Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA vzniklo v roce 1999 s cílem podpořit rozvoj současného tance a souvisejících uměleckých oborů v České republice. Hlavním záměrem organizace je pomáhat současnému tanci zapojit se do mezinárodního kontextu a otevírat mezioborovou spolupráci a diskusi mezi laiky i profesionály.
S ředitelkou Marií Kinsky jsme si povídaly o vzdělávacích aktivitách zaměřených na děti.

Pořádáte mezinárodní festival KoresponDance, rezidence pro choreografy, semináře, diskuse a jiné vzdělávací aktivity. Významná je také vaše činnost pro děti. V tomto směru je vaším pilotním projektem Škola tančí. Uvádíte, že se jedná o unikátní metodiku, která využívá tělo v pohybu jako prostředek k rozvoji umělecké kreativity dětí a na podporu učení. Jak může pohyb pomoci při výuce vyjmenovaných slov nebo násobilky?
Máme tři hlavní projekty pro děti. Jedním z nich je zmíněná Škola tančí, kde spolupracujeme se školami. Dále je to letní Tvořivý dětský tábor na zámku ve Žďáru nad Sázavou a projekt propojující tanec a výtvarné umění v Národní galerii v Praze.

Škola tančí je založena na mezioborové spolupráci profesionálních umělců a škol. Nejde však o výuku tance ani o učení kreativity ve škole, ale o kreativní proces, prostřednictvím něhož si děti lépe osvojí vlastní proces učení. Cílem je ukázat dětem možnosti, jak lépe pochopit určitý školní předmět a zároveň poukázat na umění jako podstatnou součást života. Že i prostřednictvím tance a pohybu lze lépe pochopit matematiku, filosofii a další předměty.

Řekněte mi konkrétní příklad z nějakého předmětu?
Dělali jsme to například v matematice při výuce zlomků. Pro některé děti je těžké pochopit abstraktní princip zlomků, ale když použiju ruce a pokrčím loket, tak mám naráz z ruky půlku a dostávám se tak ke konkrétní podobě zlomku. V zásadě nic složitého a děti to hned pochopily. Tento způsob práce zároveň otevírá dětskou kreativitu. Nejde jen o to, že se zůstane u poloviny paže, s tělem si lze hrát, objevovat možnosti pohybu zlomků v prostoru, vnímat čas a rytmus. Děti si ve skupině vytvoří choreografii zlomků. Některým to stačí vidět na papíře, jiným zase pomáhá, když látku vidí v pohybu a prostoru. Pohyb je taky druh inteligence. Někteří si pamatují víc vizuálně, zvukově nebo pohybově a to se v klasické škole moc nezohledňuje. Jde nám o používání a propojování různých druhů inteligence. Učíme se látku jinak a přispíváme k pochopení, že jednotlivé předměty mají mnoho společného.

Cílíte tedy hlavně na základní školy nebo to není věkově omezeno?
Není to omezeno věkem. Jedná se o projekt, který se zrodil v 80. letech ve Francii, kde jsem pracovala s dětmi v předškolním věku stejně jako s maturanty. A funguje to taky pro dospělé. Adaptovanou metodiku lze využít i ve firmách. V zásadě je to pořád to samé, šije se to na míru dle potřeby.

Jak dlouho trvá příprava a pak samotný program?
Na začátku jsou minimálně dvě až tři schůzky. Sejde se choreograf a pedagog a občas i s dětmi vybírají téma, na kterém se bude pracovat. Je třeba mít téma a cíl. Pak se to odehrává ve formě intenzivních projektů, které trvají měsíc a půl až tři měsíce. Je to týmová spolupráce lidí, kteří mají jiný pohled na věci. V tom spočívá kouzlo mezioborovosti. Ta je pro kreativitu nutná stejně jako vytvoření správného kontextu, ve kterém nejde o známkování, ale proudění prvních impulsů ve formě brainstormingu. Vytvoří se tak nezvyklý prostor pro pohybovou imaginaci. Jde o jiný přístup, o setkání s uměním a s jiným druhem inteligence a imaginace. Profesionální umělci ve školním kontextu působí zprvu jako UFO, ale právě díky tomu se pak může něco nezvyklého odehrát.

Takže se zhruba tři měsíce v matematice tančí zlomky?
Ano, přesně tak. Je to v rámci rozvrhu. Někdy dáváme dohromady dvě vyučovací hodiny v rámci dne. Jsou to projekty, které se šíjí na míru podle možností školy a choreografa. Na konci je pak veřejné vystoupení.

