Kulturní dědictví v době 3.0

Doba se mění a jakkoli je starost o kulturu dávno minulou klíčová, nabízí se otázka, jaký užitek by z této institucionální péče mohli mít diváci. Co je třeba vynést z depozitářů, jak by historické artefakty mohly komunikovat se současným publikem a jaký je vztah kulturního dědictví a současného umění? Tématu se věnovala listopadová konference Focal Point: Upcycling Cultural Heritage, kterou pořádala Kancelář Kreativní Evropa.

Jsme dědicové
Petra Smolíková z ministerstva kultury hned na úvod předeslala, že peněz na kulturu nebude nikdy dost, některé památky jsou přelidněné a že paměťové instituce by měly primárně vzdělávat a vychovávat. Podle Michala Breganta, ředitele Národního filmového archivu, je kulturní dědictví nikoli národní, ale globální fenomén. Není to soubor předmětů, ale dynamický proces, ve kterém hrají prim „dědicové“ neboli příjemci. A proto největším úkolem není jen péče o minulost, ale i o budoucnost. Úvodní entrée uzavřela Pavla Petrová, ředitelka Institutu umění – Divadelního ústavu, důrazem na význam digitálních badatelen a otevřených dat. O zahraničních příspěvcích pojednává podrobněji náš druhý článek. V prvním českém panelu vystoupili zástupci několika našich institucí, v tom druhém se naopak vedla diskuse s umělci. Podívejme se optikou zahraniční zkušenosti, co se řešilo v češtině.

Z prezentace Tomáše Džadoně
Z prezentace Tomáše Džadoně

Paměťové instituce se otevírají komunitám
Dříve se paměťové instituce věnovaly spíše sobě a péči o kulturní dědictví. Už několik dekád se kromě konzervace minulého řeší také prezentace a vzdělávání publika. Instituce se otevírají veřejnosti a hledají cesty, jak mluvit prostřednictvím historických artefaktů s dnešním člověkem. O proměnách paradigmat fungování takto zaměřených institucí pojednávala úvodní přednáška Pier Luigi Sacca. Současnou výzvou je takzvaná Kultura 3.0, které charakterizuje otevřenost, komunitní rozměr, stírání hranic mezi vysokým a nízkým, společná tvorba artefaktů a kulturních významů a namísto uživatele se hovoří o účastníkovi nebo spolutvůrci. Paradigma 2.0 pojímající kulturní instituce jako stroje na zábavu a zážitky charakterizuje komodifikace kultury a konzumace. Nejstarší model 1.0 stál na počátku vzniku institucí jako chrámů vědění pro elitu. Cílem takové instituce byla především konzervace, znalectví a kodifikace vysokého a nízkého. Nicméně všechna tři paradigmata fungují v určité formě dodnes a lze podle nich současné instituce posuzovat.

Není komunita jako komunita
Radim Vondráček a Iva Knobloch z nově zrekonstruovaného Uměleckoprůmyslového muzea (UPM) v Praze se v úvodu pyšnili tím, že s komunitami, o kterých Sacco mluvil, UPM pracuje už dlouho a není to tedy nic nového. Ale není komunita jako komunita, jakkoli je to nyní hodně módní slovo, pod které se leccos schová. Problémem je, že spolupráce UPM s komunitami firem, obchodníků a odborníků, která byla v principu důvodem, proč vůbec v 19. století uměleckoprůmyslová muzea vznikala, je dost vzdálená od významu komunity, o které mluvil Sacco. Odborná komunita není komunita ve smyslu zapojení a kreativní spoluúčasti nejširšího publika v dané lokalitě, o které některé současné instituce usilují a na základě kterých Sacco definoval paradigma 3.0. Příkladem může být představené Centrum současného umění v Glasgow, o kterém se zmiňujeme v našem druhém článku z konference. Vstup do UPM je stále jako vstup do posvátného chrámu, i když se kurátorské projekty snaží být co nejpřístupnější. Podle Radima Vondráčka muzealizace není v rozporu s aktuálností a participací publika při využívání kulturního dědictví. Umělecká díla nám zpřítomňují minulost, přičemž musí být neustále oživována. Třeba i formou jednoduchého jazyka doprovodných textů, občasnou interaktivní výzvou v expozicích anebo doprovodnými programy pro různé cílové skupiny. Nicméně způsob oslovení diváka v UPM je spíše tradiční než komunitní.

