Jak připravit současný politicko-ekonomický systém měst na prospěšné změny, které se zatím v drtivé
většině případů dějí jen díky dílčím intervencím „kreativních byrokratů“? O prázdninách jsme zavítali na sever Německa do města Kiel, kde se tuto otázku snažili zodpovědět hosté Baltic UrbCultural Planning Conference. Jsme svědky snahy o integrovaný způsob přemýšlení nad fungováním dynamiky měst. „Protože jedině to
nám umožní využívat maximální potenciál, který se ve městech ukrývá,“ jak zdůraznil spolupořadatel konference Trevor Davies (Copenhagen International Theatre).

Urbanisté, městští plánovači, umělci, vědci, akademici, kulturní manažeři, politici, úředníci, studenti, komunitní koordinátoři či aktivisté v Kielu společně zkoumali možnosti, jak přetavit principy umění a kultury do praxe městského plánování a tvorby strategií. Konference byla strukturována do jedenácti tematických „plenárních“ zasedání, sedmnácti workshopů a pěti prohlídek města Kiel. Konala se na šesti různých místech – od evangelicko-luteránského kostela až po uměleckou akademii. Představilo se více než čtyřicet řečníků a lektorů z regionu Baltského moře (Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Finsko, Německo, Litva, Polsko, Rusko a Švédsko), ale i Velké Británie a Itálie.

Konference zajímala i nás, protože stejné (či přinejmenším podobné) problémy sdílíme bez ohledu na geografické souřadnice. Program i samotní hosté akce dávali najevo evidentní zájem posilovat spolupráci mezi městy a regiony a eliminovat pocit vzájemné konkurence. To koneckonců souzní se slovy Franca Bianchiniho (profesor kulturní politiky, zakladatel a ředitel Culture, Place and Policy Institute na Hullské univerzitě, Itálie/Velká Británie), jedné z hvězd konference, který považuje za podstatné budovat mezinárodní spolulupráci měst a rozvíjet kulturní strategie měst nejen na meziměstské a regionální, ale i nadnárodní úrovni.

Poselství konference znělo takto: kulturní plánování je disciplína, která nezná pevnou metodologii; kde je třeba dávat prostor vlastní intuici, experimentování a kde musí zůstat prostor pro neustálé revidování a učení se. Toto poselství konference potvrdila neformální atmosféra i rozvolněný slovník mluvčích.

Stojí před námi velká výzva: vyrovnat se s tím, že mezi společností, uměním a kulturou vzniká – musí vzniknout – nová společenská smlouva, která bude reflektovat proměněnou společnost 21. století a její potřeby. Dochází ke změně „pravidel hry“ ve společnosti, která prochází transformací v oblasti kulturní, sociální, politické, ekonomické, environmentální i technologické. Například tradiční kulturní instituce, představující soubor konvencí, tvrdě nastavených nepsaných pravidel, se podle Sashy Kagana (nezávislý výzkumník, Německo) právoplatně dostávají pod palbu kritiky, protože nejsou schopny či ochotny se samy transformovat dostatečně rychle, nebo dokonce vůbec. Ti obeznámení s kontextem kulturních příspěvkových organizací v České republice by ostatně mohli vyprávět. Nenastal čas na jejich novou verzi?

Aktivní občané jako hodnota, ne hrozba

V posledních letech se do tvorby městských a kulturních politik stále více zahrnují participativní procesy. Na pozadí hesel „Přivést lidi k moci“, „Lidé jsou zdrojem politické legitimity“ (Charles Landry) nebo „Lidé na prvním místě“ (Tina Saaby, donedávna městská architektka města Kodaň, Dánsko) se na konferenci jen překvapivě letmo vedla diskuse o limitech zastupitelské a přímé demokracie. Zato bylo zřetelně artikulováno, že kulturní plánování, které je kolaborativní, orientované na zavádění inovací a používá kritického myšlení, vychází „zespodu“ a je založené na mapování a analýzách kulturních zdrojů, může být přímým opakem populismu. Zároveň je to pozitivní ladění, hédonismus a zábava, co dělá kulturu atraktivní a co nejde dohromady s xenofobií. Podle Fredrika Lindegrena (ředitel odboru kultury města Umeå, Švédsko) má být kultura arénou pro oddané, kreativní, kriticky smýšlející a aktivní občany. Prezentováno bylo zároveň paradoxní zjištění, že pracovníci v kultuře jsou mnohdy nanejvýš sociálně aktivní, ale zároveň politicky pasivní. V této věci zaznívaly poměrně jednoznačné apely dovnitř kulturní veřejnosti: Od kulturního plánování k městskému aktivismu!

