Kulturní zóny řeší městské výzvy

Cultural and Creative Spaces and Cities (CCSC) je dvouletým smělým evropským projektem.
Navštívili jsme jeho zahajovací konferenci v La Tricoterie v Bruselu, určenou tvůrcům kulturních politik měst, členům kulturních organizací a provozovatelům kreativních center. Skrze tento projekt realizátoři dokazují, že kreativita, umění a kultura transformují evropská města a s jejich pomocí je možné řešit ty nejnaléhavější výzvy.
Mají budoucnost našich měst v rukou výhradně orgány veřejné správy a administrativa?
Co se změní, pokud se aktivně zapojí občanská společnost a kulturní hodnoty?

„Věříme v udržitelnou budoucnost našich měst. V budoucnost, v níž se zástupci kulturních a kreativních odvětví zabývají městskými problémy a výzvami ve spolupráci s orgány veřejné správy a společně tvoří nové veřejné politiky ve prospěch občanů.“ To by mohlo být napsáno na pomyslném štítu konference a celého projektu.

Členy realizačního konsorcia projektu je síť Trans Europe Halles, Evropská kulturní nadace, Nadace Peer2Peer a Antverpská univerzita. Projekt je spolufinancovaný programem Kreativní Evropa. Právě participativní správa je totiž jednou z hlavních priorit kulturní agendy EU pro nadcházející roky.
Že si i Češi přejí rozvíjet spolupráci mezi kulturními aktéry a politiky, dokládá to, že se na akci setkalo pět nezávislých delegací z Olomouce, Ostravy, Brna i Prahy 13 a 14. Na konci článku přinášíme anketu s českými účastníky konference.

O co konkrétně v projektu jde? Během dvou a půl let se propojí participačními procesy zástupci kulturních a kreativních prostor s tvůrci místních politik (např. úředníci ‒ zaměstnanci odboru kultury, politici ‒ radní a zastupitelé, náměstci pro kulturu, členové poradních kulturních komisí). Jejich společné úsilí bude zaměřeno na vytváření nových institucionálních uspořádání zajišťujících udržitelnost tvůrčí práce a kulturního dění. Budou vyvíjeny, testovány a ověřovány postupy pro účinné zapojení všech zainteresovaných stran (stakeholderů), které se následně budou moci začlenit do místní samosprávy. Výstupem projektu budou metody udržitelné spolupráce mezi veřejnou správou a občany a modely nového uspořádání (multistakeholder arrangement), do kterého může každý kulturní subjekt nebo občan přispět bez ohledu na jeho ekonomický, kulturní nebo sociální kapitál. Podmínkou pro vznik takové žádoucí dynamiky a otevřenosti je tvorba peer-to-peer, tedy rovnostářského prostředí, kde je respektován decentralizovaný komunikační model a kde jsou funkce a kompetence přesunuty na nižší orgány nebo na menší organizační jednotky. Prostředí, které ctí tři zásady:

  1. subsidiarity ‒ zásada, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech odehrává na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům,

  2. spolupráce,

  3. polycentrismu.

Součástí projektu je online mapování kulturních a kreativních prostor a center. To probíhá již od prosince 2018 a jeho cílem je vybudovat komplexní evropskou databázi. Dosud se takto podařilo identifikovat více než 2500 nezávislých (nevládních) prostor ve 45 evropských zemích.

Urban Labs

V roli „pokusných králíků“, ale hlavně aplikačních garantů, kteří mají zajistit, aby výsledek projektu byl uplatnitelný v praxi, je sedm městských experimentálních laboratoří, tzv. Urban Labs, z šesti evropských zemí (Švédsko 2x, Řecko, Rumunsko, Španělsko, Finsko, Slovensko). Tyto Urban Labs sdružují kulturní organizace, místní úřady a kulturní a tvůrčí prostory sídlící na území daných měst, aby prozkoumaly komplexní městské výzvy. Účastí v projektu se zavazují vyvíjet inovativní řešení, a bude-li třeba, i legislativní úpravy v daných samosprávách. Součástí programu konference byl také praktický workshop, kde bylo v úzkých pracovních skupinách prozkoumáno vždy jedno konkrétní téma vycházející z praxe některé z Urban Labs.

