Kritický pohled na práci s publikem

Téma „práce s publikem“ se v posledních letech nese kulturně-politickou agendou jako buzzword.
S cílem pozastavit se nad výkladem pojmu a přinést na téma nový, současný pohled se v rámci druhého setkání asociace IETM (International network for contemporary performing arts) na podzim 2019 rozhodli pořadatelé objednat sérii tří článků od tří evropských odborníků. Autoři si položili otázky: K čemu vlastně potřebujeme práci s publikem? Je třeba se zaměřit na hledání nového publika, nebo se raději máme snažit vtáhnout více to stávající?

Všechny tři eseje přinesly velice komplexní a demytizující pohled na problematiku práce s publikem a také kriticky nahlédly odvrácenou tvář praxe. Polemizovaly nad tím, zda se prací s publikem nedopouštíme kolonializace marginalizovaných skupin v domnělé snaze o řešení jejich nerovného přístupu k institucionalizované kultuře. Práce s publikem v sobě nese něco z paternalismu, který nás přivádí k neochvějnému dojmu, že známe své publikum; víme, co ocení a co je pro něj dobré.

Goran Tomka (Faculty of Sport and Tourism; UNESCO Chair in Cultural policy and management; University of Arts, Bělehrad), autor článku „All we need is audience development?“, vybízí k tomu, abychom znovu objevili kouzlo setkání s uměním mimo logiku schematického rozvoje a vyvarovali se klientsky orientovaného vztahu mezi kulturními profesionály a publikem. Také varuje před „těmi kulturními“, těmi, „co vědí“, ale zároveň bez sebereflexe svévolně rozhodují o tom, komu je kultury a kreativity třeba. A přijde-li na to, tak jsou ochotně připraveni kulturně netečné „beznadějné jedince“ zapojit, dovzdělat, aktivizovat anebo přinejmenším inspirovat. „Mistři participace v kultuře“ tak podle Tomky celý obor vhání do náruče neoliberální mašinerie.

Nevenka Koprivšek (umělecká ředitelka festivalu Bunker / Mladi levi festival, Slovinsko) v článku „Audience to be“ připouští, že toužíme-li dělat show pro každého, a tak uspokojit vkus každého, nemůže to dopadnout jinak, než že neuspokojíme nikoho. S ohledem na to, že evropské divadelní publikum se skládá převážně z bílé, vzdělané střední třídy, pochybuje o tom, že umění „může být korektivem nebo záplatou na dnešní zraněnou ‒ polarizovanou, rozdělenou, nebo dokonce segregovanou ‒ společnost“.

Pro překlad jsme vybrali článek Davida Stevensona „Cultural participation policies: A poverty of ambitions“ a v plném znění ho přikládáme dále. Stevenson (Queen Margaret University, Skotsko) se zabývá takzvaně „ne-kulturními“, „kulturou nepolíbenými“ lidmi. Ti podle něj nejenže neexistují, ale také používáním tohoto pojmu přispíváme k udržování statu quo, skrze který nikdy nelze dosáhnout spravedlnosti ‒ ústřední esence kulturní demokracie. Stevenson se domnívá, že (již od osvícenství) nebyla překonaná nepsaná hierarchie kulturních aktivit, která předpokládá, že některé formy mají (pro účastníky kultury) větší hodnotu než jiné. Podle Stevensona by však žádná kulturní zkušenost neměla být nadřazována jiné. „Všechny kulturní participace jsou si rovny“, a proto bychom měli nechat na každém, jakou formu činnosti považuje pro sebe za smysluplnou, hodnotnou nebo tu pravou. Nikdo by zároveň neměl být vylučován z jakékoli kulturní nabídky; ale co je ještě důležitější: v rámci dosahování sociální spravedlnosti by také nikdo neměl být vylučován při hledání definice, co vlastně kultura znamená.

Strategie pro rozvoj kulturní participace
mají příliš nízké ambice

Kulturní instituce v mnoha zemích se snaží oslovovat nové publikum a přilákat ty, pro které se v angličtině používá označení „non-participants“ (ti, kdo se neúčastní, tedy ne-účastníci) nebo „non-attenders“ (ti, kdo nikam nechodí, tedy ne-návštěvníci). Zatímco některé organizace tak činí z vlastní iniciativy a vlastního přesvědčení, mnoho z nich jen plní přímé nebo nepřímé požadavky svých zřizovatelů.

