Jak se změnila role národních kulturních institucí? Jaké hodnoty a ideje zastávají v dnešní době?
Těmto i dalším otázkám vztahujícím se k nadcházejícímu 100. výročí vzniku Československa se věnovalo fórum Střed zájmu: Kulturní instituce dnes se zástupci střední, východní a západní Evropy.
Do duchovního centra Pražská křižovatka, které nese odkaz Václava Havla, zavítalo na sedmdesát expertů na kulturní politiku, aby zvážili současné výzvy.

Ne instituce, ale konstituce

Program zahájil profesor Pascal Gielen (Antwerp Research Institute for the Arts, Belgie). „Představy z 19. století, kdy národní instituce fungovaly jako nástroje pro posílení národní identity, dnes již neplatí. Pojem ‚národní‘ dnes vnímáme více na úrovni států jako zřizovatelů institucí a uvažujeme spíše v evropské než národní rovině,“ uvedl Gielen. Současný globalizovaný svět, potažmo unifikovaný evropský trh vytváří jiné podmínky a instituce mají jiné hodnoty. Potřeba chránit růst volného trhu je obecně vnímána jako projev svobody. Vše se privatizuje, stát se zbavuje zodpovědnosti a kontroly. „Subjekty (včetně kulturních institucí) v soutěži samy sebe a konkurenci kontrolují, aby na trhu uspěly. V důsledku se pak nejedná o svobodu, ale o represi, kdy se instituce chybně vystavují nekonečnému tlaku v honbě za větším množstvím návštěvníků,“ komentoval Gielen. Jak se s tímto tlakem vyrovnat a co je skutečným úkolem institucí? Gielen vidí cestu v proměně institucí v takzvané „konstituce“. Jejich předpokladem je širší pojetí kultury jako způsobu života, který dává lidské existenci smysl.

Cílem je vytvářet podmínky pro lokální sociální interakci a zároveň podněcovat osobní zkušenost s uměním s ohledem na identitu jedince. Instituce by proto měly takzvaně konstituovat občanský prostor pro veřejnou debatu, která by zespodu tlačila na systém, nastavovala mu zrcadlo, protože podle Gielena nežijeme v demokracii. Pokud tedy chtějí instituce zastávat takovou roli ve společnosti, nesmí se bát riskovat, ačkoli je to mnohdy risk na pomezí kreativity a kriminality. Taková instituce je ale v důsledku hybridní, na jedné straně brání umění, na straně druhé vytváří, podobně jako například cirkus, prostor pro všechny, včetně menšin. S tímto trendem souvisí i rozšíření aktivit institucí do veřejného prostoru měst.

Populismus a demokracie

Následovala diskuse na téma Národní kulturní instituce jako nástroj populismu?. V panelu se sešli moderátorka Kathrin Merkle (Head of Culture and Cultural Heritage Division, Council of Europe), Goran Tomka (UNESCO Chair in Cultural Policy and Management, University of Arts, Srbsko), Jiří Fajt (generální ředitel Národní galerie v Praze, Česká republika) a Tamás Jászay (Szeged University, Maďarsko).

Podle Gorana Tomka by instituce měly čelit vzrůstajícímu populismu v politice demokratickými nástroji, neboť populismus v zásadě demokracii popírá, protože populisté uvažují o společnosti jako o homogenní mase. Ve veřejné debatě, potažmo v kulturních institucích a současném umění chybí uznání rovnosti. Obecně chybí empatie a citlivost k menšinám a rozdílnosti názorů a identit ve společnosti jak na národní, tak na evropské úrovni. „Neexistuje jeden evropský narativ, lepší cestou je nalézat způsoby, jak si oblíbit rozmanitost,“ myslí si Tomka. Na obranu demokracie Jiří Fajt uvedl, že je třeba decentralizovat veřejné debaty a instituce by měly oslovit publikum i v regionech, ne jen ve velkých městech. V tomto smyslu se Národní galerie v Praze chystá, po vzoru londýnské Tate Modern, navázat spolupráci s regionálními muzei.

V Maďarsku je situace složitější, jak ukázal Tamás Jászay, neboť zde instituce trpí tím, že zřizovatelé zasahují do jejich činnosti. „Nelze být gay a zároveň ředitel Národního divadla,“ uvedl pro příklad Jászay.

