Učit výtvarku jinak

Výtvarná výchova, kreativita, umění a umělci dětem bylo téma nedávného sympozia U-mění v Národní galerii. Jak učit výtvarku, proč je důležité se zajímat o umění a jak mu rozumět?

Tvořivost, potažmo kreativita je slovo, které slyšíme všude kolem. Dokonce i na pracovním trhu se od prodavaček požaduje, aby byly kreativní. Co se za tímto hojně užívaným pojmem skrývá a jak ji dokáže rozvíjet umělecká tvorba? Podívejme se, co dokáže umění a výtvarná výchova přímo ve školách. Příklady představili hosté dvoudenního sympozia o vzdělávání dětí a mládeže v oblasti umění, které uspořádala organizace Artedu spolu s Národní galerií v Praze.

Výtvarka a známky

Vzpomeňme na nedávnou kauzu v médiích o malé Medě, která dostala čtyřku z výtvarky, protože její had nebyl podle paní učitelky dostatečným hadem. Tato kauza je dobrou ukázkou toho, jak se dnes výtvarná výchova učí. „Výtvarná výchova je okrajovým předmětem a učí ji nekvalifikovaní učitelé,“ postěžovala si Marie Fulková, vedoucí katedry výtvarné výchovy na pražské Pedagogické fakultě UK. „Děti se taky mnohdy učí o dějinách umění, aniž by si samy vyzkoušely tvořit, a o tom, že třeba nikdy nenavštívily galerii, ani nemluvě,“ míní Fulková. Bezradnost ve výtvarce na straně učitelů vyplývá také z faktu, že náš vzdělávací systém je vesměs zastaralý a nedostatečně reaguje na dění ve společnosti. Ve školách převládá frontální výuka, učíme se věci teoreticky, ale neučíme se, jak znalosti využít v praxi. „Učíme děti, nebo učivo? A proč se naše děti mají učit hlavní město Turkmenistánu nebo jak se rozmnožují bičíkovci v době, kdy si informace dokážou okamžitě vyhledat na svých mobilech?“ ptal se Miroslav Hřebecký z organizace EDUin. Dalším problémem je, že se děti měří stejným metrem a klasifikují se na základě nabiflovaných dat. „Pokud budete posuzovat rybu podle toho, zda umí vylézt na strom, bude si celý život připadat jako neschopná. Každé dítě potřebuje zažít úspěch,“ míní Hřebecký, a proto je pro něj klíčová individualizace výuky. To, že výjimky potvrzují pravidlo, se ukázalo dále v prezentacích osvícených učitelů.

Proces, ne výsledek

Zora Velková, učitelka výtvarné výchovy na soukromém gymnáziu Open Gate v Babicích, představila multimediální a ve svém účinku arteterapeutický projekt Sdílená imaginace. Stal se součástí celostátní přehlídky NIPOS-ARTAMA, kterou pořádá státní organizace ARTAMA, podporující neprofesionální umělecké aktivity dospělých i dětí. Zadání pro žáky ve věku 14 až 16 let mělo několik kroků. Nejdříve se měli zamyslet nad tím, co je sdílená imaginace, a následně nakreslit libovolnou krajinu, o které se pak společně bavili. Poté měli nakreslit předmět dle popisu spolužáka, namalovat spolužákův popis emočně nepříjemné situace a vizualizovat dotek poté, co se se zavázanýma očima vzájemně ve dvojicích dotýkali. Když se pak zabývali tím, jak projekt na přehlídce ARTAMA představit, vymysleli společně interaktivní instalaci, kdy si návštěvník u stolu měl kreslit podle toho, co slyšel ze zvukové stopy. Vystavit finální obrázky nebylo dostatečné, chtěli na výstavě předat svoji zkušenost. „Šlo nám o ten proces, ne o výsledek,“ shrnula projekt Velková a poukázala na to, jak významná zkušenost to byla pro žáky, kteří žijí velkou část svého života ve virtuálním světě.

