Makerství propojuje různé kreativní činnosti

Makerspace, hackerspace, labky a jiné otevřené veřejné dílny – doupata bastlířů a kutilů 21. století. Říká se jim makeři a od kutilů se liší tím, že sdílejí, co se naučí. Své vynálezy a zlepšováky nikdy nepatentují a nabízejí je volně k dispozici na principu open source. Na pražském výstavišti měli v červnu svůj první Maker Faire. O tom, jaký byl a co nám o českém makerství prozradil, jsme si povídali s jeho ředitelkou Denisou Kerou.

Máte za sebou první český Maker Faire (MF), pražskou odnož festivalu, který se poprvé konal v roce 2006 v San Francisku. Dnes je jich po světě mnoho. Jak byste akci zhodnotila?
Nečekali jsme takový zájem široké veřejnosti, a kromě počtů návštěvníků jsme to zatím nestihli zhodnotit. Mysleli jsme si, že makerství – vztah řemesel, nových technologií a různých neformálních aktivit ve vzdělávání, technice a vědě – zajímá jen omezenou skupinu lidí. Očekávali jsme proto tři až pět tisíc návštěvníků, a přišlo přes deset tisíc lidí. Pochvalovali si nejvíc to, že na stáncích si mohli vyzkoušet různé nástroje, sdílet poznatky, bavit se, a celkově to mělo skvělou energii. Trochu z legrace si nám někteří z vystavujících makerů stěžovali, že kvůli návalu lidí vlastně neměli čas se setkat s ostatními makery. Samozřejmě ale byli rádi, že mohli svoje projekty ukázat, získat další feedback a kontakty a poznat lidi s podobnými zájmy. Celkově to byl úspěch a ukazuje, že v Česku na kutilství, potažmo makerství slyšíme.

Makerství tedy zahrnuje mnohem víc věcí než kutilství, které v Česku dobře známe. Jak se v těch pojmech zorientovat?
Báli jsme se slova maker, zda to není další zbytečný anglicismus. Ale nenašli jsme český ekvivalent, protože slovo maker spojuje různé druhy kreativních činností – od nových technologií přes tradiční řemesla až po vědecké experimenty nebo jídlo. V zásadě je to postavené na principu DIY – „vyrob si sám“. Makeři jsou prostě lidé, kteří ve volném čase, pro zábavu, kvůli vzdělávání, anebo z jiného zájmu něco tvoří a zkouší. Často jsou pak sdruženi v různých dílnách a organizacích jako je tzv. makerspace* a hackerspace** a podporují open source kulturu – sdílení kódů nebo postupů tvorby. To pak umožňuje ostatním, aby na projektu spolupracovali a nápady zlepšovali.

Na festivalu byli třeba tzv. cosplayers, kteří si pomocí 3D tisku a dalších technologií vytvářejí rekvizity a kostýmy z oblíbených filmů jako třeba Hvězdných válek a předvádějí se v nich. Byli tam také vědci, kteří makerství používají pro vyvíjení přístrojů, hravě uvažují o technologiích, experimentují, a to jim pomáhá rozvíjet jejich profesionální výzkum. Dále tam byli modeláři nebo lidé věnující se tradičním řemeslům a práci se dřevem, sklem, papírem nebo i textilem. Nechyběli vývojáři hardwaru a softwaru, 3D tiskárny, radioamatéři, ale třeba i umělecké a designérské školy nebo lidi od divadla a mnoho dalších, kteří používají nové digitální postupy ve výrobě a prototypování. Slovo maker umožňuje všem těmto lidem se identifikovat s ostatními, sdílet a tvořit.

*Makerspaces se zaměřují na výrobu. Vyznačují se dokonalou výrobní infrastrukturou, která zahrnuje dostatek elektřiny, ventilaci a mnoho typických nástrojů pro jednotlivé obory (elektronika, robotika, zpracování dřeva, obrábění, svařování, práce s textiliemi, digitální výroba, prototypování aj.). Členové makerspaces se zajímají o tvorbu jako takovou a orientují se primárně na hmatatelný výsledek.

**Hackerspaces zahrnují i řemesla, ale na prvním místě se věnují především zdokonalování hardwaru a softwaru, elektronickým komponentům a programování. Často se v nich nacházejí coaworkingové prostory, které propojují a podporují členy hackerspaces, a jsou zde pořádány akce mnoha podob.

