláří, obchodní plochy a rezidenční části. Architektonickému řešení odpovídá i městský mobiliář. Posedět si tu můžete na  monumentální lavičce Woody, k dispozici jsou ovšem i smart varianty mobiliáře.
Waltrovka představuje kombinaci kanceláří, obchodní plochy a rezidenční části. Architektonickému řešení odpovídá i městský mobiliář. Posedět si tu můžete na monumentální lavičce Woody, k dispozici jsou ovšem i smart varianty mobiliáře.

Pokud se bavíme o firmě jako takové, ráda bych se zeptala na její jisté rozdělení. Společnost mmcité jste zakládal se svým spolužákem Radkem Hegmonem. On má dnes na starosti spíše větší realizace jako protihlukové stěny nebo autobusová nádraží, vy se věnujete městskému mobiliáři. Jak došlo k této separaci? 

Na začátku jsme všechno dělali dohromady. Taky mám za sebou několik drážních projektů, různá velká zastřešení a tak dále. K rozdělení jsme dospěli asi před deseti lety. Je to jednoduché, celkově jde o jiný typ práce, a to jak technicky, tak obchodně. Naše práce pro drážní projekty se více blíží k architektuře. Jedná se o specifické realizace pro daná místa. Městský mobiliář je naopak silně orientován na opakovanou výrobu. A to s sebou nese jasná specifika. Utváříme kolekce do katalogu takovým způsobem, aby se udržely na trhu třeba celou dekádu. Opakovaná výroba zahrnuje neskutečně náročnou přípravnou fázi. Potřebujeme precizní výkresovou dokumentaci, technické listy a třeba volit materiály, u kterých jsme si jisti, že budou dostupné ještě za deset let.

Zaujalo mě, že sbíráte ocenění zrovna za odpadkové koše. Koš Better získal cenu Good Design, koš Minimum zase cenu Red Dot. Není to zrovna kus mobiliáře, který by chtěl navrhovat každý designér. Co vás tak baví na koších?

Je to vlastně nejnáročnější prvek městského mobiliáře. Koš má spoustu různých pohyblivých dílů, zámek, při vyprazdňování s ním někdo neustále zachází ne zrovna něžně. Navíc je to opomíjený a neviditelný prvek. Na odpadkový koš se většinou nedíváte zrovna s vizuálním zájmem a zvědavostí. Takže jsem rád, že naši zvídavost někdo v porotách ocenil.

Jaká je vaše nejsilnější stránka?

Lavičky a koše. Větší poptávka je ale po lavičkách.

Na téhle lavičce od mmcité si nabijete mobil nebo notebook třeba ještě cestou na schůzku
Na téhle lavičce od mmcité si nabijete mobil nebo notebook třeba ještě cestou na schůzku

Který váš produkt máte nejraději?

Těžko říct. Asi lavičku Vera. Zároveň je naše nejprodávanější. Hodí se snad úplně všude, je pěkná, univerzální. Mám ale rád i další, třeba betonová Construqta je podle mě hodně zajímavá. Nebo extrémně modulární Pixel, který využívá konceptu upcyclingu, je moc pěkná věc.

Když už jsme u upcyclingu, mnohé firmy se dnes začínají věnovat udržitelnosti ve výrobě, jak jste na tom vy? Postřehla jsem, že mimo jiné pracujete s rýžovými slupkami a použitými pneumatikami coby recyklovaným materiálem.

