Současná architektura – povinné čtení pro starosty

V březnu vyšla kniha o současné architektuře malých českých měst a obcí 20000: O místech a lidech. Je zajímavá hlavně tím, že se věnuje zákulisí vzniku veřejných staveb – kdo projekty inicioval, kolik stály a jak realizace probíhaly. S autory Michaelou Hečkovou a Matějem Chaberou jsme si povídali o tom, kdo je to takzvaný hybatel architektury, co přináší participace a proč veřejná soutěž není vždy ideální volbou.

Tvoje první kniha O městech a lidech byla o občanských kulturních iniciativách v malých městech a obcích. Nyní sis vybrala téma architektury. I v této druhé knize je patrný tvůj dlouhodobý zájem o veřejný prostor a regiony. Architekturu nahlížíš jako místa společenského dění. Jak ses k tématu dostala?

Michaela Hečková (MH): Chvíli jsem si myslela, že moje druhá knížka se bude týkat jen veřejného prostoru. Nechtěla jsem se však věnovat dočasným kulturním a společenským aktivitám, ale věcem, které mají v regionech trvalejší hodnotu. Proto jsem se začala zajímat o reálnou, fyzickou architekturu. Pokud něco proměňuje vesnici a veřejný prostor dlouhodobě, tak je to právě dům, park nebo náves. Byl to v zásadě logický, i když odvážný krok.

Odvážný v jakém smyslu?

MH: Na začátku jsem se trochu bála, protože nejsem architekt, ale nedostala jsem se do situace, kde by to mohl být problém. Veřejnému prostoru se věnuji dlouhodobě a poslední roky jsem s architekty hodně debatovala, spolupracovala a sledovala, jak se vyvíjí nějaký dejme tomu trend současné architektury u nás. To, že jsem z jiného světa, mi nakonec umožnilo popisovat určité věci jinak než člověk z oboru. Když bych to zpětně zhodnotila, myslím, že mi to dalo možnost být otevřenější. A knihu tak navíc může číst asi i trochu širší publikum.

Představujete realizace veřejných staveb a prostranství z regionů po celé České republice. Z měst a obcí do 20 000 obyvatel. Nejde jen o architektonicky, urbanisticky nebo krajinářsky zajímavé počiny, ale také o výsledky úspěšné spolupráce. Jsou to příběhy osvícených lidí, vizionářů z veřejné správy nebo soukromníků, kteří chtěli něco udělat pro lidi a veřejný prostor. Ukazujete, že nejen v centrech, ale i na malé obci jde dělat velké věci, pokud je vůle. Podle jakého klíče jste po republice jezdili?

MH: Je to kombinace tří kritérií. Původně jsme chtěli hledat realizace v každém kraji. Nakonec se to trochu rozvolnilo a ne všechny kraje jsou zastoupeny. Dalším kritériem bylo neopakovat architektonická studia. Takže co studio, to pouze jedna realizace. A třetím kritériem byla ukázat rozmanitou typologii architektury. Jsou tam ukázky sakrální architektury, veřejný sál, hospoda, náves, sportoviště, krajinářské projekty a další.

V knize je dvacet ukázek. Kolik se toho do knihy nevešlo?

MH: V původní rešerši jsme měli asi třicet projektů. V místech jako Líbeznice nebo Dolní Břežany bylo těžké vybrat, co do knihy dát, protože tam je více povedených staveb od různých studií. Taky se tam nevešel třeba Pivovar Trautenberk od studia ADR v Malé Úpě a další věci, které se opakovaly typologicky, a proto jsme je museli škrtnout. Nedali jsme tam také realizace, které sice byly dobře navržené, ale po letech zchátraly, protože nebyly udržované. Údržba se nám ukázala jako jedno z důležitých subtémat. Jedna věc je dobře navržená a provedená realizace, druhá je, jak stavba vypadá za deset dvacet let.

Kaple sv. Vendelína, Osek nad Bečvou
Kaple sv. Vendelína, Osek nad Bečvou

To se týká třeba špatné volby materiálů, technologií nebo zanedbání péče na úrovni správce?

