Literární dokumentaristka a nakladatelka Bára Baronová stihla před nouzovým stavem vydat ve svém malém artovém nakladatelství wo-men dokumentární knihu Ženy o ženách, záhy nominovanou na Nejkrásnější českou knihu. Fokus debat, do kterých byla literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová v následujících měsících zvána, se ale místo turné ke knize stočil k osudu malých nakladatelství v Česku. Koronakrize zviditelnila problémy české literární scény, na které se Baronová snaží z pozice malých nakladatelství už déle upozorňovat.

Před koronakrizí jste vydala knihu Ženy o ženách, za kterou jste mj. získala cenu rektora UTB. Svou prací se dlouhodobě snažíte posílit postavení žen ve společnosti. Máte pocit, že se to v českém kontextu daří?

Ano, daří, i když by mohlo více. Témat týkajících se žen, potřebných k nastolení, je mnoho, já si schválně vybrala postavení žen ve veřejném prostoru. Je nutné upozorňovat na to, že ženy dosud nejsou dostatečně, tedy rovnoměrně s muži, zastoupeny v diskusních panelech, v debatách ve veřejnoprávních médiích ani v rozhodovacích komisích ‒ třeba při udílení některých literárních cen. 

Ono se to propisuje i do jazyka. Jak to máte stanovené vy? Jste ve vlastní práci s textem důsledná v užívání ženského a mužského rodu, nebo převažující generické maskulinum není to nejpalčivější, co řešíte? 

Nedávno jsem dělala rozhovor s jednou Holanďankou žijící ve Švýcarsku, která říkala, že se v určitých zemích a kruzích od zdůrazňování rodů již upouští a posazuje se myšlenka vnímat slovo „doktor“ jako zahrnující rod ženský i mužský. V Česku tak daleko myslím ještě nejsme, musíme si projít nejprve cestu genderového zrovnoprávnění, v čemž právě jazyk může dobře pomoci. Když jsme Ženy o ženách editovali, dávala jsem si na používání ženského rodu pozor, ale důraz jsem kladla spíš na metodologii. Na základě mého výzkumného pobytu na University of New South Wales v Austrálii jsem se totiž dostala k odborné literatuře zabývající se feministickými výzkumnými metodologiemi, a ty jsem se, jako nejen genderově korektní, snažila na rozhovory aplikovat.

V čem to spočívalo?

Například jsem se snažila o nehierarchické vedení rozhovorů ‒ to znamená respondentky nevytěžovat, ale vést výzkum spíše formou vzájemného sdílení poznatků a informací. Také samu sebe situovat do výzkumu, aby ten, kdo pak rozhovory čte, věděl, s jakou perspektivou jsem do diskuse vstupovala, proč a jaký vliv to má na následnou interpretaci poznatků.

Svou předchozí publikaci Slečny jste věnovala tématu neprovdaných žen v Československu a Česku. Lze říci, že je to téma specifické pro český kontext?

Od roku 2008, kdy jsem na knize začala pracovat, se vnímání statusu neprovdaných žen v Česku poměrně dost proměnilo. Ekonomická situace v zemi se stabilizovala, což mělo vliv právě i na proměnu podob partnerství. U dalších projektů, na kterých s Ditou Pepe pracujeme, si teď u mladších generací všímáme třeba trendu polyamorních vztahů nebo potlačování genderové identity, což jsme dřív jako nějaká příznačná témata neviděly, teď ano.

Jak jste se k tématu Slečen dostala?

Vždycky si vybírám témata, která se mě osobně dotýkají, takže když jsem dělala projekt o neprovdaných ženách, bylo to proto, že jsem byla jako tehdy skoro třicetiletá bezdětná single žena atakována neustálými dotazy, proč ještě nejsem vdaná a nemám děti. Můj status totiž nesplňoval představy okolí o tom, jak by to měla žena v životě mít. Byť jsem si myslela, že je knížka Slečny dost specifická, překvapilo mne, jaký je o ni pořád zájem. Pořád se mě někdo ptá, jestli nebudu dělat dotisk, protože je knížka už několik let vyprodaná.

