Poslední díl seriálu Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů je trochu netradiční. S novinářem, režisérem, moderátorem a dokumentaristou Jankem Rubešem jsme si povídali v tichých dobách doznívající karantény uprostřed opuštěné Malé Strany o masovém turismu, vizuálním smogu, prvních reklamách, dřevních časech českých virálních internetových videí nebo spolupráci s CzechTourismem, při které se potkal s naším fotografem Jiřím Dužárem. Společné mají minimálně jedno – snahu odhalit možnosti udržitelného a autentického turismu.

Dneska už si na to málokdo vzpomene, ale videa jsi začínal natáčet v roce 2006 pod hlavičkou Noisebrothers. Vaše první video byla reklama na Nokii. Věnoval ses reklamě i později?

Jasně. Vlastně docela dlouho jsem se věnoval jenom reklamě. Spolupracovali jsme se všemi možnými značkami, co tě jenom napadnou. Ali Tehranian, který vymyslel Noisebrothers, tehdy pracoval v reklamní agentuře. Byl to pro nás přirozený základ.

Kdy nastala změna a rozhodl ses točit něco jiného než reklamy?

Když jsem se nechal zaměstnat na Streamu. Najednou nám za práci platil někdo jiný. Nicméně pořád jsme dělali komerční projekty. Společnosti tehdy začaly objevovat kouzlo videa, takže jsme točili jednu reklamu za druhou. Značek bylo opravdu plno. Některé byly skvělé, jiné hrozné. Dělal jsem třeba taky předvolební kampaň Zeleným, tuším, že dokonce zadarmo. V té kampani se objevil Čeněk z ViralBrothers nebo Kazma. Když se na to podíváš dneska, řekneš si, kolik by si tihle dva pánové asi řekli za účinkování v politické reklamě. Já jim tehdy ale jen zavolal a nadšeně řekl, že mi volal Ondřej Liška, abych natočil nějaké spoty pro Zelené. A bylo hotovo.

Je to vlastně takový pravěk internetových videí.

No je. Jenom si to představ, nebyl Facebook. Videa jsme si posílali e-mailem nebo přes ICQ.

Co bylo vůbec první video, které jsi natočil?

Jako dítě jsem natočil nějaká videa o Praze, zkoušel jsem si hrát s animací. První, co jsem natočil a zveřejnil na internetu, byla asi nějaká videa s Noisebrothers.

Pamatuješ, jaká jsi měl tehdy očekávání?

Jasně, poslal jsem to všem kámošům na ICQ. Každému jsem psal, ať to pošle dál, že tohle je super video. Šel jsem na diskusi na Libimseti.cz a napsal jsem tam, jak je tohle video super. Snažil jsem se ho prostě dostat do světa. Když mělo tisíc zhlédnutí, tak jsem si říkal, jak je to neuvěřitelné. Dokonce jsem v jednom rozhovoru řekl, že až moje video uvidí milion lidí, skončím. To jsem totiž považoval za vrchol.

Ale to jsi stihl ještě za dob Noisebrothers…

No jo. Měl jsem pocit, že pak už budu chodit jenom po červeném koberci. Milion zhlédnutí. Tehdy se mi to zdálo nepředstavitelné. Jako když si říkáš: Až vydělám první milion, tak už nebudu muset pracovat. Jenže tím to teprve začíná. V tom osudovém videu jsem byl poměrně upozaděn. Hvězda byl Michal Kavalčík, který jakožto Ruda z Ostravy parodoval Glena Hansarda, a Jindra Malík zase Markétu Irglovou. Byl z toho obrovský hit.

Už jsi to nakousl ‒ jsi už čtrnáct let zaměstnaný na Seznamu, respektive dříve Streamu. Zdá se mi to docela pozoruhodné. Většina lidí, kteří se jakkoli pohybují v onlinovém kreativním světě, si ráda udržuje svou svobodu, zůstává na volné noze, využívá komerční spolupráce. Co je tedy největší výhoda a nevýhoda toho být „zaměstnaný“?