MH: Často to není úplně o tom, že by se město nestaralo. Je to půl na půl materiál a design. Věc je buď navržená tak, že je údržba příliš složitá, anebo si obec na údržbu vyčlení málo peněz. To je pak v rozporu s tím, na co upozorňují architekti.

Matěj Chabera (MCH): Téma údržby nás provázelo od začátku a dožití stavby bývá někdy dost smutné. Proto jsme se snažili toto téma vytáhnout do popředí.

Škoda, že to v knize není nějak více zdůrazněné.

MH: V některých kapitolách to je. Třeba revitalizace klášterních zahrad v Chrudimi. Město se sice o zeleň stará, ale ta vyžaduje jiný druh péče o trávníky. Seká se to jinak, než by se to mělo sekat, a jsou tam dva průchody, z nichž jeden je uzavřený. Zmiňujeme to jako jeden provozní detail a zároveň to dobře popisuje, co se s architekturou může stát, když se o ni nebude pečovat.

MCH: Ať je to park nebo stadion, úspěšnost stavby se řídí podle toho, jak se k tomu staví vedení obce a jak ji užívá veřejnost. Třeba v Líbeznicích se obec a místní lidé o sportovní halu a fotbalovou kavárnu dobře starají, a proto je i po delší době v perfektním stavu.

Má vliv na to, že si místní lidé vezmou objekt za svůj, také to, že obec při plánování projektu využívala participační metody? V poslední době se zapojení veřejnosti do plánování veřejného prostoru často zmiňuje.

MH: Určitě si myslím, že je to dobrá cesta. Starosta Martin Kupka z Líbeznic říkal, že je sice důležité, aby obec měla jasnou strategii, ale že participace je především bezpečný, a nejen rétorický, nástroj. V Líbeznicích nejen že projekty lidem představují, ale v určité míře zapojují veřejnost ve všech jejich fázích, čímž vychytávají detaily, protože místní to tam znají nejlíp. Pokud architekt není místní a dojíždí, pořád je jen návštěvník, jak říkají architekti ze studia Rusina Frei (autoři revitalizovaného nábřeží řeky Loučné v Litomyšli). V každém ročním období a v každou denní dobu místo vypadá jinak, je v něm různý provoz a o tom vědí nejlépe místní obyvatelé. Všem se osvědčuje, že lidé jsou relativně klidnější, když vědí, co se v jejich bezprostředním okolí děje. Participaci vystihuje přísloví „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, je hlavně o informovanosti a osvětě. A ne o tom, že lidé chtějí něco změnit a architekt to na jejich přání překreslí, jak se občas mylně vykládá.

Ukázky v knize jsou často stavby realizované z veřejných peněz. Potkávají se tam projekty vzešlé z veřejných soutěží se stavbami, které vznikly oslovením konkrétního architekta. Kdy je vhodná soutěž a kdy je naopak lepší oslovit architekta napřímo? Podle rozsahu zakázky?

MH: Je několik typů soutěží – jednokolová, dvoukolová, vyzvaná soutěž pro několik architektonických studií nebo naopak nejčastější anonymní soutěž. Projekt se rozfázuje na více částí, z nichž nějaká je vždy vysoutěžená. Pokud to není architekt, tak třeba stavební firma. Věci malého rozsahu se mohou dít bez soutěže, jako třeba rekonstrukce Muzea umění a designu v Benešově, kterou dělala Marcela Steinbachová. Zadává se to napřímo konkrétnímu architektovi na doporučení nebo díky prověřené spolupráci. Jakkoli se dnes dost velebí veřejné soutěže, architekti je nemají moc rádi. Je to kontroverzní téma, na které jsme narazili třeba v Líbeznicích. I když se udělá anonymní soutěž, nakonec stejně vyhraje ateliér, který už tam udělal víc realizací, protože tu lokalitu dobře zná a situaci nakreslí prostě nejlíp. I když je ideálním demokratickým scénářem soutěž, protože jde o veřejné peníze, není to pro samosprávy jednoduché. Obce většinou mají svůj vlastní rozpočet na zametání chodníků a rozsvěcení světel, většinu peněz pro nové realizace berou z evropských dotací a do výzev se zapojují mnohdy pod velkým časovým tlakem. Proto pak podají žádost s prověřeným architektem. Jako třeba v Trojanovicích, kde starosta už mnoho let spolupracuje s ateliérem Kamil Mrva Architects, z čehož vzešla stavba obecních potravin Hruška.

