Kolikrát kelímek naplníš, tolikrát jsi člověkem

Jak může vedení města přispívat k ekologizaci provozu kulturních akcí a organizací na svém území? Nemělo by to rozhodně končit zákazem používání jednorázových plastů.
Dá se dělat více.

Velké kulturní události představují pro životní prostředí značnou ekologickou zátěž. A nejde jen o dopravu samotných návštěvníků, performerů a veškerého potřebného vybavení. V neposlední řadě jde o obrovské množství jednorázového odpadu, který po sobě akce zanechávají.

Od 1. května 2019 mají pořadatelé kulturních akcí v Praze zakázáno používat jednorázové plastové kelímky a nádobí. Budou toto revoluční opatření následovat i jiná města? Regulace vychází z podnětu Evropského parlamentu, který nastavil zákaz některých druhů plastů od roku 2021. Zákaz je v Praze zanesen do smluv pro příjemce veřejných dotací. Je správné přenášet odpovědnost za minimalizaci ekologické zátěže na žadatele a příjemce dotace. Dokonce je i legitimní tím podmínit podporu z veřejných zdrojů. Ukazuje se totiž, že v tomto případě princip „zeleného“ doporučení nestačí. Stále je „lidskou přirozeností“ upřednostnit jednorázové nádobí. Mělo by proto být přikročeno k direktivitě. Nástrojem pro regulaci odpadu a garancí šetrného odpadového hospodářství mohou být podmínky ve smlouvě (jak vidíme na příkladu z Prahy), kterou uzavírá město s příjemcem dotace, tedy pořadatelem kulturních událostí ve městě (pokud akci samo nepořádá). Byrokracií to ale nekončí. Město může pořadatelům nabídnout dostupnou a šetrnou alternativu.

Zdroj: www.nicknack.cz

Kdyby si každý příjemce dotace pořídil vratné kelímky individuálně, vytratí se ekologická podstata záměru. Nehledě na to, že z výpočtu energie spotřebované při výrobě a mytí (bez započítané dopravy) opakovaně použitelných plastových kelímků vyplývá, že mají pozitivní stopu od 20 použití (podle typu myčky a zdroje energie ale může být číslo i nižší). To znamená, že je potřeba jeden vratný kelímek použít minimálně 20krát (ale nejlépe až 100krát), aby se ekologicky „zúročil“, respektive vyrovnal vyšší emise, které se uvolní při jeho výrobě oproti výrobě jednorázového kelímku.

Vedle vstupní – relativně vysoké – jednorázové investice s sebou používání trvanlivého nádobí nese organizační komplikace (přístup k vodě, práce strávená umýváním a utíráním nebo čas sušení, zajištění skladovacích prostor ad.) a nové náklady, které se mohou jevit jako neúměrně vysoké, byť může jít z dlouhodobého hlediska o ekonomičtější řešení. Každopádně z praxe víme, že mohou řadu kulturních pořadatelů od nákupu vratných kelímků odrazovat. A v krajním případě je mohou odradit i od samotných kulturních aktivit.

Tento případ dobře ilustruje nekoncepčnost některých opatření. Pravidla jsou nastavována bez důvtipu a dotaženosti původního záměru. Existují však i další nástroje v systému podpory kultury, kterými vedení města může přispívat k jejímu rozvoji, šetřit městskou pokladnu a současně vytvořit silné motivační pobídky shora. Jsou jimi „neekonomické“ nástroje, které se mohou dotýkat například i ekologizace kulturního provozu. Kulturní aktéři by například ocenili nabídku sdílených skladovacích prostor, účelové grantové příležitosti (nebo zahrnutí specifické nákladové položky) cílené na opravy vybavení a majetku, koordinaci nebo platformu pro sdílení hmotného majetku vícero lokálními kulturními organizacemi nebo právě poskytování nádobí pro vícenásobné použití. Skutečně prozřetelným win-win stanoviskem by tedy bylo pravidlo, kdy by magistrát příjemcům dotací poskytl vratné kelímky a (za poplatek) zajistil jejich mytí.

Zdroj: www.gocup.cz

Zavedení keramických hrnečků na brněnských vánočních trzích přineslo Brnu řadu benefitů. Jedním z nich je úspora za práci technických služeb, když zavedení nádobí pro vícenásobné použití snížilo frekvenci vývozu odpadu z každých 30 minut na čtyřikrát za den. V neposlední řadě přinesla novinka jasnou zprávu veřejnosti, že se město profiluje jako ekologicky uvědomělý aktér. Méně pozitivní byla situace donedávna například v Olomouci, kde klasicky pořadatel vánočních trhů nakoupil jednorázové kelímky a na principu vendor lock-in, který vytváří závislost na produktech daného poskytovatele, je s přirážkou cca 1 Kč/ks přeprodával prodejcům na trhu (do roku 2017 za 3 Kč/ks, od roku 2018 za 1,50 Kč/ks; přičemž pořizovací cena kelímků se pohybuje od 0,50 Kč/ks). Nyní však se i toto město vydalo příkladem a aktuálně lze na vánočních trzích zakoupit hrnek za 50 Kč, případně jej vrátit na centrálním sběrovém místě.

Můžeme si zkusit jednoduchý výpočet. Pro město o velikosti Olomouce potřebujeme zajistit okolo deseti tisíc kelímků, pokud vyjdeme z návštěvnosti největší akce ve městě. Při pořizovací ceně jednoho vratného kelímku 17 Kč by znamenal tento nákup pro městskou pokladnu 170 tisíc Kč, což nelze považovat za částku, která by rozpočet města měla nějak ohrozit. A najít skladovací prostory (při daném počtu kelímků na dvě palety) by snad také neměl být problém (brněnská společnost NickNack eventuálně nabízí i uskladnění a umytí kelímků). Nehledě na to, že se dokonce při vratné záloze 50 Kč může jednat i o ziskovou činnost. Je to tedy spíše o vůli a odvaze udělat netradiční krok.

