Příjmy z dotací, počet zaměstnanců a repríz, čísla prodeje, návštěvnost, finanční bilance.
Mnohá další data lze získávat (nejen) o divadle. Proč je potřebujeme? Petr Prokop a Luboš Louženský je považují za nezbytnost pro správné strategické i umělecké řízení divadel, pro tvorbu kulturních politik státu, krajů i měst. Systém české statistiky v kultuře ale nefunguje. Trápí to vůbec někoho? Co s tím lze dělat lépe?

Co bylo impulzem pro to, abyste se pustili do Výzkumu statistického sledování a vyhodnocování divadel v ČR, který jste dokončili v roce 2018?

PP: Vycházeli jsme z pocitu, který jsme zažívali na mnoha frontách. Znovu a znovu jsme se potkávali s absencí relevantních statistických dat. Existuje systém sběru dat, léta provozovaný Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS), jenž je posledních dvacet let postavený na divadelní struktuře, která již neodpovídá realitě. Když jsme na katedře produkce na DAMU vedli studentské práce, tak jsme vždy naráželi na to, že si studenti museli data sbírat sami. Jenže na to neměli kapacitu, vzorky byly malé, nebyly hodnověrné atd. S Lubošem jsme se potkali, když byl studentem (já stále studuju doktorské studium), a v jistém momentě jsme se v tom protnuli. Luboš dělal svůj magisterský projekt na téma benchmarking divadel, který se toho trošku týkal, tak jsme se začali společně bavit a vymýšlet, jak by systém mohl fungovat efektivněji. A rozhodli jsme se navrhnout řešení. Bylo zajímavé, že Luboš je z byznysového prostředí a na DAMU se dostal až na magisterské studium – přinesl tedy jiný pohled na věc, což je strašně cenné. Dobře jsme se doplňovali.

LL: Ano, jsem z oboru marketingu, statistiky a IT a neustále mě překvapovalo, že se v divadelním světě všechno zakládá na dojmech. Že se třeba tvrdí, že jedno divadlo je lepší než druhé, ale podkladem nejsou čísla. Proto jsem stvořil projekt benchmarking divadel, který byl postavený na datech z NIPOSu. Tehdy jsem poprvé narazil na to, že data, která NIPOS sbírá, a způsob, jakým je sbírá, jsou absolutně nedostatečné. Navíc jsem zjistil, že sesbíraná data, na základě kterých se stát rozhoduje, nejsou přesná. Že dochází k chybovosti, překryvu dat a nikdo to neřeší a nikdo se k tomu nestaví zodpovědně.

Z pohledu statistiky a mé byznysové minulosti mi přijde šílené, že se na Ministerstvu kultury (MK) přerozděluje nemalé množství peněz, ale vlastně k tomu nejsou žádná data nebo jsou ta data nedokonalá a nikoho to netrápí. Proto jsme přišli s naším výzkumným projektem.

PP: To byla naše původní motivace. Začali jsme se potkávat s jednotlivými aktéry: s NIPOSem, MK, Institutem umění – Divadelním ústavem (IDU), v další fázi pak s divadly. A vlastně se nám potvrdilo, že s daty, která NIPOS má, nikdo nepracuje. Že je vlastně nikdo nechce, nikoho nezajímají.

Proč umělecké a provozně-ekonomické výkony divadel (kulturních organizací) měřit, porovnávat a vyhodnocovat?

PP: Dnes se všichni na katedře produkce jednoznačně shodnou na tom, že jsou data potřeba. Jednak aby mohli manažeři řídit svá divadla a rozhodovat o nich, protože to je pro moderní řízení divadel nezbytné. A také jsou potřeba, aby se stát mohl správně rozhodovat.

LL: Když přistoupíme k příspěvkovým organizacím nebo organizacím, které čerpají dlouhodobé granty, je potřeba oběma stranám dodávat argumenty, na základě kterých je možné vést diskusi. Radní pro kulturu své rozhodování často staví na základě osobních dojmů, ale absolutně chybí podkladová data, která by obě strany uznávaly. Uvedu příklad: mé divadlo má velmi úspěšná představení pro děti a nyní chci požádat svého radního, chlebodárce, ať nám přidají peníze na to, co nám jde skvěle. On bude souhlasit, že nám přidají, ale vytkne nám, že je divadlo zase v jiné oblasti podprůměrné, protože má vyšší mzdové náklady, a zeptá se proč. A najednou je to mnohem kvalifikovanější diskuse o provozování divadla, které dostává veřejné peníze, než když je rozhodováno jen na základě toho, zda se radním divadlo líbí nebo ne. Náš systém by měl být takovým nezávislým auditem a dávat samosprávám návod a podklad k tomu, o čem se bavit (že by se měly doptávat na červená čísla apod.). Je třeba zabývat se tím, co divadla nikdy do závěrečné zprávy neuvedou nebo to někam schovají.

