Jak na umění do veřejného prostoru

Spolek Skutek je sdružení, které vzniklo v roce 2013 na podporu současného umění. Cílem spolku, který sdružuje umělce, kritiky, kurátory nebo kohokoli se zájmem o současné umění, je hájit zájmy umělecké obce, reprezentovat umění v jednání s veřejnou správou a posílit oborový dialog. Se současným předsedou spolku, umělcem Petrem Dubem, jsme si povídali o tom, co jim na naší scéně chybí, v čem je významná iniciativa tzv. procenta na umění a co dokáže umění ve veřejném prostoru.

Ve svém programovém prohlášení uvádíte: „Současné umění je důležitou součástí společnosti. Domníváme se, že společnost v České republice si tento obrovský potenciál současného umění dosud plně neuvědomuje, a chceme tento stav změnit.“ Co vám vadí?
Hodně věcí ve spolku je nakumulováno okolo pocitu ztráty možnosti participovat na věcech a aktivně je ovlivňovat. Hledáme nové cesty, jak o současném umění přemýšlet nejen za zdí galerie. Zajímá nás, jakou roli hraje umění ve veřejném prostoru a jaký je institucionální stav umění.

Může to znít jako klišé, ale když se v devadesátých letech přemýšlelo, co se současným uměním a jak původně komunistické galerijní molochy transformovat, aby obstály v nové realitě, přeskočil se jeden důležitý bod – a to je kvalita. Možná bych ale pro začátek slovo kvalita nahradil slovem dialog, a ten v podstatě chybí dodnes. Běžně se ocitáme v situaci, kdy „proti sobě“ stojí individuální poloha aktérů uměleckého provozu – umělci, kritici, kurátoři – a institucionálně-organizační rámec. Instituce často nerozlišují autority umělců, jejich skupinové zájmy nebo náročnost našeho provozu. Jsme pro ně dodavatelé umění za každých podmínek. Obě strany se drží v šachu a místy navíc chybí oboustranná profesionalita, což ve výsledku nutně zplošťuje galerijní zážitek diváka.

Je obdivuhodné a nebezpečné zároveň, kolik věcí u nás funguje ze setrvačnosti nebo „na vzduch“. Když mají například v Národní galerii v prvním patře vrtačku, tak se ve čtvrtém patře zkrátka neinstaluje. To je pro mne jako umělce bazální signál, že v instituci není něco úplně dobře. Ale obecně je především porouchaný systém. Zaměstnanci, kteří v podobných institucích pracují, pochopitelně potřebují nejen techniku, ale i dobré zázemí pro práci. Ať již výstavní nebo výzkumnou. Jejich platy jsou tristní. Není přijatelné, aby člověk, který je zaměstnán na hlavní úvazek ve státní organizaci, nebyl schopen uživit svůj běžný provoz. Zde jsme u (ne)vztahu státu a krajů k vlastním příspěvkovým institucím.

Náš spolek zároveň zajímají výběrová řízení na odborné pozice. Na jednu stranu chápeme, že institucím chybí prostředky, na druhou stranu cítíme, že řada institucí je zakonzervovaných a ve vleku vnějších okolností. Problémem je také absence jasných proklamativních programů. Definice toho, čím je instituce výjimečná, co je jejím cílem a jaký je její faktický vztah k současnému umění bez ohledu na financování. Můžeme se tvářit, že je to problém systému, ale jistě jde také o záležitost personální.

Jedním z vašich témat je sociální postavení umělce, prekarizace práce a to, že umělci mnohdy nejsou za svoji činnost v institucích placeni. Jak tohle řešíte?
Upřímně musím přiznat, že jedna věc je definování problému, druhá věc je s tím něco dělat. My jsme rozhodně nejdále v procentu na umění. Této agendě se aktivně věnujeme čtyři roky. Pokud jde o téma nulové mzdy, dnes je stále běžnou praxí, že jsou placeni kurátoři, kritici, grafici, fotografové, ale na umělce se často nedostává. Je to zvláštní paradox, protože bez umělců a umělkyň by instituce neměly co vystavovat. Na druhou stranu je téma mnohem širší. Jednak se ptáme, zda instituce vyplácí honoráře, ale zároveň nás zajímá, zda na honoráře mají vůbec alokované prostředky od svých zřizovatelů (stát, region, města ad.).