Takzvanému „kulturnímu ne-účastníkovi“ jsem věnoval velkou část svého výzkumu a snažil jsem se pochopit, kdo nebo co se za tímto pojmem skrývá. Dospěl jsem k závěru, že nikdo takový neexistuje. Navíc jsem přišel na to, že hojné užívání tohoto termínu pomáhá udržovat nespravedlivý status quo, čímž zabraňuje nastolení rovného přístupu. Ten je přitom nezbytný pro kulturní demokracii, k jejímuž prosazování se tolik lidí působících v kulturním sektoru hlásí.

Nepochybuji o tom, že existují lidé, kteří v rámci společensky prospěšných projektů a programů zaměřených na práci s publikem uvítají pomoc s větším zapojením do kulturních aktivit. Skutečně totiž existují překážky, které veřejnost musí při snaze o kulturní participaci překonávat. Ne všichni se ale chtějí nabízených aktivit účastnit.

Je třeba rozlišovat mezi lidmi, kteří vyjadřují zájem nebo touhu něco dělat, ale z nějakého důvodu nemohou, a mezi lidmi, kteří žádný takový zájem ani touhu nevyjadřují a nemají pocit, že by tím v životě o něco přicházeli. Pokud vám brání v tom, abyste dělali něco, co chcete, konkrétní překážky typu špatná doprava nebo nedostatek financí, je to něco jiného, než pokud se rozhodnete něco nedělat, protože vás to nezajímá, nepřikládáte tomu žádnou hodnotu a nic jedinečného vám to nepřinese, nebo vám to dokonce uškodí, protože přijdete o čas, který byste mohli strávit podle vás hodnotnějším způsobem.

To je důležité si uvědomit proto, že společnosti, ve kterých žijeme, se různí, a liší se tedy i to, do jaké míry mohou jednotlivci svobodně naplňovat své kulturní touhy a zájmy. Mezi omezující faktory, které brání lidem naplňovat jejich kulturní potřeby, patří například relativní nedostatek peněz, málo času a odlehlé místo života; je jich však mnohem více. Nezáleží na tom, jestli jde o operní představení, koncert Kylie Minogue, poslední kasovní trhák v kině nebo návštěvu výstavy výtvarného umění – pokud se na akci nemáte jak dostat, nemáte žádné peníze nebo jste dlouhodobě nemocní, nemůžete „participovat“ v ohledech, které jsou pro ostatní samozřejmé.

Větší participace veřejnosti, o kterou kulturní politika usiluje, se však většinou netýká pomoci s překonáváním takovýchto překážek bez ohledu na typ kulturního vyžití. Ačkoli by to mnoho lidí z kulturního sektoru nepřiznalo veřejně, jejich činnost prozrazuje, že stále převládá určitá hierarchie kulturních aktivit, z nichž některé mají být pro účastníky hodnotnější než jiné. Tato hierarchie je dnes na rozdíl od minulosti vyjádřena nepřímo, možná právě proto je ale mnohem zákeřnější. Lidé, kteří se potýkají s největším ekonomickým a sociálním vyloučením, tak zpravidla musejí přijímat zprostředkování kultury odborníky a profesionály, kteří rozhodují o tom, co je právě pro ně hodnotné, pokud se chtějí „kulturně účastnit“. Pokud se nezajímáte o kulturu, která má mít podle těchto profesionálů pro vás hodnotu, pak jsou veškeré překážky, se kterými se můžete potýkat při pokusech o participaci na kulturních aktivitách nabízených volným trhem, pouze váš problém.

Samozřejmě chci, aby všechny prostory, projekty a akce financované z veřejných zdrojů byly naprosto otevřené komukoli, všem. Na druhou stranu ale také respektuji právo kohokoli říct, že se ho tato kulturní nabídka netýká. Všichni to děláme – sám vám mohu dát dlouhý seznam akcí, které mě neoslovují –, ale pokud určití lidé toto tvrdí o typu kulturních akcí a organizací, které obvykle na svou činnost čerpají největší veřejné dotace, okamžitou reakcí je až příliš často zpochybnění jejich úsudku a předpoklad, že jejich život by byl lepší, kdyby si to rozmysleli a změnili své kulturní preference.