Sdílené město

Zrychlující se urbanizace povzbuzuje disputace na téma, jak je městský prostor užíván a ku prospěchu koho. Konference se vrací k narativu, který nastolil už Aristoteles, jenž věřil, že město existuje k blahobytu všech svých obyvatel. V takových městech lidé solidárně upřednostňují společné blaho (co do přístupu ke zdrojům a jejich přerozdělování), místo aby mezi sebou soutěžili o nedostatkové a omezené zdroje daného města. Na podobný narativ se odvolává společenské hnutí Právo na město (Right to the city), jak ho v roce 1968 poprvé formuloval francouzský filozof Henri Lefebvre. Tento nárok lze obecně charakterizovat jako kolektivní právo obyvatel měst ovlivňovat rozhodovací procesy týkající se faktorů, které formují jejich životy. Účinnost tohoto hnutí je limitována nedostatkem koncepčních nebo právních rámců, které by vycházely vstříc jeho nárokům. V posledních letech se však objevují nové teorie (např. Sheila Foster and Christian Iaione a jejich „The City as a Commons“ z roku 2015), které zkoumají městský rámec jako souhrn kolektivních sdílených statků neboli městských zdrojů (the urban commons). Těmi pak nejsou myšleny pouze veřejné prostory a infrastruktura, ale také kultura, statky a služby, které město poskytuje svým obyvatelům. To skýtá nové způsoby, jak nahlížet města a následně uvažovat o jejich rozvoji. Toto nové nastavení se spoléhá výhradně na kolektivní akci a odpovědnost, čímž aktivuje sílu a dynamiku sociální spolupráce (commoning). Praxe sdílení pravomocí, moci a kontroly demonstruje myšlenkový posun od převládajícího „každý sám za sebe“ směrem k „jsme v tom spolu“. Komunity občanů jsou zde pojímány jako protagonisté (či dokonce hrdinové) proměny a rozvoje měst, což je v kontradikci k univerzálním řešením ukládaným „shora“. Takové pojetí umožňuje lepší vymezení obecných zájmů, na které lze uplatňovat nárok s cílem odolat jejich postupující privatizaci a komodifikaci. Teorie sdílených měst představuje potenciál, jak nároky ukotvit v právním rámci a získat soubor nástrojů, které by otevřely cestu inkluzivnější a spravedlivější formě tvorby měst.

Government a governance

Na tento narativ navazuje také koncept governance, který vede k většímu zapojení občanů do vládního rozhodování a v rámci kterého získávají obyvatelé měst větší pravomoce pro formování měst, ve kterých žijí. Jedná se o správu věcí veřejných, která zajišťuje, aby byla rozhodnutí přijímána takovým způsobem, který zahrnuje ty osoby, jež dané rozhodnutí ovlivňují/ovlivní. Jde také o postupnou proměnu charakteru veřejné správy (formálních i neformálních charakteristik vlády a úřadů), a to od tradičních forem vládnutí (government), kdy je těžiště moci na straně centrální vlády, k takové veřejné politice, která vzniká ve spolupráci s různými dalšími aktéry. Jinými slovy o posun od stylu „řízení a kontroly“ (command and control) ke společné správě měst. Ve vyspělých demokratických zemích se objevuje již od 70. let dvacátého století. Ke governance se pojí různé anglické přívlastky, například network governance, participative governance, society-centered governance, urban collaborative governance a podobně.