V čem je podle vás systém statistiky nedostatečný?

LL: Velkým problémem je, že se čísla měří jen jednou ročně, tudíž nejsou vysledovatelné sezónní vlivy, například počasí a další vnější vlivy. Zásadní však je, že se překrývají třeba počty premiér a vykázané počty diváků – pokud například divadlo Vosto5 hraje v Divadle Archa, tak si obě dvě instituce vykážou premiéry a v podstatě ty samé diváky. V tu chvíli vzniká překryv. Nevíme, jak je velký, ale můžeme se domnívat, že to může být klidně i 15 %. To znamená, že máme o 15 % nadhodnocenou státní statistiku kvůli tomu, že vznikají koprodukční projekty, které nikdo pořádně nesleduje. Až na základě naší zpětné vazby se nyní konečně začal rozšiřovat metodický pokyn, aby se to alespoň trošku přiblížilo realitě. Což byl problém, který nikdo neřešil, dokud jsme se do situace nevložili my.

Druhým problémem je, že NIPOS data nedává zpátky. Navíc nekompletní nebo nesmyslná data dopočítává, aby mu to vycházelo. Činí tak podle nějakého odhadu, protože tuší, jak by asi data měla vypadat, nebo se orientuje podle minulých let. To je běžné například v případě zájezdů, kdy divadla prostě nevědí, kolik na představení přišlo diváků v jednotlivých krajích nebo městech, a tudíž čísla odhadují. Některá divadla třeba uvádějí pevná čísla. Nebo nevědí, jak vykazovat svou účast na festivalech. A všechna tato čísla NIPOS vezme, protože jim „věří“, zpracuje je do státní statistiky a na základě těchto dat pak má stát rozhodovat o celé divadelní sféře. Dat, o kterých samotná divadla říkají, že jsou nepřesná, a NIPOS přiznává, že ví, že nepřesná jsou. Celý problém je v důvěryhodnosti čísel, která tímto systémem putují.

Příliš často se například stává, že data v NIPOSu neodpovídají datům z grantových žádostí a ani data z grantových žádostí na městě neodpovídají těm v grantových žádostech podaných na MK. Takto ale nejde řídit přerozdělování peněz. Navíc grantové komise – podle zpětné vazby z MK – často nerozhodují na základě číselných podkladů, protože jim samy nevěří, ale na základě dojmů. Ačkoli se tvrdí, že na základě výkonů.

PP: Dalším problémem je návratnost dotazníků v šetření, která je v některých segmentech divadla výrazně nižší. Veřejná příspěvková divadla je většinou vyplňují, mají na to aparát. Ale u nezávislých divadel je to tak půl na půl. Zároveň nejsme schopni doložit a ani NIPOS nám nebyl schopen říct, kolik divadel šetření uniká. NIPOS má adresář, který se aktualizuje jen na základě toho, že jim o vzniku nového divadla někdo náhodou řekne. Například když jsme začali, NIPOS „neznal“ Jatka78, která už dva roky existovala.

LL: Proto jsme prvního čtvrt roku projektu strávili doplňováním adresáře.

PP: A pak jsou zde komerční divadla. Trochu opomíjený, ale důležitý segment, který má úplně jiný pohled na věc. Komerční (nebo lépe řečeno podnikatelská) divadla nejsou zrovna ochotná svá data sdílet. Považují to částečně za obchodní tajemství a staví se ke sdílení dat velice rezervovaně. Někteří to dělají, jiní ne.

Vnímá problémy NIPOS a MK?

LL: V případě NIPOSu jsme dokonce narazili na to, že je sběr divadelní statistiky obtěžuje, protože by raději řešili jiné věci. IDU, který by statistiky chtěl řešit, nemůže, protože to musí mít na starost jen jedna organizace pod MK. Což je zajímavý stav – ví se, že by tu statistiku měl někdo řešit, ale nikdo se do toho nechce zavrtat, protože to dvacet třicet let funguje takhle a všichni si už zvykli, že je to na nic.

PP: Můžeme se obloukem dostat k dnešní situaci na MK, která myslím dobře ilustruje ten chaos a nekoncepčnost v rozhodování a rozdělování peněz, jež tam panují. Zjistili jsme, že na MK ani nebylo zřejmé, kdo statistiku řeší. Sice je to nějaký bod v implementačním plánu kulturní politiky, ale když jsme se ptali, jaký odbor to má na starosti, tak vlastně nikdo nevěděl.

