I do uměleckého světa patří byznys

„Nestačí dělat kvalitní program, musíme ho taky z něčeho zaplatit,“ myslí si Aleš Loziak, který v Ústí nad Labem zastupuje Veřejný sál Hraničář. Tato nezávislá kulturní instituce funguje již čtvrtým rokem v budově bývalého kina. Propojuje současné umění s kulturou a každodenním životem a nabízí pestrý program pro různé cílové skupiny. S Alešem Loziakem jsme si povídali o tom, jak nápad zachránit opuštěné kino
vznikl, jak fungují a co je cílem jejich aktivit.

Ústí nad Labem mě na první dobrou zaujalo. To město má zvláštní kouzlo a o krajině kolem ani nemluvím. Na nedávné konferenci Opuštěné domy jsem měla možnost seznámit se s občanskými aktivitami, které se ve vašem městě dějí. Architektka Jitka Žambochová prezentovala takzvanou Vizi Ústíčka a mluvil tam taky váš kolega Tomáš Petermann o Veřejném sálu Hraničář. V kontextu názvu mi pak nabitý multižánrový program, který v budově bývalého kina v centru města nabízíte, asociuje kulturní dům.

Jste asi první outsider, který říká, že ho Ústí zaujalo. Co se týče Hraničáře, zvolili jsme podtitul Veřejný sál nejen proto, že jsme se chtěli vymezit vůči multikulturním centrům a kulturním domům, ale zejména proto, že název Veřejný sál navazuje na původní funkci domu. Za první republiky to byl spolkový dům. Navazujeme tedy na historii a zároveň je v názvu naznačeno, že jsme otevřenou platformou, fórem, kam může kdokoli přijít sdělovat své názory. Všichni ale ten dům znají pod názvem Hraničář.

Název pochází odkud?

Pochází z 60. let, kdy byla budova původně spolkového domu přebudována do současné podoby kina. Tehdy se domy sloužící veřejnosti pojmenovávaly v duchu dané doby. Ústí nad Labem bylo mimo jiné sídelním městem pohraniční stráže. Název Hraničář se tedy nabízel. Postupem času se celé blízké zastavěné oblasti říkalo Hraničář, zastávka MHD je pojmenována stejně. Když se řekne „jdu na Hraničář“, „potkáme se u Hraničáře“, každý ví, že je to v těsné blízkosti bývalého kina.

Bohužel vzhledem k tomu, že v blízkosti sídlí firma, která se jmenuje Hraničář, a.s., jsme hledali vhodnou alternativu. Také jsme potřebovali více specifikovat otevřenost naší činnosti, a proto jsme zvolili podtitul Veřejný sál.

Vznik Hraničáře je spojen s kauzou Činoherního studia z roku 2014, kdy město připravilo divadelníky o prostor. Popište mi, jak to bylo.

Byli jsme čtyři kluci. Narazili jsme na opuštěné kino a řekli jsme si, že je škoda, že je zavřené, když je to krásná budova a skvělý prostor. Kontaktovali jsme majitele, což je filmová distribuční společnost. Pronajali jsme si dům k uspořádání několika akcí PechaKucha Night. Pak jsme začali hledat někoho, kdo by nás mohl finančně podpořit na rozjezd většího kulturního projektu. Oslovili jsme pana Martina Hausenblase, ústeckého podnikatele a filantropa, s žádostí o podporu na oživení zavřeného domu. Náš nápad se mu líbil, ale přímou finanční podporu odmítl. Setkání s panem Hausenblasem se uskutečnilo v době vrcholící tzv. krize Činoherního studia. Velmi záhy nám napsal, že pokud bychom chtěli zachránit Činoherní studio (ČS), ať tam přijdeme nazítří ráno. On byl duchovním otcem myšlenky propojit nás s Činoherákem a přemístit tak divadelní soubor do Hraničáře. Vyhlásili jsme celonárodní sbírku na podporu ČS a oživení bývalého kina Hraničář, kde měl vzniknout kromě scény pro divadlo i další kulturní program. Po podzimních komunálních volbách v roce 2014, kdy se do vedení města dostalo mimo jiné i hnutí PRO! Ústí, které Činoherní studio podporovalo, bylo divadelnímu souboru umožněno vrátit se zpět do původních prostor. To bylo šťastné vyústění, protože zhruba po půl roce společného fungování jsme začali cítit, že naše společné obývání jednoho prostoru nebude dlouhodobě reálné. Jsme dvě různé entity s různým způsobem myšlení a praktickým provozem. Zůstal nám tak provozuschopný dům a my jsme si museli nějak poradit sami. Už nešlo jen o volnočasovou aktivitu. Bylo třeba se profesionalizovat.