Z prezentace Kláštery Český Krumlov
Z prezentace Kláštery Český Krumlov

Mnohem blíže k paradigmatu 3.0 měl projekt Kláštery Český Krumlov, který prezentovali Kateřina Slavíková a Ivo Janoušek. Pod heslem „Když znáš svoji minulost, víš, kam patříš“ vytvořili v turisticky vykořistěné jihočeské metropoli centrum kultury a vzdělávání pro místní komunitu. Nově rekonstruované objekty bývalého kláštera nabízí řemeslné dílny, koncerty, divadla, workshopy a semináře zaměřené na téma život a umění v evropských klášterech. Provozovatelem projektu je Městské divadlo Český Krumlov a právě zázemí divadla nabídlo organizátorům klíč, jak aktivity klášterů pojmout. Historické téma zpracovávají jako divadlo, prostor kláštera vnímají jako hřiště či scénu pro hravost a tvořivost. Návštěvníci se tak stávají aktivními herci například v rámci akcí pro rodiny, kdy se svépomocí účastní pátrací hry a plní úkoly. V expozicích nenajdeme ani módní moderní technologie a průvodci návštěvníků jsou naopak živí lidé. Projekt také poukazuje na to, jak nově využít sakrální objekty ve městech, otevřít je veřejnosti, aniž by bylo nutné zapojit digitální média. Na principu lidské interakce si tak na své přijdou nejrůznější cílové skupiny z města a regionu a vyloučeny nejsou ani skupiny turistů.

Jak interpretovat kulturní dědictví
Princip divadla jako sociálního aktu a jeho využití k prezentaci kulturního dědictví je vlastní také scénografovi a kurátorovi Tomáši Žižkovi, který v prvním panelu promluvil o programu tzv. mediátorství. Žižka se dlouhodobě věnuje site-specifickým projektům. Právě v nich spatřuje klíč k otevírání muzeí divákovi, neboť „historický objekt to sám v muzeu neustojí“, jak poznamenal. Mezi institucí a divákem by proto měl být tzv. mediátor, díky němuž se muzea promění v interpretační centra, která budou na míru šitými projekty artikulovat kulturní dědictví dnešním divákům. Mediátory takové komunikace by měli být autorské tvůrčí osobnosti, které mají schopnost vnímat realitu jiným pohledem než běžný člověk. Česká muzea údajně trpí tím, že „obsesivně konzervují“. Vyzval je proto, aby se nebála spolupráce s „podivnými uměleckými individui“ z různých oblastí, otevřela své badatelny nejširšímu publiku a zapojila participativní aktivity.

Prezentuje Tomáš Žižka
Prezentuje Tomáš Žižka

Umělci a kulturní dědictví
Podobnými „mediátory“, i když ne výhradně v prostoru muzea, jsou právě umělci. V závěrečném panelu se sešli ti, kteří se ve své tvorbě ke kulturnímu dědictví vztahují – někteří jako k pramenům a inspiraci (spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková, designérka Nastassia Aleinikava), jiní k otevírání otázek (umělci Kateřina Šedá a Tomáš Džadoň, divadelní režisér a dramaturg Jiří Honzírek). Na přelidněnost památek a negativní důsledky turismu vyplývající ze seznamu UNESCO reagovala Kateřina Šedá projektem pro Český Krumlov UNESCO? UNES-TO. Autorka se zabývala tím, jak kulturní dědictví a jeho

vnímání ovlivňuje normální život a aktivity, které jsou s ním běžně spojené. V Českém Krumlově se snažila uměle oživit centrum města, přičemž narážela na velké nepochopení zejména ze strany místních obyvatel. Aktuálně probíhá vyhodnocení projektu. S rozporuplnými reakcemi veřejnosti se potýkal i projekt Památník lidové architektury Tomáše Džadoně, kdy na střechu košického paneláku postavil tradiční slovenské dřevěnice. Po třech letech musely být kvůli nevůli obyvatel sídliště sundány. Džadoň vnímá kulturní dědictví jako jakési „břemeno“, které je stále přítomné, a proto je nutné se jím zabývat. Naopak s velmi kladnými reakcemi okolí se setkal Jiří Honzírek, který připravil participativní divadlo v ulicích města Brna. Ve hře Schauspiel, prožitek z minulosti rekonstruoval život brněnského rodáka, žida Gustava Bondyho. Lidé se aktivně zapojovali a vstupovali do dramatizace reálného příběhu jedné brněnské rodiny.

