Učení uměním požaduje státní podporu

V Česku působí několik uměleckých organizací, které nabízí školám zážitkové výukové programy, jež využívají umělecké přístupy. Společnost pro kreativitu ve vzdělávání (SPKV) loni iniciovala vznik platformy, která tyto subjekty sdružuje. Společně se zasazují o to, aby se učení uměním dostalo patřičné systémové podpory. S ředitelkou SPKV Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o ambicích platformy, o tom, jak nelehké je dělat advokacii, o čekání na ztracené meziresortní memorandum a o vzdělávání obecně.

Sešly jsme se spolu v červnu 2017. Povídaly jsme si o vašem programu pro školy Kreativní partnerství, který využívá metody umění ve vzdělávání. Nyní sídlíte na nové adrese, v Pražském kreativním centru na Staroměstském náměstí, kde jste blíže spřízněným duším.

Ano, to je jeden z důvodů, proč jsme se stěhovali. Pociťovali jsme potřebu být v kontaktu s organizacemi, které pracují na podobné bázi jako my. Chceme podporovat síťování a vzájemnou spolupráci. To nakonec vyústilo ve vznik platformy uměleckých organizací, které ve vzdělávání působí.

Platforma se zformovala na jaře 2018 a sdružuje umělecké subjekty, které pravidelně spolupracují se školami v rámci školní výuky. Zatím máte jedenáct členů. O které organizace se jedná?

Spíš než členové používáme termín účastníci, protože platforma zatím nemá právní subjektivitu. Brzy se ale budeme formalizovat. Zájem o spolupráci a spojení sil je výrazný, protože je mnohem efektivnější hovořit jednotným hlasem. Ze začátku se nás potkávalo jedenáct. Iniciovali jsme to s podporou Institutu umění a Markéty Pastorové z Národního ústavu pro vzdělávání. Kromě nás se platformy účastní Centrum současného umění DOX; Tanec Praha; Vize tance; SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje; Divadlo Archa; divadelní spolek TisíciHRAn; ARA ART, podporující romskou komunitu; Česká hudební rada; Institut moderní hudby; Kvas a ARTEDU.

Jak často se scházíte a jaké máte společné cíle?

Scházíme se jednou za dva měsíce, někdy i častěji. Vycházíme ze zkušenosti, že umění komplexně rozvíjí člověka a přispívá k naplňování cílů udržitelného rozvoje zejména v oblasti kvality vzdělávání, důstojné práce, ekonomického růstu a snižování sociální nerovnosti, a proto má být integrální a systematicky podporovanou a oceňovanou součástí vzdělávání, což nyní není. Umělecké metody jsou stejně jako umělecké vzdělávání na okraji formálního vzdělávacího systému dětí. My prosazujeme metody umění napříč výukou, protože umělecké přístupy zvyšují kvalitu výuky v různých předmětech a naplňují též širší sociální cíle. Jedním z našich společných úkolů je advokacie směrem k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a Ministerstvu kultury (MK). Zajímá nás, jak se bude vyvíjet meziresortní memorandum mezi MŠMT a MK, které vzniklo již na podzim roku 2017 a mělo za cíl podpořit meziresortní spolupráci a specifikovat konkrétní společné kroky obou resortů směrem k systematickému začlenění umění do formálního vzdělávání. Memorandum zpracovalo MK ČR a odeslalo na MŠMT, osud textu bohužel není znám.

Vy jste memorandum připomínkovali?