MCH: Soutěž je sice demokratická, ale nepřevyšuje osobní vztah mezi vedením města a architektem. Důvěra je klíčová, jak je vidět v Trojanovicích nebo v Prostřední Bečvě, kde Henkai architekti revitalizovali střed obce.

Potraviny Hruška v Trojanovicích
Potraviny Hruška v Trojanovicích

Takže je to individuální.

MH: Je správné kombinovat oba přístupy. V Trojanovicích je to takový novodobý skanzen a má to přidanou hodnotu právě v tom, že je to celé jednotné od jednoho studia. Což není špatně. V Máslovicích zase byla na místní hospodu vypsána soutěž právě proto, že starostka neměla žádné zkušenosti. Neznala žádné architekty a nevěděla, jak na to. Proto pro ni byla soutěž to nejlepší a odpovědné řešení. A tak by to nepochybně mělo být. Soutěž je každopádně vždycky nejčistším řešením.

V knize je tedy dvacet realizací, našli jste jich kolem třiceti včetně těch, co jsou špatně udržované. Pokud je v České republice přes 6000 obcí a měst do 20 000 obyvatel, tak je to poměrně málo ukázek. Dalo by se říct, že popisujete fenomén, který u nás teprve vzniká?

MH: Dlouhodobý přístup k péči o veřejný prostor můžeme sledovat v Litomyšli. Zde to vedení města řeší systematicky od revoluce v roce 1989. Litomyšl je výjimka, protože jinak je to otázka spíše posledního desetiletí. Nejstarší realizace, kterou jsme uvedli, je z roku 2011. Dobře to funguje v místech, kde působí starostové více než jedno volební období. Starosta Kašpárek z Úsilného to trefně vystihl, když řekl: „Už nechodíme v hovnech, tak bychom mohli mít kulturu.“ Pokud netrefíš do vlastního domu, protože chybí veřejné osvětlení nebo není realizována kanalizace, tak nikoho moc nezajímá, že vznikne nová klubovna nebo společenský sál. Jakmile se však vyřeší nutné problémy, obce se mohou začít věnovat větším architektonickým a urbanistickým koncepcím.

Obce a malá města, která zmiňujete, mají urbanistickou strategii rozvoje, jako třeba Nová Lhota, vesnice u slovenských hranic. Některé mají také své obecní architekty, což mě překvapilo. To asi není moc běžné.

MCH: Není to běžné v tom smyslu, jak to známe dnes. Zásadní je, že městský/obecní architekt nemůže navrhovat konkrétní řešení a stavby. V minulosti to byla spíše regulační funkce. Dnes je městský architekt iniciátorem architektonických soutěží a obecného dialogu. A samozřejmě přibývají stále další a další města, která nově tuhle funkci zřizují.

Jsou regiony, kde se daří realizovat současnou architekturu lépe než jinde?

MH: Ano, potvrdily se nám geografické trendy. Silná je valašská architektura, kde působí několik výrazných studií.

A samozřejmě okolí Prahy a Středočeský kraj, kde jde spíše o sociologický jev ‒ mnoho lidí se stěhuje z Prahy kvůli drahým bytům na venkov. Ocitnou se pak třeba v Dolních Břežanech a cítí potřebu se zapojit do veřejného dění. Začnou být aktivní, vstoupí do politiky, stanou se starosty a začnou věci realizovat. Ale to samozřejmě trochu banalizuji.

MCH: Je to vždycky o lokálních iniciativách a osvícených lidech. Michaela jim říká hybatelé architektury, což je přesné označení.

V titulu knihy se uvádí, že je to o místech a lidech. Proč ale na fotkách nejsou lidé?

MCH: Lidi nejsou v obrázcích, ale v textech. To byl náš záměr. Zobrazit ty realizace bez aut a bez lidí, soustředit se na světlo, detaily architektury.

MH: Moje první kniha byla o lidech, proto jsem chtěla mít druhou knihu bez nich. Budovy a místa měly promlouvat samy za sebe. Lidé dělají fotografiím jakýsi „voice-over“ v textu, když popisují, jak projekty vznikaly.