Na MF se vedle sebe potkali amatéři, profesionálové a firmy. Jak se stane, že se z volnočasových hrátek stane práce? Jak se potkává svět sdíleného makerství a svět komerční?
Měli jsme diskusní panel na téma jak se z bastlení dostanete k podnikání. Makeři mluvili o různých fázích projektu, od prototypu po výrobu. I když je makerství o open source přístupu a komunitách v otevřených dílnách, neznamená to, že projekty nemohou být komerční. Chtěli jsme ukázat, že inovace se nedějí nutně přes patenty, které jsou mnohdy vnímány jako záruka toho, že firma získá investice. Firmy jako Bastl Instruments, Prusa Research nebo začínající Big Clown jsou krásným příkladem, že lze podnikat i přes open source licence a že je to v mnoha ohledech lepší. Josef Průša montoval první 3D tiskárny v prvním českém hackerspacu Brmlab, ve kterém si to vyzkoušel, a pak se tomu rozhodl naplno věnovat. Napojil se na makerskou komunitu v zahraničí, kde svoje tiskárny pravidelně ukazuje a kde je dnes hvězdou. Vlastně díky jemu má české makerství dobrou reputaci v zahraničí, protože každý jeho tiskárny zná. Osobně obdivuji i lidi z Bastl Instruments z Brna, kteří vytvářejí tzv. synťáky na produkci elektronické hudby, které si původně bastlili na různých festivalech. Zde také začali prodávat svoje tzv. kity neboli kreativní sady a učili lidi, jak podobnou věc postavit a jak na ni hrát. Dnes je z toho úspěšný byznys a mají malou továrnu v Brně, která slouží také jako hackerspace, místo na zkoušení nových nápadů a ke vzdělávání. Navíc k tomu mají i klub, kde pak můžete předvést, co s těmito nástroji umíte. Jak Josef Průša, tak Bastl Instruments nebo Big Clowns, kteří se věnují internetu věcí, vlastně vrátili výrobu do měst. V Praze, Brně a Liberci jsou tak díky nim první továrny 21. století.

Jsou ale i ošklivé příběhy, kdy open source projekt někdo prodá firmě, která ho pak nechá patentovat. Většinou se tím i zhorší kvalita produktu, protože patentem se vývoj uzavře a není vůle k dalšímu zlepšování, ale jde naopak o to produkt rychle prodat a zlevnit pro širokou masu. Jde často jen o finanční spekulace a nejsem přesvědčená, že je to dobrá cesta pro inovace. Posedlost patenty a rychlým prodejem je přesně to, čím se různé inkubátory a startupy odlišují od komunity kolem otevřených dílen. Bastl Instruments a Průša začínali bez dotací a investorů, neprodali svoje firmy a nesnaží se rychle vydělat. Naopak kolem sebe vytvořili komunitu lidí, kteří se dále podílejí na vývoji a zkouší nové věci. Navíc ten open source přístup znamená i to, že něco dávají celé společnosti, čehož je Maker Faire také příkladem.

I když je to alternativa ke konzumu a ekonomickému mainstreamu, má to potenciál pro města a regiony, jak dokazuje třeba působení Bastl Instruments v Brně – zviditelnění místa, nové pracovní příležitosti a celkově vliv na rozvoj kultury a vzdělávání. Jak by měla města podobné aktivity podporovat?
Do Bastl Instruments hackerspacu se nyní stěhují i lidé ze zahraničí a dá se říct, že zviditelnili Brno pro kreativní komunitu kolem elektronické a experimentální hudby. Podobně také Prusa Research lab, kvůli kterému se na náš Maker Faire přihlásil i vývojář z Arizony, který by pro ně chtěl pracovat, a proto se sem přijel osobně podívat.

Zmíněné otevřené dílny jsou ideálním prostředím, kde lze začínat s podobnými open source projekty, protože jsou tam nástroje na prototypování, ale také komunita lidí, od kterých se lze učit a inspirovat. Doufám, že podobných dílen bude jen přibývat. Mohly by vznikat i ve veřejných knihovnách, jak je to běžné třeba v USA. Jsou to vlastně takové veřejné „knihovny“ nástrojů a materiálů, kde se může každý něčemu přiučit nebo začít projekt. V Praze takhle funguje například Prusa Lab, Futlab, Brmlab nebo The Cave. Města by měla otevřeným dílnám vycházet vstříc alespoň tím, že nabídnou zdarma prostory nebo budou dotovat kurzy, které tam probíhají, nebo alespoň zaplatí někoho z týmu, kdo se o prostor a stroje stará.