Myslím, že je to obrovský bonus. Nikdy jsem nedostal zadání, abych natočil něco, co uvidí miliony lidí, nebo něco, co vydělá více peněz. Točím, co chci a co mi dává smysl. Řídím se jednoduše tím, že když to bude bavit mě, bude to bavit taky další lidi. Neříkám, že tuhle automatickou důvěru jsem měl na Seznamu od prvního dne, ale cítím ji velmi silně. Nikdo nás netlačí do výběru témat. Vezmi si třeba Honest Guide, pořad, ve kterém vysloveně doporučujeme konkrétní místa, kam jít, nebo čemu se raději vyhnout. Je strašně důležité, abychom se nemuseli nijak řídit tím, že si nás někdo zaplatí nebo ne. Tvoříme tak naprosto svobodně a volně. Samostatnou kapitolou je pak právní ochrana od Seznamu jakožto velké firmy, která je naprosto famózní. Když denně natáčíš videa, která někoho naštvou, je dobré mít za zády silné právní oddělení.

Najdeš nějakou černou ovci mezi těmi všemi pořady, na kterých ses podílel? Udělal bys dnes něco jinak?

Rozhodně. Život v luxusu ‒ to byl výborný pořad, během kterého jsme chodili po drahých restauracích a autosalonech a žasli nad tím, z jaké kůže jsou vyrobené sedačky ve Ferrari. Nedávno jsme si s Honzíkem (Honza Mikulka, mimo jiné režisér pořadu Honest Guide, pozn. red.) říkali, že teď děláme vlastně pravý opak. Kdysi jsme točili v restauraci U Zlaté studně, jak si dáváme kanadského humra za 1600 korun, a popíjeli jsme víno za 40 000, a teď radíme lidem, aby šli na jídlo do školní jídelny. Absurdní mimochodem je, že zrovna tehdy ta místa za videa neplatila.

Máš za sebou tisíce videí, ale vypadá to, že rád a opakovaně spolupracuješ s několika málo lidmi. Natáčel jsi s Markusem Krugem, Jindrou Malíkem, Adamem Gebrianem a v poslední době právě nejvíce s Honzou Mikulkou. Jak důležité je pro tebe mít na place toho pravého partnera?

Je to pro mě naprosto zásadní. Bez nich by to vůbec nešlo. Každý navíc přinesl něco jiného. Markus byl neskutečně vizuálně založený člověk a nikdo jiný by se mnou snad ani nešel do takových situací. To samé Honzík. Jediné dvě epizody pořadu Honest Guide Honza nenatáčel a musím říct, že mi hrozně chyběl. Když jsme u toho, jednu z nich natáčel právě Jirka.

Čtenáři Kreativního Česka znají Jirku Dužára  jako fotografa našeho seriálu Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů, tak to pojďme trochu vysvětlit. Jak jste se vlastně vy dva poznali?

Jiří: Myslím, že to bylo někdy kolem roku 2017. Janek napsal na svém Twitteru, jak se mu líbila tehdejší kampaň Švédska „Zavolej svému Švédovi“ a že na něco takového by ti chytráci z CzechTourismu nikdy nepřišli. Tou dobou jsem pracoval v americké pobočce CzechTourismu a docela se mě to dotklo. Takže jsem se mu ozval, že si rád popovídám a třeba můžeme vymyslet něco společně. Byla to taková nepatrná call to action. Později jsme si zavolali. Janek letěl asi za měsíc nato do New Yorku a potřeboval někde přespat. Vzal jsem ho na hodinovou procházku dvoumetrovým newyorským sněhem a na pivo. Začali jsme si povídat o všem možném. No a pak přijel do New Yorku ještě několikrát a vždycky to bylo hrozně fajn.

Janek: Myslím, že Jirka mě přivedl na vůbec první spolupráci s CzechTourismem. Moje kritika byla tehdy ale zdravá a založená na nějakých mých předcházejících negativních zkušenostech. Nicméně díky téhle spolupráci jsem trochu přehodnotil své mínění a došlo mi, že jsou tam i skvělí lidi. Vznikla minimálně dvě videa. Jedno z nich zvalo třeba na vánoční trhy v Brně, na které, na rozdíl od těch pražských, nedám dopustit.