Memorandum bylo výstupem mezinárodní konference, kterou organizoval NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), Národní ústav pro vzdělávání a Goethe Institut. Byli tam partneři z Německa, což je jedna ze zemí, které se usilovně zasazují o systémovou podporu umění ve vzdělávání (tzv. cultural education). Memorandum bylo čtené na závěr konference a od té doby už ho nikdo neviděl. Už si nepamatuju jeho plné znění, ale za sebe mohu říct, že bylo naformulované velmi dobře. Snažíme se proto zjistit, jak se to vyvíjí, a zasazovat se o to, aby bylo na obou resortech podepsané a vešlo v platnost. Memorandum nastavovalo systémovější podporu zapojení umění a umělců do spolupráce se školami a spolupráci mezi oběma resorty, což by našim organizacím pomohlo, neboť naše činnost ve školách stojí na pomezí kultury a vzdělávání. V současné době je bohužel situace taková, že ani MŠMT ani MK umělecké projekty ve výuce na školách nepodporují. Oblast umění a uměleckých aktivit ve formálním vzdělávání ani umělecké vzdělávání nemají na resortu školství prioritu, to je zřejmé i ze skutečnosti, že přesto, že jsme v listopadu 2018 realizovali konferenci Střed zájmu: Umění a škola na půdě MŠMT, žádný zástupce nebo zástupkyně resortu se konference neúčastnili, a to i přes naše veliké snahy je zapojit do programu konference. Na druhé straně se zas MK oblasti formálního vzdělávání nevěnuje kvůli tomu, že školství spadá primárně do agendy MŠMT. Naše snahy o navázání spolupráce s oběma resorty a rozvíjení systémovějšího přístupu k umění ve vzdělávání se již více než pět let nikam neposouvají.

Vyjma advokacie směrem k ministerstvům vnímáme také jako důležitou spolupráci s kraji a obcemi. Je třeba se zamýšlet i nad systémovými opatřeními na úrovni komunální politiky. Klíčová je pro nás rovněž osvěta – šíření informací a navazování vztahů s rodiči a veřejností. Je potřeba se dostat ven z naší bubliny a vysvětlovat, jaký smysl a přínos mají naše aktivity. To je mnohem větší kus práce než advokacie. Máme v plánu mnoho variant a formátů.

Které to jsou?

Jedním z nich jsou takzvané mini-public (deliberate meetings), což jsou vedená a strukturovaná setkání občanů z různých oblastí. Zahrnují diskuse, sdílení informací a nalézání řešení. Ta máme v plánu začít připravovat letos. Kromě toho všechny organizace platformy oslovují veřejnost samy za sebe. Zvažujeme, že bychom zvolili společnou strategii. Dále je třeba posílit webové prezentace, sociální sítě, informace na metodickém portálu RVP.cz, kde se dostanou ke školám a pedagogům. Zachováme i formát konference Umění a škola, jejíž první ročník se konal loni na podzim.

Jak byste konferenci zhodnotila?

Konference poukázala na současnou situaci a výzvy českého vzdělávacího systému, na možnosti řešení vybraných problémů českých škol, jako je například nízká motivace žáků, nedostatečný rozvoj klíčových kompetencí, potřeba rozvoje mezipředmětových vazeb nebo podpora inkluzivního vzdělávání právě prostřednictvím uměleckých projektů ve výuce, a také představila vzniklou platformu, jejímž cílem je tato efektivní ověřená řešení nabízet a šířit do škol i mezi širokou veřejnost. Součástí konference bylo představení specifik tanečních projektů a také panelová diskuse odborníků k tématu přínosu a potřebnosti umění ve vzdělávání. Oblasti podpory umění ve vzdělávání jsme se kvůli neúčasti zástupců MŠMT věnovat nemohli. Každopádně konference pojmenovala bariéry většího zavádění uměleckých projektů do výuky, a to příčiny strukturální, mentální (převládající konzervativní přístup k výuce) i ekonomické (neexistence dotačních programů pro tento typ aktivit). V září 2019 bychom chtěli uspořádat druhou konferenci, tentokrát s mezinárodní účastí. Poukážeme na celosvětový kontext a fakt, že rozvoj kreativity ve vzdělávání začíná být ve světě velký trend. Svědčí o tom i směr OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), která vede testování PISA (mezinárodní měření výsledků vzdělávání, které v současné době ve světě probíhá, pozn. red.). Začíná se zaměřovat také na testování kreativity dětí, od roku 2021 by měření míry kreativity dětí mělo být součástí testování PISA.

Jaké další úkoly si platforma klade?

Kromě advokacie a osvěty je třetí oblastí výzkum. Bohužel v České republice neexistuje žádný výzkum, který by komplexně mapoval dopad umění na formální vzdělávání dětí a na rozvoj dětí. Máme výzkumy ze zahraničí a jednotlivé organizace si evaluují dopady svých programů. Chtěli bychom to dát dohromady a připravit společnou hodnotící metodiku a výzkum dopadů.