Sama se považujete za makerku a komunitu makerů dobře znáte. Jak si stojí makerství v Česku v porovnání se zahraničím? Po republice jsou spíše malé ostrůvky v podobě již zmiňovaných hackerspaců.
Jsme taková zvláštní země, měli jsme jeden z prvních hackerspaců Brmlab, který vznikl v Praze již v roce 2010. Pak nebylo dlouho nic. Až minulý rok se to z nějakého důvodu rozjelo a jen v Praze vzniklo několik dalších a úzce specializovaných hackerspaců. Kromě Prahy jsou i různé otevřené dílny v Písku, Ostravě a na dalších místech po republice. Nesmíme také zapomínat, že tu máme i skvělé kluby radioamatérů.

Licenčně MF funguje jako franšíza, že ano? Jak dlouho trvalo MF připravit?
Ano, formát vlastní společnost Make Media z USA. Jen v roce 2017 se uskutečnilo přes 200 velkých a nespočet malých Maker Fairů po celém světě. Licenci v ČR získalo sdružení Žádná věda, jehož jsem členkou, a které se specializuje na propojování vědy, techniky, umění a zábavy. Hlavním partnerem se stal zmíněný Prusa Research. Získat další partnery bylo hodně složité, nedařilo se nám vysvětlit, co je makerství, jaký má význam pro společnost a komu je akce určena. Nechápali, že nejsme žádný veletrh inovací, ale spíše nekomerční zábavní jarmark. Že se na jednom místě sejdou neziskovky, různá sdružení, ale i jednotlivci a firmy, a že akce je určena jak pro laickou, tak odbornou veřejnost. Doufám však, že se nám podařilo dokázat, že inovace a kreativní projekty nevznikají jenom v Silicon Valley, ale i zde, a že podobný jarmark má smysl. Kouzlo MF je totiž v tom, že sem mohou přijít důchodci, rodiče, děti, ale také experti, manažeři, vědci, řemeslníci, dělníci a další, které baví tvořit.

Vypsali jste otevřenou výzvu pro české makery. Přijali jste na akci všechny?
Původně jsme plánovali jen menší prostor ve středním sále pražského výstaviště, ale přihlásilo se nám hodně makerů a nechtěli jsme nikoho odmítnout. Proto jsme sháněli prostředky na pronájem pravého sálu výstaviště. Jsme rádi, že jsme získali nejen záštitu, ale i grant od Magistrátu hlavního města Prahy (MHMP), který cca z pětiny pokrýval náklady na tento pronájem. Později nás zaštítila i MČ Praha 7. MHMP nám vyšel vstříc hlavně proto, že je zaujala největší panoramatická fotografie Prahy, která vznikala ve spolupráci s firmou Fujitsu. Ta byla vystavena v pravém sále jako příklad toho, jak makerství funguje i v korporátním prostředí. Podobný bláznivý projekt je často způsob jak zjistit limity dnešních technologií a oslovit různé lidi a překvapit novým produktem.

Makeři vystavovali zdarma?
Individuální makeři a komunity kolem otevřených dílem vystavovali zdarma. Firmy a komerční subjekty platily dle svých možností a ty, které nás nakonec podpořily, jsou výjimečné tím, že makerskou kulturu mají jako základ vlastního úspěchu. Pochopily, že nám nejde o sponzorství akce, ale celého hnutí. Mým cílem pro další ročník je, aby se to nezvrhlo v komerční akci. Evropské Maker Fairy se často stávají oběťmi svého úspěchu, a jsou to pak velké komerční akce firem, které tam jen předvádějí svoje produkty. Výzvou je najít správný poměr komerčních a nekomerčních partnerů a uchovat živelnou a kreativní atmosféru.

Po letošním úspěchu lze očekávat, že se vám za rok v otevřené výzvě přihlásí ještě víc zájemců. Jak to budete řešit?
Maker Faire nemá být moc kurátorovaný. Má tam být hluk, bordel a náhodná setkání. Je to prostě jarmark, na kterém se ukazují jak projekty začátečnické, tak pokročilé, z různých oblastí a od lidí všech věkových kategorií. Proto to nechceme omezovat a možná to rozšíříme na další místa po Praze anebo do jiných měst. Další výzvou je víc zvýraznit individuální makery, kteří mezi mnoha organizacemi letos trochu zapadli.