Osobně si myslím, že udržitelnost má smysl, pouze pokud se dosáhne udržitelnosti jak ekologické, tak sociální i ekonomické. Mám pocit, že na tu ekonomickou, tedy na to, jak jsou daná služba nebo produkt dostupné,  se dost kašle. Takto vnímám třeba elektromobilitu. Dokud nebude ekonomicky udržitelná, nebude zkrátka fungovat. Co se týče materiálů, velmi rádi bychom používali takové, které vzniknou z odpadu, ale bohužel to zatím nefunguje. Z odpadu zkrátka vzniká odpad. Recyklovaný materiál sice v rovině teorie zní dobře, ale zatím je strašně nekvalitní. Samozřejmě se snažíme, testujeme další možnosti, jen říkám, že nejsem takový optimista, který by nepřiznal, že to s sebou nese jisté obtíže. To ovšem neznamená, že to nezkoušíme, Resysta, materiál s velkým podílem odpadních rýžových slupek, je toho příkladem. Navíc se obecně snažíme neplýtvat materiálem, navrhovat efektní výrobky, kde každý díl má svou funkci a není tam nic navíc, je naše každodenní výzva. Na našich výrobcích je to vidět. Řekl bych, že je to nenápadný, ale ve svém důsledku významný přínos pro ekologii. A děláme to tak už roky, začali jsme daleko dřív, než se to stalo módou.

Když jsem si procházela vaše portfolio, postřehla jsem také nenápadný projekt mmcité social, který představuje originální dárky z dřevěných odřezků vyráběné v chráněných dílnách. Jak tento projekt vznikl?

Vidíte, to jsme zpátky u té udržitelnosti. Lavičky se vyrábějí z vysoce kvalitního dřeva, které je odolné vůči extrémním vlivům počasí. Při jejich výrobě logicky vznikají odřezky, které pro svůj příliš malý rozměr pro další výrobu nemají využití. Velkou věc z nich nevyrobíte, a tak jsme ve spolupráci se studiem Boadesign  a chráněnými dílnami vymysleli sérii vánočních dárků, které by tomuhle materiálu mohly dát druhý život. Možná tedy než o recyklaci materiálu se zatím snažíme spíš silně uvažovat nad udržitelností ve smyslu šetrného nakládání se zdroji. To jsme vlastně vyzkoušeli už při výrobě lavičky Pixel, kterou jsem navrhoval společně se studiem Herrmann & Coufal.

Vedle jednotlivých designérů spolupracujete v současné době také s Uměleckoprůmyslovým museem, pro něž vyvíjíte nový galerijní mobiliář. Co bude výsledkem projektu?

Ještě bych o tom nechtěl moc mluvit, vše je v procesu. Zjednodušeně řečeno: připravujeme odpočívací nábytek pro sály Uměleckoprůmyslového musea. Je to poměrně specifický úkol. Návštěvníci potřebují mobiliář, aby si při náročnější výstavě odpočinuli, zároveň jim však nemůže nijak překážet a musí dobře zafungovat v jakémkoli architektonickém kontextu, protože scéna výstav je rozmanitá. Zbývají nám ještě dva roky práce, však uvidíte.

David Karásek na Letné
David Karásek na Letné

Nedávno jsem vás viděla na konferenci The Power of Culture, věnující se tématu nové Strategie rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů. Nabízí se tedy zdánlivě jednoduchá otázka: Myslíte, že by měl stát nějak podporovat současný design? A pokud ano, tak jak?

Velmi efektivní by bylo podpořit zahraniční prezentaci českých designérů. Nejde tu o jednotlivce, ale o prezentaci země. Design je dneska přístupný lidem, v určitém slova smyslu tak přebírá roli kultury. Skrze design se dá velmi dobře budovat dobré jméno země. Mluvíme-li o tom, že chceme tvořit a prodávat produkty s přidanou hodnotou, měli bychom se prezentovat nikoli jako země levné pracovní síly, ale jako země zajímavých výrobků se skvělým designem.

Mám tady jeden konkrétní příklad, jak podpořit kreativní obory a zároveň i symbolicky vyjádřit podporu tvořivým lidem, ať už na poli kultury, nebo vědy. Bylo by skvělé, kdyby stát nějakým způsobem podporoval ochranu duševního vlastnictví. Mezinárodní patentová ochrana je nesmírně drahá záležitost, na globální ochranu u nás dosáhne málokdo. Design je v tomhle ohledu reprezentace tvárný. Je lokální, jasně zařaditelný, vyjadřuje vztah k místu. Bylo by dobré tuto kvalitu rozvíjet.

Co pro vás nejvíce charakterizuje městský mobiliář?