Jak se k problému staví samotná divadla?

LL: Divadla sebraná data chtějí, ale NIPOS jim je nedá, případně jen v nějaké agregované podobě. Nikdy jim nedá zpětnou vazbu, takže divadla mají v podstatě nulovou motivaci data posílat. Sice je za to nějaká pokuta, ale nikdo ji nikdy nedostal. Divadla také často narážejí na problém, že nerozumí tomu, jaká čísla do statistik mají uvádět, protože chyběl metodický pokyn. Například tam bylo políčko o zaměstnancích, ale nikdo blíže nespecifikoval, jak je pojem „zaměstnanec“ vymezen.

Mají vůbec pracovníci českých divadel vztah k datům? Chtějí ovládat práci s nimi?

LL: Dělali jsme si průzkum na vzorku deseti divadel různého typu a ukázalo se, že vlastně všichni s těmi daty pracují, protože je potřebují pro interní řízení. Spousta z nich si dělá vlastní benchmarking rok za rokem, snaží se dívat na data v detailnějším pohledu. Jenom jim nikdy nikdo nedal data zvenčí. Zároveň mají divadla drobné obavy z toho, že pokud by se tato data dostávala ven, tak k nim bude stát přihlížet při přidělování dotací. Nicméně ochota se statistikou pracovat je nemalá, protože podle něčeho ředitelé divadla řídit musí.

PP: Aktuální operativa požírá už tak velkou kapacitu lidí zvlášť u menších nezávislých divadel. Věci strategického typu jako statistika a analýza jsou pak trošku zasuté pod to, „co bude zítra“.

LL: Motivace k zapojení se do státní statistiky je velmi malá, protože divadlům není jasné, proč mají ta čísla vyplňovat a k čemu se pak použijí.

Přišli jste na to, jak situaci do budoucna řešit?

LL: Jedna naše teze je, že když vznikne metodický pokyn, kde bude jasné, k čemu která políčka jsou a proč se statistika dělá, tak ochota divadel stoupne. Druhá věc je, že jsem hledal jiné datové zdroje, abych se dostal k číslům i bez zapojení divadel. Což mě navedlo na prodejní systémy vstupenek, protože i komerční divadlo, které mi nechce vykazovat data do NIPOSu, prodává přes ticketingové systémy.

PP: Myslím, že u nezávislých divadel je to snazší než u těch komerčních. Obecně ale platí zákonná povinnost data vykazovat.

V rámci výzkumu jste podnikli dva zahraniční výjezdy – do Velké Británie a Německa. Setkali jste se s představiteli podobných projektů, se kterými jste konzultovali jejich zkušenosti. Co vám tato setkání přinesla?

LL: Asi nejpřínosnější bylo setkání se Society of London Theatre v Londýně, což je sdružení londýnských (primárně komerčních) divadel, které má velice podrobně zpracovanou statistiku, kterou sdílí se všemi svými členy. Je přesně zpracovaná na jednotlivé týdny, včetně pokusů o dohledání vnějších vlivů. Například když se hraje mistrovství světa v rugby, jaký vliv to má na návštěvnost divadel? Stoupá. Obecně se skrze statistiku daří dohledávat změny v časových řadách, rozpoznávat trendy a zároveň poskytovat zpětnou vazbu. Dělají to na základě ticketingu a dat, která jim divadla reportují.

Druhé zajímavé setkání bylo s Audience Agency ohledně jejich aplikace Audience Finder, která se snaží o segmentaci populace na úrovni jednotlivých poštovních směrovacích čísel. Systém divadlu umí říct, jak si stojí v porovnání s konkurencí. Na tomto základě mohou divadla dělat lepší strategická rozhodnutí. Například když se divadlo rozhoduje, jestli bude mít smysl založit si letní scénu nebo udělat nějakou marketingovou kampaň, vidí, co se pravděpodobně dělo v historii u podobných akcí nebo v podobném období.

PP: Důležitá věc je, že Audience Agency je sice soukromá agentura, ale aplikace vznikla jako veřejná zakázka organizace Arts Council England. Jde o nástroj napojený na prodejní ticketingové systémy. Je ověřené, že to funguje. Divadla, která od Arts Councilu chtějí podporu, musejí do systému data poskytovat, jinak nezískají dotace z veřejných zdrojů. Což by mohlo být inspirací i pro nás.

