Jaké vzdělávání potřebujeme?

Rozhovor je upoutávkou na dva aktuální projekty týkající se reformy vzdělávacího systému. Ta je u nás stále naléhavěji vyžadována řadou organizací. Jednak vás chceme pozvat k účasti na blížící se konferenci Kreativní města vzdělávají uměním a dále upozornit na knihu Back to the Sandbox: Art and Radical Pedagogy. Obě věci jsou inspirativní pro debatu o tom, jaké vzdělávání ve 21. století potřebujeme.

Nedávno vznikla platforma pro kreativní učení uMĚNÍM. Spojily se v ní organizace, které uměním mění učení ve školách. Chtějí být silnější při vyjednávání s veřejnou správou a usilují o systémové změny ve vzdělávání. Frontální výuku považují za přežitou a do budoucna neudržitelnou. Naopak zdůrazňují význam projektového, zážitkového a mezipředmětového učení, v němž hraje klíčovou roli metodika uměleckých oborů. Platforma uMĚNÍM chce zkrátka měnit školy, výuku a sociální vztahy a má zkušenosti, že tyto přístupy jsou také zásadní pro inkluzi. Je ale důležité vědět, jak na to. Proto se 25. září v Praze pořádá mezinárodní konference Kreativní města vzdělávají uměním, kterou organizuje platforma uMĚNÍM ve spolupráci se Společností pro kreativitu ve vzdělávání a Institutem umění – Divadelním ústavem. Na konferenci se kromě zástupců českých vzdělávacích organizací představí také mnoho zahraničních hostů. Dozvíte se, proč se na školách v Jihlavě, Helsinkách, Amsterdamu a Cardiffu rozhodli vzdělávat uměním a jaké to má dopady na výuku. Účastníci konference si prostřednictvím workshopů osobně vyzkouší nejnovější metody kreativní výuky, seznámí se s příklady dobré praxe a poznají aktuální trendy inovativního spojení vzdělávání a umění.

Při této příležitosti jsme oslovili kurátora, historika umění a konzultanta platformy Jaroslava Anděla, který se tématu věnuje ve své poslední knize Back to the Sandbox: Art and Radical Pedagogy. Anděl je editorem publikace, vydal ji v anglickém jazyce v USA na začátku letošního roku. Kniha obsahuje řadu textů od mezinárodně uznávaných odborníků a jejím cílem je přispět k diskusi o tom, jaké vzdělávání v současné době potřebujeme. „Kniha by měla být přeložena do češtiny. Je totiž známo, že české překlady zahraničních knih mají v domácím prostředí mnohem větší ohlas než jejich vydání v původním jazyce. Český překlad by zpřístupnil širší veřejnosti mezinárodní debatu o vzdělávání a poskytl nové podněty pro místní diskusi o strukturálních problémech vzdělávání,“ upozornil na úvod našeho rozhovoru Anděl.

„Mezinárodní skupina umělců a akademických pracovníků se zamýšlí nad povahou a významem vzdělávání v současné společnosti a představuje nové perspektivy učení a tvořivosti. Kniha se věnuje kritickým otázkám vzdělávacího systému z nové perspektivy,“ uvádí se v anotaci knihy. Popište mi, jak kniha vznikala?

Celému projektu předcházela série výstav o ohrožení demokracie, které jsem organizoval v Centru současného umění DOX. Ty mimo jiné upozornily na úzké sepětí demokracie a vzdělávání, totiž na skutečnost, že demokracie není dlouhodobě udržitelná bez vzdělávání, které vychovává svobodné a kriticky myslící lidi. To mě přivedlo k myšlence, že v České republice by bylo třeba přinést do zacyklené diskuse o vzdělávání nové podněty. Chtěl jsem tehdy jako umělecký ředitel DOXu uspořádat mezinárodní výstavu, která by do vzdělávání přinesla nové pohledy. Můj kolega Leoš Válka, ředitel centra DOX, tehdy řekl bez udání důvodů, že výstavu o vzdělávání dělat nebudeme. Proto jsem se s ním rozešel a začal jsem projekt připravovat v zahraničí. Takže výstava mohla být už před cca pěti lety v Praze. Nakonec se poprvé konala na Islandu, pak v Norsku a naposledy na západním pobřeží Spojených států. Výstava ale nebyla konečným cílem, tím bylo otevírat závažná témata a iniciovat celospolečenskou diskusi. Umělecká díla mají schopnost nabízet neotřelé perspektivy napříč obory, a tak spojovat lidi z různých oborů, odborníky i širší veřejnost. Na každém místě konání se uskutečnily diskuse nebo workshopy a debata pokračuje pomocí této publikace, která má mnoho dalších autorů.

Jakou novou perspektivu kniha přináší?