Zažít si to

O tom, že v běžné výuce chybí to „žité“, potažmo teorie převedená do praxe, mluvila Zdenka Rocha ze soukromého gymnázia da Vinci v Dolních Břežanech. Rocha zdůraznila význam projektové výuky, na kterou se škola zaměřuje. V její výtvarné výchově se žáci učí skrze ryze praktické projekty tvořit a uvažovat o uměleckém oboru v širších souvislostech. Projekty mají různou délku trvání a na tématech se podílejí sami žáci. Rocha zde figuruje více jako koordinátorka, která tým směruje, než aby jim říkala, co mají dělat. Například skrze dlouhodobý projekt Re-shape/ed chtěli žáci zjistit celý umělecký proces od tvorby díla až po výstavu, kterou si chtěli zkusit uspořádat včetně kurátorství, financování, produkce a realizace. Výstava je v procesu a bude k vidění na podzim v pražské Invalidovně. Představí se na ní významní čeští umělci v konfrontaci s díly od dětí z mateřské školy, která je ke gymnáziu přidružena. Děti tvořily své vlastní interpretace děl významných umělců na základě jejich názvů. Kurátorským cílem je ukázat, jak pojmy a slova znamenají pro různé lidi různé věci.

Kontext především

„Je cudné nebo necudné umění?“ ptal se František Topinka z pražského státního gymnázia Elišky Krásnohorské. Ve svém příspěvku mluvil o kontroverzi, kterou ve škole způsobilo několik událostí. Jednak návštěva studentů na výstavě Možnosti dialogu v Národní galerii, kde se explicitně ukazovala nahota, na kterou reagovali někteří rodiče s nesouhlasem. Druhým sporným momentem byly dvě maturitní práce z výtvarné výchovy, ve kterých se dvě dívky otevřeně, fotograficky vyrovnávaly se svojí sexualitou. „Jak tohle může být umění a jak tohle může být na naší škole?“ stěžovali si někteří učitelé. Události poukázaly na bezradnost při recepci uměleckých děl a skryté puritánství, které vyplývá z neznalosti souvislostí. Topinka se ptal: „Proč je přijatelná otevřeně necudná sexistická reklama ve veřejném prostoru a na výstavách se nad nahotou pohoršujeme?“ Reklama na studentskou půjčku Komerční banky se sloganem „Užij si svůj první bankovní styk“ a s výmluvným obrazem vzrušených teenagerů na zastávkách MHD je přijatelná, zatímco poetické fotografie sexuálního aktu školní maturitní práce ne (tu bylo mimochodem zakázáno ve škole vystavit). „Nedokážu teď svoji studentku vnímat jinak než přes její obrazy soulože,“ podělil se o své dojmy kolega Topinky. Ten namítá, že to lidsky chápe, ale jako pedagog by se nad to měl umět povznést. Podle Topinky má každý k sexualitě jiný vztah. „Jsme formováni okolím ‒ co je pro jednoho pornografie, pro druhého ne. Klíčem k pochopení je vnímat kontext, ve kterém obrazy vznikají,“ míní Topinka.

Skrze výtvarku zkoumat jiné

„Jak propojit výtvarnou výchovu s aktivním občanstvím a jak přispívá ke kritickému myšlení a informační gramotnosti?“ uvedla svůj příspěvek Romana Bartůňková, která vede výtvarnou výchovu na pražském státním gymnáziu Na Zatlance. Zde vznikla skupina takzvaných Active citizens – škola umění a protestu a tito žáci byli jedni z hlavních iniciátorů studentských stávek Fridays for Future. Studenti si tvoří kampaně na palčivá společenská a ekologická témata (imigranti, domácí násilí, klimatická změna, bezdomovectví, pomalá móda, dopravní zácpy a další), která si vizualizují. Z recyklátů si vyrábějí masky, tvoří si hesla a transparenty a vydávají se do veřejného prostoru. Mnohdy jsou to i satirické karnevalové performance, při kterých interagují s obyvateli města, aby zkoumali jejich reakce.

