Jde o vztah dočasných a trvalých zásahů
S Michaelou Hečkovou o kulturním aktivismu, financování a udržitelnosti neziskových projektů ve veřejném prostoru v souvislosti s její nedávno vydanou knihou O městech a lidech. Říká jí kuchařka. Je plná lokálních receptů na oživení veřejného prostoru. Některé povedené, jiné méně, poukazují na občanskou angažovanost a fakt, že i na periferii se něco děje. A není toho málo.
MICHAELA HEČKOVÁ (31) se společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou věnuje projektu Piána na ulici. Dříve působila jako programová ředitelka festivalu o umění ve veřejném prostoru Street for Art na pražských sídlištích Jižní Město a Černý Most a také jako programová ředitelka progresivní příspěvkové organizace Praha 14 kulturní.
Jste známá především ve spojení s intervencemi v Praze. Ale napsala jste knihu o dění v regionech. Co vás k tomu vedlo?
Má to dva důvody, jeden osobní, druhý pracovní. V Praze se zrovna teď cítím doma, ale žila jsem a pracovala ve víc městech. Pocházím z Havířova, pracovala jsem v Ostravě, studovala v Olomouci. Možná cítím dluh, že jsem ta místa opustila. Druhým důvodem je projekt Piána na ulici, kterému se poslední dva roky věnuji. Naše aktivity jsou rozprostřeny po celé republice, takže osmdesát procent času trávím stejně mimo Prahu.
Vaše kniha má jen pozitivní ohlasy. Proč jste se rozhodla příběhy vydat knižně?
Za tuhle otázku jsem ráda. Všichni reagují spíše na silné téma knihy. Kdysi jsem se živila jako novinářka, studovala jsem bohemistiku. Pak mě nadchla kulturní produkce ve veřejném prostoru a té se věnuji posledních šest let. Na rozdíl od psaní je živější, člověk si na víc věcí sáhne. A to není metafora. Myslím tím, že mě láká samotný fyzický přesah projektu od práce s materiálem po shánění techniky a přivádění proudu do místa, kde nikdy nebyl. K formátu knihy to dospělo úplně přirozeně. Jen jsem čekala na nějaké silné a autentické téma, které si knihu zaslouží a které si mě, řekněme, najde tak trochu samo.
V knize představujete projekty z 33 českých a moravských měst a vesnic. Výběr je pestrý nejen geograficky, ale i zaměřením. Od sousedských slavností, festivalů, koncertů, čtení a výstav až po společensky zodpovědné aktivity zahrnující vedle kulturního programu i řešení lokálních urbanistických problémů, edukaci, práci s komunitami, zapojení různých cílových skupin a podobně. Který z projektů je vám nejbližší?
Je to různé. Některé jsou mi blízké kvůli charakteru místa. Nejlepší zážitek býval, když jsem město předem neznala a nevěděla, kam jedu. To byl příklad Slavičína. Překvapivé malé město na úpatí Bílých Karpat, které pořádá festival Neleň, v kterém se jen tak mimochodem kombinují mezinárodní formáty jako TEDx nebo PechaKucha Night, kde se představují místní šikovní lidé. Ve Slavičíně mě lidsky naprosto okouzlili. Mají opravdu neuvěřitelně čistý a pozitivní přístup. Myslím, že kdyby takhle někdo mluvil v Praze, tak tomu prostě neuvěřím. V tom je do určité míry síla toho malého měřítka – pokud by člověk změnil kontext a projekt, festival nebo cokoliv zasadil jinam, už by to nefungovalo.
Jiným příkladem jsou projekty, které jsou mi blízké tím, jak se vyvíjely, protože se v mnohém podobají tomu, co jsem zažívala sama. Jakub Mareš z Plzně za svůj život vymyslel, řekněme, dvacet projektů, patnáct z nich realizoval, deset perfektně, pět pomalu, některé zanikly, jiné vyhnily a nikdy se nestaly. Sledovat tu sinusoidu od nápadu, vize, konceptu až po vyhubení myšlenky a vypořádaní se s nějakým problémem je něco, čemu jsem se v knize také věnovala. O městech a lidech nesleduje totiž jen dobré příklady z praxe, ale také nepodařené konce, vzlety, pády a chyby, z kterých by se někdo jiný mohl poučit.
Nemůžou se projekty typu Zažít město jinak, které jsou založené pouze na zábavě a setkávání, časem vyčerpat. Co myslíte?
Je fajn, když se dělají sousedské pikniky, má to svoji funkci. Mě osobně ale daleko víc baví projekty, které mají filozofii a využívají kulturní aktivitu jako nástroj. Na úrovni marketingu jde o kulturu jako prostředek k tomu, jak prodat nějaké téma. Existuje mnoho participativních setkání jako například v rámci iniciativy Zdravá města nebo Agendy 21, kde se o tématech vyloženě jen hlasuje. Z pohledu občanských aktivit je však prosazování témat skrze kulturní akce lepší.