Takže impulzem byla prázdná budova, pro kterou jste hledali využití.

Ano, přesně tak. Díky tomu, že do toho vstoupilo ČS, se to velmi prudce nastartovalo. Není to ale tak, že jsme díky ČS vznikli, jak se někteří domnívají. Hraničář by existoval i bez Činoheráku, akorát bychom měli pozvolnější rozjezd.

Budova byla od začátku schopná provozu?

V zásadě ano, byly potřeba jen drobné úpravy, které se financovaly z veřejné sbírky. Když vejdete do Hraničáře, dole pod schody u vstupu do velkého sálu jsou dva sloupy, na kterých je uvedeno na sedm set jmen dobrovolníků, kteří tehdy za krize ČS pomáhali dům zprovoznit.

Výstava Sluneční město, komentovaná prohlídka
Výstava Sluneční město, komentovaná prohlídka

Jste tedy v pronájmu od soukromníka za zvýhodněných podmínek? A dočasně?

Jsme v dlouhodobém pronájmu s poměrně krátkou výpovědní lhůtou. Vztahy s majitelem jsou však velmi dobré. Vychází nám vstříc a naše kulturní aktivity podporuje. Nicméně naší prioritou od počátku je objekt koupit do majetku spolku. Budova vyžaduje rekonstrukci, minimálně opravu střechy a vnější fasády, kde na několika místech dochází k velkým únikům tepla. Pokud vím, tak od roku 1960 se technický stav budovy nezměnil.

Majitel by vám dům prodal? Kde na něj vezmete peníze?

Ano, prodal, a kde vezmeme peníze, je zatím ve hvězdách, ale intenzivně se tím zabýváme.

Co se týče programu, nabízíte celé spektrum aktivit od filmů a koncertů přes dílny po přednášky, výstavy a další. Pro seniory, děti, dospělé a jiné cílové skupiny. Dramaturgie vznikla z přirozené potřeby, protože se nic podobného v Ústí nenabízelo?

Většina z nás ve spolku je spojena s Fakultou umění a designu UJEP. Studovali jsme tam a někteří z nás zde působí jako pedagogové. Máme velmi blízký vztah k současnému výtvarnému umění. To je jeden ze základních pilířů naší dramaturgické koncepce a důvod, proč jsme zřídili v budově bývalého kina také galerii. Věříme, že současné výtvarné umění může pozitivně ovlivňovat každodenní život. Dramaturgie programu se odvíjí od půlročních výstavních projektů. Definujeme si téma, které souvisí s aktuálními celospolečenskými otázkami. Oslovíme příslušné odborníky – na každé výstavě spolupracujeme s architektem, kurátorem a teoretikem umění. Na dané téma pak připravíme bohatý doprovodný program, který problematiku nahlíží z různých úhlů pohledu. Program je sestaven z přednášek, komentovaných prohlídek, uměleckých intervencí, performancí, workshopů, kreativních dílen, procházek ve veřejném prostoru a dalších aktivit. Snažíme se o to, aby téma po celou dobu svého trvání nesetrvávalo jen v galerii, ale prostoupilo celým domem a vyšlo i do ulic města či blízkého okolí. Nechceme být jen kulturním centrem, které nakupuje a prodává hvězdy, naší snahou je vytvářet vlastní program. Když bych to zobecnil, cílem Hraničáře je kultivovat město Ústí nad Labem skrze různé aktivity pro různé návštěvníky.

Jaké máte téma pro letošní první půlrok?

Architekturu nejen v Ústí nad Labem v období 1949–1989. Výstava nese poetický název Sluneční město. Nechali jsme se mimo jiné inspirovat knihou Nikolaje Nosova: Neználek ve Slunečním městě. Výstavní projekt provází bohatý doprovodný program až do poloviny července.