Tím se dostáváme i k právním otázkám, kterými se chceme zabývat ve spolupráci s organizací Fair Art. Daňové úlevy pro umělce nebo důchodové spoření pochopitelně nejsou témata pouze oborová, ale velká témata politická. Umělci jsou dnes vůči živnostenskému zákonu na stejné pozici jako řemeslníci nebo firmy, což je demokraticky správně, ale umění apriorně nemůže vznikat pro zisk a nelze jej chápat jako klasické podnikání. Mělo by fungovat v alternativním režimu, jako je tomu v řadě zemí nejen na západ od naší hranice.

Takže víc než o servis pro individuální potřeby umělců vám jde o systémové změny, nastavení nových podmínek.
Přesně tak, když si například dnes někdo neví rady s autorskou smlouvou, obrátí se na Fair Art. Skutek má ale systémové změny jako téma. Z pozice jednotlivce řadu věcí nezměníš, protože nemáš potřebnou platformu, na které můžeš jednat. Například v Institutu umění, na ministerstvu kultury nebo na městských částech oceňují, že v nás mají konečně partnery k jednání. Potenciál naší organizace je především v přenosnosti získaných informací. To znamená, že když jeden výbor něco začne, někdo další je schopen agendu uchopit a jít s ní dál.

Jak jsi naznačil, aktivně se věnujete inciativě procento na umění. Loni byla k projednání Poslaneckou sněmovnou předložena novela zákona, která má mimo jiné zavést povinnost zadavatele investovat minimálně jedno procento z objemu veřejné nadlimitní zakázky do pořízení uměleckého díla. Jak se to vyvíjí?
Nevoláme po ničem novém. Formát "procenta" byl součástí stavebního zákona a fungoval do roku 1989, než se dítě vylilo i s legislativní vaničkou. V roce 2005 přišlo s podobným návrhem do Poslanecké sněmovny (PS) ministerstvo kultury (MK). V tu dobu však nebyla dostatečná snaha věc dotáhnout. My jsme před čtyřmi roky na podobnou praxi navázali a ve spolupráci s poslankyní Martinou Berdychovou jsme ji začali řešit na půdě Poslanecké sněmovny. V pracovní skupině byli zástupci z ministerstva pro místní rozvoj, hospodářského výboru PS, Institutu plánování a rozvoje města Prahy, České komory architektů a po čase konečně i z ministerstva kultury. Už tohle mezioborové setkání je pro naši praxi vlastně docela převratné. Skutek navrhl ideologický materiál a konkrétní formulace, jak by mohla změna zákona o podpoře kultury vypadat. Paradoxně bylo v těchto jednáních ze začátku nejvíce distancované ministerstvo kultury. Kvůli předcházející negativní zkušenosti i proto, že chvíli trvalo vysvětlit ministrovi, že nepředkládáme žádný komunistický relikt, ale něco, co má běžnou hodnotu v řadě zemí na světě. Následovaly úpravy ze strany právního oddělení MK. Ministr Herman ovšem, k mé osobní lítosti, dosud společný návrh k projednání PS nepředložil. Přitom současné programové prohlášení vlády téma zahrnuje. Situace je nyní taková, že v podstatě čekáme na novou vládu. Jedná se o agendu, která potřebuje nejen profesní, ale i důrazně politický lobbing.

Pokud by se procento na umění nepodařilo prosadit na úrovni zákona, v rámci jednání zazněla i možnost vzniku speciálního fondu na úrovni MK určeného pro umění ve veřejném prostoru. Na jednu stranu by realizace byly řešeny více konkrétně a organizace by byla adresnější. Na druhou stranu v naší politické realitě neexistuje žádná garance, že fond bude doplňován pravidelně a že se za něj postaví i příští politická garnitura. Zasazujeme se o nejvelkorysejší řešení proto, aby se z věci stal pokud možno celospolečenský mechanismus podněcující debatu o roli umění ve veřejném prostoru, nikoli další elitářský nástroj grantové politiky.

Za poslední dva tři roky můžeme sledovat konsekvence celého jednání i na jiné úrovni. Příkladem je městská část Praha 3, kde se díky zastupiteli Matěji Stropnickému alokovaly peníze na umění ve veřejném prostoru. Idea se díky němu následně přenesla i na úroveň Magistrátu hlavního města Prahy. Doposud však neexistují pravidla k jejich čerpání. Jako spolek jsme po celou dobu v kontaktu s Galerií hlavního města Prahy, hlavním partnerem projektu, a společně jsme byli součástí připomínkovacího řízení.

