Pro kulturní manažery je přirozené se politicky angažovat

Ředitel Divadla na cucky, dramaturg a produkční mezinárodního festivalu Divadelní Flora. Jako člen Asociace nezávislých divadel ČR nebo odborný člen kulturní komise Rady města Olomouce se podílí na kulturní politice.
V roli konzultanta pro Kreativní partnerství ve školách nebo jako externí pracovník Univerzity Palackého se věnuje vzdělávání. Programuje akce na společensko-politická či kulturně-umělecká témata, pořádá komunitní večeře a setkání s obyvateli, kde se diskutuje o městě a kulturním životě.
To vše dělá Jan Žůrek a o tom všem jsme si s ním povídali.

Začněme zeširoka ‒ jak chápeš kulturu a její roli ve společnosti?
Kulturu chápu jako určitý vyšší stupeň komunikace uvnitř společnosti. Jako formu společenského dialogu ve velice specifickém jazyce, který možná není každému jednoduše přístupný. Rolí kultury ve společnosti je podle mě rozvíjet lidství a humanitu jak v nás samotných, tak v našem kontaktu s okolím, a to nejen s dalšími lidmi, ale i s přírodou a vším, co nás obklopuje.

Pořádal jsi v Olomouci neformální setkání na téma „Město, lidé a kreativita“, kterých se mohl zúčastnit kdokoli, kdo se cítil dostatečně aktivní či kreativní. Jaká jsi měl od těchto setkání očekávání, jak ve skutečnosti probíhala a budou v nové sezoně pokračovat?
Očekávání jsem neměl jednoznačně definovaná, byl jsem nesmírně zvědavý na to, kdo přijde. Zveřejnili jsme jen facebookovou událost, nedělali žádnou další propagaci, a tak jsme nevěděli, koho to osloví, koho ta klíčová slova přitáhnou. Snažili jsme se vytvořit co nejotevřenější platformu pro debatu o nejrůznějších tématech, která tu danou skupinu trápí. Opakovaně jsme se dostávali k elementárním tématům kulturní politiky, roli města a dalších aktérů v našem kulturním prostředí a uvědomili jsme si, že řadu věcí, které tady řešíme, budeme řešit znovu a znovu, a že je proto nutné být aktivní a snažit se ovlivnit určité věci kolem sebe. Zároveň musím přiznat, že jsme v tomto směru udělali stále relativně málo.

Aktuálně na tyto diskuse navazujeme snahou o dialog směrem k nové radě města ve věci odborné kulturní komise a vytvoření kulturní koncepce města.

V roce 2015 jsi s dalšími inicioval mapování kulturních a kreativních průmyslů na Olomoucku, které se následující rok podařilo zrealizovat. Pro tento projekt se při Univerzitě Palackého vyvinula platforma Kreativní Olomouc. Jak vnímáš potřebu mapování a celou iniciativu?
Přijde mi klíčová. Díky ní existuje dokument, který kvantitativně shrnuje, kolik je tady subjektů, jakou činí zaměstnanost, obrat a tak dále. Je nesmírně důležité, že existují nějaká čísla, od kterých se dá odpíchnout při případném lobby za náš sektor. Zároveň je naprosto zásadní, že téma kreativity se dostalo a dostává do strategických dokumentů města, především do nově schváleného Strategického plánu rozvoje města Olomouce, ale de facto částečně i na úroveň Místního akčního plánu vzdělávání v Olomouci.

Projekt mapování byl sám o sobě velkým závazkem ve vztahu ke všem zúčastněným, kteří přišli na kulaté stoly. Často přicházeli rezignovaní, a i když jsme avizovali, že se budeme snažit za daná odvětví lobbovat a dosáhnout určitých systémových změn, moc nám nedůvěřovali. Nemyslím si, že se doposud povedlo vyargumentovat, že bychom pro ně něco reálně udělali a něco se reálně změnilo. Čili máme definované potřeby Olomoucka, což je z mého pohledu naprosto dokonalé ‒ ať už pro volební program, nebo byznys plán. Bylo by skvělé, kdyby se to podařilo nějak nakopnout. Pro mě osobně je to trochu mimo aktivity, kterým se věnuji. Projekt táhne univerzita, a tak je míček nyní na její straně. Mělo by dojít nadialog s novou politickou reprezentací, aby se věci pohnuly dopředu.