Je třeba, aby byl pedagog od vás proškolen nebo stačí jen zájem o program?
Stačí, že má zájem, protože my potřebujeme motivované pedagogy, kteří chtějí zkusit něco nového. Nejhorší je, když ředitel školy tlačí pedagogy, aby se zapojili do projektu. Spolupráce choreografa, dětí a pedagoga tvoří kruh, ve kterém děti tvoří choreografii na téma, pro které se rozhodli jako jsou třeba zmíněné zlomky. Ale často jsou tam i témata sociální. Vlastně se v rámci projektu řeší dvě témata – školní předmět a inkluze a sociální vztahy, protože to funguje také jako teambuilding.

Náš program má pozitivní vliv nejen pro školy, choreografy, ale taky pro rodiny. Pracovali jsme s 3. základní školou ve Žďáře nad Sázavou, která byla inkluzivní. Byla tam silná romská komunita a hendikepované děti. Škola nedosahovala takových výsledků jako ostatní školy, protože řešili jiné problémy než jenom známky. Díky projektu rodiče viděli, že jejich děti jsou dobré a ne jen problematické. Když se pak konalo závěrečné představení na zámku, rodiče to sdružilo. Byli šťastní a pyšní na své děti a pozice rodičů vůči škole se změnila.

Jak se vyrovnáváte s dětmi, které nejsou tak otevřené?
Děti jsou introvertní, protože neumí nebo nechtějí mluvit. Běžně se ve škole pěstuje jeden druh inteligence. Tyto děti však mají jiný druh, který je stejně hodnotný. Díky pohybu pak nejsou tak introvertní a skupina je překvapená, jak nečekaně se takoví žáci projevují a pak je jako introverty nevnímají. Máme ale i děti, které mají problém se do projektu začlenit. Například je to těžké pro kluky kvůli tomu, že tanec je vnímán jako ženská záležitost. Proto častěji mluvíme o pohybu a ne o tanci. Navíc máme choreografy muže, kteří mohou žáky motivovat. Pro celý ten proces je důležitý respekt. I když je to pro žáky povinné, protože jsou ve škole, plně respektujeme, když se někdo nechce zapojit. Často se ale stává, že ti, co na začátku nechtěli se pak dodatečně zapojí. Příkladem je náš loňský projekt s problematickou třídou teenagerů. Byly tam různé skupiny, které proti sobě bojovaly a třída měla vážné sociální problémy. Vybrali si téma baroko a polovina se do projektu nechtěla zapojit. Když byla veřejná prezentace nakonec i ti, co nechtěli, přišli a vystoupili. Bylo to fantastické. Podle našich zkušeností cca 90 % dětí, které na začátku nechtějí jsou na závěr úplně nadšené.

Jak školy oslovujete?
Máme různé způsoby. Mluvíme o tom s městy, regiony, se zřizovateli a řediteli škol. Kontaktujeme taky sdružení pedagogů a různé progresivní školy. Máme taky seminář, který zdarma poskytujeme pedagogům a choreografům.

V kolik školách jste působili? Jedná se o soukromé i státní různě po republice?
Ano a je to 11 škol. Prozatím působíme spíš v regionech než v Praze.

Školy si program platí?
Ano, školy přispívají. Záleží však na finanční situaci škol. To, že se na tom školy částečně finančně podílí je také důležité pro spoluodpovědnost, kterou škola má. Zatím jsme ve fázi, kdy do toho investujeme hodně času a snažíme se zviditelnit a zdůvodnit, proč má smysl to dělat.

Jak jste zmínila, Škola tančí navazuje na francouzský projekt „Dance au coeur“,, na kterém jste se podílela. Ve Francii úspěšně funguje již 30 let s podporou Ministerstva kultury, školství a regionů a dále byl aplikován v Belgii, Norsku či Anglii. Vám se také podařilo získat podporu regionů. Jak jste dále financováni?
Je to pořád neuvěřitelný boj. Prozatím nás nechce podporovat ani Ministerstvo kultury (MK) ani Ministerstvo školství (MŠ). Výjimkou je Státní fond kultury ČR, prostřednictvím něhož může MK podporovat netradiční projekty, ale to není velký rozpočet. Dále naše aktivity pro děti podporuje město Praha, Brno a Žďár nad Sázavou a také region Vysočina. Můžu však říci, že tato podpora měst je směšná. Máme taky mezinárodní projekt, který se netýká jen Francie. Chceme získat další zkušenosti ze zahraničí. Tady se nám nabízí možnost dofinancování z mezinárodních zdrojů. Jsme v zásadě v mínusu.