Navrhli jste a spustili beta verzi systému, který jste pracovně pojmenovali Centrální divadelní datový sklad (CDDS). Je to online nástroj pro sběr, vyhodnocování a interpretaci dat divadel v České republice. Jak systém funguje?

PP: Jedná se spíš o alfa verzi, pro kterou se nám podařilo získat testovací data a na nich částečně ověřit, že by systém mohl fungovat. Pracujeme na tom, aby byla dostupná, ale času a financí je málo.

LL: Systém je modelem pokrývajícím všechny možné vztahy, které v divadle mohou vznikat, včetně koprodukčních nebo toho, že se může inscenace prodat z jednoho divadla do druhého. Důvodem, proč vznikla tato alfa verze, byla potřeba ukázat vizuálně, jak by vypadala ta data, která z toho vypadnou. Systém jsem se snažil navrhnout tak, aby nebyl jen pro divadla, ale aby byl použitelný i pro další kulturní segmenty.

PP: Podařilo se nám získat testovací data od Národního divadla a Jatek78, což ukazuje jejich velkou otevřenost. Díky základním datům, která nám poskytli, se podařilo namodelovat, jak by to zhruba mohlo fungovat.

CDDS byl navržen na základě potřeb divadel. Které z nich můžeme označit za klíčové?

LL: Vyšly nám z toho tři základní. První je potřeba získat aktuální přehled, jak si divadlo vede, jak je na tom za dané časové období, jaká je křivka prodejnosti (třeba i v porovnání s loňským rokem) atd. Druhý benchmark je zaměřený nejen na to, jak si stojí divadla sama proti sobě, ale i jak si stojí v porovnání s podobnými divadly. V tuto chvíli ale potřebují vědět, že jejich data jsou anonymizovaná. Třetí pohled je segmentový, důležitý především pro MK, kraje a města – zaměřuje se na to, jak se daří celému segmentu divadla v daném ohledu, jak se v daném období vyvíjí apod.

PP: Jedním z účelů našeho systému je, aby skrze něj mohli donátoři sledovat subjekty, které podporují. V současné době nedostává grantová komise na MK žádná zpětná data o žadatelích, a komisař tak rozhoduje jen podle žádosti samotné, kde o sobě žadatelé uvádějí jen některá data, například kolik divadlo dostalo peněz a kolik představení bylo odehráno, ale informací je velmi málo a navíc nejsou ověřitelné.

Očekává se přenesení systému do praxe. Jaký scénář budoucnosti vám přijde nejšťastnější a nejpravděpodobnější?

PP: V zásadě jsou tři scénáře. Buď se stát rozhodne, že potřebuje funkční systém, zadá ho své zřizované organizaci a získá na to kapacity a zdroje (třeba i z evropských peněz). To osobně považuji za správné a v našem prostředí jediné možné řešení. Anebo se stát rozhodne vypsat veřejnou zakázku stejně jako to udělali v Británii. Nejsem si jistý, že by k takovému řešení v našem prostředí byla vůle, a navíc z něj plynou větší právní problémy. Třetí možností, ke které přistoupili třeba v Německu a částečně to byl i případ Society of London Theatre, je, že si divadla sama vytvoří nějakou asociaci, a ta si systém sama vytvoří, spravuje, financuje (třeba z členských příspěvků) a poskytuje zpětnou vazbu svým vlastním členům. Myslím, že v našem prostředí jsou na to organizace i asociace zatím příliš slabé nebo mladé. Buď to tedy půjde zespodu, ze strany divadel, nebo shora ze strany státu. A pak existuje samozřejmě ještě poslední varianta, že se nestane nic.

A vaše předpověď?

LL: Shodli jsme se, že se budeme snažit prosadit cestu přes MK, byť je to na mnohem delší lokte. Začali jsme debatovat jak s NIPOSem, tak s IDU a MK o tom, kdo chce tuto statistiku spravovat, kdo o ni má zájem a kdo bude zodpovědná osoba, která rozhodne, že se s tím má něco stát. Nejsmysluplnější nám přijde projekt, který by byl kombinací akademického prostředí a IDU na základě objednávky MK, kde by IDU byl garantem pro MK a akademické prostředí by bylo garantem nezávislého zpracování dat.