Dobrým příkladem je pouliční slavnost na problematické ulici ve Vysokém Mýtě, iniciovaná architekty a urbanisty. Byla prostředkem k tomu, jak příjemnou formou diskutovat téma dočasného využití místa, o kterém se už dlouho mluví, že nebude k ničemu, dokud se neudělá obchvat silnice D35.
Někteří vaši hrdinové již vstoupili nebo vážně uvažují o vstupu do komunální politiky, aby jejich aktivity byly lépe prosaditelné. Snaha věci ovlivňovat rovnou u zdroje zdá se logická. Jiní preferují aktivní občanský život namísto politické kariéry. Jak to vnímáte vy?
Obecně je vstup do komunální politiky v regionech úplně pochopitelný. U některých je to zkrátka přirozené. Třeba Michal Berg, místopředseda Strany zelených, by tu funkci zastával kdekoli, nejen ve Vsetíně, kde nyní působí. Zároveň si myslím, že někteří tam vstupují ne proto, že by vyloženě měli politické ambice, ale proto, že to v určité fázi svého života vidí jako nutnost. Případně je do toho v dobrém slova smyslu tlačí okolí. To je například Vojta Franta, bývalý starosta Mariánských Lázní, který kandidoval za Piráty z pozice člena tamějšího extrémně aktivního spolku Švihák.
A vy byste do politiky šla?
Nedokážu si to představit. Nejde ani tak o nějakou ideovou bariéru, jako zdravý rozum. Nemám na to povahu. Obecně bych nemohla fungovat v prostředí postaveném na vyjednávání s větším množstvím lidí, kompromisech a tak dále. Ke komunální politice potřebujete trpělivost, kolegialitu a pak schopnost lidi nadchnout, vydržet. Jsem upřímná sama k sobě a vím, že daleko více mohu udělat sama za sebe. Hledám spíše cesty, jak může i introvert proměnit své město. Produkcí projektů a drobnostmi, jako je například tahle kniha, jsem užitečnější. Sobě i ostatním.
Z příběhů, které vyprávíte, jsem někdy měla pocit, že ve vášni a zápalu „něco“ pro své město udělat chybí strategie a vize, které by projektu pomohly, aby byl dlouhodobě udržitelný. A to nejen ideově, ale především finančně. Jen málokdo (až na výjimky) uvažuje o volnočasových, obecně prospěšných aktivitách jako o něčem, co může mít komerční potenciál a zaměstnat tým lidí na plný úvazek.
Ano, větší plánování chybí často. Není to ale nepřirozené. Lidé, se kterými jsem se setkala kvůli knize, se z velké části svým aktivitám věnují dobrovolně, ve volném čase. Třeba spolek Švihák v Mariánských Lázních dokáže nalákat lidi i bez honorářů a vytvořit takovou atmosféru, že lidi baví pracovat zadarmo. Nebo luhačovický festival Luhovaný Vincent, který si na dobrovolné práci zakládá. Jiní zatím neumí udělat ten další krok do neznáma, jako je vytvoření pracovních pozic a podobně. Z hlediska udržitelnosti je ale škoda, že tam chybí finanční zajištění. Když ty věci trvají třetí, pátý rok, může být problém je udržet. Lehce se dá vymluvit, že na něco, co je dobrovolné, nebyl dostatek času.
S tím souvisí i to, co jste naznačila v jednom rozhovoru – že aktivity, které v ČR vznikají, jsou rády neziskové, „nekomerční“ a schází vám propojení neziskového a veřejného sektoru s tím podnikatelským. „Říct si o peníze a neštítit se zisku, díky kterému třeba budu schopný dobře zaplatit kapelu, nakoupit techniku, a celková rozumná cílevědomost, to nám pořád chybí.“ Čím si tuto obavu vysvětlujete?
Obecně si myslím, že je stále trošku problém v tom, že se lidé štítí spolupráce s byznysem. Na jedné straně je tu strach, co firmy za podporu neziskové kulturní akce budou chtít. Z toho plyne i obava, jak oslovit investora a jak s ním vyjednávat. Pramení to i z neznalosti a nezkušenosti, protože firmy s neziskovým sektorem moc nespolupracují. Druhým důvodem může být nedostatečná nebo nevhodná forma komunikace. Například v podobě dlouhých tiskových zpráv, kdy si pak neziskovky stěžují, že o nich novináři nepíšou. Je to o amatérské komunikaci, nezvládnutém způsobu oslovení médií, a ne o tom, že by o nich novináři nechtěli psát.