„Dalším úkolem pro instituce je otázka, jak vytvořit stabilitu a bezpečí v rámci nestabilní společnosti,“ zamýšlel se Tomka. „Čím více je nestabilní svět, tím větší je úloha umění to změnit,“ uvedl Fajt v souvislosti se společenskou odpovědností kulturních institucí.

Legitimita

Odpoledne pokračovala diskuse na téma Ztrácejí národní kulturní instituce svou legitimitu?. Vedle moderátorky Alice Koubové (Filosofický ústav Akademie věd České republiky) se sešli Dieter Haselbach (sociolog, German Center for Cultural Research, Německo), Iulia Popovici (novinářka, kritička a aktivistka, Arts University Tîrgu Mureş, Rumunsko) a Marta Ljubková (dramaturgyně, Národní divadlo, Česká republika). Závěrečná diskuse byla nejdelší a také nejméně jednoznačná právě proto, že se v ní sešli lidé z různých kulturních prostředí – „národů“ a profesí – s rozličnými názory na věc. Dieter Haselbach obhajoval význam trhu. Kladně vnímal nestabilitu způsobenou financováním, která může být pro instituce osvěžující, a zdůraznil, že legitimitu institucím dávají zřizovatelé a ti, kdo je financují. Naproti tomu pro Iuliu Popovici vyplývá legitimita z charismatu umělců a osobností, které instituce vedou. V Rumunsku je složitá situace, protože politická zvůle mnohdy zasahuje do chodu národních institucí a tím je personálně rozkládá. „Legitimita nemůže být nahrazena původem peněz, instituce nemá legitimitu, když nemá umělce,“ uvedla Popovici. Podobně mluvila i Marta Ljubková. Vnímat legitimitu skrze financování je podle ní reduktivní. Pro Národní divadlo (ND) totiž peníze nejsou vůbec téma, neboť jako nejvýznamnější divadelní instituce v zemi jich má dost. Bylo cítit, že v této instituci koluje víc otázek než odpovědí. Vyplývá to ze zodpovědnosti, kterou ND cítí vůči publiku. Jak uchovat tradici, splnit divácká očekávání a být zároveň polem pro experiment? Jak oslovit menšiny? Jakým programem naplnit cca dva tisíce sedaček denně, aniž by museli nabízet bulvární program?

Diskuse se v průběhu rozrůstala o dotazy a komentáře z publika. Občas se objevily nejasnosti v tom, zda jsou instituce financované z veřejných nebo soukromých peněz. Mezi řádky se většina shodla na tom, že veřejné peníze jsou takzvaně čistší, neboť jsou méně podmíněné. „Například některé soukromé instituce nechtějí uvádět politické umění,“ zmínil Pascal Gielen. Není však pravidlem, že veřejné jsou více nezávislé, a jak bylo z názorů patrné, liší se to stát od státu. Zatímco v Holandsku nebo Belgii mají instituce větší volnost, v Rumunsku panuje nedůvěra zřizovatelů, jak vyznělo z komentářů od Popovici a Gielena.

Národní identita je přežitek

Většinově se hosté fóra shodli na tom, že trh je škodlivý faktor, populismus zlovůle a úkolem institucí je prosazovat demokracii, hájit menšiny a rozdílnosti. Národní identitu diskutující zavrhli jako nebezpečný a přežitý koncept. Namísto pojmu národní zazníval pojem lokální. Celkovou problematiku výstižně popsal komentář z publika: „Téma není o národních identitách a národních institucích, ale o lokalismu a komunitách, pro které mají instituce představovat stabilní prostor. Otázkou tedy není, zda mají instituce legitimitu, ale jaké instituce potřebujeme a jaký program nabízí pro různé cílové skupiny. Cílem je vnímat instituce jako infrastrukturu namísto struktur.“

Konsenzus ku prospěchu věci občas narušil Dieter Haselbach, když obhajoval význam trhu a nestabilitu, která z něj vyplývá, jako pozitivní nástroj změny. Zdůraznil také, že nejsme v takové krizi, o jaké v úvodu mluvil Gielen, a zlehčil zatracovaný populismus názorem, že právě Gielenovy představy jsou příkladem levicového populismu. Bylo dobře, že v tématu zazněla i obhajoba neoliberalismu, protože jedině tak mohly zaznít různé názory na věc.

Odkaz: Záznam akce

Nejnovější články /