Jiří: Myslím, že to byla doba, kdy jsme se učili výrazněji pracovat s obsahem a začalo nám docházet, že v turismu nejde jen o to hezké pozlátko. Turista více ocení, když jsou věci upřímně pojmenovány, než vymyšlených top pět míst, na kterých potká stejně jen další turisty. V CzechTourismu jsme tehdy trochu změnili směr a začali na sociálních sítích sdílet i videa, která obsahovala negativní informace třeba o tom, čemu se v Praze vyhnout, na co si dát pozor. V minulosti tomu bylo obecně jinak, nejen u nás. Turismus byl o tom, vyhnout se čemukoli negativnímu. Raději neříkat nic, tvářit se, že tyhle věci neexistují, nehlásit se k nim.

Janek: Tohle mě ale štve. Je to špatně, strašně špatně a na všech úrovních. Realitu neskryješ tím, že od ní odvrátíš zrak a budeš se tvářit, že neexistuje. Nechápu, proč bys turisty na letišti měl hnát do taxíků za několik stovek, když můžou přijet autobusem a metrem za pár korun.

Oba se turismu věnujete dlouhodobě. Jak s turisty komunikovat a co jim nabízet?

Janek: Záleží na tom, o které turisty jde. Zrovna teď jsme samozřejmě ve strašně specifické situaci. Všichni čeští turisti už v Praze jsou. Vznikla kampaň V Praze jako doma, která láká turisty do Prahy, jenže oni už sem dorazili. Možná bychom měli spíše než za marketingovou kampaň utrácet peníze za to, jak jim pobyt tady zvelebit. Třeba i věcmi, které doslova nic nestojí. Napadá mě třeba opatření, že by na Praze 1 mohly být modré parkovací zóny o víkendu zdarma. Něco jiného je cenová politika. Prague City Tourism třeba nedávno zdražil vstup na Staroměstskou radnici ze 120 korun na 250 korun, aby se jinými slovy vyhnul domácím turistům, a teď utrácí pro změnu další peníze za to, aby je sem nahnal. Jednou jsem si dal dokonce tu práci, že jsem srovnával ceny stejně vysokých věží v Evropě, a Staroměstská je zdaleka nejdražší, jen tak mimochodem.

Jiří: Neřekl bych, že tady jsou všichni čeští turisti. Otázkou ale je, jestli kampaň V Praze jako doma něco skutečně změní. Premisa je taková, že turisti dostanou body za to, že se ubytují v hotelu na jednu noc. Jenže jaký má český turista rozpočet na jednu noc? Otázkou tedy je, pro koho bude něco takového výhodného. Viděl bych to ale jinak. Mám pocit, že bychom si teď spíše měli klást otázku, zdali není čas na restart turismu. Jak se budeme chovat, až se hranice znovu otevřou? Uděláme něco jinak? Rád bych byl pozitivní, ale trochu se bojím, že po téhle krizi spíše všichni v turismu rádi přivítají kohokoli a v jakémkoli množství.

Janek: Taky si řekněme upřímně, jak vypadá český turista v Praze. V jedné ruce kelímek ze Starbucks, v druhé trdelník. Na druhou stranu, já když jedu na moravskou vesnici, tak si tam dám na přivítanou domácí slivovici, protože ji v Praze nemám. Možná je to přirozené. Tenhle stereotyp je zlý, ale částečně funguje.

Jak to ale dělat jinak?

Janek: Něco se musí změnit. Za pět let to bude hrozný průser. Musíme to dělat jinak.

Napadají vás nějaké příklady udržitelného turismu?

Janek: Ale jo: Pardubice, Brno, Liberec. Tam určitě nemají problém s masovým turismem. Co třeba Las Vegas nebo Disneyland, místa, která jsou vytvořena jenom pro turisty? V Las Vegas nikdo nebydlí, alespoň ne v turistickém centru. Tohle jsou místa, která jsou umělými kulisami sebe sama, ale nikomu nevadí, když děláš bordel. Kde nikdo nežije, tam nikoho neobtěžuješ.