Ponětí o tom, kdo jsme, však určuje dost možná stejnou měrou to, čeho se rozhodneme účastnit, jako to, čeho se zdržíme . Když někdo říká, že divadlo pro něj není, neznamená to nutně, že neexistuje jiná činnost, která by mu přinášela stejný přínos, jaký milovníkovi divadla dává návštěva představení. Z tohoto pohledu je legitimní, že se takový člověk ptá, proč stát kulturní zájmy jedněch finančně dotuje a podporuje, zatímco u druhých je přehlíží jako zbytný přepych.

Kulturní demokracii chápu jako rozmanitost způsobů, jakými můžou občané realizovat své kulturní přesvědčení, aniž by znehodnocovali nebo jinak znevažovali to, co se líbí ostatním. Žádný kulturní zážitek by neměl být nadřazován jinému. Pocity, podněty a přínosy, které někomu přináší sledování posledního seriálu na Netflixu, návštěva karaoke večírku v místní hospodě, vytvoření nového světa ve hře Minecraft nebo pletení doma při poslechu rádia, by neměly být hodnoceny jako méně skutečné nebo kvalitní v porovnání s těmi, které může někomu přinášet návštěva baletu nebo docházení do kurzu malby. Nemusím být fotbalovým fanouškem, abych dokázal pochopit, že někdo chodí na fotbal stejně rád jako někdo jiný do kina. Uvědomuji si, že hraní počítačových her může pro někoho znamenat to samé jako pro mě čtení. Koncerty mě sice nezajímají, ale myslím, že návštěva comebackového turné Spice Girls může být stejně hodnotná jako koncert Berlínské filharmonie.

Někteří se mnou nebudou souhlasit, což je samozřejmě legitimní pozice. Vadí mi ale, když ti samí lidé obviňují ostatní z toho, že si neváží kultury, když jsou to naopak oni sami, kteří tolik kulturních aktivit znevažují. Frustruje mě, že lidé z kulturního sektoru, kteří jsou zastánci kulturní hierarchie, nemluví o svých názorech otevřeně. Ještě více jsem rozčarován z toho, že někteří z těchto lidí se hlásí k myšlenkám kulturní demokracie, která si ale v zásadě nerozumí s poněkud orwellovským předpokladem, že ačkoli všechny kulturní projevy jsou si rovné, některé jsou si rovnější.

Kulturní demokracie, jak ji chápu já, není o tom, že existují kulturní profesionálové, jejichž úkolem je určovat legitimní podmínky, při kterých vzniká hodnotný kulturní zážitek. Kulturní komentátor John Holden ve svém článku „Culture and Class“ (Kultura a třída) říká: „Nikdo by neměl být vyloučený z žádného typu kulturní činnosti. Ještě důležitější však je, aby měli v rámci společenské spravedlnosti všichni možnost podílet se na definici, co kultura vlastně je.“ Kulturní participace je proces našeho individuálního úsudku a postupného výběru, při kterém si uvědomujeme a třídíme místa a činnosti, které nám přinášejí největší potěšení a mají pro nás největší hodnotu. Samozřejmě že je dobré podporovat, aby lidé zkoušeli nové věci, ale to se týká nás všech, ne jen těch, kteří se nezajímají o divadla, muzea a operní domy.

Často se objevuje argument, že „ti, co se kulturních akcí neúčastní, nevědí, že něco nevědí“. Obhajuje se tím to, že něčí nezájem o určitý typ činnosti není přijatelný jako legitimní výraz osobního vkusu. To je ale přece zcela nadbytečné tvrzení. Kdo z nás ví, co neví? Jak milovník opery ví, oč by byl jeho život bohatší, kdyby přestal chodit do opery a začal hrát počítačové hry na Twitchi? Jak vím, jestli by můj život zásadně neproměnilo, kdybych se místo nedělní návštěvy Skotské národní galerie zapsal do kroužku lidových tanců? A, snad víc trefně, proč se nikdo neobtěžuje ptát se na způsob kulturní participace, kterou si vybírám jako vzdělaný příslušník střední třídy mužského pohlaví?