Alija Turlaja (podnikatelka a aktivistka ve čtvrti Sarkandaugava v Rize, Lotyšsko) varuje před běžnou taktikou, kdy se politická reprezentace rázem rozhoduje, následně své rozhodnutí oznamuje a poté jej brání. Zatímco správným postupem, který zároveň minimalizuje rizika odporu veřejnosti, je: diskutovat, zvažovat a až následně rozhodovat. Turlaja tvrdí, že občané již neakceptují anonymitu městského úřadu, ale chtějí živě diskutovat. Měli by proto dostat příležitost pocítit zodpovědnost za prostředí, ve kterém žijí, a šanci formovat sousedství.

Definicí předpokladu pro jakékoli kulturní plánování měst se jeví být „nevyhnutelnost spolupráce na všech úrovních“. To souvisí s apelem mluvčích neuzavřít se pouze do kulturní „bubliny“, ale odhalovat a objevovat komplexitu různých identit a také prozkoumávat ostatní sféry společenského života – sféru zdraví, vzdělávání, podnikání a podobně. Tomuto „festivalu idejí“ koneckonců dominoval holistický, mezidisciplinární přístup. Obšírněji tuto myšlenku rozvíjí Lia Ghilardi (socioložka města, kulturní plánovačka, zakládající ředitelka britské organizace Noema Culture and Place Mapping, která na mezinárodní bázi rozvíjí projekty mapování a strategického kulturního plánování, Londýn, Anglie) v samostatném rozhovoru, který jsme pro vás připravili.

Spiritus loci a veřejný prostor

V analytickém podkladu konference zaznívalo zjištění, že veřejný prostor jakožto místo sociální participace se ocitá ve stále větší krizi, a to především z důvodu jeho postupující ekonomizace a „kolonializace“ ze strany spotřebitelských praktik. Autoři dávají do souvislosti nedostatek veřejného prostoru s nedostatečnou živou mezilidskou komunikací a z toho vyplývající fragmentarizací a konfliktností dnešní evropské společnosti.

Umění má schopnost zpochybňovat funkce veřejného prostoru a kultura může sehrát rozhodující roli v tom, jak veřejný prostor chápat a koncipovat. Jednou z hlavních výzev dneška totiž je, jak naložit s veřejnými statky a využít jejich potenciál v procesech proměn měst. A tak se diskutovalo i nad potenciálem kulturního rozvoje, který vězí například v prázdných nebo podvyužitých budovách. Ne náhodou se konference účastnila početná delegace z Rigy, sarkasticky přezdívané „hlavní evropské město opuštěných budov“, která po revoluci utrpěla razantním úbytkem (až třetiny) obyvatel města. Kaspars Vanags (programový ředitel Riboca – Mezinárodního bienále současného umění v Rize, Lotyšsko) deklaroval, že v něčem se situace od poloviny 90. let nezměnila.

Příležitost kulturně oživit takové prostory pak někteří řečníci chápou jako alternativu pro trhem (nebo technologií) tažený rozvoj. Nakolik ale vzít do úvahy ekonomické faktory, abychom se zbavili rozšířené negativní zkušenosti s gentrifikací, která na mnohých místech vypudila místní rezidenty? Gentrifikace vrhá špatné světlo na ty, kteří usilují o oživování měst skrze kulturu, a pro všechny, kteří se pokouší nastartovat kulturní obrodu svých měst, je silným varováním. Zkoumat a předjímat dopady kultury je podstatné také v souvislosti s tím, že proměna měst je zároveň otázkou sociální spravedlnosti.

Andreas Krüger (předseda společnost Belius GmbH, která zpracovává strategie v městských a venkovských oblastech, Berlín, Německo) prezentoval projekt The Creative Footprint nabízející techniky a metodologie na měření kulturních a socioekonomických benefitů, které přináší kultura „globálním“ městům, jež spolu „soutěží“ na poli kreativity. Jednou z technik, kterou iniciativa The Creative Footprint uplatňuje, je, že měří a indexuje (opatřuje koeficienty) působení živé hudební scény ve světových metropolích. Sběrem a analýzou dat se následně podílí na tvorbě městských politik.

Jinými slovy, přijmeme-li tezi, že jsou to občané, kdo tvoří město, a je to městský život, který dělá město městem, nezbývá než dodat, že právě skrze kulturu lze vyjádřit a zdůraznit unikátní charakter města.

Evropa ve městě, nebo město v Evropě?