PP: Nicméně potom, co jsme se setkali s ředitelem ekonomického odboru MK panem Vořechovským, jsme propadli mírné skepsi, že se s tím těžko podaří něco udělat. Například pro rozdělování ministerských dotací je charakteristická roztříštěnost a komplikovanost pro žadatele. Dodnes neexistuje online systém podávání a zpracování žádostí. Efektivita MK je velmi malá a obávám se, že se tak děje, protože mu dlouhodobě chybí politické vedení, které by bylo schopné vytyčovat nějaké základní úkoly a tlačit je, aby byly prosazovány na úrovni vlády a samozřejmě státního rozpočtu. Dokud toto nebude, tak se nikam nepohneme, protože úřad sám má tendenci tuto problematiku neřešit, pakliže k tomu není nucen.

Myslíte, že by o podobný systém, respektive divadelní statistiku, měli (mít) zájem také zástupci na úrovni měst? Mohl by váš systém eventuálně sloužit i městům pro mapování a analýzu místní divadelní sítě?

LL: Jedním z klientů mají být městské a krajské správy. Věříme, že jakmile úředníci získají report relevantních dat, ocení je víc než pouze závěrečné zprávy jednotlivých divadel. Systém by byl šikovný v tom, že by předpřipravoval žádosti o granty a dotace. Když už jsou data na jednom místě, proč má divadlo znovu a znovu vyplňovat nějaké reporty a žádosti? Tím se sníží administrativní zátěž, což je nejvíc cenné u malých divadel, a zároveň všude budou k dispozici data, která jsou podložená reálnými čísly.

Osobně se těším, že jednou budeme mít v ruce nástroj, díky kterému se prokáže efektivita nezávislého sektoru vůči příspěvkovým organizacím… Třeba na malých městech.

PP: My jsme se nyní na vyžádání IDU zapojili do aktuálního výzkumného projektu na téma mapování nezávislého divadla, kde na toto trochu navazujeme.

LL: Cílem výzkumu je zjistit stav nezávislých divadel, jak prosperují, jaké mají výstupy. Stát si je vědom toho, že o nich vůbec nemá přehled. A proto neví, jak jim rozdělovat finance.

Jak uvažujete o aplikaci statistik v kontextu nových, začínajících projektů nebo vycházejících talentů, které se etablují na kulturní scéně a eventuálně také žádají o podporu formou grantu, ale o strategickém plánování nemají ponětí a teprve se učí být dobrými hospodáři.

LL: Počítáme s nimi také, nejen pro ně jsou připraveny především segmentové a přehledové statistiky.
Pro začínající umělce by měl systém poskytovat, opět ze segmentové statistiky, především dva hlavní benefity:

1. Před rozjetím projektu představu o aktuálních provozních údajích v jejich cílovém segmentu, podle čehož si mohou lépe spočítat svůj byznysplán (průměrná návštěvnost, průměrná cena za vstupenku, a především pak sezónnost návštěvnosti během roku).
2. Po rozjetí projektu základní údaje. V tu chvíli se jim hodí přehledový dashboard, kde uvidí, jak se jim daří, jak jsou na tom v porovnání s minulým měsícem nebo jak si stojí oproti podobným projektům.

PP: Systém samozřejmě není primárně cílený na začínající umělce a skupiny. Primárními uživateli a dodavateli dat by měla být etablovaná a déle fungující divadla, která už mají svou provozní a organizační složku zkonsolidovanou a jsou schopna vykazovat data, ale i zodpovědněji plánovat. Na druhou stranu by systém neměl být pro začínající a experimentující umělce bariérou. Se systémem budou pracovat primárně divadelní manažeři (produkční, producenti).

Ve výzkumu se zmiňujete o funkčním systému, který v Česku již existuje a je využíván pro potřeby knihoven, muzeí a galerií.

PP: Zjistili jsme, že jeden systém v rámci NIPOSu je do velké míry funkční a odpovídá tomu, co bychom si představovali. Snad proto není taková utopie, že by mohl vzniknout také pro oblast divadla. Evidentně se to podařilo díky vnějšímu tlaku, například silných a aktivních knihovnických asociací, což jsou z většiny příspěvkové organizace měst, které daly najevo, že něco takového potřebují.

Naším cílem je podobně tlačit na MK a stát, aby se i divadelní statistika posunula tak, aby byla relevantní a něco přinášela také samotným divadlům. Cítíme, že ten tlak by měly vyvíjet hlavně lobbistické profesní organizace, ať už Asociace profesionálních divadel nebo naše Asociace nezávislých divadel.

Odkaz: Prokop, Petr; Louženský, Luboš: Výzkum systému statistického sledování a vyhodnocování divadel v České republice, 2018
Foto: Unsplash/Kyle Head, Ahnmad Odeh, Kilyan Sockalingu

Poznámka: Níže najdete reakci NIPOSu na tento rozhovor, kterou obdrželo IDU po jeho zveřejnění. Autory textu jsou statistici útvaru Centra informací a statistik NIPOSu (CIK NIPOS). Dále publikujeme odpověď autorů výzkumu na tuto reakci.

