Kulturní dědictví přítomné a budoucí

Konference Focal Point: Upcycling cultural heritage přivítala ekonoma kultury Piera Luigiho Sacca
(s nímž publikujeme samostatný rozhovor) a další tři zahraniční hosty. Dozvěděli jsme se, jak v Glasgow staví
na první místo obyvatele a o digitalizované historické paměti lidstva. Tristan Horx ve své přednášce poodhalil široký kontext stavu světa, čímž u publika dosáhl „overview effectu“ podobného tomu, jaký zažívají astronauti při cestě
do vesmíru. Ačkoli byla akce věnovaná tématu historického kulturního dědictví, než o minulosti se daleko
více mluvilo o přítomnosti a budoucnosti.

Z návštěvníků kurátoři
Viviana Checchia z Centra současného umění ve skotském Glasgow (CCA) ve svém příspěvku přiblížila činnost centra založenou výhradně na občanské aktivitě a zájmech místní komunity. CCA je ojedinělým příkladem open source organizace. Strategií centra je umožnit přístup veřejnosti do rozhodování o jeho programu, kdy nejméně 80 % aktivit není kurátorováno provozovateli organizace. Pro tuto strategii se vedení rozhodlo po roce 2006, kdy centrum zbankrotovalo. Organizace se potýkala s tím, že sice disponovala vybavenými prostory, tedy dobrými podmínkami pro tvorbu, realizaci a prezentaci uměleckých a kulturních projektů, zato ale chyběly peníze na zajištění náplně těchto prostor. Provozovatelé k této krizi přistoupili jako k příležitosti a řekli si: „Hardware je váš, patří všem. Řekněte, co tady skutečně chcete vidět a zažít, a vytvoříme společně software.“ Došlo tak k přehodnocení účelu budovy a z návštěvníků se stali spolupořadatelé a spolutvůrci.

Nové formáty již nejsou striktně umělecké, přitahují i lidi z oblastí mimo umění, kterými jsou také oceňovány. „Je třeba vykročit mimo sektor umění,“ apeluje nezávislá kurátorka a teoretička Viviana Checchia. Projekty toho zároveň prozrazují mnoho o charakteru a koloritu vlastní komunity, často jsou subverzivní a jsou realizovány za minimální náklady. Příkladem takového projektu může být programový cyklus Cooking pot, kombinující různé formáty (například kurz pekařství nebo vznik receptáře z kuchyní různých kultur světa), který zve zájemce všeho věku, zručnosti a původu, aby sdíleli recepty, kuchařské dovednosti, triky nebo tipy z oblasti gastronomie. Multikulturalismus přítomný v Glasgow se promítá jak do jeho gastronomie, tak i do programu CCA. Checchia uvedla jako další příklad projekt Botanic Concrete, občanskou laboratoř, do které jsou vtaženi obyvatelé a uživatelé čtvrti Garnethill. Ti zde mají příležitost vyslovit se k problémům a ke svým nenaplněným potřebám spojeným s touto lokalitou, objevovat její potenciál, promýšlet představu o její budoucnosti a reálně ovlivnit podobu této lokality. Organizaci CCA se tak daří pracovat s obeznámeností a nashromážděnými zkušenostmi místních obyvatel, umožňuje je sdílet a rozvíjet tak, aby byly využitelné v městském plánování. Checchia zdůrazňuje důležitost zakotvení občanské aktivity v konkrétní lokalitě, respektive v konkrétním městě. „Komunitní aktivity jsou vždy pevně spjaté s místem, kde se konají. Umění nám pomáhá vyjádřit, co chápeme pod pojmem občanství, přispívá k utváření lepšího světa, otevírá nové perspektivy kulturního dědictví a zároveň nám nabízí klíče k pochopení, co kulturní dědictví znamená pro současnost a budoucnost.“ Po skončení prezentace tak v posluchačích doznívá výzva, že by všechny kulturní instituce měly hledat cesty, jak vtahovat obyvatele do své činnosti ve smyslu občanské participace.

Hledání kolektivní identity ve městech s Tristanem Horxem
Tristan Horx z rakouského Institutu budoucnosti se v úvodní přednášce s názvem Společenské trendy: budoucí propojená společnost věnoval tématu společenských změn v novém tisíciletí a tomu, co je z nich možné vyvodit pro budoucnost naší civilizace. Horx je futurolog a výzkumník trendů zejména v oblasti politiky a médií, kde uplatňuje úhel pohledu mladého člověka (Horxovi je 24 let), přičemž kombinuje přístup sociální a kulturní antropologie a své vlastní zkušenosti ze „světa, který nikdy nebyl složitější“. Obor trend studies, kterým se Horx zabývá, je postaven na porozumění toho, jak společnost a kultura funguje dnes, abychom byli schopni pochopit, jak může fungovat v budoucnosti. Uchopit, co se dnes ve společnosti děje, se mu daří skrze definici a analýzu megatrendů, které jsou vyústěním jednotlivých společenských, kulturních a spotřebitelských trendů i trendů v jednotlivých odvětvích a oborech. Studium megatrendů mu umožňuje dávat různé změny, tendence a posuny do souvislostí, klasifikovat je a pozorovat proměnu celého společenského systému.

Horx se svým institutem nadefinoval celkem dvanáct megatrendů:

1. individualizaci

2. posun v genderu

3. konektivitu (danou digitalizací)

4. znalostní kulturu

5. zdraví

6. novou ekologii

7. mobilitu

8. globalizaci

9. urbanizaci

10. bezpečnost

11. novou práci

12. stříbrnou společnost (danou například stárnutím populace).

Pro potřeby tohoto článku jsme se zaměřili na tři oblasti: individualismus, urbanismus a globalizaci.