Když jsme se spolu bavily před karanténou, nebyl dotisk v plánu, odmítala jste i vydání formou e-knihy.  Během nouzového stavu jste na sociálních sítích uvedla: „Odkládám svůj konzervativismus a vypouštím pár let vyprodané Slečny do světa jako e-knihu. Pro zachování její artové podoby jsme se s Milanem Nedvědem rozhodli převést ji pouze do formátu PDF, aby vypadala úplně stejně jako Slečny tištěné. Cenu jsem stanovila tak, aby si e-knihu mohl dovolit pořídit opravdu každý (za těch 21 % DPH na e-knihy nemůžeme) a nesvádělo to nikoho k nelegálnímu šíření ❤️ Je to trochu punk. Ale věřím, že dneska udělám dost (nejen) slečen šťastných.“ Co váš postoj změnilo? Vidíte po zkušenostech z karantény v e-knihách větší budoucnost?

Knížky pořád nedotiskávám, ale kvůli pandemii vznikly Slečny výjimečně jako e-kniha, čemuž jsem se dlouho bránila. Někteří velcí distributoři totiž v březnu zablokovali knižní cash flow, odmítli nakladatelům a dalším svým partnerům vyplatit peníze za prodané knihy (dokonce ještě za rok 2019!) a já hledala rychlé řešení, jak se postarat o běžící projekty, autorky i své další externí spolupracovnice a spolupracovníky, se kterými chystáme pro letošní rok tři knížky. Polkla jsem všechna „nikdy“ a našla řešení, jak získat alespoň nějaké finanční prostředky na účet, abych mohla pokračovat v nakladatelské práci. Primární pro mě bylo nepoškodit e-knihou původní knižní grafiku ani nádherné Ditiny fotografie. Nakonec ta e-kniha ani tolik nebolela, ale doufám, že u dalších knížek už zůstanu zase jenom „offline“.

V čase koronakrize jste jakožto zástupkyně nezávislých nakladatelství připravovala společně s týmem z IDU mapování dopadů koronakrize na literaturu. Jaké problémy oboru podle vás koronakrize odhalila?

Ani nevím, kde začít! Koronakrize mimo jiné ukázala, jak nerovný vztah panuje mezi partnery v knižním provozu, zejména na ose distributor ‒ nakladatel ‒ knihkupec, kdy jsou stovky subjektů za neférových podmínek v područí jiných. Krize také otevřela téma nedůstojných odměn pro tvůrce, překladatele nebo editory, které jsou často důsledkem tlaku na nesmyslně nízkou cenu knih v Česku. Poukázala na mezery v grantových schématech, které by přitom byly velmi lehce odbouratelné, kdyby existovala vůle. Odhalila, že některé tradiční profesní organizace kopou víc za jiný tým než ten svůj. Také vyjevila, jaká propast leží mezi nezávislými versus komerčními subjekty ‒ navzdory některým společným „lobbistickým“ zájmům se mi tyto dva světy najednou zdají natolik jiné, že přestávám věřit v jednu společnou profesní, oborovou platformu. Krize taky ukázala, co se stane, pokud necháme velké hráče na trhu skoupit nebo zcela zlikvidovat malé nezávislé subjekty, ať už nakladatelství, nebo knihkupectví ‒ přijdeme tím o knižní rozmanitost, bibliodiverzitu, a prioritou se stane vydávání triviálních, komerčních, dobře prodejných publikací, které sice nikoho neurazí, ale ani dvakrát nenadchnou a nepřekvapí. A ukazuje se také, jak těžké je proniknout s některými nezávislými projekty do médií ‒ ta čím dál více zabírají právě ony masové populární projekty, a nezávislé kultuře tak chybí prostor, kde být vidět. Ráda bych také ale řekla pár pozitivních věcí, které krize přinesla. My, malí nakladatelé, jsme se více semkli, přimkla se k nám i nezávislá knihkupectví, různé literární asociace a společně přemýšlíme, jak podmínky pro nás všechny do budoucna zlepšit. Nemyslíme každý sám na sebe, ale máme vůli pokusit se o společné systémovější kroky. V narychlo vypsaném květnovém grantu MK ČR (navzdory řadě stížností) se například podařilo zohlednit větší žánrovou pestrost, z čehož mám velkou radost a vnímám to jako první reálný posun literatury do 21. století. Vnímám také ambice ministra kultury začít se více věnovat živé kultuře. Snad dojde od slov i ke konkrétnějším činům, jsem ráda už jen za tu dobrou vůli s živou kulturou v Česku něco dělat. A v neposlední řadě se ukázalo, že pokud člověk nedělá knihy jenom pro peníze, ale protože v tom vidí smysl, zvládne i krizi ‒ koneckonců, my, malí hráči, jsme na ni tak trochu zvyklí pořád. A nesmím zapomenout na naše čtenáře, ti nás během krize podrželi opravdu hodně.

