Pokud budou města přátelská k dětem, budou přátelská pro všechny

Děti a jejich hra už nejsou součástí veřejného prostoru. Chybí městská divočina a zázemí pro svobodnou hru. Změny v plánování měst se snaží prosadit spolek Město přátelské k dětem. Ten spolu s Fakultou architektury ČVUT pořádá již třetím rokem konferenci Architektura dětem. O alternativách v plánování měst pro rekreaci, hru a sport a o potřebách participace jsme si povídaly s architektkou a vůdčí osobností spolku Mirjanou Petrik.

První ročník konference Architektura dětem se věnoval vzdělávání dětí v oblasti architektury. Druhý, loňský ročník se zaměřoval na hru ve městě a plánování veřejného prostoru s ohledem na potřeby dětí. Výstupem loňské konference bylo memorandum shrnující poznatky, které formulovala řada našich a zahraničních odborníků na plánování měst. Co bylo hlavním obsahem memoranda?

Konference v zásadě navazovala na můj dlouholetý zájem o plánování veřejného prostoru s ohledem na děti a mládež. Tématu se věnuji ve spolku Město přátelské k dětem a na Fakultě architektury ČVUT, kde vyučuji. Závěry konference jsme popsali v memorandu, prostřednictvím něhož šíříme problematiku dál. Loni jsme se hodně zaměřovali na hru ve městě, protože hra je nedílnou a důležitou součástí vývoje dětí. Naším hlavním cílem bylo poukázat na to, jak nevhodně je v současnosti veřejný prostor pro hru a pobyt dětí plánován. Hra je segregovaná do jasně definovaných prostor za plotem, jako jsou třeba typická dětská hřiště. Děti nechodí samy ven, protože je pro ně město nebezpečné kvůli motorizované dopravě a chybějící infrastruktuře pro pěší uživatele. Chybí městská divočina a další místa pro svobodnou hru a potkávání se s vrstevníky. Podle toho, jak současné město myslí nebo nemyslí na děti, ovlivňuje jejich vývoj a zdraví. Shoduje se na tom řada našich i zahraničních odborníků. Spolupracujeme proto s psychology, sociology, environmentálními psychology a dalšími odborníky na zdravou fyzickou aktivitu dětí a mládeže.

Komu bylo memorandum určeno a jak jste ho využili?

Memorandum bylo zaměřeno hlavně na odbornou veřejnost a městské samosprávy. Podařilo se nám zaujmout několik zástupců měst a obcí České republiky. To je skvělé, protože zástupci municipalit jsou právě ti, kteří rozhodují o investicích do veřejného prostoru. Takže po víc než roce můžu říct, že i když je to trnitá cesta, zaznamenáváme dílčí osvětové úspěchy.

Například pro statutární město Jihlava momentálně zpracováváme analytickou studii okolí místní základní školy z pohledu potřeb dětí a mládeže. Několik městských částí v Praze projevilo zájem o přednášky a odborné konzultace při plánování strategie s ohledem na děti. Městská část Praha 11 chystá nově zahrnout do plánování veřejného prostoru i koncepci hry.

Pokud nad hrou uvažujeme koncepčně, znamená to, že se řeší větší urbanistický celek, než jsou jen dílčí hřiště a nákup prefabrikovaných herních prvků?

Samozřejmě. Je třeba myslet nejenom na klasická místa pro hru (jako jsou hřiště či skateparky), ale i na místa neformální, která ke hře vybízí. To mohou být zajímavě ztvárněná místa k zastavení, která jsou třeba součástí prostoru před školou, nároží, náměstí či ulice, zkrátka místa, která děti denně navštěvují a potkávají zde své kamarády. Je dobré, když je hra integrovaná do městského designu a není od něho oddělená. Stejně důležitá je i promyšlená a přívětivá městská infrastruktura, která dětem umožní se mezi těmito místy a svým domovem či školou pohybovat bezpečně a samostatně. Pak je třeba myslet na potřeby různých věkových kategorií dětí a snažit se o vytvoření sdíleného prostoru pro všechny uživatele města.