Útulna, Vratěnín
Útulna, Vratěnín

V úvodu knihy uvádíte, že v České republice chybí vize státu pro rozvoj kvalitní architektury a veřejného prostoru v regionech. Takovou vizi má sousední Rakousko, a proto o přínosu současné architektury lidé nepochybují. Čím si vysvětlujete, že to tak není i u nás?

MH: To je spíše dotaz na starosty, kteří s tím porůznu zápasí a mají různé svazy měst a obcí. Máme státní strategii na obnovu venkova z hlediska krajiny a ekologie, ale na údržbu veřejného prostoru ne tak docela. Starostové často říkají, že si něco vymyslí, a bojují pak s legislativou a obhajováním rozpočtu. Na druhou stranu státní a evropský systém zatím dovoluje, že obce mají z čeho čerpat, a někteří starostové jsou v žádostech o dotace šikovní. Jako třeba v Úlisném, kde se postavilo hřiště pro místní a návštěvníky vlastně z grantu na turismus. Ale celkově je strategický rozvoj veřejného prostoru relativně nové téma. Neumím si představit situaci, že jakýkoli státní aparát je o krok napřed před realitou. Myslím si, že je přirozené v jakémkoli odvětví, včetně těch kulturních a kreativních, že si nejdříve dvacet let lidé stěžují, že jim něco chybí, než to stát začne řešit. Obvykle to nepřichází shora a stát reaguje na potřeby zespodu.

Petr Lešek ze studia Projektil, které provedlo rekonstrukci klášterních zahrad v Chrudimi, v knize uvádí, že je důležitá osvěta. Podobně mluví také architekt Vojtěch Sosna, který realizoval obecní hospodu v Máslovicích. Podle něj je to tak, že když lidé vidí kvalitní věc, tak se můžou inspirovat doma a chtít jí taky. Vaše kniha je v zásadě osvětou.

MH: Ano, byli bychom rádi, kdyby takhle fungovala. Troufám si říct, že tím, jak je kniha udělaná, má mnohem širší cílovou skupinu. Může oslovit odborně orientované čtenáře, kteří si kupují specializované knihy třeba o funkcionalistických vilách, stejně jako čtenáře, kteří se o architekturu zajímají z lifestylového hlediska. Poučná může být i pro samosprávy a investory.

MCH: Řekl bych, že misí knihy je odkrytí scénáře realizace projektů – z pohledu architekta, hybatelů, včetně rozpočtů, nezdarů a komplikací. Rádi bychom, aby kniha byla motivací k dalším podobným projektům. Několik architektů nám říkalo, že ji věnují svým klientům z řad veřejné správy, aby se mohli inspirovat a vehnala jim odvahu do žil. A to je přece krásná představa.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Odkaz: https://www.kniha20000.cz/

Dále pro vás máme/

Praha 7 si vybrala Vzletnou

Na podzim roku 2018 vzniklo v pražské čtvrti Letná takzvané kreativní epicentrum Vzletná. Vzdělávací prostor pro výuku digitálních technologií, designu a ilustrace. Vzletná funguje i jako prostor pro coworking , studovna a nabízí program také pro seniory, děti a rodiče. S jednou ze zakladatelek Nadiou Sheshukovou jsme si povídaly o tom, jak to celé vzniklo a proč je dobré kulturní aktivity provozovat právě v městské části Praha 7.

Architekti v sociálních službách

Jak může architektonická praxe pomáhat při řešení sociálních otázek a kultivaci veřejného prostoru? Jak vypadá mezioborová spolupráce v pojetí organizace Architekti bez hranic a co jí může přinést zapojení do mezinárodní sítě? Povídali jsme si se zakládajícími členy spolku, architekty Karolínou Kripnerovou a Vojtěchem Sigmundem.

Ostravský Refill z radnice blíž k lidem

Platforma pro dočasné využívání opuštěných městských prostor Refill má nově svoji kancelář. Otevřela se na podzim v centru Ostravy a je přístupná všem, kteří mají nápad a potřebují za zvýhodněných podmínek prostor, nebo těm, kdo mají prostor a rádi by ho dočasně pronajmuli.