Čtětě dál/

Data nekopírující přesně realitu nemusí být chybná

(vyjádření útvaru CIK NIPOS k článku Stát rozděluje finance na základě chybných dat z listopadu 2019)

Na webu Kreativní Česko spravovaném Institutem umění – Divadelním ústavem (IU-DÚ) jsme se mohli dočíst, že stát rozděluje peníze dle chybných dat. Jde o rozhovor s pány P. Prokopem (dále PP) a L. Louženským (dále LL). Jeho téma je statistické zjišťování profesionálních divadel v gesci Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). Na jednotlivá tvrzení chceme reagovat.

Na začátku článku, se PP vyjadřuje o absenci relevantních statistických dat a o statistickém zjišťování NIPOS, neboť je postavené na divadelní struktuře neodpovídající realitě. Co vlastně jsou relevantní statistická data? Budou to zřejmě data o hromadných jevech zjištěná statistickými postupy, která odrážejí popisovanou realitu. Zmíněné statistické postupy jsou upraveny nejen normativně (zejména zákonem č. 89/1995 Sb. ve znění p.p.), ale dlouhodobě prověřenou statistickou praxí, včetně mezinárodní. Jestliže se šetření úlohy KULT prováděné NIPOS od těchto postupů neodchýlilo, pak jsou data relevantní. Statistika – včetně kulturní – je založena na nestranném a objektivním přístupu. Je metodicky usměrňována ze strany ČSÚ. Pokud měl autor výroku na mysli, že tato data nejsou zcela přesná ve smyslu naprosté identity s realitou, pak se ale nepotkává se zákonitostmi oboru statistika. Tu nelze zaměňovat s účetnictvím. Čím větší je soubor zpravodajských jednotek a čím vyšších hodnot dosahují zjišťované ukazatele, tím více jsou (v absolutním vyjádření) dosažené výsledky vzdáleny od reality. Platí to zejména o ukazatelích hodnotového charakteru. Zároveň však v relativním vyjádření (např. v %) tomu může být naopak.

K tvrzení, že statistický výkaz KULT je postaven na divadelní struktuře neodpovídající realitě, je třeba dodat, že divadla jsou v našem šetření sledována podle zřizovatelů. Člení se tak na divadla zřízená státními institucemi (tzv. veřejná divadla), divadla provozovaná podnikatelským sektorem (tzv. podnikatelská či komerční divadla) a neziskovým sektorem. Jistě není sporu, že toto dělení je i v dnešní době, stejně jako před dvaceti lety, stále aktuální. Navíc nám tento stabilní přístup k šetření umožňuje sledovat i neméně důležitý historický vývoj divadelního sektoru a jeho segmentů – například průběh transformací veřejných divadel na jiné formy. Za poznámku stojí skutečnost, že statistika není přínosná jen tím, že nám dává aktuální údaje, ale i tím, že z jejích výsledků můžeme vytvářet dlouhodobé časové řady dat, které odhalují skryté tendence vývoje sledovaných jevů.

K dotazníku samotnému lze dodat, že zahrnuje širokou škálu ukazatelů odrážejících celý rozsah aktivit divadel. Pokud odborná veřejnost shledá, že tomu tak není, průběžně dotazníky upravujeme. V případě dotazníku pro divadla pro referenční rok 2018 tomu tak bylo, a to na základě návrhů obou jmenovaných pánů a zástupce IU-DÚ. Jinak obecně platí, že návrhy dotazníků procházejí vždy procesem připomínkování jak ze strany samotných divadel, tak odborných institucí (včetně IU-DÚ), MK ČR a ČSÚ.

Text týkající se zmínky o benchmarkingu není zcela jasný. Pokud autor skutečně stvořil benchmarking divadel, z jakých dat se tak stalo? Důvěrná data jednotlivých respondentů citovaný zákon zveřejňovat zakazuje. Je proto otázkou, co s čím (popř. koho s kým) autor výroku porovnával? K jeho vyjádření o nepřesnosti sbíraných dat lze uvést, že za věrohodnost předkládaných dat odpovídají zpravodajské jednotky. Nutno však dodat, že v případě nemožnosti zjištění přesného údaje je zpravodajským jednotkám umožněno provést kvalifikovaný odhad.