Jak hodnotíš spolupráci s městem? Jsi spokojený s jeho kulturní politikou?
Jako velice pozitivní vnímám, že konkrétně některé aktivity, na kterých se podílím, jsou městem dlouhodobě podporovány a řadí se mezi takzvané vlajkové lodě. Divadelní Flora i Divadlo na cucky mají relativně dobrou podporu, i když vidíme rezervy a umíme si představit, že ta podpora ještě poroste. V rámci stávajících grantových řízení si však stojíme dobře: Divadlo na cucky dostalo od města sedm set tisíc, Divadelní Flora jeden milion na rok ‒ takové peníze tady skoro nikdo nemá.

Zároveň mám ale zkušenost jako člen kulturní komise města a vím, jaké prostředky se rozdělují v grantovém řízení a jakým způsobem jsou rozdělovány. Jsem přesvědčený, že je čas na naprosto zásadní proměnu, která, doufám, přijde po volbách. Okamžitě po volbách musí začít debata nad kulturní politikou. Měla by být jasně formulovaná jak kulturní politika města, tak koncepce kultury. Měly by být sestaveny odborné komise z respektovaných osobností z oblasti kultury. Tyto komise by měly mít určitou nezávislost na radě města, ale zároveň by jejich návrhy a postoje měly být radou města respektovány. Důležité je, aby proběhla široká debata o tom, jak do nich lidi nominovat, umím si představit zapojení oborových organizací nebo univerzity do procesů nominací. Kvalitní kulturní komise města by mohla více vstupovat i do dalších otázek z oblasti kultury a nebýt jen konzultačním hlasem v otázce rozdělování grantů. Ve chvíli, kdy budeme mít kulturní komisi, která se soustavně vyjadřuje a ovlivňuje otázky kultury ve městě, má mít taková komise svého zástupce také například ve výběrových řízeních na ředitele významných kulturních institucí. Aby to mohlo fungovat, tak je velice podstatné, aby byla garantovaná odbornost a respekt. To bych si přál jako klíčovou věc.

Díky své čtyřleté zkušenosti vím, že i na takto malém městě má smysl budování odbornosti a že všechny ty argumenty typu: „Vždyť se tady všichni známe“, „Není zde dostatek odborníků“ a „Každý je zároveň žadatel“ jsou liché. Město by mělo jasně definovat, jestli chce podporovat spíš excelenci, nebo maximum žadatelů. Mělo by udělat víc pro to, aby byl zaveden funkční systém víceletého financování a aby byl přístupný pro co nejvíc takzvaných vlajkových lodí. Mně osobně by se líbilo, kdybychom měli radnici, která má formulovanou svou kulturní politiku a jakési rámcové zadání (kritéria), podle kterého by mimo jiné rozhodovala i ta kulturní komise. Aby to nebylo jako neřízená střela, ale aby byl nastolen dialog se skutečně podstatnými tématy.

V Olomouci žiješ celý život, sleduješ zdejší politické dění a do veřejného prostoru aktivně vstupuješ skrze kulturní a umělecké projekty. Bereš to jako samozřejmou součást své práce? Myslíš, že kulturní pracovníci jsou/mají být přirozeně politicky aktivní či přinejmenším uvědomělí? Je politický rozměr kultuře vlastní?
Ano, je. Od přirozenosti. Vždycky to tak bylo. Je to podstatné, zvlášť pro kulturní manažery. My si nemůžeme hrát na to, že jsme od společenského dění nějak odstřižení, to prostě nejde. A nejde to ani ve velkých městech, ani na celostátní úrovni a už vůbec to nejde v Olomouci nebo na úrovni kraje. My se prostě s politiky musíme potkávat, musíme je přesvědčovat o smysluplnosti toho, co děláme, a musíme se snažit také kultivovat jejich postoje. Úplně chápu, že je příjemnější, když je jasně daný systém ‒ když například podáte žádost na Ministerstvo kultury, kde o ní rozhodne odborná komise, návrh té komise je potom v 99 % případů akceptován a tím to končí. To se pohybujeme jen na nějaké odborné rovině. Ale na úrovni města nebo kraje to prostě není možné, protože se musíme neustále bavit o tom, co má či nemá smysl, co je živé, co už není živé, a ve chvíli, kdy neexistují platformy pro komunikaci, tak je zásadní, aby probíhal přímý dialog s kulturními manažery a politiky. A to vůbec nemluvím o tom, že by každý měl být angažovaný!