Jakou máte podporu města? Váš kolega na zmíněné konferenci (což bylo před víc než půl rokem, a tedy před volbami) uvedl, že ta moc dobře nefunguje.

Lepší se to. Nějaký vliv máme a zastupitelé nás konečně začínají brát vážně. Od města dostáváme na provoz milion a půl ročně. Nyní se hnuly ledy a získali jsme dvouletý grant do roku 2020. To je z dlouhodobého hlediska velmi pozitivní krok. Když bych se na to podíval z druhého pohledu a srovnal naši produkci a návštěvnost (24–28 veřejných akcí měsíčně, více než 23 000 návštěvníků ročně) s dalšími kulturními institucemi ve městě, tak dostáváme nepoměrně méně peněz. Když bychom měli více peněz, mohli bychom se mnohem lépe rozvíjet. Máme minimum mezd a snažíme se rozpočet škrtit, jak to jde.

Máte v týmu víc než deset lidí. Jsou to zaměstnanci na plný úvazek? Nebo v jakém režimu na jakých pozicích pracují?

Tým tvoří zhruba patnáct lidí. Z toho šest lidí je na plný úvazek, já jsem oficiálně zaměstnán na poloviční úvazek, dále máme dva externisty na OSVČ a zbytek pracovníků je na dohody o provedení práce v různém rozsahu. Takzvaných přepočtených zaměstnanců je jedenáct plus dobrovolníci. Každý z nás má své hlavní povinnosti vyplývající z dané pozice – ředitel, administrace, kurátor, produkce hlavního a doprovodného programu, programu pro školy, PR, fundraising, grafika, jevištní technik, provoz budovy, úklid a další. Jednotlivé profese se však různě prolínají. Děláme, co je potřeba, a vždy se domluvíme. Každý týden probíhají základní tři schůzky – programová (celý tým, plánování na 2–6 měsíců dopředu), produkční (technický plán na následující týden) a produkce výstavy a doprovodného programu.

Co entuziasmus v týmu, nevyčerpává se? Podle toho, co jsem si o vás četla a slyšela, to vypadá, že se Hraničáři daří.

Daří se nám, zatím. Ale přiznám se, že mám strach. Je to o lidech. V každé organizaci je jádro tahounů, kteří tvoří jedno procento. Pak máte 9 % lidí, kteří jsou částečně aktivní, a 90 % je pasivní zbytek. U nás jádro tvoří čtyři lidé, a když ti odejdou, padne celý Hraničář. Po čtyřech letech se entuziasmus trochu vyčerpal a motivací nyní musí být finance. V tuto chvíli je ale nemůžu svým zaměstnancům nabídnout, jak bych si přál. Bojím se toho, že když tahouni budou chtít založit rodinu, nastane problém. V lepším případě budou mít důležitější starosti než trávit všechen svůj čas v Hraničáři, v horším případě změní zaměstnání. Dostatečné mzdy zaměstnanců, respektive motivace a pocit bezpečí a jistoty, jsou základem všeho, i dobré nálady v týmu, a zárukou kvalitního programu.

Jak byste se mohli konkrétně rozvíjet, pokud byste měli více peněz?

Mohli bychom částečně upustit od komerčních pronájmů a získaný čas a energii věnovat novým projektům, ať už ryze uměleckým, což představují například nějaké intervence do veřejného prostoru, nebo projektům se sociálním přesahem – podpoře vzdělávání a volnočasových aktivit mládeže, podpoře seniorů a jiným. Mohli bychom si dovolit pozvat finančně náročnější, o to však umělecky kvalitnější účinkující (divadlo, performance, taneční soubory, přednášející, zahraniční umělecké soubory či lektory) a investovat do realizace uměleckých děl. Čímž bychom kvalitativně zvýšili úroveň zejména stávajících projektů, jako je půlroční výstavní projekt a jeho doprovodný program a akce, jako jsou například Léto na ulici, Festival ilustrace a komiksu či Rodinný festival. Ne že by naše projekty nebyly dobře hodnoceny, ale stále je kam stoupat.

Jaké granty na projekty čerpáte a jak dále je Hraničář financován?