Dále se PP vyjadřuje v tom smyslu, že s daty NIPOS nikdo nepracuje, že ani nikoho nezajímají. Data jsou využívána napříč odbornými institucemi i širokou veřejností. Kromě toho, že kompletní data předáváme MK a ČSÚ, každoročně je v agregované podobě publikujeme v několika publikacích (Základní statistické údaje o kultuře, Kultura v číslech, …) za účelem informování veřejnosti. Data jsou také využívána jako podklady pro odborné analýzy (např. Kulturní instituce financované z veřejného rozpočtu v roce 2018) a tvoří jeden ze základních zdrojů informací pro sestavení Satelitního účtu o kultuře a na něj navazující analýzy v oblasti ekonomiky kultury. Dále jsou pak zpracovány rešerše dat na základě specifických požadavků (studentské práce, krajské analýzy, podklady pro odborné články apod.).

V článku také LL lituje, že se čísla měří (?) jen jednou ročně a neodrážejí sezónní vlivy, například počasí a další. Roční frekvence statistického zjišťování v kultuře vychází – mimo jiné – z Příkazní smlouvy, kterou MK ČR zavazuje NIPOS k zajišťování statistické služby v resortu kultury. Navíc se – s ohledem na snižování zátěže respondentů i zpracovatelů dat – ve statistice obecně upouští od měsíčních a čtvrtletních zjišťování. Potřebné údaje se částečně nahrazují využitím administrativních zdrojů či modelováním vývoje ze zjištěných dat.

Trochu zvláštní je tvrzení o duplicitách a nadhodnocování dat ve statistice kultury. Dokonce bez jakýchkoliv podkladů LL uvádí, že se může jednat o „klidně i 15%“. Oběma autorům jsme opakovaně během osobních jednání vysvětlovali, že právě z tohoto důvodu existují dvě mutace dotazníku. Jednou se sbírají data o divadlech, která pravidelně produkují divadelní představení, a druhá mutace se zabývá divadly, jejichž provoz je primárně zajišťován krátkodobým či dlouhodobým hostováním profesionálních souborů. Data sesbíraná z těchto dvou mutací dotazníku se nikdy, opakujeme, nikdy, nesčítají a vždy se vykazují samostatně. Dále je v článku uvedeno, že k nadhodnocování dochází i z důvodu koprodukčních projektů, které mohou být špatně vykazovány. Pro úplnost, v roce 2018 bylo dle našeho šetření v koprodukci či ve spolupořadatelství odehráno divadly a divadelními spolky s vlastní pravidelnou produkcí celkem 594 představení, což představuje 1,9 % všech odehraných představení v ČR.

V dalším textu článku najdeme tvrzení, že NIPOS data nedává zpátky a navíc nekompletní a nesmyslná data dopočítává. Důvěrná data respondentů jiným respondentům „dávat zpátky“ nelze. To by bylo porušením citovaného zákona. Jsou však zveřejňována agregovaná data – viz webové stránky NIPOS a několik číselných publikací či analýz. Navíc, každé divadlo či divadelní seskupení si může vytisknout uzavřený vyplněný výkaz, který je přesnou kopií výkazu uloženého v naší databázi. Dále si samozřejmě každá zpravodajská jednotka může kdykoliv vyžádat svá historická data. Pokud má zájem o data jiných jednotek, pak je samozřejmě nutné respektovat právo na ochranu individuálních dat těch respondentů, kteří si nepřejí svá data zveřejňovat. Představa, že NIPOS respondentům nedá sebraná data, je proto naprosto scestná. Jakýkoliv jiný postup by byl porušením legislativy.

Dopočítávání statistických dat je nejen zcela legitimní, ale i nutná metoda zpracování sebraných a nekompletních údajů od respondentů. Provádí se dopočty pomocí matematicko-statistických metod na celý soubor zpravodajských jednotek a dále na tzv. položkovou non-response. V české statistice se dopočty začaly uplatňovat záhy po přechodu k tržní ekonomice (pod metodickým vedením Eurostatu a francouzského statistického úřadu).

PP se též zmiňuje o tom, že problémem je návratnost dotazníků. Samozřejmě, to je problém v každé statistice (dokonce i v demografické, která je nejpřesnější, i když není také zcela dokonalá). V porovnání s jinými evropskými statistickými pracovišti, kde bývá návratnost výkazů i padesátiprocentní, je návratnost výkazů KULT vysoká. Konkrétně v případě divadel za referenční rok 2018 dosáhla u výkazu mutace A až 90,5 % a u mutace B 83,7 % (tj. celkově 88,6 %). Se zbylou částí (11,4 %) bychom bez dopočtů pracovali s mnohem méně přesnými daty za soubor divadel, než máme k dispozici dnes.