Kniha spojuje historickou perspektivu s teoretickými pohledy na současné problémy a s jejich tematizací prostřednictvím uměleckých děl. Mezi zastoupenými umělci jsou Eva Bakkeslett, Michael Joaquin Grey, Ane Hjort Guttu, Priscila Fernandes, Markus Kayser, Eva Koťátková, Graziela Kunsch, James Mollison a také architekti Teddy Cruz a Renzo Piano, jejichž díla byla součástí výstavy a poté svými texty přispěli i do knihy.

Kniha není metodickou příručkou, ale sbírkou esejů k tématu.

Metodických příruček jsou ve světové literatuře stovky, chybí však ucelenější pohledy na systémové problémy vzdělávacího systému od mateřské školky po vysoké školy, které by spojovaly stanoviska a zkušenosti z různých oborů včetně umělecké praxe. Proto o knihu projevilo zájem mezinárodně respektované nakladatelství University of Minnesota Press, které ji distribuuje po celém světě.

Jaké jsou nejzásadnější problémy současného vzdělávání?

Je jich celá řada. Začíná to s rovným přístupem ke vzdělávání, o kterém mluvil už Komenský. Jde o základní demokratický princip rovnosti. Právě zde Česká republika dlouhodobě selhává, jak upozorňují i roční zprávy OECD, které poskytují přehled o vzdělávání v jednotlivých evropských zemích. To je vážný problém nejen pro jednotlivce a skupiny lidí, ale také pro celou společnost. Tím naše země ochuzuje svůj intelektuální kapitál a ohrožuje svou budoucnost. Rád bych věděl, kdo za to nese politickou odpovědnost.

Obecně lze říci, že vzdělávací systém není demokratický, ale autoritářský, a to je jeden ze základních systémových problémů. Vzdělávání je třeba demokratizovat. Nemůžete učit demokracii v autoritářském systému. To je protimluv. Autokratická povaha vzdělávacího systému je zdrojem dalších problémů. Přemíra kontroly a disciplíny potlačuje princip „respektovat a být respektován“, nedává prostor pro iniciativu a imaginaci, nevede k výchově svobodného a kriticky myslícího člověka. Standardizace a škatulkování dětí do tříd, známkování nebo fragmentace výuky představují další problematické rysy. Reformní snahy probíhají v západním světě už přes sto let. Například František Bakule, první ředitel Jedličkova ústavu v Praze, již od založení ústavu v roce 1913 prosazoval princip dětské samosprávy a myšlenku koedukace, která anticipovala inkluzivní vzdělávání. Tento příklad ukazuje, že snahy o reformu vzdělávání zde již byly, ale systém je dokázal vytěsnit nebo vytlačit na okraj.

V čem to vězí, čím si to vysvětlujete?

Příčin bude několik. V obecné rovině je zřejmé, že každý systém se reprodukuje a že v něm existuje velká setrvačnost, tedy značný odpor ke změnám. To však nevysvětluje, proč v sousedních zemích, kde byla situace ve školství před dvaceti lety podobná jako u nás (například v Německu a Polsku), došlo k významným reformám a následně k výraznému zlepšení. Nelichotivé výsledky patnáctiletých německých žáků v mezinárodním hodnocení zemí OECD nazvaném Programme for International Student Assessment (PISA) v roce 2001 vedlo v Německu k celospolečenské debatě a následně k reformě vzdělávacího systému. V České republice celospolečenská diskuse začíná teprve v poslední době. Politická reprezentace evidentně usoudila, že po zásadnější změně není u nás takzvaná společenská objednávka. Jen tak je možné si vysvětlit, že na místa ministrů školství jmenovaly vládnoucí strany takové kádry jako bývalého vězeňského psychologa nebo bývalého učitele tělocviku, který začal svá vysokoškolská studia na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda a po jejím zrušení pokračoval na Vysoké vojenské škole pedagogické.

Další velmi vážný problém je specializace a fragmentace vzdělávání. Vše je segmentováno do oborů. To dávalo smysl možná v době průmyslové revoluce, ale v současném propojeném světě je to naprosto nevyhovující. Přesto to u nás takhle na vysokých školách funguje. Až na naprosté výjimky zde nejsou interdisciplinární a transdisciplinární studijní programy.

Potřeba interdisciplinarity není nová věc a lidé na vysokých školách o tom mluví. Ale je byrokraticky náročné propojit třeba uměleckou školu s technologickou nebo humanitní tak, aby studenti získávali kredity na několika rozdílných institucích.

Důsledkem této neohebnosti Česko zaostává za jinými zeměmi, jež se více zasazují o vzdělávání, které by bylo v současném světě smysluplné. Například některé zahraniční školy zavádějí mezioborové programy věnované cílům udržitelného rozvoje. Jak chce být naše země konkurenceschopná, když školy nevychovávají lidi pro současnost. O budoucnosti ani nemluvě.