Festival byl hodně zaměřený na děti, které si skoro na každém stánku mohly něco vyzkoušet. Měli jste i tematický diskusní blok o tom, jak bastlení rodičů s dětmi rozvíjí kreativitu. Naráželo se i na nedostatky klasického školství. Myslíte si, že je možné podporu kreativity dostat do školních programů? O to se aktivně snaží různé organizace z uměleckých a kreativních oborů.
Na toto téma jsem vedla řadu diskusí s programovým ředitelem Jirkou Zemánkem, protože nás problém klasického školství trápí a myslíme si, že otevřené dílny jsou dobrým místem, kde začít s touto změnou. Každý, kdo si může něco vytvořit spíše než koupit a naučí se zacházet s novými stroji a programy v přátelské komunitě, pochopí, proč je nutné se učit celý život. Ten hierarchizovaný a přebyrokratizovaný systém, kterému říkáme vzdělávání, slouží hlavně na generování statistik, srovnávacích tabulek a plánů. Teď zase někdo vymýšlí, že budou na základních školách znova dílny, a chtějí vytvářet centrální plány a investice do infrastruktury. Jsem přesvědčená, že spíše než do další infrastruktury, prostorů, nástrojů je třeba investovat do lidí. Když se učitelé dobře zaplatí, budou motivovaní a cestu k projektové výuce si najdou sami. Ze školy si nakonec stejně pamatujete jen výrazné osobnosti zapálených učitelů. Proč by nemohla třída nebo i škola vypadat jako dílny, kroužky a kluby, kterým žádný plán nediktuje, co mají dělat a kdy? V těch otevřených dílnách je to jasně vidět. Když jsou lidé nadšení a chtějí něco společně vyzkoušet a naučit se, peníze na stroje se vždy najdou. Učitel, hlavně na prvním stupni, je možná důležitější než rodič, a pokud lásku k poznávání, experimentování a učení dítě na prvním stupni nezažije, tak to žádné dílny ani počítačové učebny a ani další plány nezachrání. Je to pro mě vždy o lidech, nikoli o systému. Naše školství je prostě administrativní moloch, a proto mi dělají radost soukromé školy, které si zakládají rodiče a lidé, kteří ten statní systém ignorují. I když není dobré, že se tak posilují rozdíly mezi těmi, kteří si mohou dovolit podobný luxus, a těmi, co musí trpět ve státní škole. Nevidím ovšem jiný způsob a doufám, že rebelie rodičů, kteří zakládají různé svobodné školy, lesní školky atd. bude pokračovat a přinutí byrokratický moloch k reformě.


Text/ Kateřina Přidalová (Kreativní Česko)
Foto: Pavlina Schultz
Odkazy: http://prague.makerfaire.com/; https://www.facebook.com/MFPrague/

Další články /

Co je to Maker Movement a proč byste o něm měli vědět

V kamenných obchodech či na internetu si dnes koupíme cokoli bez ohledu na hranice či kontinenty. Dostupnost zboží je v ledasčem příjemná, nicméně se zvyšuje počet lidí, kteří touží po něčem originálním, lokálním či vyrobeném ve férových podmínkách. Nechtějí vlastnit unifikované věci, které lze zakoupit stejně tak v Americe jako v Evropě.

Sociální reaktor

Trh v dnešní době prochází díky technologickému pokroku velkými změnami. Komplexní výrobní procesy a obsáhlé know-how jsou skrze 3D tisk a internet na dosah ruky a hlavním atributem cenotvorby se tak pomalu stává nápaditost. „Entrepreneurship“ je nejmocnějším zaříkadlem západního světa a trend start-upů přetvořil byznys na volnočasovou zábavu středoškoláků.

Nejhorší cesta je něco navrhnout a pak se ptát, z čeho to vyrobím

MatériO je inspirativní vzdělávací platforma, kde se dozvíte leccos o světě materiálů a nových technologiích.Soustřeďuje vzorky materiálů a poskytuje know-how profesionálům z kreativních oborů. Od architektury přes design, výtvarné umění, scénografii až k řemeslné výrobě. Povídaly jsme si s koordinátorkou knihovny Pavlínou Šebestovou.