Snažím se, aby financování stálo na třech pilířích, které tvoří: dotace města Ústí nad Labem (33 %), ostatní veřejné zdroje (Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kinematografie, Státní fond kultury, nadační fondy a jiné – 40 %) a výnosy z vlastní činnosti (prodej lístků a pronájmy, cca 27 %). Zaměřujeme se nyní na dárcovství, protože bych chtěl ponížit procento veřejných peněz. Z dlouhodobého pohledu je závislost na veřejných financích cesta do pekel. Snažíme se aktuálně oslovovat ústecké firmy. Nejde o to, aby nám daly jen peníze a my jim někam na oplátku umístili logo. Chtěli bychom, aby se podílely také na vývoji programu. Aktuálně jsme například v kontaktu s firmou technického zaměření, která by si přála, aby vznikl pořad, který by navnadil mladé dívky ke studiu technických oborů. To mi přijde velmi zajímavé a na takovém programu bychom rádi participovali. Když bychom to dokázali rozjet tímto směrem, vidím v tom velký potenciál.

To potvrzuje názor, že kultura a byznys mohou najít společnou řeč. Častěji jsou však tyto oblasti vnímány jako neslučitelné protipóly.

Byznys nás drží nad vodou. Máme jednoho sympatizanta, je to člověk, který před lety prodal svoji úspěšnou IT firmu, nyní je na volné noze a nám zdarma nabízí coaching, konzultace, vede strategické workshopy a učí nás manažerským dovednostem. Jeho svět byznysu se krásně tře s tím naším kulturním a občas to pěkně jiskří. V zásadě nám to ale ukazuje, že se na věci nemůžeme dívat jen z uměleckého pohledu. My ten kvalitní program musíme taky z něčeho zaplatit. Doporučoval bych každé neziskovce, aby si někoho takového našla.

Vydáváte magazín Hraničář. Za jakým účelem a kde ho seženu?

Magazín završuje naše půlroční témata. Shrneme zde poznatky z výstavního projektu. Je k dispozici v Hraničáři nebo ke stažení na našem webu a je zcela zdarma.

V časopise uvádíte, že vám chybí zpětná vazba od návštěvníků. Jak ji získáváte a vyhodnocujete?

Dbáme na to, abychom se neuzavřeli do vlastní bubliny a nezjistili, že to, co děláme, má nakonec jen málo příznivců. Proto se lidí ptáme. Na podzim jsme spustili online formulář zpětné vazby. Máme zhruba 220 respondentů a nyní dotazníky vyhodnocujeme. Je těžké rozlišit, kdo je fanda a má objektivní přístup a kdo je a priori nastaven tak, že bude vždycky jen na všechno nadávat.

Děláme si taky výzkum pomocí rozhovorů s lidmi z našeho okruhu, o kterých víme, že jsou kulturně založení a zároveň nejsou insideři, a mají tedy dostatečný odstup.

Dotazníky jste si dělali sami, nebo jste si přizvali sociology?

Řešili jsme si to sami. Uvidíme, co nám z analýzy vypadne. Napadla mne také myšlenka oslovit nějakou profesionální PR agenturu, která se na průzkumy specializuje. Musíme to řešit. Myslíme si, že polovina obyvatel Ústí neví, že existujeme. Každý týden se setkáváme s tím, že se kolemjdoucí diví, že je „kino“ zase otevřené.

Jaké máte komunikační kanály?

Plakáty, tištěné letáky s měsíčním programem, placenou inzerci v místním kulturním periodiku, Facebook a web. Lidé, kteří kulturu vyhledávají, o nás vědí. Ale my si myslíme, že máme potenciál oslovit více lidí. Ústí má devadesát tisíc obyvatel.

Jak vyprofilovat kvalitní program a zároveň být takzvaně veřejný sál pro všechny? Zaujal mě třeba projekt Pozdravy z Ústí, kde se měli lidé zapojit tím, že měli na mapě označit místa, která jsou pro ně v Ústí důležitá. To je myslím dobrý způsob, jak oslovit širší veřejnost a zároveň získat jakousi zpětnou vazbu.