Státní základní školy mají možnost si zvolit, jakým přístupem výuku povedou. Vím to mimo jiné i z vlastní zkušenosti na ZŠ Lyčkovo náměstí v Praze. Naše učitelka děti neznámkuje a vede je spíše projektově. Dalším příkladem je pražská ZŠ Strossmayerovo náměstí a jistě by se našly i další, které mají osvícené vedení.

Jistě existují i dobré školy, ale jsou to spíše výjimky. Musíme mluvit nejen o Praze, ale také o menších městech a o venkově. Školy sice dostaly volnost, ale mnoho z nich na to nebylo připraveno. Nezapomeňme, že většina ředitelů, učitelů i rodičů nemá s progresivním, méně autoritářským přístupem zkušenost. Navíc jsou učitelé velmi špatně finančně ohodnoceni (viz opět přehledy OECD). Naštěstí alespoň v této věci dochází k náznakům určitého zlepšení.

Takže pro vás je vzdělávání hlavně systémový problém, který je třeba řešit primárně shora.

Tak bych to neřekl. Rozhodnutí shora a poptávka zdola by měly být vzájemně propojené zpětnými vazbami, jak naznačuje zmíněný termín společenská objednávka. Zde se ukazuje, že jde o celospolečenský problém, který zahrnuje kvalitu občanské společnosti a politickou kulturu na lokální i celostátní úrovni. V České republice existuje ve vzdělávání mnoho obětavých lidí i podnětných iniciativ, ale málo zpětných vazeb na politickou reprezentaci, která je zacyklená ve svých vlastních zájmech.

Vzdělávacích iniciativ a organizací u nás není málo, příkladem je také platforma pro kreativní učení uMĚNÍM, která je sdružuje a chce vyjednávat s vládou. Platforma má navíc mnoho případových studií i z České republiky, které by mohly být pro naši vládu přesvědčivé. Klíčové podněty by měla přinést rovněž blížící se konference Kreativní města vzdělávají uměním.

Hodně jim fandím. Iniciativa platformy a reakce politické reprezentace a odpovědných úřadů bude sama testem a případně podkladem pro zajímavou případovou studii, jak zmíněné zpětné vazby fungují či nikoli.

Ještě ale musím něco poznamenat k termínu kreativní. U nás je trochu se zpožděním brán jako takové zaklínadlo. Koncept kreativní ekonomiky a kreativních průmyslů se začal propagovat v 90. letech ve Velké Británii. Evropská komise pak začala oficiálně tlačit na rozvíjení tohoto konceptu v členských zemích. V České republice se o tom začalo mluvit až po roce 2010. Ale mezitím, jak to bývá, se věci vyvíjejí. V zahraničí se ukázalo, že původní pojetí, které je u nás nyní prezentováno, je problematické. Redukuje totiž kreativitu na čistě užitkové, tedy ekonomické hledisko. Kreativita je mnohem širší koncept, který souvisí se základními pojmy lidskosti a svobody, a když ji zúžíte na pouhý ekonomický užitek, tak tím popíráte její podstatu, která spočívá v základních lidských hodnotách, jako jsou imaginace a svoboda. Je to trochu jako učit demokracii v autoritářském systému. I koncept kreativní ekonomiky byl pro kulturní organizace původně spíš taktický než strategický krok, ale pak si řada lidí uvědomila, že podřizovat všechno ekonomickým hlediskům je proti smyslu jejich činnosti. Dobře to ukazují také zkušenosti Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání, které jasně ukázaly, jaké pozitivní dopady na rozvoj kreativity, učení a sociální vztahy má projektové, zážitkové učení.

Je třeba rozlišovat nuance, protože ne všechno lze převést do čísel.

Spousta věcí není měřitelných a některé z nich mohou být pro budoucnost klíčové. Proto současný důraz na testování a kvantifikaci znalostí vede k potlačování vnitřní motivace, se kterou se děti narodí. Když nutíme děti učit se na testy, aby dostávaly jedničky, tak tím nahrazujeme vnitřní motivaci motivací vnější, která má pro rozvoj kognitivních schopností omezený přínos. Kromě toho není jen jeden druh inteligence, ale celá řada. Když budete měřit selektivně jen jednu, zničíte spoustě dalších dětí jejich budoucnost jen kvůli tomu, že máte klapky na očích.

Mluvíte spíše skepticky, přesto se zeptám ‒ nevidíte se vznikem platformy větší naději?

Vznik této platformy je obrovský krok kupředu, a to nejen pro vzdělávání, ale obecně pro českou společnost. Konečně se spojily organizace, které působí na jednom poli, a uvědomily si, že dohromady toho udělají víc než každá jednotlivě. To je zatím u nás spíše výjimka, a proto jim hodně fandím a pomáhám, kde můžu.