Z prezentace Kateřiny Šedé
Z prezentace Kateřiny Šedé

Instituce mají jiný pracovní rytmus
Vztahovat se ke kulturnímu dědictví není tedy nutné přes instituce. Pokud je však zúčastnění umělci ke své tvorbě potřebují, shodují se na problematické komunikaci s jejich představiteli. Především Tereza Brdečková, jejíž filmové aktivity (seriál Bohéma, film o Jiřím Trnkovi atd.) jsou víceméně závislé na sbírkových fondech, se opakovaně zmiňovala o svých negativních zkušenostech s Národní galerií a Národním filmovým archivem. „Je tam nevůle, nezájem, apatie a obtěžování. Mají svoje programy a nemají zájem komunikovat s někým zvenku,“ poznamenala. Podivovala se také nad tím, jak je možné, že po nich veřejnoprávní instituce chtějí peníze za to, že jim postoupí práva na užití artefaktů. „Rozdala bych peníze soukromníkům,“ neboť s nimi má Brdečková v porovnání se zmíněnými institucemi dobré zkušenosti. Jiří Honzírek byl v této věci smířlivější, když uvedl, že „instituce jsou jako celek pomalé, divné, zvláštní a komplikované a pořád se ptají proč. Umělec to ale musí přijmout, pracují v nich lidi s potřebami jako všude jinde, jen mají jiný rytmus, nemusí to být zlá vůle“.

Analog a digitál
Důležitým tématem, které na konferenci rezonovalo, byly nové technologie jako nástroje, jak kulturní dědictví zpřístupnit.

Odborník na společenské trendy Tristan Horx uvedl, že instituce zabývající se kulturním dědictvím nemusejí být z hlediska přístupnosti artefaktů „superdigitalizované“, tedy závislé na nových technologiích. Takové instituce by měly chtít být „trochu pozadu“ a namísto energie věnované do onlinu by se měly snažit oslovit publikum také analogově, ve veřejném prostoru třeba pop-up projekty. Ty je ovšem potřeba online propagovat, čímž narážel na to, že muzeální instituce často mívají marketingové problémy, které jim nevyřeší účet na Twitteru. Takže jakkoli účinné mohou digitální technologie pro prezentaci muzea být (jako v případě neapolského Archeologického muzea, které vydalo celosvětově úspěšnou počítačovou hru), ne vždy jsou nutné. To se ukázalo třeba v projektu Kláštery Český Krumlov. Vždy záleží na charakteru projektu a co je třeba sdělit, neboť obsah si sám o formu řekne. To je příklad výzkumného projektu Laterna magika, který v prvním panelu představila Lucie Česálková z Národního filmového archivu. Rekonstruují multimediální divadlo, které v roce 1958 okouzlilo svět a bylo na technologiích závislé už tehdy. V rámci výzkumu se digitalizují fragmenty starých analogových dat a vznikají data nová. Cílem je aktualizovat dědictví tohoto českého fenoménu a pomocí nejmodernějších technologií ho divákům zpřístupnit formou multimediální výstavy, která se bude konat na jaře roku 2019.

Co je třeba
Konference ukázala trendy, dozvěděli jsme se na konkrétních příkladech, jakými cestami by se paměťové instituce měly ubírat. Že je třeba přesunout váhu zevnitř ven, komunikovat, spolupracovat, otevírat badatelny, pracovat s komunitami a participovat na veřejném životě obecně. V zásadě to není ani o penězích, kterých stejně nebude víc, jak zaznělo v úvodu, ale o změně myšlení, přístupu a motivaci. „Lidé potřebují vidět v práci smysl a mít volnost, není to zas tak o penězích. Tým se potřebuje mít rád,“ shrnula situaci Kateřina Slavíková z Klášterů Český Krumlov. Tohle všechno ale nemůžeme chtít hned. Jsme v jiném kulturním kontextu, a proto bylo citelné zaostávání našich muzeí (především těch představených) za prezentovanými nebo zmiňovanými zahraničními institucemi.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Úvodní foto: z prezentace Terezy Brdečkové

Související články/

Kulturní dědictví přítomné a budoucí

Konference Focal Point: Upcycling cultural heritage přivítala ekonoma kultury Piera Luigiho Sacca (s nímž publikujeme samostatný rozhovor) a další tři zahraniční hosty. Dozvěděli jsme se, jak v Glasgow staví na první místo obyvatele a o digitalizované historické paměti lidstva. Tristan Horx ve své přednášce poodhalil široký kontext stavu světa, čímž u publika dosáhl „overview effectu“ podobného tomu, jaký zažívají astronauti při cestě do vesmíru. Ačkoli byla akce věnovaná tématu historického kulturního dědictví, než o minulosti se daleko více mluvilo o přítomnosti a budoucnosti.

V budoucnu budeme všichni odborníky na kulturní dědictví

O tom, že nejen ke kultuře je nyní potřeba přistupovat s otevřenou myslí a bez ustálených vzorců. O kulturním dědictví, které tvoří naši minulost, ale hlavně budoucnost. O městských rezervacích, které nejsou pro život, a o tom, že kreativní odvětví a jejich dopady sice vyzdvihujeme až dnes, ale existují přes sto let. Co na nich je tedy potřeba zkoumat a co podporovat? Povídali jsme si s profesorem ekonomie kultury Pier Luigi Saccem.