Nově jsme i ve spojení s MČ Praha 5, pro kterou zpracováváme studii, v podstatě návod, jak by zde umění ve vztahu ke konkrétnímu prostoru mohlo fungovat. Dnešní úředníci mnohdy – vcelku logicky – o hodnotě umění venku nic nevědí, protože jim chybí odbornost. Praha 5 je výjimečná minimálně v tom ohledu, že si chce podobné know-how osvojit.

Takže konkrétní díla a umělci vás v tuto chvíli nezajímají, spíš jde o nastavení principů fungování.
Ano, ale kritérium kvality je důležité téma. Jde nám o zkvalitnění veřejného prostoru skrze umění, které musí vzejít z odborného fundamentu. Například prostřednictvím veřejných soutěží, které mají porotu složenou ze zástupců organizací působících v oblasti současného vizuálního umění, architektury, urbanismu nebo památkové péče. Není možné, aby o věcech, které jsou financované z veřejných prostředků, rozhodoval někdo bez adekvátní odbornosti.

Fenomén komisí začíná být konečně v osvícených momentech využíván. Dílem se přenesl z dobré praxe manuálu výběrových řízení České komory architektů (ČKA). Doposud jsme se snažili do komisí prosadit naše nejbližší okolí (například Pavla Karouse z iniciativy Vetřelci a volavky). Nově ve spolupráci s ČKA sestavujeme seznam doporučených odborníků, které bude možné oslovit ve všech krajích.

Máš nějaký příklad dobré praxe?
Například sv. Jan Nepomucký v Nepomuku. Namísto klasického figurálního motivu na náměstí najdeme intervenci u vjezdu do Nepomuku, kde je postava pojednána jako dopravní značka. Dílo je vtipné, jednoduché a bylo levné ho vyrobit. Nemá patos pomníkového bronzu nebo jezdeckých soch, jakkoli chápu, že pro řadu lidí může jít o extrémní umělecký projev. Tím se dostávám k nějakému názoru, jak má umění ve veřejném prostoru vypadat. Pravda je taková, že to, co se dnes dostane ven, je mnohdy brutálně popisné, retrográdní a přihlouple tradiční. Jedná se o zastaralé formy a vždy jde převážně o sochařské projevy na očekávatelných místech, ačkoli škála vyjadřovacích prostředků je dnes mnohem širší. Umění ve veřejném prostoru nemá místo pouze apriorně zdobit, ale má vytvářet nové identity a v ideálním případě má být i katalyzátorem veřejné diskuse. Dobré umění dokáže místa pojmenovat, změnit a zlepšit jejich identitu.

Památník Okřídlený lev na pražském Klárově
Památník Okřídlený lev na pražském Klárově


A co příklady špatné?
Bezpečně okřídlený lev na pražském Klárově postavený i přes protest památkářů nebo naivní Přemysl Otakar II. v Českých Budějovicích. Ani jedno neoznačuji za umění. Jde bohužel o exemplární příklady nevydařených politických gest. Za pozitivní považuji to, že se vzedmula vlna nevole. Dřív by nikdo ani nepípnul. V tomhle se doba změnila. Příkladem chaosu je ale podle mého názoru i jezdecká socha markraběte Jošta v Brně. Odhlédneme-li od absurdní potřeby stavět jezdecké sochy na začátku 21. století, byla původní soutěž kvůli nedostatečně kvalitním návrhům odvolaná. Nakonec sem po několika letech instaloval Jaroslav Róna sochu, která vznikla v jiném kontextu a pro jiné účely. Socha je mimo měřítko místa, náměstí je přetížené a turisté si sem navíc chodí dělat selfíčka s kompilací koňské hlavy a předních nohou, jež ve výsledku tvoří monstrózní genitál, kterého si patrně autor v modelu nevšiml.

Jaké by tedy mělo být kvalitní dílo? Lze to vůbec jednoduše shrnout? Několikrát jste uvedli, že se jedná o jakýsi funkční soulad s projektem a urbanistickou koncepcí místa, že by mělo být ušité na míru prostoru, do kterého vstupuje.
Nadefinovat přesné podmínky pochopitelně nelze, existují ovšem jisté atributy kvalitního díla – adekvátní forma, vhodné měřítko a materiály, respekt k okolnímu prostředí a dialog s jeho podobou, schopnost vyjadřovat se současným výtvarným jazykem, kapacita nadčasovosti a tak dále. Ideální je, když se projekt stane součástí dokumentace architektů a soutěží se celý projekt, tedy stavba včetně uměleckého díla. Druhým modelem je rozpracovaný projekt a soutěží se intervence na vymezené místo v rámci stavby. Propojit architekty a umělce v době, kdy projekt vzniká, je v každém případě výhra pro všechny. Pro investora, uživatele, diváky i další.

