Kulturní plánování aneb Kultura jako způsob života

Nordic Urban Lab 2018 byla série akcí věnovaných tématu kulturního plánování, resp. uplatnění kulturní perspektivy při strategickém plánování měst. Přinášíme reportáž z jarního setkání v Helsinkách, které se věnovalo politickému rozměru kultury, statusu kultury jako veřejné služby, spoluzodpovědnosti kulturních pracovníků za socio-politické dění a řešení jeho nepříznivých aspektů či vlivu kultury na kvalitu života ve městech.
Jak chceme žít v našich městech v budoucnu?

Pořádající organizací byla dánská Metropolis, což je umělecká platforma pro rozvoj kreativních měst, která působí pod záštitou Københavns Internationale Teater. Konference se zúčastnilo na 300 odborníků zejména ze severských a baltských zemí, ale také z Kanady, Velké Británie či Belgie. Na severu a západě Evropy operuje celá řada profesionálních organizací, které se kulturním plánováním zabývají a jejichž zástupci přijeli na konferenci, například Public Art Agency (na konferenci vystoupila Maija Kovari). Představena byla čerstvě založená asociace Cultural Planning Finland, ve Švédsku Cultural Planning NGO, na západě Švédska potom Cultural Planning Laboratory. Jeden workshop vedla jakožto expertka i Polka Jadwiga Charzynska z LAZNIA Centre for Contemporary Art v Gdaňsku, vedle které jsem byla jedinou účastnicí ze střední Evropy.

Foto: @metropoliskbh

Vypovídající ostatně bylo i vysoké zastoupení žen na konferenci, a to i v řadách expertů – na 80 %. Subjektivní nepodložené vysvětlení pro to nacházím v tom, že ženy – možná více než muži – cítí, že časům velkých developerských projektů, které jsou ke kvalitě života bezohledné a vůči sociálně slabším a znevýhodněným skupinám mnohdy diskriminující, již odzvonilo a je potřeba se začít ptát, jak můžeme účinně zkvalitňovat život ve městech? Gender mainstreaming (tj. „prostoupení“ hlediska genderové rovnosti všemi koncepčními a rozhodovacími procesy ve všech jejich fázích) se nicméně na konferenci explicitně netematizoval.

V diskusi se neodbíhalo k technickým záležitostem ani se nezdůrazňovaly specifičnosti dané např. národními kontexty. Diskurz byl veden na úrovni esenciálních, principiálních, až filozofických rozměrů témat. Obecným výstupem byl konsenzus nad významem kultury, důležitostí její podpory a potřebou rozvoje. Status kultury ve společnosti bývá dán úrovní nejen uměleckého, ale i všeobecného vzdělání. Například vysoká prestiž kultury ve Finsku souvisí s faktem, že Finsko je top zemí na světě v indexech zohledňujících kvalitu vzdělávání. Severské státy navíc již tradičně přisuzují kultuře významnou sociální roli ve svém systému. Financována musí být triáda: školství a vzdělávání – věda a výzkum – kultura a umění, protože zapomene-li se na jednu, projeví se to u ostatních.

Jak chápat kulturní plánování?
Na začátku stojí uvědomění, že město je kulturní fenomén, a ten je charakterizován jako druh komunikace, která je tekutá, interaktivní a neustále se rozvíjející. Přitom je nezbytné si uvědomit, že město jako kulturní fenomén není pouze o infrastruktuře – jsou to také hodnoty, přesvědčení, tradice, symboly, příběhy, lidé a jejich dovednosti, procesy, sítě a propojení, které město utvářejí.

Cílem kulturního plánování je proto:

1/ efektivní zacházení s kulturním bohatstvím, které je pojímáno nejen jako kulturní památky apod. (neobnovitelné zdroje), ale i jako kreativita, autorství apod. (obnovitelné zdroje);

2/využití potenciálu příležitostí a kulturních zdrojů (ať je představují lidé, komunity, …);

3/ posilovat jedinečný étos města a jeho silné stránky;

4/zlepšovat přístup všech ke kultuře…

Celý koncept kulturního plánování předpokládá kompletní proměnu paradigmatu, se kterým se přistupuje k plánování měst a místnímu rozvoji. Zde je to kultura, která je kladena do centra rozhodování. Cílem je učinit kulturu součástí plánu rozvoje města s přihlédnutím ke spiritu města. Kultura jakožto východisko a hledisko zároveň.