Jiří: Já to vezmu trochu vážně. Napadá mě třeba ostrov Sky u Skotska. Mají kampaň postavenou na tom, že na ostrov můžeš přijet, pouze pokud si zaplatíš alespoň jednu noc. Dubrovník třeba omezil množství turistů na stanovený počet a zároveň tam nemohou parkovat obrovské výletní lodě. Pak mám ještě jeden antipříklad z Prahy. Mrzí mě třeba, že je město plné vizuálního smogu. Zrovna teď vznikl Manuál pro kultivovanou Prahu. Kristýna Drápalová udělala obrovský kus práce. Teď ještě záleží na tom, kdo a jak se tím bude řídit a do jaké míry to vůbec je možné. Základ může být ale přitom naprosto triviální. Stačí vymalovat jednotnou malbou, sundat zářící neony, odstranit nejhorší turistické pasti a reklamy.

Nebo se zbavit špatně postavených předzahrádek a thajských masáží…

Janek: Ty thajské masáže jsou hrozně specifický případ, jde o jednoho člověka, pro kterého jsou soudní pře takový sport. Je to ale dobrý příklad, který dokazuje, že se magistrát jakožto instituce, která operuje s rozpočtem 50 miliard, nedokáže zbavit jednoho pitomce. Umělec Epos 257 postavil před patnácti lety na Palackého náměstí ohrádku ze zábran a čekal měsíc, než si jí někdo z města všimnul. Jsme připraveni na všechno – víme, co dělat, když začne hořet metro uprostřed tunelu nebo barák, máme sanitky, hasiče, nouzový krizový štáb, protipovodňové bariéry, ale jeden frajer a jeho právník postaví červený stan doprostřed Královské cesty a všichni krčí rameny, co s tím mají dělat. Manuál pro kultivovanou Prahu jsou doporučení, ale ne zákon. Ty zahrádky jsou předprodejní místo, paní, co tam sedí, prodává ta šílená křesla a tak dále. Všechno se dá systémově obejít. Kdyby byl primátor co k čemu, vezme svoji kartu a koupí ta křesla za 40 000 korun. Jednoduché, nesystémové, ale funkční řešení. Tak si říkám, jestli by město nemělo mít nějaký černý fond na tyhle výdaje, jak se zbavit vizuálního smogu.

Jiří: Co se týče toho manuálu, tak mám jen trochu strach, že dobré podniky už jej respektují, ale ty, které nebudou chtít, prostě nemusí. Jednoduše to asi může fungovat v těch prostorách, které patří přímo magistrátu, ovšem těch zase není tolik. Druhá věc je, že tyhle turistické pasti nepočítají s návratem zákazníka. Turista přijede a odjede.

Napadají vás další věci, od kterých by bylo potřeba Prahu očistit?

Janek: Největší zlo v centru Prahy jsou podle mého Hop on ‒ Hop off autobusy a koloběžky. Ani jedna z těch věcí samozřejmě není podvod, ale je to pouhá zbytečnost.

Jiří: Vymýtit nic nemůžeš, máme zase nějakou svobodu podnikání. Nedělají činnost, která by byla ilegální. Jiná věc je, že třeba společnost Lime nabízející koloběžky se nikoho neptala, jestli lidé, kteří město navštěvují, o koloběžkový systém mají zájem. Prostě se jich tu ze dne na den objevily tisíce. Taková kola mají mnohem větší smysl jako alternativní mobilita, která dejme tomu navíc přispívá k lidskému zdraví. Koloběžka je absurdně ergonomicky nedomyšlená, nebezpečná a vlastně naprosto nekompatibilní s městem jako takovým. Obecně je samozřejmě pár příkladů, které bychom mohli implementovat. V Německu třeba na Airbnb můžeš pronajímat jen byt, v jehož další části prokazatelně bydlíš.

Neuvažovali jste někdy, že byste chtěli být zaměstnanci města?

Janek: Jsem stálým hostem Komise Rady hl. m. Prahy pro rozvoj cestovního ruchu. To mi myslím stačí.

Jiří: Já se teď podílím třeba na změně strategie turismu pro Český Krumlov.

Napadá mě, jak se vlastně sami chováte jako turisté v cizím městě? Kam se hned vydáte a čemu se naopak obloukem vyhnete?