Myslím si, že k tomu dochází proto, že kulturní úsudek určitých lidí je v rámci kulturní politiky hodnocen předem jako špatný. Z toho následně vyplývá, že tyto lidi je třeba přeorientovat směrem, který nenápadně přijímá většina kulturního sektoru financovaného z veřejných peněz a který podle této většiny nabízí nesporně odlišné a výrazně hodnotnější typy kulturních zážitků, než pro jaké se oni určití lidé rozhodnou sami od sebe. Toto uvažování zpochybňuje, pokud přímo nepopírá, schopnost lidí označených jako „ne-účastníci“ vnímat a rozhodovat, jaký typ kulturního akce a vyjádření považují za hodnotný.

Zatímco se čím dál častěji hovoří o potřebě diverzity v kultuře, tato snaha se prozatím omezuje na diverzifikaci publika pro určitý typ kulturních akcí a nesměřuje k pestřejšímu spektru kulturních zážitků, které by byly podporované a uznávané jako hodnotné. Tento typ diverzifikace kultury by totiž vyžadoval, abychom všichni uznali právo jednotlivce legitimizovat zážitek jako kulturně hodnotný pouze na základě vlastního úsudku a abychom byli schopni připustit, že zdánlivě zcela odlišné činnosti sdílejí potenciál poskytnout různým lidem podobné benefity.

Filozof Jacques Rancière říká, že rovnost by neměla být brána jako partie, kterou je třeba vyhrát. Nelze ji někomu přidělit nebo poskytnout zavedením nějakých opatření, o kterých rozhodnou ti, kteří si myslí, že můžou. Rovnost je něco, co má právo prosazovat každý jednotlivec a co je nezpochybnitelné. Skutečná rovnost je zcela neslučitelná s jakýmkoli společenským zprostředkováním. Jestliže každá kulturní politika začíná ujištěním, že jsme si všichni rovni, pak by se tím měla skutečně řídit. Pro každý stát, který se hlásí k vyspělé demokracii, je pak morálním imperativem dohlédnout na to, aby měli všichni možnosti, čas a právo naplňovat své vlastní i společné kulturní hodnoty.

Problematické přitom není to, že někdo nepřisuzuje stejnou hodnotu baletu jako někdo jiný, ale že kulturní hodnoty jednoho člověka nebo skupiny lidí mají oproti kulturním hodnotám někoho jiného značné privilegium. Že pro někoho jsou aktivity, organizace nebo předměty, kterých si cení nejvíc, z různých důvodů stále nedostupnější, a přesto to v očích státu nepředstavuje problém, na jehož řešení by chtěl vynakládat veřejné finance. Pokud má kulturní politika pomoci potírat společenskou nespravedlnost a zmenšovat stávající nerovnosti, měla by se zabývat vytvářením takových podmínek, ve kterých se všichni mohou vyjadřovat svobodně a způsobem, který jim připadá nejhodnotnější. Protože právě to je indikátor svobody a reálný projev moci.

Takového stavu ale nelze dosáhnout častými změnami ve strategiích, krátkodobými projekty, chybnou evaluací a bezvýznamnými tahanicemi o relativně malá korýtka veřejných financí, které jsou pro současnou dotovanou kulturní scénu více než typické. Ke kulturní demokracii, založené na předpokladu rovnosti a rovné podpory, nelze samozřejmě dospět pouze skrze kulturní politiku. Změny musí nastat i v sociální a ekonomické oblasti; různorodou a rovnou kulturní participaci je třeba vnímat jako následný důkaz toho, že žijeme v inkluzivní společnosti, kde jsou si všichni rovni, ne jako nástroj, který má k tomuto stavu pomoci. Taková zásadní změna bude vyžadovat revoluci, ne evoluci. Kulturní politika je v mnoha zemích svazována tradicí, která sahá až k osvícenství a která je založena na hierarchizaci a dělení na vysoké a nízké. Měli bychom usilovat o transformaci tohoto uvažování, ne lidí, které jsme si navykli označovat nálepkou „ne-účastníci“.

Mnoho umělců a institucí funguje ve stavu finanční nejistoty, což má za následek to, že i když mnozí z nich vyjadřují nesouhlas s instrumentalizací své tvůrčí činnosti vládou a dalšími poskytovateli financí, kteří se snaží „vyřešit“ společenské a ekonomické problémy, stávají se pravděpodobně spoluviníky v udržování statu quo – pracují s ním, protože se snaží udržet či budovat svou kariéru. Současná ekonomická krajina v mnoha zemích k takovému prospěchářskému chování vybízí, čímž potlačuje vznik něčeho nového a skutečně radikálního. Rád bych byl svědkem toho, že se kulturní politika soustředí na zajištění podmínek, při kterých takové věci naopak budou moct vznikat, a že bude zastánce kulturní demokracie nutit zpochybňovat všechny předpoklady, na kterých dnešní status quo stojí. A to i za cenu toho, že tím oslabíme svůj vlastní status a privilegia.

