Nic není jako dřív. Představa „nové reality“ v podstatě vzniká tím, že se o ní
přemýšlí a hovoří – nahlas se pojmenovávají nové fenomény a aspekty, sdílejí
zkušenosti, formulují predikce a vize. V duchu společných myšlenek se nesla online konference Střed zájmu: Kultura v nové realitě, kterou pořádal v listopadu 2020
Institut umění – Divadelní ústav s Kanceláří Kreativní Evropa. Obsahem se konference dotýkala zásadních otázek na ose ekologie – kultura – budoucnost.

Kde hledat novou zkušenost

Neblahým, ale přirozeným východiskem konferenčních úvah byl stav krize, a to nikoli jedné, ale série krizí, které, aniž si to uvědomujeme, kontinuálně provázejí naše životy a pro generaci třicátníků jsou trvalou kulisou života. Hovoří se o ekologické, ekonomické, informační, uprchlické a nyní také o pandemické krizi.    

O tom, že spějeme ke klimatické krizi, respektive katastrofě, ví vědecká obec půl století. Až nyní se o tom otevřeně a nahlas mluví na všech úrovních. Fyzička Yvonna Gaillyová ve vstupním referátu konference uvedla: „Když chod počasí zcela vybočuje z někdejších mezí, začínáme si uvědomovat, že tím nejcennějším je stabilní klima. To jsme už bohužel ztratili. Nyní jde o to, jak moc a jak rychle se klima bude dál měnit.“ Pokud se divíme, jak může záležet na dvou stupních oteplení, je potřeba vnímat, že záleží právě na extrémech, které narůstají mnohem více než průměrné teploty. Už nárůst o jedno procento například znamená vyšší výparnost vody. Yvonna Gaillyová a Jan Hollan, dvojice expertů, kteří jsou zároveň doyeny českého ekoaktivismu, dále ve své prezentaci připustili, že se sice můžeme na různé krize různým způsobem adaptovat, ale v případě klimatické krize to nebude možné. Jejímu postupu se musí svědomitě čelit. S koncem těžby fosilních paliv můžeme počítat i se zastavením globálního oteplování, což je známo zhruba posledních patnáct let. Naplnění této skutečnosti nebude snadné, ale proveditelné je. Podmínkou je naplňování a dodržování národních a nadnárodních strategií. Je zapotřebí stále ověřovat spoluúčast každého jednotlivce, organizace, firmy. Ochrana klimatu souvisí s výrobou čehokoli, s cestováním, topením, konzumací, produkcí a opětovným nakupováním. Bude potřeba dekarbonizovat dopravní systém, zásobování a chod veřejných organizací, jako jsou školy, úřady a ostatně i kulturní domy. Promění se také krajina, kterou nejsme zatím zvyklí vídat s lány větrných elektráren. V sousedním Rakousku však už jde o místní kolorit. Jan Hollan, který je mimo jiné členem Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, nabídl představu nové estetiky v krajině i městském prostoru. „Nezapomínejme, že krajina kdysi lidem poskytovala to, co potřebovali. Může to dělat konečně zas,“ pronesl Hollan pozitivně. Argumentovat lze také tím, že nejdražší je nicnedělání. Vědci na konferenci vysvětlili, že nejde o strašení, ale řečení pravdy, a pokud pravda zní děsivě, tím spíš je potřeba na věc reagovat, začít být aktivní. Cena obnovitelných zdrojů a zelené elektřiny se každým rokem snižuje. Pokud bude poptávka, tendence k větší dostupnosti bude pokračovat.

O nutnosti aplikovat zelenou politiku se hovoří v dokumentech mezivládních, evropských i světových. „Nemusíme se však dívat jen nahoru,“ podtrhla další z mluvčích konference, ekologická ekonomka Naďa Johanisová. „Pokud chcete zelenější budoucnost a nejste spokojení s kroky na státní úrovni, šlapejte zelenější cestu v obcích. Ty zrcadlí spokojenost svých obyvatel a inspirují,“ dodala. Zde je podle Johanisové velká příležitost provozovat městské obchody, lesy, obecní výtopny i kulturní organizace. Obce mohou přerámovat vizi sebe samých a začít poskytovat jak dialog, tak efektivní služby. Na jejich úrovni můžeme experimentovat a ověřovat si, že nemusíme být součástí jen „růstové“ ekonomiky. „A k tomuto experimentu přizvěme kulturní scénu, její fantazii a schopnost vidět skutečnost dvakrát, um pracovat s fakty i imaginací. Dovolme jí měnit kulturu strachu nemanipulativní zkušeností skrze umění,“ pobídla diváky online konference filozofka Alice Koubová.

Kde je v tom všem kultura

Říká se, že podpora tohoto tématu ze strany veřejnosti by měla být deklarována i ve volbách. Pokud necítíme politickou nabídku, je potřeba si o ni říct. To samé může platit směrem ke kulturnímu provozu nebo produktové nabídce obecně. V úsilí o dekarbonizaci může kultura sehrát důležitou roli. A nemusí jít pouze o tlumočení problému širší veřejnosti, ale také o příkladnou správu kulturních domů a institucí. Moravská galerie v Brně potvrzuje, že nejde o nové téma. Tato instituce otevřela jako jedna z prvních problematiku přehřátého kulturního provozu. Během příprav výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019 se jedna z umělkyň, Marie Lukáčová, rozhodla napojit instalaci na alternativní zdroje. Vedení Moravské galerie se na základě tohoto podnětu rozhodlo celou výstavu napájet z malé solární elektrárny (více v rozhovoru s ředitelem Janem Pressem).