K poznámkám o výrazně nižší návratnosti dotazníků v případě nezávislých divadel je třeba říci, že v případě divadel nezřizovaných státními institucemi v referenčním roce 2018 dosáhla úrovně 85,5 %, tj. jen o 3,1 procentního bodu méně, než tomu bylo v celém souboru divadel. Vysoká míra návratnosti – i v porovnání se šetřeními ČSÚ – je dána relativně méně početnými statistickými soubory respondentů. V tomto směru tedy nejsou z pohledu statistiky nezávislá divadla opomíjeným segmentem.

K postesku LL o čtvrtletním doplňování adresáře uvádíme, že vzhledem k dynamickému vývoji divadelního sektoru skutečně není možné zajistit zcela vyčerpávající aktuální seznam divadel a divadelních seskupení v ČR. Z tohoto důvodu je adresář zveřejněný na webových stránkách NIPOSu každoročně, na základě dat ze statistického šetření a z dalších administrativních zdrojů, aktualizován a rozšiřován. Do budoucna se v této věci předpokládá spolupráce s ČSÚ. Pravdou je, že jsme LL, stejně jako jiným zájemcům z řad veřejnosti, náš adresář poskytli s tím, že vítáme jakékoliv připomínky, návrhy či případná doplnění. Pro úplnost je ještě nutno dodat, že divadlo Jatka78 bylo v tomto adresáři již zahrnuto.

Musíme se však zcela ohradit proti nijak nedoloženému tvrzení, že v případě NIPOSu „narazili na to, že je sběr divadelní statistiky obtěžuje, protože by raději řešili jiné věci“. Jaké asi jiné věci, když se v NIPOSu statistikou zabývá specializovaný útvar?

Další námitkou je, že divadlům chybějí metodické pokyny. Ty jsou zveřejněny na internetových stránkách NIPOSu, na které jsou zpravodajské jednotky každoročně upozorněny spolu s žádostí o vyplnění statistického výkazu. Také autorům „chybějící“ postup zjištění průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců je v metodických pokynech podrobně uveden (viz https://statistikakultury.cz/vykazy/).

Autoři jsou statistici v útvaru CIK NIPOS, Praha listopad 2019
Poznámka redakce: Text neprošel redakční úpravou ani korekturou Kreativního Česka

Odpověď Petra Prokopa a Luboše Louženského na reakci NIPOSu z listopadu 2019

Jako autoři studie a zpovídané osoby ve výše uveřejněném rozhovoru bychom rádi stručně zareagovali na reakci statistiků z CIK NIPOS.

V prvé řadě je třeba zdůraznit, že příspěvek na webu Kreativní Česko je rozhovorem s autory nezávislého akademického výzkumu v oblasti řízení divadel a nikoli odborným textem, tj. některá naše konkrétní vyjádření je třeba v tomto kontextu nahlížet. Žánr daného útvaru je pro jeho posuzovaní vždy velmi důležitý. Celé problematice jsme se podrobně věnovali v Závěrečné studii našeho projektu, která je ke stažení zde.

Je dále třeba zdůraznit, že naše kritika nesměřovala primárně na způsob zpracování dat, ale zejména na způsob, jakým se data sbírají, jakou mají strukturu a jaká je využitelnost výstupů ze statistického zjišťování pro divadelní praxi a pro realizaci kulturní politiky. Z čistě statistického pohledu se může zdát vše v pořádku, ale pokud nejsou výstupy využitelné pro praxi, tak se s nimi nelze smířit. Skutečnost, že jsou výstupy ze statistiky divadel v současné době neuspokojivé, lze doložit jak názory profesní sféry (APD i AND), akademické sféry (DAMU), tak i politické reprezentace (viz nedávná opakovaná vyjádření ministra Zaorálka o absenci dat pro rozhodování).

Smyslem našich vyjádření nebylo primárně zpochybňovat kompetenci CIK NIPOS, ale spíše kritizovat absenci konkrétního a sofistikovaného zadání ze strany státu. Jedná se tedy do značné míry o nedorozumění a vzájemné nepochopení. Nechtěli jsme pouze kritizovat, a proto jsme nabídli vlastní – zahraničními zkušenostmi inspirovanou – vizi, jak systém sběru dat přebudovat.

Rádi bychom proto vyzvali ministra kultury Lubomíra Zaorálka, aby se tohoto úkolu chopil a podnikl nezbytné kroky k jeho realizaci.

Petr Prokop a Luboš Louženský