Memento mori, Kryštof Kintera, pomník sebevrahům v Praze pod Nuselským mostem
Memento mori, Kryštof Kintera, pomník sebevrahům v Praze pod Nuselským mostem


Příkladem je i Národní technická knihovna v Praze.
Přesně! Ta je v domácích podmínkách ojedinělým příkladem možností dnešního „gesamtkunstwerku“. Do projektu architektonického studia Projektil byli od začátku zapojeni designéři, umělci a kurátor. Ve výsledku pak brutalistní betonovou architekturu odvážně zdobí kresby od Dana Perjovschiho, které skvěle pojmenovaly tranzitní funkci a cílovou skupinu prostoru.

To je model, kterého byste chtěli dosáhnout na systémové úrovni?
Optimálně. Velkým tématem jsou stavby nové, ale druhým tématem jsou stávající plastiky a jejich správa. Třetí věcí je rozlišovat mezi trvalými a dočasnými zásahy. Vydařený kompakt typu gesamtkunstwerk je super, ale není to jen o realizaci nových věcí. Je to také o údržbě těch, které dnes neumíme patřičně chránit. Současné umění bude za deset let třeba nejen tvořit, ale i opravovat, čistit a podobně.

Národní technická knihovna v Praze, autor kreseb Dan Perjovschi
Národní technická knihovna v Praze, autor kreseb Dan Perjovschi

Jak vnímáte dočasné aktivity, které prostor oživí. Jako například aktuální projekt m3/Umění v prostoru v pražském Karlíně. Působí to na mě, že se to sem bez ladu a skladu navezlo a postavilo, kde je zrovna místo.
Obecně platí, že jen málo děl má univerzální kvalitu, aby je bylo možné postavit kamkoli. Nápis „Neboj“ od TIMA nad vchodem do Karlínského tunelu funguje skvěle, ale zbytek přehlídky mi přijde zbytečně formalistický a nešťastně nedopovězený. Podle mne jde o nepropojení děl s vybraným místem. Přitom jak dokáže dílo ve veřejném prostoru promlouvat, je pro jeho význam klíčové. Tento motiv by měl být chápán jako mentální niveau. Ve výsledku nejde jen o prolobbování vlastní věci u státu, najít prostředky, u nových realizací se vyfotit pro sociální sítě a rychle běžet za dalším projektem. Jde o zapojení veřejnosti do aktivnějšího vnímání svého okolí, o posílení veřejné debaty o dobrých i špatných věcech, medializaci témat, vedení komentovaných prohlídek a snahu oslovit i laické publikum. Dobrá dokumentace a prezentace dnes dokáže navíc velmi rychle (do několika minut) dosáhnout na druhý konec světa. Jde o pochopení díla nejen ve fyzickém smyslu umístěním do veřejného prostoru, ale i o jeho podstatu v širším společenském kontextu.

Spolek se angažuje ve státní správě a příspěvkových organizacích. Nemáte potřebu být partnery i pro komerční subjekty a aktivně se zapojit do masivního developerského boomu, když už vám jde o kultivaci veřejného prostoru?
Hlavního partnera logicky vidíme ve státu. Moderní stát na sebe převzal roli správce kulturního odkazu a v daném ohledu by měl i jednat. Samotné vyjednávání s developery navíc bývá značně komplikované. Umělci jsou stále vnímáni jako nezpůsobilí hazardéři. Na obou stranách panuje nedůvěra, kterou budeme překlenovat roky. Někteří mí kolegové mají developera téměř za sprosté slovo a řada mých známých architektů se rozhodla své projekty přítomností umělců či umělkyň nekomplikovat. Je to tragické, protože v západní praxi je mix soukromých a veřejných peněz na umění ve veřejném prostoru mnohem progresivnější.