Jsi druhým místopředsedou Asociace nezávislých divadel ČR, z. s., která vznikla v roce 2016 jako prostředník mezi zástupci nezávislých divadel a veřejnou správou. Jejím cílem je sjednotit hlasy roztříštěné umělecké scény, hájit zájmy svých členů a zesilovat jejich vliv na politická rozhodnutí v oblasti divadla. V čem si myslíš, že je tato iniciativa přínosná, v čem je nová (či jiná oproti jiným obdobným subjektům) a jaké jsou její vize?

Když asociace vznikla, byli jsme zaplaveni nejrůznějšími potřebami a nevěděli jsme, co máme dělat dřív. Během prvního roku se ale vyjasnilo, že naprostá priorita je v otázkách lobbingu a že psaní otevřených dopisů, připomínkování strategických dokumentů a aktivní jednání s konkrétními politiky je skutečně ta nejdůležitější oblast, kde můžeme ovlivnit dění a být přínosní. Jednoznačně se ukazuje i na straně partnerů, čímž myslím Ministerstvo kultury nebo další asociace zastřešující jiné segmenty v oblasti kultury, že také pro ně je pozitivní, že vznikl ten zastřešující hlas. Kvitují, že mají partnera. Pro mě je naprostá priorita věnovat se především lobby za ten sektor směrem ven, byť teda máme také cíle v oblasti vzdělávání členů a v otázkách exportu nezávislého divadla do zahraničí a vůbec budování spolupráce se zahraničním. Po zhruba roce fungování jsme se rozhodli k určitým změnám v asociaci a zavedli jsme několik pracovních skupin.

Co se týče lobbingu, ten v současné době běží zaprvé na celostátní úrovni se zaměřením na Prahu, kde sídlí velká část subjektů z té scény, a zadruhé je směrovaný k regionům, což je moje gesční oblast. Už druhým rokem realizujeme předvolební debaty na témata kultury, kde se snažíme akcentovat určité otázky, a navštěvujeme řadu akcí, diskusí a tak podobně. Jako jeden z největších úspěchů vnímám, že jsme získali přístup na kulturní tripartitu. To znamená, že náš předseda Štěpán Kubišta dochází na jednání profesních organizací, odborů a Ministerstva kultury a může tam mluvit o našich otázkách a potřebách. Doufám, že tyto snahy povedou jednak k navýšení prostředků rozdělovaných Ministerstvem kultury a jednak k tomu, že na úrovni krajů bude docházet k akcentaci potřeby nějakých strategických dokumentů souvisejících s kulturou. A že třeba i na úrovni krajů bude narůstat podpora kultury a tyto programy budou více otevřené vůči nezávislému sektoru.

Jiní jsme tím, že nežijeme z grantů, ale z příspěvků našich členů, což zvyšuje nároky směrem k nám, protože ta investice, že za ně někdo mluví, se jim/nám musí vyplácet.

Jak reflektuješ státní kulturní politiku? Jak vnímáš potřebu a roli asociací/profesních organizací a lobbing v kultuře?
Jako Asociace nezávislých divadel se snažíme připomínkovat různé dokumenty jako například Strategický rámec Česká republika 2030 kam jsme dostali témata kultury i kreativních průmyslů. Co se týče role organizací, jako jsme my, čím víc se do toho dostávám, tím více si uvědomuju, jak synergie organizací může představovat reálnou změnu. A někdy opravdu stačí s politiky mluvit a vysvětlovat jim naše témata. Ke změně nemusí být daleko. Všichni známe příklady zablokovaných a nešťastných témat v oblasti kultury, ať je to zabetonovaná situace kolem Státního fondu kultury ČR nebo kolem zákona o veřejných kulturních institucích. Máme pocit, že není možné, že to stojí tolik let a nic se nehýbe, na druhou stranu reálné dopady naší práce známe, my je vidíme a víme, že někdy je potřeba jen rozvinout dialog. A nemusí to být o protestech v ulicích a o podobných situacích, které vlastně jsou až tou poslední snahou, jak zvrátit něco, kde už je rozhodnuto a kde už je pozdě.

Jak hodnotíš kulturu ‒ či specificky scénu nezávislého divadla ‒ v regionech ČR? Co je na ní specifického? Jaká jsou podle tebe největší úskalí, ale třeba také možné výhody působení v oblasti nezávislého divadla mimo Prahu? V čem je podle tebe práce „v menším“, ale krajském městě zajímavá?
Hodně specifické je mísení profesionálního a amatérského umění, a to nejrůznějšími způsoby. Když se podíváme na oblast nezávislého a profesionálního umění, je evidentní, že členění silných aktérů na nezávislé scéně není rovnoměrné. Jsou regiony, kde se tomu segmentu daří víc a kde míň, a je otázka proč. Mimo jiné jde také o finance. Tedy jaké podmínky pro ten sektor vytváří města a kraje.