Dopady kultury na město lze dobře ilustrovat zkušenostmi některých účastníků konference s bojem o titul Evropského hlavního města kultury (EHMK), jehož součástí je zjišťování dopadů a evaluace procesu, které se jinak – za běžného provozu – podceňují.

Rūta Stepanovaitė z litevského města Kaunas, které bude Evropským hlavním městem kultury v roce 2022, zmínila, že se v rámci příprav na daný rok podařilo spočítat kulturní události ve městě a to, kolik z nich je nabízeno veřejnosti zdarma. Na základě tohoto průzkumu vznikla mapa města s příznačným názvem „Cultural shock“. Jedno ze zjištění, ke kterým dospěli, je nerovnoměrné rozložení kultury ve městě. To reprezentaci města přimělo rozpracovat strategii decentralizované a dostupné kultury – nejen v geografickém a ekonomickém slova smyslu, ale i ve smyslu lidských zdrojů a infrastruktury.

Všichni aspiranti na titul si pokládají otázky: Jak dát městu, které je nositelem titulu EHMK, evropský rozměr? Má být získání titulu příležitostí pro prezentaci Evropy (nebo dokonce Evropské unie) v daném městě, nebo naopak daného města v celé Evropě?

Autor citátu Fredrik Lindegren se domnívá, že evropský rozměr bývá důležitý zejména pro kulturní stakeholdery. Přece však to rozhodující pro zhodnocení, pro to, co přetrvá a na čem – tím pádem – záleží, má lokální rozměr. Cestou ven z tohoto zapeklitého dilematu má pak být podle Charlese Landryho lokálně zakořeněný, ale mezinárodně orientovaný patriotismus. To může být povzbudivé vůči malým městům, která o kandidatuře uvažují, ale mohou trpět obavami, že jsou v tomto souboji méněcenná a bez šance („cinderella principle“). Buď jak buď, jistou výhodu v této soutěži mohou mít města, ve kterých sídlí univerzita. Od té se předpokládá, že městu přináší jistou zvýšenou progresivitu, otevřenost nebo také mladistvý étos.

Na konferenci si účastníci vyslechli případové studie mimo jiné z měst Umeå (Švédsko, EHMK v roce 2014) a Aarhus (Dánsko, EHMK v roce 2017), jež se dají považovat za úspěšné projekty. Za město Umeå vystoupil Fredrik Lindegren, vedoucí odboru kultury města, a za Aarhus Hans-Peter Degn z Centra pro vyhodnocování kultury na Aarhuské univerzitě (Centre for Cultural Evaluation). V obou městech 80‒90 % kulturní produkce v rámci EHMK zabezpečili místní občané, organizace nebo instituce. Lindegren dokonce litoval, že v některých případech nepřikročil ke kvótám na lokální produkci, protože ve chvíli, kdy měli kulturní pořadatelé dobré finanční podmínky na sestavení programu dle svých představ, dávali přirozeně přednost „přitažlivější“ zahraniční produkci před tou lokální.

Finální statistika spokojenosti vykazuje necelých 70 % spokojenosti s projektem v očích místního obyvatelstva, což zástupci měst považují za uspokojivý výsledek. Vyšší míru spokojenosti by dokonce považovali za podezřelou. Oba zdůrazňovali důležitost sledování dopadů celého projektu EHMK a také význam návazné strategie toho, co se bude dít dál. Projekt EHMK je třeba chápat jako začátek dlouhotrvajícího a nikdy nekončícího projektu: kulturní udržitelnosti města (v angličtině lépe znějící „culturability“ = sustainability + culture). A na pozadí tohoto nekončícího boje o kulturní rozvoj měst nadále zůstává:

1. vůle vytvářet nová (politická) spojenectví,

2. otevřenost vůči impulzům a stimulům pro změnu a přehodnocení,

3. důraz na zjišťování dopadů a evaluace dílčích procesů,

4. trpělivost a kreativita v obhajobě a prosazování kulturních zájmů.

Přestože nelze závěry kulatých stolů shrnout do jednoznačných tezí, diskuse směřovaly především k dvojímu očekávání: že se městští úředníci stanou nositeli popsaných idejí a přičiní se o nastavení odpovídajících rámcových podmínek rozvoje a že kulturní aktéři a kreativci prokážou silný a smělý leadership, který bude městskou komunitu mobilizovat a podporovat. Protože pro obojí nestačí vůle něco zlepšit, ale je třeba to reálně udělat.

Odkaz: Kiel/2019
Foto: nck.org.pl

Nepřehlédněte/