To se týká produkce. Není v tom ještě obava, že mě publikum s komerčním partnerem nepřijme?
Přesně tak. Je tu jeden velmi silný český moment, a to je odsouzení. Kulturní neziskovky na jedné straně odsuzují spolupráci se soukromou sférou, ale zároveň žijí z grantů. Například je zarážející, že Praha 3 dá polovinu grantu Paláci Akropolis. Přitom je to výdělečný podnik, má hospodu, kavárnu, prodávají vstupenky. Nemám nic proti Akropoli, ale proti dotační politice. Tento příklad ukazuje, že je sice odsouzeníhodné spolupracovat se sponzorem, ale naopak je v pořádku vysosávat státní fond kultury a magistrát.
Granty u nás není těžké dostat, na rozdíl od těch evropských. Je dobré žádat z veřejného rozpočtu nějakou část na inovativní, experimentální projekty pro úzké publikum, které jsou třeba na začátku, mají mezinárodní účast a jsou těžko prodatelné komerčnímu sponzorovi. Když je ale nějaký festival už desátý rok, tak si na sebe dokáže vydělat. A pokud je podpořen grantem, působí jako nějaká chráněná dílna. V zásadě je dobré financovat projekty vícezdrojově, nespoléhat jen na granty a kombinovat to se sponzory.
Pak je tu ještě rozhodující otázka, jakého sponzora oslovím.
Idealistický scénář je spolupráce s místním podnikatelem. Například s květinářstvím, které dodá zdarma výzdobu, kavárnou, která zajistí catering, stavební firmou, která dodá dřevo na architekturu a podobně. To se dá zařídit. Příkladem je sauna NUUK v Hradci Králové, kdy místní majitel saunového studia věnoval materiál na saunu. V těchto případech jde o osobní vztah podnikatelů k podporovaným věcem. Můžou si projekt ověřit a cítit se jeho součástí. Propojení menších lokálních podnikatelů a kulturních projektů je něco, co by mělo koexistovat v naprosté synergii.
Málokterý pojem je tak nadužívaný jako veřejný prostor. „Oživení veřejného prostoru“ je mantra posledních let, kterou v knize reflektujete občas výslovně, jindy mezi řádky. „Obecně je téma veřejného prostoru na vzestupu. Možná až příliš. Uvidíme, co bude za pár let“, uvedla jste v jednom rozhovoru. V čem vidíte problém?
O veřejném prostoru se hodně mluví, že se má zpřístupnit všem. Skrze aktivity jako Zažít město jinak se to prolobbovalo na politické úrovni, a proto je u nás jednoduché podat žádost o zábor. S tím souvisí i naše činnost s Ondřejem Kobzou v Piánech. Vstupujeme živým uměním do ulic a prostor animujeme. Naše akce jsou společenské, založené na představě, že každý se chce bavit s každým, což je pro mě vnitřně nepřijatelné. Tohle všechno může dobře fungovat pro extroverty. Dejme tomu, že padesát procent lidí takových není, a na ty se zapomíná. To je odvrácená část těchto akcí.
Já jako introvert mám problém někam přijít, sednout si a připojit se jen tak k ostatním. Zajímá mě spíše, zda je veřejný prostor dobře designovaný v čistě fyzickém smyslu. Aby architektonicky, urbanisticky a bezpečně fungoval a byl pro jednotlivce příjemný. Aby park byl dobře upravený, podchod měl světlo, aby nebyl problém si někde sednout. Mám ráda projekt z Amsterodamu, kdy firma JCDecaux ve spolupráci s Rijksmuseem rozmístila v hlavním parku ve městě x červených lehátek. Nešlo o velké gesto, ale o malý zásah prostřednictvím mobiliáře. Vlastně je to čistě komerční záležitost, ale naprosto funkční.
Grantové programy jsou postaveny na kolektivní činnosti a participaci. To je skvělé, ale město si lze užít i tichým individuálním způsobem. V tomto smyslu hrají velkou úlohu architekti, designéři jako režiséři tiché podoby města, kteří mohou být protiváhou dramaturgům a produkčním společenských akcí. Jde o vztah dočasných a trvalých zásahů ve městě. To je úkolem do budoucna.
Jaké máte další plány?
Co se týče knihy, přáli bychom si, aby se do léta prodala. Zní to šíleně, ale projekty jsou sezónní, takže bychom byli rádi, aby je čtenáři stihli také navštívit.
Jinak s Piány na ulici jsem momentálně kvůli Poesiomatu jednou nohou stále v zahraničí. Snažíme se navázat dlouhodobější spolupráci se zahraničními kulturními centry a literárními festivaly. Takže když se to podaří, bude druhý díl O městech a lidech tentokrát třeba ze světa.