Podobnou filozofii měla i nedávno skončená výstava Unplugged v pražském Rudolfinu. Její exponáty a instalace nejenže tematizovaly ochranu planety a environmentalismus, ale šetrnost a udržitelnost byla také součástí instalačního a provozního konceptu – exponáty vznikaly přímo v galerii, nebo byly dopraveny na kole či koňským povozem, osvětlení zajišťovalo jen přirozené denní světlo, katalog vznikl ruční vazbou a podobně. „Výraz environmentální uvažování není vědní disciplína, jako je například ekologie, ale spíše jde o soubor otázek, na něž nelze jednoznačně odpovědět, ale které je podstatné si připomínat při každodenním počínání,“ komentoval téma výstavy její kurátor David Korecký, který byl hostem konference. Ve svém příspěvku se zamýšlel nad postavením kulturních institucí v době změn, nad jejich zodpovědností udržovat stabilitu, ale zároveň dbát o živé vazby s umělci a nebát se experimentovat. Velké kulturní instituce mohou svým příkladem a vlivem významně přispět ke zvládnutí změn, jimž společnost čelí.

Vedle adekvátní finanční podpory mohou i zřizovatelé a donoři kulturních organizací dbát na snižování uhlíkové stopy. Zásadní význam veřejného sektoru v našem hospodářství vyjadřuje například jeho takřka 50% podíl na příjmech z hlediska HDP nebo zhruba 60% podíl z hlediska zaměstnanosti. Uvědomme si ten obrovský pozitivní efekt, kdyby zásady udržitelnosti veřejný sektor přijal za své. Panel Audit kultury ukázal, že představitelé kulturních organizací sice mohou brát dál iniciativu do vlastních rukou, ale volají po tom, aby téma bylo ukotveno u jejich zřizovatelů, donorů či ve státních strategiích. Příkladem může být Slovensko, kde Fond na podporu umenia zavádí od letošního roku udržitelnost a ekologický aspekt jako jedno z kritérií grantových programů. Český Státní fond kinematografie deklaroval ve své nové koncepci podobné směřování.

Dostáváme se znovu k otázce produktivity, spotřeby a vysoké nabídky ve všech oblastech života, tedy i v kultuře. Není kulturní nabídka přebujelá? Kvůli karanténě jsme začali trávit podstatně více času online, často konzumujeme kulturní obsah, abychom podpořili umělce, kontinuitu práce a jejich přežití. Na dokumentaristku Apolenu Rychlíkovou, která na konferenci vystoupila v bloku věnovaném situaci individuálních umělců, působí tato zkušenost až manicky nezdravě. Doba nás nutí zvolnit, proč tedy vše překlápět do onlinu? Nedochází k dalšímu přehlcení? Jak aplikovat nerůst v kultuře? Teoretička umění Noemi Purkrábková nazvala aktuální stav nucenou digitalizací. Ale tvůrčí týmy a umělci stále chtějí živé akce, odkládají premiéry, protože emocionální satisfakce ze živého předání výsledků vlastní práce je pro ně nenahraditelná. Osobní dialog a spolupráce nemohou být suplovány virtuálně.

Přesto právě dnes je čas, kdy můžeme najít světlo na konci tunelu, a to i pro otázky klimatu. Další host konference, světoznámý tanečník Yemi A.D., cítí, že: „Poprvé máme šanci, aby se historie neopakovala. Nejde nyní jen o zákon džungle, kdo odpadne, ale v krizi umíme také vymyslet věci a posunout se.“ Pokud naši transformaci pojmeme pozitivně, můžeme se naučit žít i s nižší spotřebou a nulovou uhlíkovou stopou.

Projít transformací i díky kultuře

Máme dost expertních analýz a podkladů, nepotřebujeme další vědecké závěry, ale je třeba na jejich základě přesvědčovat veřejnost, která věc přetaví do politické nabídky. Čekají nás hodnotové posuny. Čeká nás pochopení, že spotřeba nenaplní naše životy. Kulturní instituce a umělecká sdělení či produkty kreativních odvětví nám mohou v tomto přerodu pomoci, pokud necháme promluvit jejich představivost, inovace a um.

Ve hře je také pohled na zakotvené měření a srovnávání blahobytu pomocí hrubého domácího produktu (HDP). „HDP je jako kukaččí vejce, pečujeme o něj, ale zapomínáme pro něj na vlastní potřeby,“ řekl na konferenci ekonom Jan Bittner. Jsou státy, které věnují pozornost spokojenosti, pocitu štěstí, sounáležitosti. Koncept pro jiné měření kvality života, než je HDP, je podle Anny Kárníkové, ředitelky Hnutí DUHA, v České republice již připraven, jen čeká na vládu, která ho bude ochotna zvednout. Toto by mohlo být pro kulturní sektor velké téma.

Odkaz: Web a záznam konference: kulturavnoverealite.idu.cz

Čtěte dál/