Letošní konference měla podtitul Participace dětí a mládeže. Základním argumentem, proč zapojovat děti a mládež do participace, na kterém se většina odborníků shoduje, je fakt, že když uděláme město přátelské k dětem, bude přátelské pro všechny.

Participace se u nás pomalu uplatňuje. V našem spolku Město přátelské k dětem se zasazujeme o to, aby děti a mládež byly součástí těchto postupů při plánování, což se zatím neděje. Proto bude výstupem letošní konference brožura, která ukáže, jak s dětmi a mládeží spolupracovat.

Hlavní problém je, že skupina dětí a mládeže není nijak podchycena ve vládních dokumentech. Na konferenci jsem zmiňovala dokument PASK (Politika architektury a stavební kultury v ČR), což je v současnosti jediný vládní dokument zaměřený na kvalitu, hodnoty a kulturu vystavěného prostředí. Nyní se připravuje nová, redigovaná verze do dalších let. Na ní pracuje skupina odborníků mimo jiné i z pražské Fakulty architektury a České komory architektů. Snažíme se ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) implementovat do dokumentu nové myšlenky. Doposud zde děti a mládež byly zmíněny jen v kontextu vzdělávání v oboru architektury. Je však podstatné si také uvědomit (jak ukazují zahraniční studie), že i prostředí, ve kterém se pohybují, tedy architektura, děti vzdělává a ovlivňuje jejich budoucí vývoj. To u nás zatím nevnímáme. Děti v Česku tvoří jednu pětinu obyvatel, takže je třeba je zařadit do koncepcí, strategií a procesů, které se týkají plánování prostředí měst. Proto děláme v rámci osvěty konference a píšeme memoranda a další dokumenty. Pak je tu praktická rovina naší činnosti a tou je spolupráce s městy a obcemi. Případně se soukromým zadavatelem, když najdeme shodu.

Hra integrovaná do veřejného prostoru, Kodaň
Hra integrovaná do veřejného prostoru, Kodaň

Na letošní konferenci se představili také zástupci Jihlavy, která má ojedinělou strategii Jihlava vzdělává kulturou. Přibližte mi, jak spolupráce v Jihlavě probíhá.

Ve strategii Jihlava vzdělává kulturou jsou děti a mládež řazeny na první místo. Vedení města nás oslovilo, abychom se zapojili do pilotního projektu na Základní škole Jihlava, největší základní škola na Vysočině. Cílem zadání bylo prozkoumat školu a okolí z hlediska mobility dětí – jak je území přístupné, bezbariérové a bezpečné. Jihlava chce podporovat udržitelné způsoby dopravy ve městě. Kromě mobility se zaměřujeme také na venkovní volnočasové aktivity.

Jak projekt postupuje, jakým způsobem jste pracovali s dětmi a jaké jsou vaše klíčové participační metody?

Naše spolupráce s municipalitami při strategickém plánování měst a zapojení dětí má několik fází. Nejdřív sbíráme data, pak je analyzujeme a na základě výsledků navrhneme doporučení, které město zařadí do svých plánů. Spolupracujeme s odborem školství, se zmíněnou školou a dalšími aktéry v okolí školy, jako je mateřská školka a další. V okolí Základní školy Jihlava je neuspokojivá dopravní situace hlavně ráno a odpoledne. Setkávají se tam rodiče, kteří vozí děti autem, děti, které chodí pěšky, a děti, které jezdí do školy autobusem. Nejdříve jsme tedy území mapovali pozorováním v týmu, pak jsme připravili dotazníky pro třídy základní školy a poté dotazníky pro rodiče a místní obyvatele. V MŠ jsme speciálně upravený dotazník aplikovali osobně. Získali jsme spoustu cenných dat, která jsme následně analyzovali. Máme přehled nejen o tom, co se děje v okolí školy, ale máme také informace o dojíždění dětí, které žijí mimo Jihlavu. Víme, co děti dělají odpoledne po škole a jaké jsou bariéry jejich pohybu. Data z dotazníků jsme pak s dětmi rozebírali na workshopech ve škole a školce. Ptali jsme se jich, jak vnímají okolí, dělali jsme s nimi SWOT analýzu prostředí a díky tomu jsme lépe identifikovali hlavní problémy. V místě je nedostatečná infrastruktura pro pěší, úzké nebo chybějící chodníky, špatný povrch chodníků, chybějící nebo nevhodně umístěné přechody, chybějící zázemí pro parkování kol a koloběžek a mnoho dalších problémů. Poznatky od dětí jsme dále konzultovali s učiteli a se staršími občany a ukázalo se, že si mnoho lidí různých generací stěžuje na podobné věci. Pak jsme se zaměřili na nabídku volnočasových aktivit a ptali se dětí, co by pro ně mohlo být v okolí zajímavé. Nyní pracujeme na celé řadě obecných a specifických doporučení zaměřených jak na fyzické prostředí, tak i na to sociální.