V České republice jsme stále vázáni rigidními kategorizacemi a máme tendenci chápat kulturu v zúženém slova smyslu. Můžeme se jen dohadovat, zda je to nedostatkem představivosti a zda je redukovaná role, která je kultuře přisuzována ve veřejném životě a v politice, náhodou, nebo se jedná o záměrné potlačování „živlu“ nebezpečného pro svůj potenciální vliv a nevyzpytatelnost. Kultura vychází z identit, přirozených potřeb, emocí, paměti či pocitu sounáležitosti a výlučnosti.

Foto: @metropoliskbh

Kultura je vše, v čem se výše řečené zrcadlí. Prvotním momentem je občan – obyvatel, který je automaticky zároveň tvůrcem města (citymaker), který město vytváří, a zároveň je to ten, komu město „patří" (padlo pojmenování people-centred approach). My ovlivňujeme města a ona ovlivňují nás. Základním předpokladem pro úspěch kulturního plánování je silný tlak „zespodu“deklarující, že „kultura je podstatou komunity/společnosti a moje město a jeho budoucnost jsou pro mě důležité“. Strategie (či koncepce) by měla odrážet sdílenou vizi komunity.

Přístup kulturního plánování stojí na:

1/ důvěře v posilování komunitní (kolektivní) inteligence;

2/potřebě a schopnosti vyrovnat se s jinakostí;

3/ snaze o dosažení rovného postavení nejen ve veřejném prostoru.

Shodnout se na terminologii či pouhé definici pojmu kulturní plánování se na akci nepodařilo. Ačkoli příklady kulturního plánování často sledují společný cíl, nesdílejí stejnou agendu. City Culture Planning lze v češtině překládat jako „kulturní plánování měst“, tedy – v užším smyslu – jako „plánování kultury“ (planning of culture), ale zároveň jako „plánování, které je kulturní“ (planning culturally). Chápání tohoto slovního spojení v onom širším slova smyslu je klíčové. Na konferenci probíhaly vážné dohady, zda by nebylo lepší přejmenovat culture planning na planning culturally. Tento problém v češtině řešit nemusíme, máme výhodu.

Co hrozí a co s tím na úrovni samosprávy
Co hrozí je (sebe)marginalizace způsobená používáním pojmu „kulturní plánování“. Cílem je totiž proniknout s tímto přístupem do mainstreamu, infiltrovat jej do tvorby strategických dokumentů rozvoje měst. Skrze kulturní plánování lze dosáhnout zvyšování kvality života prostřednictvím maximálně efektivního využívání kulturních zdrojů, posilování silných stránek měst, maximálně možného zpřístupnění kultury všem atd. Je proto potřeba přehodnotit, jaké místo má agenda kultury, ztělesněná kulturním oddělením (či odborem), zaujímat v hierarchii místní samosprávy (resposition of culture in municipalities). Nezbytné je mezisektorové včlenění kultury do všech oddělení. Resort může být i „vlivový“, tím spíše, jsou-li peníze alokovány k populaci, která má potenciál spoluvytvářet veřejné mínění, to znamená k lidem, kteří se těší důvěře a úctě veřejnosti a v jejích očích představují neformální autoritu. Lia Ghilardi (mezinárodně uznávaná odbornice v oblasti tvorby strategie kulturního plánování měst a regionů) navrhuje ideální strukturu, kdy se kulturní perspektiva prolíná napříč celou samosprávou (transversal dimension a cross-administration). Kreativita, imaginace a zvídavost (což jeden expert pojmenoval jako experimental and curious approach) by měla být podle ní přítomná ve všech složkách samosprávy. Kulturní plánování je platformou pro vyjednávání rolí a zpochybňování dosahu mandátů, tedy oprávnění a pravomocí politiků a úředníků, jelikož:

Kulturní plánování je platformou pro vyjednávání rolí a zpochybňování dosahu mandátů, tedy oprávnění a pravomocí politiků a úředníků, jelikož:

1/ může být nástrojem přemosťování nevyplněných mezer mezi jednotlivými odděleními a odbory, ale

2/ může (a má) sahat i nad rámec samosprávy;

3/ může být nástrojem přemostění mezi občany a „politikou“. Občané ČR (podobně jako dalších postkomunistických zemí) jsou významně méně angažovaní v politice – méně se politiky účastní a pokoušejí se ji ovlivnit. Chápání pozitivního účinku občanské angažovanosti je dalším nedílným předpokladem pro zdar kulturního plánování. Právě kulturní plánování může být médiem pro pochopení toho, co se děje za zdmi radnice a naopak;

4/může dávat vzniknout aliancím mezi samosprávou, externími skupinami a obyvateli a rozvíjet je. Kultura (včetně umění) je neobyčejná v tom, že se klene nad aktivitami jak veřejného, tak soukromého sektoru. Je tedy příležitostí pro podnikatele, malé podniky i velké společnosti pracovat společně s garanty kulturních strategií.