Přijetí konceptu governance předpokládá proměnu rolí, uznání důležitosti občanského hlasu a obrat od tvorby politik PRO občany ke tvorbě politik S občany. (Podobná změna paradigmatu se očekává také na úrovni kulturních organizací, jejichž aktéři by měli vytvářet svůj kulturní program S publikem, ne pouze PRO něj.) Do velké míry tedy jde o zpochybnění stávajícího společenského řádu. Hlavním impulsem nového chápání měst jako „the commons“ (pečující o kolektivní sdílené statky) je proměna fungování demokracie měst. Ta je nezbytná nejen pro vytvoření města, které lépe funguje podle potřeb všech svých občanů, ale také z hlediska potvrzení trendu masivní urbanizace a skutečnosti, že města se stávají centrem politického života. Řečníci zmiňovali, že proměna města je zároveň nutná i na ekonomické úrovni, a tak se na konferenci volalo mimo jiné po „ekonomice spoluspotřebitelství“ (collaborative economy), která představuje ekonomický model založený na sdílení, výměnách, půjčování nebo pronájmu produktů, na rozdíl od jejich vlastnění.

Kultura v srdci rozhodování

Celá konference se nesla v duchu kritiky neoliberálního modelu správy věcí veřejných, které provází:

  • důraz na individuální zájmy,

  • koncentrace moci do rukou mála jedinců,

  • zúžení aktivity občanů na účast ve volbách,

  • silná role soukromého sektoru.

  • V kontrastu vůči tomu řečníci na konferenci apelovali na:

  • posilování občanské společnosti,

  • participaci veřejnosti,

  • péči o kolektivní sdílené statky (the commons).

Kořeny disputací tkví v kritice neoliberalismu současného městského plánování. Je pro něj totiž charakteristické, že v tomto nastavení představitelé měst komodifikují a prodávají kolektivní městské zdroje těm nejvyšším dražitelům.

Kultura jako platforma pro spolupráci a dialog

Konferencí zazníval naléhavý apel, aby se východiskem a základem politického rozhodování stala kultura a přestal v této úloze figurovat trh (ekonomie). Kultura, která je v rámci konference pojímána jakožto:

  • způsob života,

  • základ společnosti, činitel dávající smysl lidské existenci ve společnosti,

  • chytrá investice pro vedení měst,

  • platforma či aréna pro spolupráci.

Jak vyplývá z definic, za klíčové se má přijetí perspektivy, která není úzce zaměřená na kulturní činnost, ale vede napříč sektory a oblastmi společenského života. Snahou má být prostoupení hlediska kultury všemi koncepčními a rozhodovacími procesy ve všech fázích. To ale vyžaduje naprostou změnu paradigmatu především co do pojetí konkurence: cílem není dostat kulturu nad ostatní resorty, ale využít její schopnost propojovat. V ideálním případě tak není kultura upřednostňována na úkor čehokoli dalšího (ať už vzdělávání, sociální péče nebo jakékoli jiné oblasti), protože podporuje spolupráci napříč sektory, resorty a má vliv na všechny oblasti společenského života a jejich kvalitu. Kultura ve věci sblížení občanské společnosti a veřejné správy, respektive jejich reprezentantů, sehrává roli platformy pro spolupráci a dialog. Dea Vidović, ředitelka Kultura Nova Foundation, proto považuje kulturní aktéry za svého druhu dohazovače (matchmakers), kteří zprostředkovávají dialog mezi těmito dvěma stranami. Takové sblížení a vyrovnání sil přiměje vedení měst k moudrým rozhodnutím postaveným na hlasu zespodu: na vizích, zájmech, potřebách a jednoduše žité zkušenosti občanů.