A pak se jedná ‒ byť už jsem na to slovo alergický ‒ o komunity. Často se v oblasti nezávislých divadel nebavíme o nezávislých divadlech, ale spíše o kulturních centrech. Ta aktivně pracují s určitou komunitou, reagují na ni svou nabídkou, reálně poslouchají své publikum. A možná to je činí konkurenceschopnými. Zatímco subjekty v Praze si mohou držet určitou specifickou i estetickou vyhraněnost, v regionech to není možné. Neustálá adaptace na to prostředí přináší určité polevení z uměleckých kritérií, ale má to zase reálné dopady na budování publika, hledání nových byznys modelů fungování institucí a tak dále. Projevuje se flexibilita, schopnost improvizovat.

Proč jsi zapojen do projektů vzdělávání a jak vnímáš tuto problematiku ‒ kreativitu, umění a jeho roli na školách? Co znamená a obnáší, že jsi konzultantem pro Kreativní partnerství ve školách?
Na začátku jsem nevěděl, o co jde, a neuvědomoval jsem si, že to bude tak náročná záležitost. Přišlo mi to zajímavé z pohledu naší instituce, která se o něco podobného snaží. Jednou z našich vizí je hledání nového publika, zakořenění v rámci kulturní scény a dostávání trendů současného umění i k dětem a mládeži. Cítil jsem tam nějaký most, jak se do toho víc dostat a pak předat zkušenosti dál.

Je to velice zajímavý projekt Společnosti pro kreativitu a vzdělávání, který probíhá podle britské metodiky přesvědčené o tom, že kreativitu lze měřit a že tento proces jde soustavně evaluovat. To je strašně zajímavé i ze sociálně-politických důvodů. Takto se na oblast umění nejsme zvyklí dívat. Ale s tím, jak se společnost proměňuje, potřebujeme flexibilní jedince, kteří budou umět komunikovat, reagovat a tvořit. Pro společnost je taková dovednost reálnou potřebou.

Zjednodušeně řečeno, figuruje tam škola, která se zapojí do toho projektu, a do výuky začne docházet umělec na dvě hodiny týdně, vyberou se jeden až dva předměty a realizuje se celoroční projekt. Mezi školou a umělcem funguje konzultant kreativity jako člověk, který se ve spolupráci s nimi účastní tvorby a evaluace projektu a potom se snaží dopomoci k jeho úspěšné realizaci.

Studoval jsi divadelní vědu a filozofii na FF UP v Olomouci. Věnuješ se však spoustě oborů, které jsi nestudoval, ve kterých jsi takovým „profesionalizovaným“ amatérem. Jsi uměleckým vedoucím, režisérem, dramaturgem, manažerem, konzultantem, působíš v dramaturgických radách a tak dále. Tvým studiem tedy byly zkušenosti z reálné praxe. Myslíš si, že prosadit se bez vysokoškolského vzdělání v daném oboru je v kultuře možné lépe/pravděpodobněji než v jiném oboru či odvětví? Jak reflektuješ svou zkušenost?
V prvních letech své praxe jsem výrazně těžil a vlastně dodnes těžím z toho, co jsem studoval. Díky divadelní vědě jsem získal přehled nejen o historii a současnosti divadla (i když ta současnost se zase tolik neučí), ale hlavně jsem se zabýval teoretickými nástroji uchopování a určitými trendy, kam bude možná divadlo směřovat. Často o určitých otázkách, na které jsem tam přicházel, přemýšlím.

Studium filozofie mě ovlivnilo ještě výrazněji, protože jsme se reálně učili myslet. Toto stoprocentně uplatňuji. Jinak je pravda, že na studium toho, čemu se věnuji, často obory existují, některé ale vznikly až v posledních letech. Najednou, asi kvůli tomu, jak člověk stárne a zraje, tak si uvědomuje, jak to sebevzdělání potřebuje a jak mu pomáhá učesat něco, co už reálně dělá. Teď myslím fundraising, leadership, projektový management a tak dále. Je úžasné, že tady ty možnosti najednou jsou a je toho čím dál tím víc. Cítím sílící potřebu se dovzdělávat i v oblastech, o nichž bych si předtím nemyslel, že se v nich budu potřebovat rozvíjet. Teď třeba žiju představou, že budu chodit na koučink. Ne abych se stal koučem, ale že budu koučovaný, což jsem si se svým sebevědomím předtím nemyslel, že budu potřebovat.