Čtvrtým naším úkolem je účast na diskusích, které se zabývají směrováním vzdělávacího systému, ve kterém je oblast umění někde na okraji. A pátý cíl je rozvíjet šíři aktivit a nabízet je co největšímu počtu dětí. Obrovský benefit našich programů je, že se dostanou prostřednictvím státních škol ke všem dětem, na rozdíl od základních uměleckých škol nebo kroužků, kde je už jen výběr dětí. Hodně pracujeme s dětmi ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí a vidíme ten obrovský pozitivní dopad.

Pojďme se zaměřit na váš program Kreativní partnerství. Funguje od roku 2013 a zatím se do něj zapojilo jedenáct škol z Prahy a patnáct z regionů. Jak se vám daří a co je nového?

To je složitá otázka. Prozatím jsme financovaní ze strukturálních fondů, takže jsme se neposunuli nikam, co se týká počtu škol ‒ máme totiž pevně stanovené rozpočty na několik let a nemůžeme do programu přijmout větší počet škol, než kolik nám tyto rozpočty dovolí.

Brzdí vás finanční podpora?

Ano, protože ta systémová neexistuje. Mnohé umělecké organizace tento typ činností financují z kulturních grantů, ale na MŠMT nejsou žádná schémata na podporu a podobně je to v dotačních programech krajů. Buď máte okruh školství, nebo umění a kulturu. Jedinou možností jsou pro nás strukturální fondy anebo mezinárodní a soukromé nadace a to nás velmi omezuje. Zatím jsme pokaždé našli skulinku, jak program realizovat, ale je to vždy sázka do loterie. Máme za sebou pět let práce na školách, osm let v organizaci. Například v Praze jsme díky strukturálním fondům udělali pilotní program se třemi školami, druhý navazující program s jedenácti školami. Začali jsme a mělo to úspěch. Přihlásili se další učitelé a školy, ale nakonec to skončilo na tom, že Praha tehdy nevyhlásila výzvy v rámci operačního programu Praha pól růstu, do kterých jsme se mohli přihlásit. S pražskými školami nyní nepracujeme. Nicméně loni v prosinci jsme měli setkání s novými radními pro oblast školství a kultury v Praze a vyznělo to velmi pozitivně.

A nemůžete fungovat i tak, že si na to školy seženou peníze samy, když mají podporu vedení? Třeba Základní škola na Strossmayerově náměstí, která se do programu Kreativní partnerství zapojila, má údajně v plánu přejít do dvou let na projektovou výuku. Mluvil o tom na jedné z vašich prezentací učitel Marcel Gabriel.

Pohrávali jsme si s myšlenkou, že bychom program nabízeli školám za peníze, a stále ji zvažujeme. Kreativní partnerství je však v plném rozsahu finančně náročné a málokterá státní škola by na to dosáhla. Menší a krátkodobější varianta znamená zase nižší dopady na výuku. Takže se snažíme hledat cesty přes strukturální fondy, pokud zde ty možnosti jsou. Zatím pracujeme s třídami. Chceme ale dosáhnout toho, abychom pracovali s celými školami, a věřím, že se nám to podaří rozběhnout už v tomto roce. Jakmile se aktivita daří, má úspěch a děti jsou nadšené a pracují, zvyšuje to zájem ostatních pedagogů. Konzervativnější učitelé jsou opatrnější a potřebují nejdříve vidět, jak aktivity fungují, aby do toho vstoupili. Postupnými kroky se tedy mění i prostředí škol. Pokud máte vedení školy, které si tuto cestu vybralo, je to pak mnohem udržitelnější model.

Bavíme se o státních školách. Je tedy možné, aby se školy zbavily klasické frontální výuky se známkami ve prospěch projektového/zážitkového učení?