Tvoříme města pro budoucnost aneb radnice jako facilitátor

Participativní správa umožňuje lidem rozhodovat o své budoucnosti. Důležitá otázka, kterou si ale musí veřejná správa položit předem, je: Co jsme skutečně ochotni a schopni změnit? S tím souvisí smysluplné nastavení úrovně, respektive intenzity participace (přehledný „žebřík participace“ sestavila již v roce 1969 Sherry Arnstein, procesy zapojování veřejnosti v něm rozdělila podle toho, jaká pravomoc je dána účastníkům participačního procesu). Podle některých odborníků se přímo úměrně ke stoupající intenzitě zapojení účastníků participace zvyšuje kvalita participace. Širší a hlubší zapojení občanů do vládního rozhodování na sebe pochopitelně váže i redistribuci odpovědnosti a moci mezi výkonnou moc a občanskou společnost. „Radnici“ (jako ztělesnění správy měst) lze v tomto pojetí nově nahlížet jako nástroj umožňující a usnadňující společné rozhodování o městě, přičemž jejím přednostním cílem by mělo být odstranění politické, sociální a ekonomické nerovnosti daného města. Rozhodovací procesy, do kterých jsou zahrnuti občané, prokazatelně usnadňují komunikaci a zlepšují porozumění mezi orgány veřejné správy a občanskou společností, umožňují zplnomocnění občanů v rozhodování ve veřejných záležitostech a decentralizaci mocenské struktury a zvyšují důvěru v demokracii, což vede ke zlepšování kvality demokracie jako takové. Ne náhodou byl na konferenci opakovaně zmiňován demokratický deficit, který charakterizuje dnešní Evropu.

Vidović upozorňuje na riziko tenkých hranic mezi fenomény participace, populismu a instrumentalizace. Za klíčový faktor pokládá čas, který je participaci věnován, protože jen v čase je možné (vy)budovat důvěru. Důležitý je také citlivý ohled na hodnotu času profesionálů (například facilitátorů, kteří participativní proces vedou) a času občanů, kteří participaci musí vyhradit svůj volný čas. Na lehkou váhu také nelze brát „management očekávání“ jednotlivých účastníků procesu. Maria Francesca také upozornila na hrozbu falešného konsenzu (fake consensus), kdy se neefektivní participace může stát velice nebezpečnou. Úspěšné participace lze dosáhnout jedině za naplnění tří podmínek: principu blízkosti, principu subsidiarity a principu rovnosti.

Noční politika založená na důkazech

Doklad přízně budovat spolupráci na občansko-veřejné bázi, jinými slovy hledání a nacházení konsenzu na průniku mezi orgány veřejné správy a občanskou společností, lze vidět například na zavádění pozice nočního starosty. Svého má od začátku roku 2019 i Praha.

Mirik Milan, jeden z hostů konference, byl prvním nočním starostou Amsterdamu. Jeho práce, a návazná osvětová činnost, iniciovala vznik podobných úřednických pozicí ve více než třiceti dalších globálních městech. Čtyři témata, kterým se ve své agendě nočního starosty věnuje, jsou: komunita a kultura, veřejný pořádek spolu s bezpečností, společenský dopad a jako poslední ekonomický dopad.

Milanovi se podařilo přerámovat status nočního městského života a upozornit na to, že jeho přirozenou součástí je plnohodnotná ekonomická činnost a společenská aktivita. Proměnil tak pohled na aktivity, které se dříve děly spíše „navzdory“ než „s posvěcením“ správy obce. Milan glosoval: „Je paradoxní, že města na jedné straně chtějí podporovat hudební produkci a také ji různými prostředky podporují, ale na druhé straně démonizují hudební scénu, tedy to, co se pojí k prezentaci hudby.“ Dále upozornil, že se nejedná pouze o odvětví hudby. Jde o celý komplex: například na realizaci audiovizuální performance se podílí řada kreativců nejrůznějších profesí. Zároveň varoval před představou, že město pulzující životem si lze „koupit“. V moci veřejné správy ale je mít přehled o stavu a vývoji nočního života ve městě, aktivně se jím zabývat a zlepšovat podmínky pro jeho rozvoj, a tak chránit kreativní prostředí, k čemuž také Milan vyzýval. V návaznosti na to založil neziskovou iniciativu The Creative Footprint, která měří a indexuje (opatřuje koeficienty) živé hudební scény. Díky tomu se mu daří podílet se na tvorbě politiky založené na důkazech. Důležitost sběru a analýzy dat ostatně zaznívala v průběhu celé konference. Mirik Milan to shrnul slovy: „Vše prokazuji fakty, ne emocemi.“