Na závěr prosím stručně shrňte, jaké vzdělávání potřebujeme.

V úvodu knihy jsem se pokusil shrnout hlavní principy vzdělávání, které se objevily v jednotlivých příspěvcích a diskusích projektu:

  • Sepětí demokracie a vzdělávání je zásadním principem. Ten by se měl uplatnit například v rovnosti přístupu ke vzdělávání.
  • Specializace by se měla uskutečňovat spolu se vzděláváním k celostnímu a integrativnímu poznání.
  • Spolupráce a sdílení by měly mít přednost před soutěžením.
  • Vzdělávání by se mělo orientovat na řešení problémů založené na zkušenosti.
  • Vzdělávání by mělo vytvářet prostor pro hru a imaginaci a těžit z jedinečných kognitivních kapacit umělecké tvorby.
  • Vzdělávání by mělo učit učení, což v první řadě znamená rozvíjet vnitřní motivaci, nikoli ji potlačovat.
  • Empatie, soucítění a pozitivní emoce obecně hrají v rozvoji kognitivních schopností velmi důležitou roli, jak ukazují neurovědecké výzkumy. A proto by měl vzdělávací systém vytvářet prostředí, v němž se tyto kvality mohou uplatňovat.
  • Setkávání s rozmanitostí a jinakostí stimuluje učení a vzdělávání a podporuje transkulturní gramotnost, která je nezbytnou součástí globální společnosti.
  • Propast mezi humanitními a technickými obory se s digitalizací dále prohlubuje, a proto je nutné tento jednostranný vývoj korigovat uplatňováním kritického potenciálu humanitních oborů. Tento potenciál má klíčovou roli také v realizaci cílů udržitelného rozvoje, jejímž předpokladem je přehodnocování některých základních kulturních kódů a schémat, například dichotomie přírody a kultury.
  • Učení a vzdělávání patří k základním životním kvalitám a rozšířená snaha redukovat je na ekonomický zisk popírá jejich smysl.

Můžeme to tedy chápat jako základní principy demokratizace vzdělávacího systému?

Ano, tohle dává ve zkratce konkrétnější představu o tom, co demokratizace vzdělávání obnáší, i když by jistě bylo možné jmenovat další důležitá témata. Zevrubněji jsou zmíněná vodítka rozvedena v knize a také na videu v přiloženém odkazu. Popisují současný neuspokojivý stav a současně doporučují potřebné změny. Více se tedy můžeme dočíst v knize. Zatím pouze v angličtině.

Konference Kreativní města vzdělávají uměním
25. září 2019 v Praze, 9:00 – 18:00
Staroměstská radnice, Staroměstské náměstí 1/3, 110 00 Praha 1
Workshopy – Pražské kreativní centrum, Staroměstské náměstí 4/1, 110 00 Praha 1
https://www.facebook.com/events/2246705302032756/
Konferenci pořádají uMĚNÍM – Platforma pro kreativní učení, Společnost pro kreativitu ve vzdělávání a Institut umění – Divadelní ústav.

Jaroslav Anděl (ed.): Back to the Sandbox: Art and Radical Pedagogy
https://www.amazon.com/Back-Sandbox-Art-Radical-Pedagogy/dp/1517907527

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Foto: Kateřina Přidalová, Jaroslav Anděl

Nepřehlédněte/

Jak umění mění učení

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání vznikla v roce 2010 s cílem rozvíjet spolupráci mezi školami a umělci. V současné době úspěšně pracuje s několika základními i středními školami po celé České republice. Její vzdělávací zážitkové programy, nastavují zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. S ředitelkou organizace Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o tom, že umění mění učení velmi zásadně, s lehkostí a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Tancem na násobilku

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA vzniklo v roce 1999 s cílem podpořit rozvoj současného tance a souvisejících uměleckých oborů v České republice. Hlavním záměrem organizace je pomáhat současnému tanci zapojit se do mezinárodního kontextu a otevírat mezioborovou spolupráci a diskusi mezi laiky i profesionály. S ředitelkou Marií Kinsky jsme si povídaly o vzdělávacích aktivitách zaměřených na děti.

Učení uměním požaduje státní podporu

V Česku působí několik uměleckých organizací, které nabízí školám zážitkové výukové programy, jež využívají umělecké přístupy. Společnost pro kreativitu ve vzdělávání (SPKV) loni iniciovala vznik platformy, která tyto subjekty sdružuje. Společně se zasazují o to, aby se učení uměním dostalo patřičné systémové podpory. S ředitelkou SPKV Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o ambicích platformy, o tom, jak nelehké je dělat advokacii, o čekání na ztracené meziresortní memorandum a o vzdělávání obecně.