Využil jsi některé možnosti pro vzdělávání či rozvoj mimo formální vzdělávací systém? Pokud ano, co pro tebe bylo nejpřínosnější?
Největší přínos měla jednoznačně Akademie Institutu umění, a to nejen pro mě, ale i pro další lidi z našeho týmu, kteří se jí zúčastnili. Reálně nám pomohla a měla přímé dopady na přípravu a realizaci naší hithitové kampaně. Zúčastnili jsme se toho vzdělávacího bloku v době, kdy jsme ještě nevěděli, že nějaký crowdfunding budeme dělat. Krátce poté, co skončil, jsme došli k určitému rozhodnutí a uplatnili enormní množství dovedností, ať už v oblasti budování vize a naší strategie, nebo v oblasti PR, a překlopili jsme je do Hithitu. A pak se účastním různých školení, někdy je to dobré, někdy horší. Možná ještě můžu vypíchnout, že jsem strašně rád, že už spoustu let spolupracuji s Nadací Via. Myslím si, že školení, která nám poskytuje, mají často vysokou úroveň.
Ta můžu doporučit. Pro mě jsou strašně přínosná i tím, že vyklouznu z oblasti kultury a můžu se podívat na to, co dělám, z úplně jiné perspektivy.

Právě před rokem jste otevřeli nový vlastní prostor Divadla na cucky na lukrativní adrese ‒ v centru Olomouce. Toho jste dosáhli i díky zapojení dobrovolníků, pro bono podpoře partnerů a dárcům na Hithitu. Co tento projekt pro Olomouc znamená a jaké má cíle?
Moje ambice je, aby byl náš projekt symbolem a tahounem proměny kulturní scény v Olomouci. To nemyslím ve smyslu, že jsme ti, kdo dělají revoluci, ale chceme být symptomem, projevem té revoluce. To znamená, že budujeme kulturní instituci zespodu, snažíme se poslouchat diváky a lidi, kteří přicházejí
a chtějí dělat akce. My jim dáváme prostor a spolupracujeme s nimi. Chtěli bychom být novým typem kulturní instituce. V rámci naší strategie, vize, máme tři základní cíle, přičemž ten první jsme se snažili budovat už v minulosti ‒ a to vytvářet scénu pro současné umění v Olomouci, hlavně pro nezávislou scénu. Vedle toho je tu cíl budovat místo otevřené všem generacím, což je třeba dělat různými nástroji, k různému publiku je třeba přistupovat různým způsobem.

Chceme být otevřeným prostorem pro kulturu, to znamená, že reálně vdechneme život Dolnímu náměstí a potažmo celému centru města. A pro to děláme různé kroky, aby se tu mohli lidi potkávat, diskutovat a vytvářet si zázemí. Oživení centra města je tedy náš třetí cíl.

Text: Magdalena Petráková / Kreativní Česko

Další články/

Brno má manuál proti vizuálnímu smogu

Na jaře loňského roku jsme si povídaly s Veronikou Rút Novákovou, designérkou a iniciátorkou manuálu, který definuje pravidla reklamy a označení provozoven ve městě Brně. Po třech letech usilovné práce týmu odborníků byl manuál v červnu letošního roku zveřejněn. Co se bude dít dál, čím může Brno inspirovat další česká města a proč to není o tom „udělat to hezčí“?

Český tanec – čísla, data, souvislosti

Institut umění – Divadelní ústav (IDU) už od roku 2016 provádí rozsáhlý výzkum českého tance a příbuzných uměleckých oborů. V září se proto konala konference Střed zájmu: Český tanec v datech, která výsledky výzkumu prezentovala s cílem vyvolat diskusi o stavu oboru, především o palčivých tématech, jako je vzdělávání, profesní život či zdraví tanečníků. Jedním z poslání akce bylo ostatně zdůraznit, že český tanec je potřeba brát více vážně.

Ukážeme, že do našich divadel chodí víc lidí než na 1. fotbalovou ligu

Nezávislá divadelní scéna má od roku 2016 svoji Asociaci nezávislých divadel (AND), která kope za svůj tým a za dlouho slibované procento na kulturu ze státního rozpočtu. Se Štěpánem Kubištou, předsedou AND a ředitelem divadelního prostoru Jatka78, jsme si povídali o problémech a vizích naší divadelní scény, politice, grantech a obecném vnímání kultury v ČR.