Naše rámcové vzdělávací programy kreativní a projektové učení umožňují. Školy si mohou nastavit svůj školní vzdělávací program, jak jim to vyhovuje, takže projektová výuka a slovní hodnocení místo známek jsou v našem vzdělávacím systému absolutně možné. To, že to většina škol nevyužívá a volí si tradiční cesty, je jiná věc. Vím, že na alternativních školách se ve vyšších ročnících už nějaké známky dávají kvůli přechodu na střední školy. To je systémová brzda a je to kvůli unifikovaným zkouškám na střední školy. I zavedení jednotných maturit osobně vnímám jako krok zpět. Školy sice mohou učit, jak chtějí, když naplní standardy, ale když do toho vstupují unifikované zkoušky, tlačí to děti a učitele zpět k pouhému získávání informací a přípravě na testy. A to mnoho učitelů vede k tomu, že míň času věnují rozvoji tvořivosti, zážitkům a rozvoji kompetencí, což je vlastní kreativní a projektové výuce.

Když to náš vzdělávací systém umožňuje, čím si vysvětlujete, že většina škol vzdělává tradičním způsobem?

Myslím si, že je to jednak dlouhodobě zažité, možná v některých aspektech také pohodlnější, a jednak je tu tlak z příjímacích řízení. A taky strach ze změny. Je to zaběhnutý systém, který tu tradičně fungoval, zatímco jiné formy si vyžadují čas na přípravu a riskování. Vstupujete totiž do prostoru, který není předem definovaný, a dáváte zodpovědnost za učení dětem. V drtivé většině pracujeme s kreativními učiteli, kteří používají různé progresivní zážitkové metody, a potkáváme se s tím, že když tito učitelé přijdou na školu, která je nastavena tradičně, jsou pod tlakem svého okolí. Někteří to zvládnou a setrvají, někteří odchází na jiné školy.

Změna systému je dlouhodobý projekt, na tohle nesmíme rezignovat. A my jsme se rozhodli postupovat zdola, od škol směrem nahoru, ke zřizovatelům. Změnu může přinést tlak rodičů a společnosti, progresivních pedagogů a ředitelů, je třeba mít společenskou poptávku, jinak se tomu elity nahoře věnovat nebudou.

Jaké protiargumenty nejčastěji zaznívají proti projektové/zážitkové výuce?

V naší organizaci věříme, že vzdělávání má vést k rozvíjení osobnostních kompetencí, jako je tvořivost, komunikace, naslouchání, respekt, spolupráce, odvaha vyjádřit svůj názor a kritické myšlení. Zde není prostor pro kritiku, protože tohle vše umění naplňuje. Setkáváme se spíš s obavami ze strany pedagogů, nakolik děti zvládnou kvantum informací, když si budou v zásadě hrát. My ale víme, že pokud je to baví, informace se naučí a vstřebají daleko lépe než frontálním výkladem.

Nedávno byl publikován článek od tatínka/učitele, který se pohoršoval nad tím, že jeho dcera dostala čtyřku z výtvarky za obrázek hada. Jeho reakce byla formulována jako otevřený dopis Václavu Klausovi ml., který je známým obhájcem klasického vzdělávacího systému a nechvalně se vyjadřuje o alternativních vzdělávacích přístupech.

Ano, tento proud je v pedagogickém světě také, ale je to úplně jiné paradigma. Pokud někdo považuje za cíl vzdělávání biflování nesmyslného kvanta informací, na jedničku zvládnutý test a přijetí na prestižní školu, je to extremistický názor. Frontální výuka vychází z historického kontextu a dnes už není relevantní. Doba, ve které žijeme, je úplně jiná a vyžaduje osobnostní kompetence dětí, a ne jen znalosti, které se co měsíc mění.

Text: Kateřina Přidalová / Kreativní Česko
Vloženo: 14. března 2019

Odkaz a foto: @kreativni.vzdelavani
Titulní foto: pan xiaozhen, Unsplash

Další články k tématu /

Jak umění mění učení

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání vznikla v roce 2010 s cílem rozvíjet spolupráci mezi školami a umělci. V současné době úspěšně pracuje s několika základními i středními školami po celé České republice. Její vzdělávací zážitkové programy, nastavují zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. S ředitelkou organizace Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o tom, že umění mění učení velmi zásadně, s lehkostí a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Uměním ve školách k demokratickým hodnotám

Jak umění ve školách přispívá k budování demokratických hodnot a občanské společnosti? Na konkrétních projektech od nás a ze zahraničí jsme se mohli seznámit s tím, jak umění mění učení. V Pražském kreativním centru prezentovala svoje výsledky Společnost pro kreativitu ve vzdělávání.