Všechny tyto poznatky ze sběru dat pak zakreslujete do celkových map? Na konferenci mě zaujala norská architektka Ingvil Aarholt Hegna, která popisovala metodiku Kids Track, kdy děti přímo zaznamenávají různá pozitivní a problematická místa do mapy ve speciálním softwaru.

Ano, je to tak. Využíváme k tomu software ArcGIS a informace promítáme do interaktivní mapy. Je skvělé, že všechna ta data, která získáme skrze dotazníky, workshopy, pozorování a rozhovory, můžeme propojit a zanést do konkrétního prostorového znázornění.

Ta vizualizace je zajímavá, náhle se vám všechno zjeví na jednom místě a vidíte pozitiva a negativa prostoru pohromadě. To pak může být přesvědčivým argumentem i pro vedení města.

Na mapě pěkně vylezou viditelné bariéry. Konkrétně když bydlíte v pěší dostupnosti a dítě nejde pěšky, tak můžeme jasně vidět proč. Pro město je to nejen přesvědčivé, ale naším cílem je především odevzdat městu konkrétní podklad, který může zařadit do plánování prostoru.

Znázornění dat na GIS podkladu, 2019
Znázornění dat na GIS podkladu, 2019

Proces, který popisujete na příkladu Jihlavy, je moc zajímavý. Řekněte mi, jak dlouho takový proces sběru a analýzy dat a následného doporučení v podobě mapy trvá a jak finančně nákladné to pro město je.

V Jihlavě jde o cca půlroční práci. Nicméně po fázi sběru dat nejvíc času zabere ta analýza. Po ní se pak vracíme k reflexi, k potenciálním uživatelům a teprve potom se dělají doporučení. A protože zapojujeme hodně zainteresovaných subjektů, jako je město, škola, školka, místní centrum, bazén a místní obyvatelé, tak to trvá. Zároveň je důležité mít předběžné výsledky co nejdříve. V Jihlavě se podařilo, že než jsme přišli, město už mělo vysoutěžené urbanisty a architekty, kteří budou řešit proměnu okolí školy. Takže architekti byli do celého našeho procesu zapojeni a budou pak realizovat projekt dle poznatků naší práce.

Obecně je to náročné na čas a radnice bohužel často chtějí rychlý efekt. Například naše spolupráce na Praze 3 v letech 2013–2014 skončila s tehdejší koalicí. Obměnila se politická sestava a nová koalice v tom již nechtěla pokračovat. Takže to bohužel skončilo v šuplíku. Na Praze 7 se nám to naopak povedlo, protože zde byli do vedení městské části podruhé zvoleni ti samí lidé. Postupně se naše poznatky a doporučení implementují do praxe a Praha 7 zahrnuje potřeby dětí do plánování investic do veřejného prostoru, což je skvělé.

Kdo tyto výzkumy financuje? Platí si vaši činnost radnice?

To je dobrá otázka. Stránka financí často vznik takových projektů brzdí. S Prahou 3 jsem tehdy spolupracovala jako doktorandka na fakultě architektury, a proto jsem si to hradila ze školních grantů. Městská část tehdy přispívala jen minimálně, logisticky. Praha 7 si na participační sběr dat vyhradila zdroje. Nicméně to nejsou nijak vysoké částky, které by radnici položily. Investice do participačních procesů a do analytických studií v rámci desítek tisíc se radnicím vyplatí. Je to běžná investice srovnatelná s urbanistickými nebo jinými analytickými studiemi, které slouží jako podklad k městským strategiím.