Máte také komerční partnery.
Prozatím dávají peníze pro festival KoresponDance, ne však pro projekt Škola tančí. Vysvětlujeme jim, že pro ně může být sponzorsky zajímavá a užitečná i podpora tohoto projektu. Slyší na to sice dobře, ale zatím nejsme ve fázi, kdy by nám dávali přímo peníze, které potřebujeme především.

To, že SE.S.TA působí hlavně na Vysočině souvisí s vaší rodinou a zázemím zámku ve Žďáru nad Sázavou?
Chceme zviditelnit Žďár a kraj Vysočina jako kulturní region a podporovat zde profesionální umění. Pilotní projekty jsme měli nejdřív v Praze a pak jsme se přesunuli do Žďáru a nyní působíme hlavně v tomto kraji. Sdružili se kolem nás místní alternativní školy z Jihlavy.

Kreativita je v dnešní době velké téma a často se mluví o tom, že rozvoj kreativního myšlení ve stávajícím školském systému chybí. Ke kreativitě bychom měli přistupovat jako k další gramotnosti. Váš přístup mi připomíná záměry Společnosti pro kreativní vzdělávání, která zatím neúspěšně usiluje o to, aby projektové kreativní vzdělávání bylo součástí školních osnov, tedy podporováno Ministerstvem školství. Myslíte, že je u nás reálné dostat tento přístup do povinných školních osnov? Usilujete o to vůbec?
Ano, naším cílem to je. Děti mají touhu a touha ke vzdělání je životní nutnost. Proto by měla být kreativita důležitou součástí výuky. Kreativita zasahuje každou úroveň našeho života, není to nic jiného než adaptace na realitu, potřebujeme ji na každé kroku. V České republice musíme však nejdříve ukázat, jaké konkrétní dopady taková výuka má. Musíme postupně, nemůžeme to chtít hned. Prozatím je to spíš dobrovolná věc, kterou si každý ředitel školy může zvolit. Jakmile budeme moci konkrétně ukázat, že to má fakt dobrý efekt, potom se můžeme pokusit tlačit na to, aby se kreativní vzdělávání stalo pevnou součástí našeho školního systému. Existují různé studie dokazující pozitivní účinky kreativního vzdělávání na inkluzi a rozvoj dětí, avšak stále chybí data o tom, jaký konkrétní dopad to má na výuku. Proto nyní pracujeme na pilotním metodickém projektu ve spolupráci s brněnskou školou Labyrinth, jejíž ředitel je mimochodem organizátorem festivalu o vzdělávání Eduspace. Vzniká zde pedagogický výzkum, jak alternativně učit a měnit výuku. Analyzujeme, jaký dopad to má na stávající školní program.

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete a na čem konkrétně?
Společně s organizací Tanec Praha vyjednáváme, aby se obnovila meziresortní komise mezi školstvím a kulturou, protože zatím nepatříme ani do kolonky MK ani MŠMT. Dále jsme ve spojení s organizací Začneme spolu, která má asi sto škol. Na podzim tohoto roku chystáme ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a organizací Vize tance konferenci o tom, jak zapojit tanec do klasické výuky.

Organizace Tanec Praha má podobný program jako vy Tanec školám. Jak se od sebe lišíte?
My vnímáme tanec jako nástroj pro vzdělávání. Zajímá nás, jak se lze skrze tanec učit lépe a v tom se lišíme. Jejich cílem je, aby měla taneční kreativita místo ve školní osnově jako pravidelná celoroční výuka. Jde o výuku tance, která je důležitá jak pro rozvoj dětí, tak publika.

Řekněte mi ještě krátce o Tvořivém táboře.
Koná se týden před festivalem KoresponDance. Pozveme profesionální umělce choreografy, divadelníky, tanečníky a umělce z nového cirkusu. Ti společně s dětmi na táboře vytvoří představení, které se pak uvede na festivalu. Je to také skupinová mezioborová práce, děti mají cíl a můžou se setkat s umělci z celého světa.

Tábor je pro jakékoli děti?
Ano. Ale často jsou to děti, které chodí na ZUŠky. Zaměřujeme se hodně na improvizaci, která se na ZUŠkách moc často nepoužívá. Díky tomu, že nás podporují místní firmy, můžeme oslovit i děti, které nechodí do uměleckých kroužků a nemají na tábor peníze. Dáváme tedy dohromady různé typy dětí, je to druh umělecké inkluze.

Odkaz: http://www.se-s-ta.cz

Z archivu článků /