Konference Cultural and Creative Spaces and Cities v Bruselu se do velké míry podobala konferenci Nordic Urban Lab 2018, konané v březnu loňského roku v Helsinkách, kde se řešilo téma kulturního plánování, respektive uplatnění kulturní perspektivy při strategickém plánování měst. Kreativní Česko z tohoto jarního setkání v Helsinkách také přineslo reportáž: https://www.kreativnicesko.cz/clanky/kulturni-planovani-aneb-kultura-jako-zpusob-zivota. Akce se lišily zejména co do terminologie, která pojmenovává stejné jevy a kterou řečníci používali. Například namísto pojmu „kulturního plánování“ (culture planning), kolem kterého se točila konference v Helsinkách, se v Bruselu pracovalo s pojmem „tvorba kulturní politiky“ (cultural policy making). Novinkou pro mě byly zejména termíny „the commons“ (a odvozené pojmy jako „the commoning“, „the commonism“ apod.) a „peer-to-peer“, se kterými se v Bruselu operovalo s velkou samozřejmostí. Významy těchto pojmů, důležitých pro pochopení daného diskurzu na poli kulturního plánování a rozhodování, příznačně dokreslují étos celé konference. Zaujalo mě také užití pojmosloví z oblasti biologie, kdy se například o společnosti mluví jako o ekosystému nebo o kreativním prostředí jako biotopu.

Na konferenci v Helsinkách před rokem vystoupilo více zástupců praxe, kteří mají s procesy kulturní politiky letitou zkušenost, zatímco v Bruselu byl prostor do větší míry dán akademickým výzkumníkům, kteří zase téma dokázali obsáhnout a podložit na základě svého systematického studia. Teoretičtější a abstraktnější rovina konference mohla být nicméně dána i tím, že se jednalo o samotné zahájení dvouletého projektu, jehož uplatnitelnost v praxi bude teprve garantovat zapojení „městských laboratoří“.

Formujeme identitu našich měst

Projekt Cultural and Creative Spaces and Cities ukazuje, že existuje alternativa k současnému systému, v němž místní vlády drží monopol na městské zdroje a ve kterém značně nerovný vliv na příslušná rozhodnutí elit a úzkých zájmových skupin znevýhodňuje městské obyvatelstvo. Konference načrtla alternativní vizi řízení města, ve kterém mohou heterogenní jednotlivci a instituce spolupracovat na tvorbě a správě měst nebo městské části jako na společně sdíleném zdroji. Projekt má být důležitým stadiem v procesu velké přeměny rozhodování na úrovni měst, které bude v budoucnu inkluzivnější, efektivnější, atraktivnější, transparentnější a motorem inovace. Jedná se o příležitost pro tvorbu nových vazeb mezi občanskou společností (individuálními občany, komunitami, kulturními organizacemi a podobně), vzdělávacími institucemi (například univerzitami nebo školami) a aktéry veřejné správy. Přináší totiž lokální rozhodování blíže občanům.

Anketa mezi českými účastníky konference/

1. Jaká byla vaše motivace k účasti?

David Mírek (DAMU, Praha): Dopisuji disertační práci na téma oživování prázdných míst a tato konference se tohoto tématu nepřímo dotýkala. Problematice kreativních odvětví se věnuji mnoho let a dlouho jsem na mezinárodní konferenci nebyl. Byl jsem proto zvědavý, jak se obor posunul a jaké nové výzvy jsou před námi.