Zmínila jste slovo bibliodiverzita.  Co to přesně znamená?

Bibliodiverzita znamená udržování co nejpestřejší knižní nabídky. Knížku s tímto názvem vydala australská nakladatelka a spisovatelka Susan Hawthorne a já na ni náhodou narazila během svého již zmíněného výzkumného pobytu v Sydney. Se Susan jsem se spřátelila a v roce 2018 vydala Bibliodiverzitu v Česku. Díky myšlence bibliodiverzity jsem si začala uvědomovat spoustu důležitých věcí ‒ třeba to, že když má člověk nezávislé nakladatelství, disponuje mocí pomáhat prosazovat tišší, umlčované, znevýhodněné nebo neprůbojné hlasy ve společnosti. Přesně ty, které komerční sféru pro svůj nekomerční potenciál nezajímají, ale společnost je potřebuje slyšet, aby poznala i jiný, nemainstreamový, neprivilegovaný pohled na svět. Ve svém nakladatelství teď primárně vydávám ženy-autorky, protože jejich perspektivu vnímám v českém prostředí nastolenou stále ještě nedostatečně. 

Souvisí bibliodiverzita i s omezením masové produkce?

Rozhodně. Vytvořila jsem si k tomu i vlastní strategii: když už do přípravy našich knih investujeme tři čtyři roky energie a času, chci, aby i hezky vypadaly, protože si je díky tomu lidi nechají na celý život a nevyhodí je do popelnice ‒ knížky se sběratelskou hodnotou si budou předávat z generace na generaci.

Nedávno jsem se sama zbavovala spousty mainstreamových knížek doslova „na jedno použití“. Chtěla jsem je prodat, ale když vycházejí v desetitisícových nákladech, nikdo je už z druhé ruky ani nechce. Ještě že máme knihobudky! Uvědomila jsem si, že jako nakladatelka ani autorka nechci produkovat rychloobrátkové spotřební zboží, ale chci dělat knihy lidem „na celý život“. I proto ta péče knihám věnovaná. Zodpovědnost, o které Bibliodiverzita hovoří, však nesouvisí jenom se zodpovědností v otázce kvality, ale i produkovaného množství. Nepotřebuji chrlit tuny potištěného papíru, spíš solitérní kusy, které mají větší šanci na život. Menší náklad totiž znamená i to, že když se kniha vyprodá a později se jí někdo bude chtít zbavit, antikvariát jí dá šanci na druhý život. 

V roce 2018 jste byla podpořena v mobilitním programu IDU Go and See. Za čím jste jela právě do New Yorku?

Sledovala jsem aktivity newyorské organizace Printed Matter, stojící za největším artbookovým festivalem na světě. Na Art Book Fair (NY ABF) jsem vyrazila mimo jiné proto, že mě zajímalo porovnání scény artových knížek a nezávislých nakladatelů „tam venku“ s tím, co znám u nás v Česku. V New Yorku jsem viděla, jak je naše domácí knižní produkce při porovnání se zahraničím kreativně silná a konkurenceschopná. Přemýšlela jsem, jak by se mohli nezávislí čeští nakladatelé a tvůrci uplatnit právě na takových zásadních zahraničních akcích. Přetrvává ve mně totiž pocit, že o nezávislé tvůrce se směrem ven v Česku zatím nikdo příliš nezajímá, pokud nemají zrovna to štěstí být zahrnuti do oficiální české prezentace, přestože tu velký potenciál máme. Bez podpory státu není možné někam pravidelně vyjíždět, nezávislý tvůrce si nemůže úplně dovolit platit agenty, letenky, PR. Tak mě zajímalo, jak to mají jiní nezávislí tvůrci z různých koutů světa, kteří se právě na NY ABF scházejí. 