Za náš neziskový spolek Město přátelské k dětem mohu říct, že se vždy snažíme najít nějakou cestu. Může se často jednat o jednorázové průzkumy. Na Praze 6 jsme třeba takový malý tříměsíční průzkum dělali na Červeném Vrchu. Využili jsme k tomu online dotazník, který je levnější, než když bychom museli zapojit pro rozhovory lidskou sílu. Ale základem jakékoli participace je dostatek zdrojů a času. Současná vedení obcí nevnímají potenciál participace a chtějí na startu ušetřit malé finance za velké výhody, které poznatky z participace poskytují. Často se jim zpětně (až při realizaci projektu) ukazuje, že něco nefunguje, jak má. Ozývá se veřejnost, že to nebylo naplánované dle potřeb uživatelů, a pak dochází ke změnám a strašně se to prodražuje. Takže je třeba změnit hlavně to myšlení na radnicích.

Dobrodružná hra ve městě, Berlín
Dobrodružná hra ve městě, Berlín

Na konferenci jste poukazovala na to, že participace je často jen slovo, za kterým se skrývají různé horší či lepší procesy práce s veřejností. Kritizovala jste momenty, kdy se zapojují děti, které vybírají prefabrikované herní prvky z katalogů firem. Jedna věc je participace jako taková, ale pak je třeba měnit i myšlení ohledně zapojení dětí. Postěžovala jste si na fakt, že v Manuálu participace, který má pražský Institut plánování a rozvoje města Prahy (IPR), chybí děti jako cílová skupina.

Zvykli jsme si na typ myšlení, že my jako dospělí víme nejlíp, co děti potřebují, tak proč se jich ptát. Děti a mládež nejen že jsou nejlepší odborníci na hru, ale mají na vyjádření svého názoru právo. Garantuje jim to Úmluva o právech dítěte z roku 1989. I Agenda habitat, mezinárodní agenda pro města členských zemí OSN, si v roce 2016 odhlasovala zapojení dětí a mládeže jako podstatné cílové skupiny pro města. Je proto třeba uzpůsobit metodiku a nástroje, jak s nimi komunikovat s ohledem na jejich fázi vývoje, možnosti vnímání a vyjadřování. Proto taky chceme, aby výstupem letošní konference byla alespoň menší brožurka na toto téma. Nicméně s IPRem jsme příležitostně v kontaktu. Chystají nyní manuál ve vztahu k veřejným prostranstvím developerských investic a snaží se tam zařadit děti a mládež jako důležitou cílovou skupinu. Doufám, že to dobře dopadne.

Váš spolek Město přátelské k dětem je součástí mezinárodní sítě Child Friendly Cities Initiatives (CFCI). Co vám to přináší?

CFCI je organizace, kterou zřídily UNICEF a OSN v roce 1996. Mají vytvořenou strategii pro města, která vyvíjí snahu stát se přátelskými k dětem. Strategie je zaměřena na formální agendu a participaci dětí a mládeže. Mezi města, která jejich metodiky dodržují a investují do nich, patří třeba Rotterdam, Gent, Freiburg a další. My jsme se jejich koncepcí inspirovali, ale naši metodiku jsme více zaměřili na parametry fyzického a sociálního prostředí měst, participaci v plánování a rozhodování o městě a samozřejmě jsme reagovali na situaci v České republice. Pokud se město rozhodne oficiálně stát členem sítě Child Friendly Cities, získá oficiální podporu UNICEFu a OSN v legislativních a administrativních věcech. Komunikace s partnery zapojenými do sítě CFCI nám pomáhá získávat příklady dobré praxe a propojovat se s dalšími odborníky, například s těmi, kteří byli na naší konferenci.

Město přátelské k dětem, Freiburg
Město přátelské k dětem, Freiburg

U nás zatím žádné město tento titul nemá, že?