Monika Hillebrandová + Tereza Němečková (Praha 14 kulturní: Plechárna, KD Kyje, H55): Jako kulturní příspěvková organizace chceme mít přehled v aktuálních evropských trendech a chceme je přinášet do naší lokality. Chceme se zlepšovat, učit se. Projekt CCSC nás zaujal pro možnost nahlédnout do sedmi městských laboratoří, se kterými se můžeme do jisté míry srovnávat a hledat u nich inspiraci. Samotná účast na mezinárodní konferenci je dobrou příležitostí k síťování a sdílení dobré praxe s dalšími návštěvníky.

Dagmar Bednáriková (KD Mlejn, o.p.s.): Zajímám se o problematiku kulturních a kreativních center v českém kontextu, která jsou tématem mé disertace.

Zdeňka Kujová (JIC ‒ Jihomoravské inovační centrum): Protože jsem delší dobu na žádné zahraniční konferenci nebyla a v Brně pracuji na Kreativním hubu, měla jsem chuť vyrazit za novými informacemi, idejemi a trendy, co razí kulturní a kreativní centra. Dále kvůli kontaktům a novým příkladům dobré praxe.

2. Byla ‒ případně v čem ‒ pro vás konference přínosná?

D. M.: Osobně jsem se potkal s lidmi, kterých si vážím a kteří mají v oboru praktické zkušenosti. Dozvěděl jsem více o nových trendech na Balkáně a ve východní Evropě, kde jsou možná v podobné situaci jako my v ČR před deseti lety. Navíc bylo velmi milé zjištění o čím dál větším počtu kulturních a kreativních center obecně.

M. H. + T. N.: Jednalo se o startovací konferenci zahajující dvouletý projekt, nepřivezly jsme si tedy mnoho konkrétních praktických výstupů, ze kterých bychom rovnou mohly tvořit nějaká opatření. Odvezly jsme si ale několik důležitých myšlenek. Do velké míry přednášející opakovali principy, na kterých naše práce stojí a které máme částečně zakotvené i ve vizi (kultura jako hybná síla pro změnu společnosti, pro zlepšování kvality života, potřeba zvyšování prestiže kulturních odvětví, zvědomování kulturního kapitálu, peer-to-peer přístup atp.) Potvrdily jsme si tím, že jdeme správným směrem.

Při vzniku našich center jsme participovali od samého počátku. Během prvních let byly komunity velmi živé, ale postupem času došlo k ustálení programu i procesů a z fáze dynamické participace jsme dospěli do zajetých kolejí. Jsou před námi tedy nové otázky. Co nyní? Jak centra stabilně udržet, ale přitom je dále rozvíjet a nerezignovat na participaci se všemi klíčovými stakeholdery.

D. B..: Každá inspirace může být někdy využita v praxi.

Z. K.: Slyšela jsem o finském Kaapeli, ale protože jsem tam nebyla, bylo super, že jsem se mohla v pracovní skupině potkat s jejich manažerem. Zaujala mě prezentace nočního starosty. Zajímavá byla také workshopová část, a to nejen obsahově, ale především metoda, jakou byl workshop vedený.

3. Jaké jedno poznání/zjištění jste si z konference odvezli?

D. M.: Investujeme mnoho peněz a energie do rozvoje umělců, pak jim ale zakážeme ve 22.00 hrát kvůli nočnímu klidu. Nikdy bych neřekl, jak lze krásně obhájit noční život skrz kreativní průmysly, kam nepochybně patří, ale nikdy se o tom moc nemluvilo. Setkání se zakladatelem trendu nočních starostů byl pro mě asi nejsilnější „aha moment“.

M. H.: Není to nové poznání, ale klíčové mi připadá pracovat s lokálními politiky. Bez jejich zapojení a pochopení se těžko jakékoli změny prosazují. Do jisté míry se o to můžeme pokoušet my, ale myslím, že by EU mohla najít nástroje, jak na podobné konference politiky nalákat.

T. N.: Připomenutí si definice participace. Participace není o tom, zúčastnit se hry, ale o tom, diskutovat pravidla hry.