Magistrát města Olomouce nicméně vratnými kelímky disponuje a na vyžádání je kulturním pořadatelům, jež jsou příjemci dotací, poskytuje zdarma (dopravu a mytí si zajišťují sami, magistrát umožňuje skladování). Navíc málokdo dnes věnuje pozornost logům sponzorů na plakátech, a tak se i kelímek potištěný logem města stává merchandisem a vizitkou podpory kulturních aktivit. Bohužel ne vždy vidíme kelímky k dostání na akcích. Pravidlem nejsou ani tam, kde je organizátorem samotný magistrát. O povědomí o možnosti zapůjčení ani nemluvě. Málokdo z pořadatelů z řad kulturních neziskovek o věci ví. Proč se netransparentnost dostává i do těchto záležitostí? Těžko spekulovat.

Myšlenka ekologičtějších festivalů se zhmotnila již před více než deseti lety spuštěním projektu Čistý festival akciovou společností EKO-KOM. Tento světový unikát, který v současnosti tvoří síť 25 festivalů a majálesů, zabezpečuje svým klientům propracovaný systém třídění a recyklace odpadů na systému motivačních odměn.

Zdroj: www.cistyfestival.cz

Eliminací jednorázového odpadu ale problematika nekončí. Komplexnějším, ale praktickým příkladem a reálným problémem kulturních pořadatelů je nedostupnost náhradních dílů pro technické vybavení, které využívají, ať už je to vybavení osvětlovací, nebo zvukové techniky. Ty na žádoucí model techniky buď vůbec neexistují, nebo jsou dražší než nový přístroj. V tomto případě lze k řešení dojít jedině tlakem na výrobce na dostupnost náhradních dílů.

Dalším nešvarem je upřednostňování levných materiálů a nekvalitních produktů namísto vyšší investice do opravdu kvalitních materiálů a produktů, které lze využívat mnohonásobně déle (ale například chybí prostředky na jejich skladování). Tento problém by mohl částečně řešit dotovaný sdílený sklad kulturních organizací.

Zdroj: www.popcup.cz

Je pozoruhodné, jak se do chování pracovníků v kultuře propisuje podfinancování kultury jako takové, živého umění a nezávislého sektoru především. Mnohdy kulturní pracovníky donutí k ekologičtějšímu zacházení omezující finanční podmínky, a tak se z nouze stávají mistry improvizace, recyklace, upcyklace a kreativity. Ostatně spoustu opatření lze realizovat zcela zdarma. Dokonce se dá říci, že veškerá ekologičtější opatření jsou ekonomičtější, byť třeba až v dlouhodobém horizontu. Co kulturním organizacím komplikuje udržitelnost provozu a činnosti především, je financování rámované jedním kalendářním rokem. Z toho plyne, že je třeba vytvářet tlak na instituce, které rozdělují peníze, aby změnily nastavení a kritéria, na základě kterých tak činí. Než k tomu dojde, budou se kulturní organizace držet svých „myšlenkových vzorců“ a ve svém proenvironmentálním chování dávat přednost aktivitám, které pro ně jsou ekonomicky výhodné a nezpůsobují jim nepohodlí.

Vratné kelímky v ČR prodávají v době vzniku článku tyto firmy:
NickNack
CupSystem
GOCUP
Otoč kelímek
Popcup

Text: Magdalena Petráková/Kreativní Česko
Článek vznikl za laskavého přispění Jana Havránka, iniciátora projektu Otoč kelímek, a dramaturgyně a umělkyně Marie Meixnerové.
Úvodní foto: https://www.facebook.com/otockelimek/

Nepřehlédněte/

Půlka Invalidovny kulturním a kreativním průmyslům

Budovu barokní Invalidovny v Praze chtěl stát v roce 2016 prodat. Na vyjádření protestu se zformovala občanská Iniciativa pro Invalidovnu, které se podařilo ve spolupráci s ministerstvem kultury privatizaci zastavit. Nyní je budova ve správě Národního památkového ústavu a čeká na rekonstrukci. Než se tak stane, je od května letošního roku dočasně zpřístupněna veřejnosti. Krátce po otevření jsme si povídali s iniciátorem protestu Nisanem Jazairim o tom, co Invalidovnu do října čeká a jak by tento pop-up projekt mohl inspirovat další podobné aktivity.

Kasárna Karlín – místo pro všechny bez rozdílu

Kasárna v pražském Karlíně se po letech otevírají veřejnosti. Objekt, který se snažilo ministerstvo obrany zprivatizovat, byl po neúspěšném pokusu o prodej převeden do majetku ministerstva spravedlnosti. Do budoucna se tato velkolepá klasicistní budova přemění na justiční palác. Vnitřní část objektu a budovy si pronajal Zapsaný spolek Pražské centrum, aby zde vytvořil místo pro kulturní a volnočasové aktivity.

Ostrava ví, jak na opuštěná místa

Nevyužité a chátrající prostory jsou palčivým problémem mnoha měst, a proto si jakékoli systematické aktivity, které by jej efektivně řešily, zaslouží pozornost. Věc se dá řešit mnoha způsoby. I z pozice městského zastupitelstva, jak ukazuje například zapojení Ostravy do mezinárodní sítě Refill, jejímž tématem je dočasné využití prostor, které z mnoha důvodů nelze pronajmout za tržní cenu.