Mapování a participace jako dlouhodobý proces
Vedle toho je nutné kulturní plánování chápat jako kompromis. Důležité je pamatovat na to, že nedílnou součástí a předpokladem tohoto přístupu jsou zároveň pokusy a omyly (failing) a schopnost a ochota neustále se učit (learning), jelikož co jiného než experimenty, nabourávání běžné praxe, nové prototypy, výjimky, testy a studijní projekty jsou přirozenou součástí kreativity, která přináší nová poznání a inovace? Impulzy a řešení musejí přicházet zespodu, respektive zvnějšku oficiálních politických struktur, jinak hrozí instrumentace kultury, která může v extrémním případě nabýt podoby kolonizační praxe, kdy je kultura oficiálními strukturami vykořisťována pro dosažení vlastních cílů.

Nezbytnou součástí kulturního plánování je praxe kulturního mapování, ve které se využívají metody participace. Participace je klíčová nejen ve fázi mapování, ale také ve fázi analýz a tvorby strategie. Ve fázi mapování využíváme participaci ke zjišťování potřeb a názorů na současný stav (např. co je pro obyvatele v dané lokalitě hodnotné nebo co vnímají jako problém). Participace se ani z legislativního hlediska nepohybuje ve vzduchoprázdnu. Ve Finsku je dokonce nově požadavek participace ukotven v zákoně, odkazuje k ní i OSN v 11. cíli své Agendy pro rok 2030 („Do roku 2030 posílit inkluzivní a udržitelnou urbanizaci a kapacity pro participativní, integrované a udržitelné plánování a správu měst a obcí ve všech zemích.“).

Foto: Lia Ghilardi; http://www.metropolis.dk

Dnešní společnost potřebuje kvalitativní metody pro hledání odpovědí na komplexní otázky, které přináší tato složitá doba. Na řadu logicky přichází kvalitativní metody a hloubkový výzkum hledající odpověď na to, kdo jsme a kam jdeme. V současnosti je ostatně měkká infrastruktura města a jeho „software“ stejně tak důležitý jako jeho „hardware“ (a přitom „the soft is the hard“). Cílem mapování je právě reflexe vlastní identity – resp. identity města. Kulturní plánování může městu pomoci porozumět, jaké skutečně je. Skrze zjištění našeho prožívání města (experience-based data) – přirozených potřeb, emocí, představ, paměti atd. – se toho dozvíme co nejvíce o městě a identifikujeme jedinečné DNA místa. Teprve na tento zásadní krok je možné navázat tvorbou vizí a strategie. Mapování nabízí doklady a důkazy pro vizi. Zároveň je třeba pamatovat, že mapování není jednorázovou aktivitou, ale dlouhodobým procesem, který zároveň není nikdy ukončený.

Kam patřit, když je vše v pohybu…?
Profesor teorie plánování na Univerzitě v Tampere Panu Lehtovuori (FI) konstatoval, že jsme se posunuli od společnosti industriální (industrial society) k městské společnosti (urban society). To pak nezávisle deklarovali Lia Ghilardi (UK) a Charles Landry (UK), kteří ve městech vidí potenciál hubů nacházet řešení pro problémy dneška (the city are hubs to find solutions for today problems).