Ne, nemá a ani místní pobočka UNICEFu zde tuto strategii neprosazuje. Přitom velký počet českých měst má obrovský potenciál se takovými městy stát při relativně malých, až akupunkturních změnách. Nasvědčuje tomu také způsob života místních lidí, jejich vztah k přírodě a zvyšující se udržitelné chování mladší generace. Ovšem o titul nejde. Je důležité vnímat, že když se ve městě zohlední potřeby nejmladších obyvatel, naplní se zároveň potřeby dalších obyvatel, včetně těch s omezenou schopností orientace a pohybu. Protože to, co chtějí děti, chceme všichni: zdravé, čisté a zelené město bezpečné pro pohyb a přívětivé prostředí pro pobyt s rozmanitou nabídkou příležitostí ke hře a různým aktivitám.

Tim Gill loni na konferenci uváděl alarmující statistiku o pohybu dětí ve městech dříve a nyní. Podle Gilla byla v roce 1925 při nezávislém a svobodném pobytu venku průměrná vzdálenost osmiletého dítěte od domova 6,5 kilometru, v roce 2000 jen sto metrů a do budoucna se odhaduje vzdálenost do deseti metrů. Je reálné to v dnešní době zvrátit?

Proměna českých měst důsledkem rapidní urbanizace v 70. letech způsobila, že v současnosti města nenabízejí pro děti takové podmínky, aby mohly naplno prožívat dětství venku. V poslední době se mluví o chytrých, zdravých, udržitelných, sdílených a jiných městech. A my říkáme: počkejte, ještě jsou tu děti a „child friendly“ města. Pokud jsou totiž ve veřejném prostoru města vidět děti, znamená to, že město je zdravé a fungující. Čím kvalitnější infrastrukturu budou naše města mít, tím víc dětí se bude ve městech pohybovat. Čím víc je město motorizované, tím méně je dětí venku. Velkou roli hraje sociální prostředí a současný styl života. Naše statistiky na Praze 3, 6 a 7 potvrzují jednu věc. Rodiče na prvním místě zmiňují nebezpečí města (málo přechodů, moc aut a málo hřišť) a hned na druhém místě uvádějí, že si děti nemají s kým hrát. Věříme, že když se bude šířit osvěta a bude se městská infrastruktura více plánovat tak, aby děti měly nezávislý pohyb a více herního vyžití na cestě ze školy, do kroužků nebo jinam, tak jich časem zase bude víc venku. Namísto toho, aby přečkaly čas v družině, kroužku nebo doma na tabletu, než se rodiče vrátí z práce.

Text: Kateřina Přidalová / Kreativní Česko
Vloženo: 4. února 2020

Nepřehlédněte/

Architekti v sociálních službách

Jak může architektonická praxe pomáhat při řešení sociálních otázek a kultivaci veřejného prostoru? Jak vypadá mezioborová spolupráce v pojetí organizace Architekti bez hranic a co jí může přinést zapojení do mezinárodní sítě? Povídali jsme si se zakládajícími členy spolku, architekty Karolínou Kripnerovou a Vojtěchem Sigmundem.

Současná architektura – povinné čtení pro starosty

V březnu vyšla kniha o současné architektuře malých českých měst a obcí 20000: O místech a lidech. Je zajímavá hlavně tím, že se věnuje zákulisí vzniku veřejných staveb – kdo projekty inicioval, kolik stály a jak realizace probíhaly. S autory Michaelou Hečkovou a Matějem Chaberou jsme si povídali o tom, kdo je to takzvaný hybatel architektury, co přináší participace a proč veřejná soutěž není vždy ideální volbou.

Tvorba strategie jihlavské kulturní aktéry „nakopla“

Jihlava naplňuje svoji rok starou strategii pro kulturu a cestovní ruch. Její součástí je také ojedinělý dotační program Jihlava vzdělává kulturou, revitalizace náměstí a mnoho dalších cílů. Jaký význam má strategický dokument pro město a jaké změny Jihlavu čekají v následujících letech? Povídaly jsme si s manažerkou strategie kultury Ivanou Jelínkovou.