Horx prorokuje posilování role komunit, zatímco společenská jednotka rodina bude slábnout. „V minulosti jsme se rodili do společenství a museli jsme hledat svou individualitu. Dnes se rodíme jako individuality a musíme hledat svou komunitu.“ V souvislosti s trendem glokalizace (který referuje o tom, že je již překonané rozlišovat mezi rovinou globální, národní, regionální a lokální) upozorňuje na rostoucí význam měst, která se stanou novými „státy“, města považuje ze své podstaty za glokální. Podle Horxe je pro dnešní dobu příznačné, že každý trend má svůj protitrend. Oba ve vzájemném propojení vytváří syntézy a tím vznikají nové fenomény, svého druhu výstřelky poslední doby. Vznikají neologismy, které se na první dojem jeví jako naprosté protimluvy. Příkladem může být právě glokalizace (nebo také glokalismus), kdy je díky propojenosti světa třeba uvažovat o fúzi všech výše zmíněných rovin.

Ke zjevné pomalosti (či dokonce opožděnosti) kulturních organizací reagovat na nové trendy, jako například aplikovat nové technologie, je Horx smířlivý. Nevnímá to nutně jako handicap, protože jen s odstupem je podle něj možné prověřit, co obstojí v čase. Varuje před přeceňováním „hypů“, které přitahují příliš mnoho pozornosti. Kulturní organizace mají ale podle něj především marketingový problém. Mají atraktivní obsah, který však neumí nabízet a tlumočit. Když se například kulturní organizace rozhodnou oslovit svým programem mladé lidi, jsou ovlivněny archetypem „digitálního kreativce“, za kterého stereotypně považují každého mladého člověka. Následně často dělají tu chybu, že na ně jdou automaticky přes digitální média (například vytvářejí aplikace a podobně), namísto toho, aby vytvořili analogové produkty (například Pop-up obchody), které by u nich mohly fungovat mnohem lépe. Nejúčinnější je koneckonců propojení obojího. Horx poukazuje na dilema mladých lidí, že svět, ve kterém žijí a ve kterém vyrostli, je jiný než ten, o kterém se referuje v médiích. Téma médií je ostatně v centru Horxova zájmu. Přichází s tezí, že jsou to právě žurnalisté, kdo má zkreslenou a nejméně objektivní představu o stavu a vývoji světa. Z logiky své práce jsou tlačeni k tomu, věnovat zvýšenou pozornost atraktivním a dramatickým tématům, která ale často nejsou ta, co doopravdy „hýbou světem“.

A jak zní Horxova odpověď na otázku zmíněnou v podtitulu přednášky ‒ co bude následovat po generaci X, Y a Z? Díky narůstající různorodosti životních stylů, téměř nekonečné řadě proměnných, paletě životních možností a v závislosti na individuální společensko-ekonomické situaci každého z nás je již v podstatě nemožné mluvit o jakékoli homogenitě budoucích generací. Individualizace vede k větším a větším rozdílům v rámci kohort a generací. Horx upozornil na paradox, že internet přispívá k propojování lidí, ale nevede nutně ke vzniku vztahů mezi nimi. Proto přikládá klíčový význam úspěšnému budování vztahů, třeba i skrze kulturní aktivity, které povedou k humánněji propojené společnosti, jejíž přirozenou součástí budou výdobytky nových technologií.

Big data v archivech nám přináší nový vztah k minulosti
Ředitel Diecézního archivu v rakouském St. Pöltenu a prezident konsorcia ICARUS (Mezinárodního centra pro archivální výzkum) Thomas Aigner ve svém příspěvku Big data v archivech – příležitost pro společnost, ekonomiku a výzkum představil vizi, ve které archivy v plně digitalizované podobě fungují jako společná historická paměť lidstva. Zajištění maximální dostupnosti všech dat z minulosti umožní každému z nás nacházet nové vztahy s minulostí, což bude mít dopad na náš každodenní život, ovlivní turismus (dozvíme se o výskytu, ale i historii nebo důležitosti netušených míst), politiku (budeme mít k dispozici studnici s neomezenými informacemi o konkrétních lidech nebo kauzách), naše chování na trhu (dohledatelné informace o pozemku nebo nemovitosti se mohou projevit v jejich cenách), ale i mnohé další oblasti lidského života. Mimo jiné toto nové pojetí archivních „big dat“ také dekonstruuje dosavadní chápání kulturního dědictví jako takového. Data z minulosti se přinejmenším stanou stejně důležitými, jako jsou dnes data pocházející z přítomnosti. Aby se tak stalo, je třeba inovativních průlomů v technologiích. Je třeba zajistit takové skenovací přístroje, které dokážou přečíst a překládat texty z různých jazyků, automaticky kategorizovat a propojovat informace, nebo je také nezbytné vynalézt vhodné platformy pro sdílení těchto informací. Příkladem v současnosti probíhajícího projektu, ve kterém se daří zmíněné postupy aplikovat, je Topotheque. Do tohoto online systému se zapojují občané členských obcí, aby zachytili, uchovali a sdíleli kulturní dědictví nalezené v soukromí svých domácností, jakým může být například obsah starého kufru nalezeného na půdě. Tedy materiál, který by byl jinak navždy ztracen či přinejmenším by k němu nikdy nezískala přístup širší veřejnost. Díky tomu mohou již dnes lidé na jedné straně publikovat a na druhé objevovat materiály vysoké relevance a hodnoty, a to nejen pro osobní potřeby, ale i pro vědecký výzkum či evropskou společnost obecně. Doba, kdy je třeba začít uvažovat nad příležitostmi a možnostmi využívání historických informací, a tak chránit naši paměť, nazrála. I kdyby to pro nás mělo znamenat spory, jaké v naší novodobé historii ustál snad jen Masaryk.