A ještě jak jsem mluvila o té konkurenceschopnosti, myslím si to proto, že jsem si všimla, jak velká část nezávislé zahraniční produkce a jak často jede podle jednoho stejného mustru ‒ v roce 2018 třeba frčely xeroxy. V Česku vídávám kolikrát rozmanitější projekty, byť i ty svou povahou undergroundovější, například produkci nakladatelství Bylo nebylo nebo Uutěrek, třeba na festivalech malých nakladatelů, jako jsou Knihex, Tabook, Litr nebo PhaseBook. Na Česku se mi líbí dostupnost ‒ v mnoha ohledech, nejen těch finančních ‒ třeba i v možnosti spolupracovat napřímo s tuzemskými tiskárnami a s malými knihařskými dílnami. Produkce knih se u nás odehrává na osobní bázi. 

V době konání NY ABF jsem narazila náhodou ještě na paralelní nezávislý knižní festival v Brooklynu, kde mě šokovalo zjištění, že i tamější malí nakladatelé musí tisknout v Číně! Přitom podnikají řadu totožných kroků jako my v Česku ‒ žádají o lokální granty, realizují crowdfundingové kampaně, chtějí dělat knihy v menších nákladech, ale pak musí tisknout v Číně. A tam nastává problém, protože v Číně vám nevytisknou pět set knih, ale pět tisíc, a než k vám dojede loď s nákladem, pěkně se načekáte. Když se náklad neprodá, je to samozřejmě pro malé nakladatele likvidační, nebo alespoň demotivující a frustrující.

Jinak na NY ABF jsem zjistila ještě spoustu dalších zajímavých věcí, třeba to, že v zahraničí už běžně existují alternativní distribuce, které se specializují třeba jenom na artové, nemainstreamové knihy a podobně.

Všechny tyhle věci ale člověk z Česka nevidí, musí za nimi vyrážet do ciziny. Další možností by byla podpora ve smyslu zvaní zástupců alternativnějších produkcí ze zahraničí sem k nám, ale zase ‒ bez systémovější podpory to není jen tak.

Přivezla jste si impuls něco změnit přímo ve vaší práci? 

Dlouho jsem si myslela, že když se knížky vydávají v angličtině, mají větší šanci na úspěch. Teď už vím, že není důležité být viděn po celém světě, protože každá kultura má svoje specifika, zájmy, potřeby, vkus a není nutné za každou cenu někde kulturně zaclánět a tím znemožnovat růst tomu lokálnímu. Vracím se tou myšlenkou i k bibliodiverzitě ‒ s cílem zaujmout co nejširší skupinu novým globálním trendem (byť v alternativní kultuře) vzniká určitá formální manýra ústící do toho, že pak člověk najde na Art Book Fair stovky stanů s xeroxovými ziny, jejichž stejností je však brzy vyčerpán. Já mám ráda spíš ty úkroky stranou.

Když jsme dělali knížku Ženy o ženách, díky newyorskému procitnutí - týkajícímu se formální stránky knih ‒ jsem se u nich víc zaměřila na jejich funkčnost. U publikace Ženy o ženách jsem věděla, že bude rozsáhlá, taky má nakonec 994 stran, a proto jsme se ve spolupráci s majitelem tiskárny Robertem Helbichem a grafičkou Adélou Svobodovou rozhodli využít pro knihu nejen kvalitní tenký papír, ale použít u šité vazby i plátno. Knížka je teď lehká, zároveň se dobře otevírá, a tudíž i čte. Těší mě, že design knihy následoval potřebu její absolutní funkčnosti.

Naučili jsme se už podporovat lokální farmáře, zjišťovat si původ oblečení. Co knížky?

Byla bych ráda, kdyby čtenáři přemýšleli i u knížek v širších souvislostech ‒ o tom, kolik a proč stojí jaká kniha, jestli neznamená sleva to, že někdo nedostane férově zaplaceno. Zároveň si můžeme myšlenku určité zodpovědnosti vztáhnout na svou práci i my, nakladatelé ‒ tedy zavázat se k tomu, že budeme platit autorům, překladatelům a editorům pokud možno slušnější honoráře, přizývat ke spolupráci na knížkách výtvarníky a podporovat tím jejich práci, knihy produkovat v Česku, aby peníze i v Česku zůstaly a my nenechali zahynout lokální průmysl a řemeslo.

Poznámka: Rozhovor vznikl pro rubriku Stories anglickojazyčného portálu IDU ArtsCzech, který informuje o současném dění na české umělecké scéně a zaměřuje se na propagaci českého umění v zahraničí.

Nepřehlédněte/