Městský mobiliář má jeden unikátní a zároveň velmi zajímavý aspekt. Většina předmětů, které člověk během dne použije, někomu patří, má svého konkrétního majitele. Doma, v kanceláři, v kavárně. U laviček a dalšího vybavení veřejného prostoru mají lidé pocit, že nikomu nepatří a že se tak k nim mohou i chovat. Navrhnout něco do takového prostředí je pro designéra neskutečná výzva.

A jak bude mobiliář vypadat za třicet let?

Nemyslím si, že se bude nějak výrazně lišit. Tvarování a styl se proměňují, ale podstata zůstává stejná.

Objevují se v tomto segmentu nějaké trendy?

Ne nějak zvlášť, ale něco přesto ano. Veřejný prostor dříve nedisponoval koši na tříděný odpad. Lavičky se prodlužují, mobiliář je větší. Objevují se i lehátka, tedy objekty, které jsme dříve měli spojené s privátním prostorem. Charakterem a náladou se prvky ve veřejném prostoru postupně přibližují nábytku. Ale jak jsem řekl, podstata zůstává. Sedací prvek, který musí vydržet jakékoli počasí a jakéhokoli anonymního uživatele.

Nemůžu se nezeptat: Jak je možné, že pořád děláte vlastně to stejné? Jak je možné, že člověka městský mobiliář neomrzí ani po třiceti letech?

Řekl bych, že mě to nepřestává fascinovat. Veřejný prostor a městská krajina jsou úžasná prostředí. Pořád se mi zdá, že je potřeba udělat spoustu věcí. Spíše si nejsem jistý, jestli do konce života vůbec stihnu zrealizovat všechny svoje nápady.

David Karásek (50) vystudoval Ateliér průmyslového designu ve Zlíně pod Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze. Společně se spolužákem a kamarádem Radkem Hegmonem založil již v raných 90. letech firmu věnující se městskému mobiliáři, mmcité. Společnost, která dodnes sídlí v nenápadných Bílovicích, v současné době disponuje miliardovým obratem a vyrábí odpadkové koše, lavičky nebo lehátka, které najdete v centrále Googlu v americkém Palo Altu, na promenádách v Dubaji, na letišti Charlese de Gaulla v Paříži, na lanovce na Mont Blancu a v dalších více než třiceti zemích světa. Získal řadu designových ocenění jako Excellent Design, Red Dot Award, iF Design Award a Good Design.

Text: Michaela Hečková
Vloženo: 25. března 2020

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Nepřehlédněte/

Kultura s přidanou hodnotou

Budoucnost české ekonomiky spočívá ve využívání příležitostí v oblastech s vysokou přidanou hodnotou. Namístě je proto vnímat význam kulturních a kreativních průmyslů (KKP), které spojují konkurenceschopnost a identitu České republiky. Uvědomují si to také čelní představitelé státu. Ministr kultury Lubomír Zaorálek a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček podepsali 27. listopadu 2019 memorandum o spolupráci mezi oběma resorty s cílem podporovat tyto disciplíny.

Kreativní průmysly nepotřebují ani tak velkolepé investice, jako změnu úhlu pohledu

Hledáte-li města, která se v České republice věnují kulturním a kreativním průmyslům, vzpomenete si nejspíš na Plzeň, Prahu, Ostravu, Brno, Zlín nebo Pardubice. Hledáte-li univerzitu, napadne vás Olomouc. Proto se vydáváme udělat rozhovor s Petrem Bilíkem, prorektorem pro vnější vztahy na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Tradici by si měl člověk užívat

Značka, kterou založila módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako, nese jméno Tradice. Stejně tak by se mohla jmenovat Elegance, Ženskost, Identita. To všechno jsou pojmy, které vás u tvorby, ale především způsobu chování a uvažování této návrhářky napadnou. Se Zuzanou Osako jsme se potkali v jejím pohádkovém domě ze začátku devatenáctého století v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Nenechte se však zmást, přesně tady na kraji lesa totiž vzniká kolekce oděvů, ve kterých se představí letošní česká olympijská výprava na úvodním ceremoniálu při zahájení olympiády v Tokiu.