Proč bychom se měli nechat v uvažování limitovat tím, jak zvýšit participaci u omezeného počtu kulturních institucí (vždy tak cílíme na relativně malý počet lidí), když se můžeme zamýšlet nad tím, jak vytvořit společnost, která bude více vycházet vstříc kulturní participaci každého z nás? Pojďme přestat s vypočítáváním „důkazů“ o hodnotě kulturní participace pro ekonomiku, vzdělávání a zdravotnictví. Požadujme, aby ekonomika, vzdělávací systém a zdravotní péče měly prokazatelný podíl na tom, že žijeme ve společnosti, kde můžeme trávit více času činností, která je pro každého z nás osobně kulturně hodnotná. Přiznejme si, že všechno není pro všechny a nikdy nebude, ale že pro každého by mělo být něco. Přestaňme plýtvat časem na nadřazování jednoho zážitku nad jiný; místo toho můžeme rozjímat nad tím, že každý z nás nachází stejnou radost a význam v různých věcech a činnostech. Pojďme si odsouhlasit rovnost ve vnímání pro všechny a poukazujme na velkou touhu po kultuře, a ne na kulturní ignorantství.

Nebude to jednoduché, ale jestliže se přestaneme hromadně snažit vysvětlit, proč lidi určité věci nedělají, a zaměříme svou pozornost na strukturální změny, které by jim umožnily dělat věci, které dělat chtějí, možná se za dvacet let nebudeme bavit dokola o tomtéž. Při troše štěstí budeme právě kulturně participovat na něčem, co dává našemu životu smysl.

David Stevenson je vedoucím Oddělení pro média, komunikaci a scénická umění na Queen Margaret University v Edinburghu. Vlastní výzkum a více než deset let manažerských zkušeností z veřejného i soukromého sektoru zúročuje jako vysokoškolský pedagog se zaměřením na management v kultuře a kulturní politiku. Z kulturní politiky získal doktorát, v magisterském studiu se věnoval managementu v kultuře a bakalářský titul získal v oboru dějiny umění. Ve svém výzkumu se zaměřuje na strategické plánování kulturních organizací a zahrnutí participace do kulturních politik.

Úvodní text: Magdaléna Petráková (Účast na setkání IETM byla podpořena programem IDU na podporu zahraničních kontaktů v oblasti profesionálního umění. Aktuální výzva zde: Krátkodobá mobilita - Go & See / s uzávěrkou 1. kola 3. 3. 2020)

Překlad: Barbora Doležalová (Zdroj: David Stevenson, HowlRound.com)

Foto: Setkání asociace IETM v říjnu 2019 v Rijece, zdroj: IETM international network for contemporary performing arts

Čtěte dál/

Jak se u nás řídí kulturní organizace?

Jak si stojí kulturní organizace z pohledu jejího vedení? Jaké jsou nezbytné dovednosti pro úspěšné řízení kulturní organizace? V čem spočívá její hodnota a proč je důležité ji definovat? Lektoři, ředitelé kulturních organizací a zástupci veřejné sféry odpovídali na řadu podobných otázek v první letošní Akademii IDU.

Role kulturních institucí

Jak se změnila role národních kulturních institucí? Jaké hodnoty a ideje zastávají v dnešní době? Těmto i dalším otázkám vztahujícím se k nadcházejícímu 100. výročí vzniku Československa se věnovalo fórum Střed zájmu: Kulturní instituce dnes se zástupci střední, východní a západní Evropy. Do duchovního centra Pražské křižovatky, která nese odkaz Václava Havla, zavítalo na sedmdesát expertů na kulturní politiku, aby zvážili současné výzvy.

Kultura spojuje a řeší problémy

Sociální problematika, zdraví a vzdělávání. Oblasti, se kterými propojil kulturu program nedávné konference Kultura spojuje!, jež se odehrála na půdě ministerstva kultury. Uznání kultuře projevili všichni řečníci a popsali, proč je nejsilnějším nástrojem pro meziresortní dialog a sociální inkluzi, na který se nemá v politice zapomínat.