Není to v tom, že jste se o dialog s developery nepokusili?
Není to o tom, že nechceme. Ale podle zpráv od architektů víme, že u developerů je umění až na posledním místě. Nejdřív je zajímá ekonomická výtěžnost prostoru, a když už se do jejich realizací umění dostane, obvykle dvakrát ideově „nekouše“, ale plní roli estetické vaty. Z posledních let mám osobní zkušenost z projektu pamětní desky světového teoretika práva a pražského rodáka Hanse Kelsena pro Ústav státu a práva Akademie věd ČR, který se narodil v místě dnešní budovy Tesca na Národní třídě. Našly se prostředky a povolení k realizaci nového projektu, který měl nahradit ukradenou bronzovou desku. Nakonec ovšem Tesco věc vyblokovalo se zdůvodněním, že by přišlo o možnou reklamní plochu.

Opačným příkladem je výstava sbírky J&T banky z řad laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která byla nedávno v Moravské galerii v Brně. V odborných kruzích projekt zvedl značnou vlnu nevole nad faktem, že se ve veřejné instituci vystavuje soukromá firemní sbírka. Zdá se tak, že jdeme z extrému do extrému a zatím neexistují optimální nebo osvojené modely, jak propojit soukromý a komerční sektor. Sám nemám stoprocentní odpovědi, ale osobně jsem přesvědčen, že je pro všechny zúčastněné (od umělců, kurátorů a teoretiků až po laickou veřejnost) nejhorší, když se věci tabuizují. Nelámat nad celospolečenskou interakcí hůl, vytrvat ve vlastním přesvědčení, ale respektovat pozice druhých a hledat společné přesahy ‒ přesně to by mělo být hlavní úlohou Skutku, tak jak si jej představuji já.

Text: Kateřina Přidalová
Odkaz: https://www.spolekskutek.cz/

Další články

Umění se stěhuje do Humpolce

V numerologii je osmička považovaná za nejmocnější číslo. Nechybí jí vůle a ambice stejně jako humpolecké 8smičce – tzv. zóně pro současné umění, která se otevře na jaře 2018. Humpolec leží zhruba v polovině cesty po dálnici D1 mezi Prahou a Brnem. 8smička tak má vyplnit „díru“ mezi těmito dvěma centry a stát se důležitým kulturním bodem nejen v regionu, ale na umělecké mapě Čech.

Kreativní centrum v srdci turistické Prahy

Radniční domy v blízkosti Staroměstského náměstí vlastní hlavní město Praha. Posledních deset let byly prázdné. Magistrát je nyní pronajímá organizacím, které se pohybují v oblasti kultury, kreativního podnikání a vzdělávání.

Půjčky na kulturu

Potřebujete dofinancovat svůj kulturní projekt nebo kreativní podnikání? Komerční banka na trh uvádí nový úvěrový produkt s názvem Euro Creative. Cílem je podpořit růst kulturních a kreativních odvětví formou zvýhodněných půjček s podporou EU. Jinou možností jsou bezúročné překlenovací půjčky pro neziskové subjekty, které nabízí Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS). Kdo může o podporu žádat, jaké jsou podmínky a kritéria?

Jak být vidět v EU?

Jsme schopni prosazovat své zájmy při vyjednávání podpory kultury a filmu v Evropské unii? Jsou Češi zváni a vystupují aktivně na důležitých fórech, v expertních skupinách, při nominacích na nejrůznější ocenění a podobně? Jak jsme aktivní v evropských profesních a oborových organizacích? Jak zlepšit současný stav? Na podobné otázky se snažili odpovědět hosté diskuse, která se konala v rámci akce Infoday Kreativní Evropy.

Nechtěli jsme, aby kino zbourali

Budovu posledního kamenného kina v Liberci, chtělo město v roce 2008 prodat. V souvislosti s nově vybudovaným multiplexem s několika kinosály nebylo schopné najít konkurenceschopné využití budovy. Díky občanskému odporu se město nakonec rozhodlo architektonicky a funkčně unikátní stavbu pronajmout spolku Zachraňme kino Varšava, který se objekt snaží zrekonstruovat a vytvořit v něm multifunkční kulturní centrum. O tom, jak probíhalo vyjednávání a jak nyní Varšava žije, jsme si povídali s jedním z členů spolku Petrem Hubáčkem.

SOUNDCZECH podporuje hudební scénu

V dubnu 2017 došlo ke zlomové události v historii českého hudebního průmyslu. Na základě požadavků reprezentantů hudebního sektoru a z iniciativy Institutu umění – Divadelního ústavu vznikla proexportní kancelář SoundCzech/Czech Music Office na podporu české hudební scény a všech současných hudebních žánrů.