Určitě, ale je to běh na dlouhou trať. Za čtyři roky fungování naše činnost neustále stoupá. Podobná nabídka ve městě chyběla mnoho let a myslím si, že se nám daří oslovovat cílové skupiny, které by jinak nepřišly. Ať už je to projekt Pozdravy z Ústí nebo pořady pro děti, kdy je promítán film, na který je navázaná dílna, kde mají děti nejen formou výtvarné dílny, ale i pohybem či hrou na hudební nástroj reagovat na to, co viděly, a zároveň jsou u toho rodiče, kteří s nimi kooperují. Nebo veřejné přednášky jako například cyklus Re-vize Ústí, který otevíral palčivá aktuální témata našeho města a zaznamenal obrovský úspěch u široké veřejnosti. Na cestovatelské přednášky zase přijde člověk, který by na Re-vizi nepřišel. Zásadní ale je, že diváka dostanete do prostor Hraničáře. On už pak ví, že se tam něco děje, a třeba přijde příště. Náš program je kombinace mainstreamu a specializovaného programu pro náročnější návštěvníky, jako jsou komentované prohlídky k výstavě nebo přednášky na konkrétní, úzce profilovaná témata. Když dodržujete základní PR komunikační strategii, funguje to.

Plánujete letos konferenci o networkingu kulturních institucí z ČR a Německa. Kdy bude a co si od akce slibujete?

Byli jsme před rokem a půl osloveni německým spolkem GEH8, který přišel s myšlenkou vytvořit síť kulturních neziskovek Saska a ústeckého regionu, abychom se vzájemně poznali a podporovali se. Nám se to moc líbilo, protože v síťování je síla. Můžeme si pomáhat, informovat se, sdílet zkušenosti. Zároveň se tím posiluje lokální patriotismus, který je velmi důležitý. A taky vznikne stabilnější zájmová skupina, která pak může být účinnější v komunikaci s lokální správou nebo krajem. Networking nyní probíhá, scházíme se a celé to završí sympozium 15. 5. v Drážďanech a 24. 5. v Ústí nad Labem v Hraničáři, kde se veřejně představí naše společné vize.

Co vám přináší zapojení do mezinárodní sítě kulturních organizací Trans Europe Halles?

Zatím nejsme členy, ale jsme v procesu přijetí, který je poměrně dlouhý. V květnu tohoto roku by se o našem přijetí mělo hlasovat v Drážďanech na dalším setkání TEH. Je to evropská síť původně zaměřená na oživení industriálních prostor. Existuje již třicet let, má více než sto členů a nyní již neslučuje jen organizace obývající postindustriální prostory, důležitým faktorem je „mít vlastní prostor“ (budovu – vlastní či v pronájmu) a svou činností ovlivňovat lokální společenský život. Jak jsem říkal, networking posiluje, zejména když je dlouhodobý. Když se jedné neziskovce něco stane, tak se ty ostatní za ni postaví, například v nějaké veřejné debatě. Plně věřím, že členství v Trans Europe Halles bude přínosem nejen pro naši organizaci, ale i pro celé město Ústí nad Labem.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Foto a odkaz: @hranicarusti.cz

Další články /

Architekti v sociálních službách

Jak může architektonická praxe pomáhat při řešení sociálních otázek a kultivaci veřejného prostoru? Jak vypadá mezioborová spolupráce v pojetí organizace Architekti bez hranic a co jí může přinést zapojení do mezinárodní sítě? Povídali jsme si se zakládajícími členy spolku, architekty Karolínou Kripnerovou a Vojtěchem Sigmundem.

Praha ví, jak na umění do veřejného prostoru

Na podporu umění ve veřejném prostoru má Praha už dva roky koncepci, která budila nejrůznější vášně. S novým vedením radnice se situace ujasnila. Institut plánování a rozvoje města Prahy (IPR) v lednu představil dodatek k Manuálu tvorby veřejných prostranství, který se zabývá uměleckými díly ve městě a navrhuje způsoby jak na to.

Ostravský Refill z radnice blíž k lidem

Platforma pro dočasné využívání opuštěných městských prostor Refill má nově svoji kancelář. Otevřela se na podzim v centru Ostravy a je přístupná všem, kteří mají nápad a potřebují za zvýhodněných podmínek prostor, nebo těm, kdo mají prostor a rádi by ho dočasně pronajmuli.