Jiří: Já jsem to zažil zrovna nedávno, když jsem strávil deset týdnů na Filipínách, v Thajsku a ve Vietnamu. Byla místa, kde jsem byl vysloveně nešťastný a říkal jsem si: Ok, tak takhle se cítí turista, když přijede do Prahy. Modelově třeba Ho Či Minovo Město, které je jedna velká turistická past. Celou dobu jsem jenom hledal, jak z toho chaosu vypadnout. Další věc je hipsterizace jihovýchodní Asie, což mě nikdy nepřestane fascinovat. Tady mi nevadí sedět na europaletách a dát si flat white do zavařovačky, na dovolené 5000 kilometrů daleko v tropickém pralese to ale opravdu nepotřebuju. Abych to zkrátil – nejlepší chvíle jako turista prožívám, když se mi podaří utéct od ostatních turistů.

Janek: Já třeba už nejezdím do západní Evropy. Směřuju zásadně na Východ a autem. Kochám se přírodou, koukám, jak paní za chatkou pálí odpadky. Masový turismus je fakt rakovina. Někdy mám pocit, že Praha je pět minut před smrtí. Je pak vtipné vidět, jak tohle někde teprve začíná, znát to je třeba v Lisabonu. Hodně se na tom podepsal taky Instagram. Lidi cestují na druhý konec světa kvůli jedinému snímku. A konkrétně mám takovou osobní poučku, že se vyhýbám místům, kde jsou bankomaty Euronetu. Tam mě nečeká nic dobrého, je to jasná známka turistického pekla. Jednou jsem si dělal legraci – prostě kokain a prostitutku si na kartu nekoupíš, takže bankomat musíš mít nachystaný na správném místě.

Kdyby se na tebe, Janku, obrátil někdo s tím, že začíná natáčet videa, co bys mu poradil? Na co si má dát pozor? Co musí umět?

Janek: Musí vyprávět příběh. Řeknu to na příkladu. Pokud cítíš nějaký problém v Chomutově, asi bych chtěl v první rovině slyšet celý příběh – co tě trápí, proč tě to pálí, kolik lidí to zajímá, jestli náhodou nejsi jediný člověk, kterému to vadí. Točte o tom, co vás pálí, co vám nesnesitelně vadí nebo o tom, co vás naopak nesmírně baví. Všechno mezi tím je nuda. Rozhodně bych ale neuvažoval jako mladé holky a kluci, kteří prostě jen chtějí točit, koukají na to, co dělají ostatní, ale chybí jim příběh.

Jiří: A pak tu máme takový problém jménem influenceři. Spousta lidí začne fotit, protože je to baví. Postupně se ale dostanou do zcela jiné pozice. Fotí prostě to, co fotit musí. Dávno nedělají to, co je baví, ale to, co je potřeba, to, co od nich čekají jejich followeři a klienti.

Janek: Ptal jsem se slavného youtubera Jirky Krále, který jezdí po školách a přednáší pro mladé lidi, na to, co těm děckám říká. A on prý, že na YouTube najdou všechno – pokud tě zajímá, jak se naučit vyřezávat ze dřeva, najdeš to na YouTube, pokud se chceš naučit vařit, postavit stan nebo přežít v přírodě, tak taky. YouTube je jako nekonečná knihovna a neomezený zdroj informací.

Co máš na svojí práci nejraději?

Janek: Že můžu chodit pěšky po Praze. Někdy to závidím sám sobě. Nachodím tak dvanáct kilometrů za den.

Umíš si představit, že budeš pořád natáčet videa, až ti bude třeba padesát?

Janek: Ale jo. Když vidím Eugena Kuklu, tak si říkám: Jasně, tohle jsem já. Budu chodit Prahou, až se bude stavět metro D, a natáčet pravnuka primátora Hřiba, jak přestřihává pásku s vnučkou paní Krnáčové. Těším se na to.

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury. Více o vznikající Strategii rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů ČR najdete na webu strategiekkp.mkcr.cz.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Odkazy: Manuál pro kultivovanou Prahu, Honest Guide

Další díly seriálu/