Experti nezávazně na sobě zdůrazňovali důležitost individuality a specificity každého jednotlivého města – kulturní plánování je totiž především „o místě“, do kterého jsme jako obyvatelé „zakořeněni“ (rooted). Respektive společným promýšlením a tvorbou místa dochází k momentu situování nás samotných, probouzení sounáležitosti a zvědomování příslušnosti k dané lokalitě (participating placemaking as situating oneself). Právě tento fakt zásadně komplikuje možnost realizovat manuál nebo návod, jak v rámci kulturního plánování postupovat. Nejprve je potřeba znovu redefinovat onen „lokalismus“. Charles Landry navrhuje termín glokalismus (glocalism), vycházející z oblíbeného „mysli globálně – jednej lokálně“. Dle nejrůznějších poznatků se údajně vracíme k „lokálnímu“. Glokalismus lze chápat jako antitezi globalizace, která byla mimo jiné příslibem diverzity, zatímco rozprostřela po celém světě stejnost a unifikace. Landry tvrdí, že s proměnou světa (např. technologickou propojeností, zkracováním vzdáleností, svobodou pohybu, ústupem důležitosti národních států atd.) dochází ke stále silnějšímu posilování významu měst ve smyslu měst jako objektů ukotvení lidské identity. Každé město je vždy nositelem unikátního a výlučného étosu, ke kterému se vztahujeme, zároveň si však jsme vědomi širšího, globálního kontextu. Město nám slouží jako prostor pro uplatnění našich práv. Je to prostor, do kterého můžeme aktivně vstupovat, který můžeme přetvářet a v neposlední řadě cítit, že máme moc jej ovlivňovat. To souvisí s ideou „práva na město“ nebo taky „práva na přisvojení si města“.

Foto: http://prostoroz.org

Kultura jakožto vzácný veřejný statek si žádá koncepční a strategické uchopení. Je příliš důležitá na to, aby se o ní rozhodovalo nahodile a nekompetentně. Kdo soustavně rozvíjí kulturní aktivity nebo činnost, zasluhuje si pohybovat se ve vyzpytatelné struktuře jako v jakémkoli jiném oboru. Hlavním úkolem veřejných činitelů a orgánů je vytvářet vhodné a stimulující podmínky pro vznik a rozvoj věcí.

Anthony Engi Meacock z kolektivu Assemble to formuloval slovy: „Making conditions the things can be made – not making things.“ (tj. Vytvářet podmínky, aby mohly být věci vytvářeny, nikoli vytvářet věci.)

Kreativní byrokracie
Za město Espoo účastníky konference přivítala jeho kulturní manažerka Tiina Kasvi, jež představila kulturní vizi města Espoo pro rok 2030, předpokládající město kreativní, plné kultury, které podporuje udržitelný životní styl. Tomu hodlají na radnici přizpůsobit i administrativu, aby byla způsobilá pro participaci, mezisektorovou spolupráci a správu napříč odděleními a pro„umožňování věcí“ (making things possible). K tématu kreativní byrokracie a přechodu od kultury „ne, protože“, ke kultuře „ano, kdyby/jestli/pokud“ se znovu dostáváme v příspěvku Charlese Landryho v samém závěru konference. Vstřícné vedení města, či alespoň nakloněný oprávněný zastupitel/radní je jedním ze základních předpokladů úspěšného kulturního plánování. Je reálné docílit cílevědomých kulturních ambicí bez podpory „shora“? Nebo je potřeba získat přízeň alespoň jednoho nakloněného veřejného činitele? „Find your hero politician!“(tj. Najdi svého městského politika-hrdinu.), vyzývá Christian Juul Wendell. Veřejní činitelé a především úředníci jsou těmi prvními v řadě, kdo by si měl uvědomit, že (zatím) nejsou součástí řešení, ale problému.

Dá se očekávat, že kdyby konference probíhala v České republice, měli bychom tendenci se v diskusi uchylovat k dílčím problémům a nedostatkům spíše technického – byť ne nedůležitého – charakteru (jako transformace příspěvkových organizací, chybějící zákon o kultuře, neexistující definice veřejné prospěšnosti, financování kulturních projektů apod.). Na konferenci Nordic Urban Lab se podařilo nastavit diskusi na mnohem hlubší úrovni o podstatě kultury jakožto veřejné služby, což umožnilo oprostit se od (v našich podmínkách) defenzivně nastaveného diskurzu k optimisticky laděné vizi kultury ve městech orientované do budoucnosti. Kiib rámoval svou prezentaci nadsázkou „Beyond being nice…“ (volně přeloženo jako „Nad rámec toho být milý“), čímž vyzývá přistupovat v praxi k tématu s vážností a neoblomností, tedy v kontrastu k u nás zažité trpělivosti a taktu zástupců kulturního sektoru. Během konference se mi vyjevily esenciální nešvary české kulturně-politické scény v jasných obrysech. Je potřeba jít hlouběji a přestat se snažit být milý. Čas pro kulturu nastal – je jí, a teprve bude, zatraceně potřeba.

Literatura:

Text: Magdalena Petráková / Kreativní Česko
Vloženo: 21. června 2018