D. B.: Téma Kreativní biotop a rovnováha složek, předpoklad/nutnost konsenzu v rámci komunity a společného řešení problémů

Z. K.: Věděla jsem o tom, že existuje network kreativních hubů (European Creative Hubs Network), který se na konferenci prezentoval. Protože do budoucna zvažujeme ucházet se o to, být součástí tohoto networku, tak pro mě bylo důležité vidět, kdo za ním stojí, a zjistit si víc informací, než je na webu.

Napříč všemi prezentacemi a příspěvky mi přišel důležitý důraz na participaci a vůbec povyšování participace na jakýsi vyšší level. Mluvilo se o tom, že participace nemá být jen o pouhé participativní účasti, ale má se dostat i do nastavování pravidel. Také se mi potvrdilo, že participaci jako metodu je třeba využívat efektivně. Jsou momenty a procesy, kdy se nehodí například v takové míře nebo otevřená všem, což jsme zažili při tvorbě kulturní a kreativní strategie v Brně, kdy byla sice zapojena široká veřejnost, ale nemělo to kvalitní a odborný dopad. Participace k nám už dospěla, a tak ji chceme všude používat, ačkoli je někdy ztrátou času pro všechny.

Text: Magdalena Petráková/Kreativní Česko
Odkaz: http://www.creativespacesandcities.com

Zdroje: Sheila R. Foster & Christian Iaione , The City as a Commons, 34 Yale L. & Pol'y Rev. 281 (2016). Dostupné z https://digitalcommons.law.yale.edu/cgi/viewcontent.cgi?referer=&httpsredir=1&article=1698&context=ylpr
Shareable, Sharing Cities: Activating the Urban Commons, eBook. 280 stran. ISBN 978-0-9992440-1-2 (2018). Dostupné z: https://www.shareable.net/sharing-cities/downloads

Pro hlubší studium tématu participace v českém kontextu doporučujeme publikace dostupné v češtině: Manuál participace aneb jak zapojit veřejnost do plánování města (IPR Praha, 2015) nebo také Metodiku participace aneb jak zapojit občany do rozhodování (PAKT, 2016).

Další čtení/

Jak může úředník podpořit kulturu?

Uspořádali jsme další setkání neformální platformy Kreativní Česko. Akce s názvem Střed zájmu: GRANTY aneb Jak podpořit kulturu ve městech otevřela Pandořinu skříňku plnou otázek, frustrací i řešení pro efektivnější administrativu nejen grantů. Jak správně nastavit grantové systémy, si do jihlavské městské knihovny přijelo vyslechnout třicet pět úředníků, vedoucích odborů kultury, radních či analytiků kultury a kreativních odvětví. S tématem se nám podařilo přivést k sobě zástupce Jihlavy, Brna, Prahy, Plzně, Olomouce, Ostravy, Opavy, Liberce, Hradce Králové a Zlína. Speciální pozdravy putují do Českých Budějovic, jejichž zástupkyním účast překazila nepřízeň počasí. Nejen počasí bylo ten den pestré. Jaké podněty jsme si z Jihlavy odvezli?

Kulturní plánování aneb Kultura jako způsob života

Nordic Urban Lab 2018 byla série akcí věnovaných tématu kulturního plánování, resp. uplatnění kulturní perspektivy při strategickém plánování měst. Přinášíme reportáž z jarního setkání, které se věnovalo politickému rozměru kultury, statusu kultury jako veřejné služby, spoluzodpovědnosti kulturních pracovníků za socio-politické dění a řešení jeho nepříznivých aspektů či vlivu kultury na kvalitu života ve městech. Jak chceme žít v našich městech v budoucnu?

Lázeňská města ‒ centra kultury a inkubátory kreativních idejí

Jak rehabilitovat poslání a význam lázeňských měst, vrátit jim slávu kulturně-společenských center? Jak pozvednout jejich postavení v současné společnosti a znovu je zařadit na mapu center kultury, profilovat je jako destinaci přitažlivou pro turisty? Lze to za využití moderních nástrojů a manažerských metod?