Umělecké techniky napříč předměty

Část příspěvků se věnovala přístupu uměleckých oborů k výuce různých předmětů. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA představilo, jak se pomocí tance a pohybu dá učit třeba násobilka. Účastníci sympozia si mohli po prezentaci s tanečnicí na vlastní kůži vyzkoušet, jak pochopit zlomky pohybem. Nechybělo ani představení Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání a Marianna Sršňová, která promluvila o programu pro školy Kreativní partnerství. Základem je využít v projektovém mezipředmětovém vzdělávání techniky umění. Ať už se děti pod vedením umělců učí matematiku skrze divadlo nebo češtinu pomocí filmu. O těchto organizacích jsme již podrobněji psali. Důležité v tomto přístupu je, že umění má moc měnit učení v zážitek a přispívá k lepším výsledkům žáků, než když se učí klasicky. Zároveň mají podobné programy prokazatelně pozitivní vliv na inkluzi a sociální vztahy ve třídách.

Umělci do škol

Spolupořádající organizace Artedu v rámci sympozia zahájila vernisáž výstavy Učebny. Jedná se o výsledek pětiletého projektu vedeného Zdenkou Švadlenkovou, ve kterém významní čeští umělci spolupracovali se středními neuměleckými školami. Žáci tak mohli tvořit společně s Jiřím Davidem, Michaelem Rittsteinem, Barborou Klímovou, Veronikou Bromovou, Kurtem Gebauerem, Patrikem Háblem, Vladimírem Kokoliou a Petrem Niklem. Poznali, jak současní umělci pracují, aktivně se zapojovali do vzniku děl a zároveň získali vhled do jejich témat a technik a do současné umělecké tvorby. To v důsledku vede k lepšímu pochopení a docenění současného umění a jeho společenského a kulturního významu.

Ne nástěnkám

Podtitulem sympozia byla otázka „Proč to mám platit?“ a z příspěvků jasně vyplynulo mnoho argumentů, proč by umění daňové poplatníky nemělo trápit, ale naopak. Shrňme si na závěr několik poznatků. Výtvarka nemusí být okrajovým předmětem, když se dobře uchopí. Posuzování výkonů při malování na zadané téma zabíjí dětskou kreativitu. Nástěnky s nejlepšími třídními výtvory by měly být ve 21. století pasé. Nejen proto, že pro lidskou imaginaci je důležitý proces, prožívání bez ohledu na výsledek, ale také proto, že tvorba ne nutně musí mít jeden hmatatelný výstup a jednoho autora. Umění také dokáže rozvíjet celou řadu měkkých dovedností – kritické myšlení, vizuální gramotnost, schopnost spolupracovat, být aktivním občanem a naučit se dotáhnout projekt od začátku až do konce. A v neposlední řadě se skrze umění můžeme učit i matiku a jiné technokratické předměty. Umění je totiž v principu mezioborové, ryze praktické a do škol patří.

Umění jako každodenní tvořivost

Obecně lze říci, že pasé jsou také piedestaly a že možnost dotýkat se umění, umělců a být s nimi v přímé interakci je žádoucí a nová zkušenost. Pomalu, ale jistě se boří hranice mezi světem umění a tvoření, jak ukazují galerie se svými vzdělávacími programy pro veřejnost a další organizace, které se snaží veřejnost svádět k představě, že umění dokáže být hravé, kriticky tvořivé, pro různé věkové skupiny a že umělci jsou lidé jako my.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Foto: Artedu, Sandra Sedlecká

Nepřehlédněte/

Jak umění mění učení

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání vznikla v roce 2010 s cílem rozvíjet spolupráci mezi školami a umělci. V současné době úspěšně pracuje s několika základními i středními školami po celé České republice. Její vzdělávací zážitkové programy, nastavují zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. S ředitelkou organizace Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o tom, že umění mění učení velmi zásadně, s lehkostí a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Tancem na násobilku

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA vzniklo v roce 1999 s cílem podpořit rozvoj současného tance a souvisejících uměleckých oborů v České republice. Hlavním záměrem organizace je pomáhat současnému tanci zapojit se do mezinárodního kontextu a otevírat mezioborovou spolupráci a diskusi mezi laiky i profesionály. S ředitelkou Marií Kinsky jsme si povídaly o vzdělávacích aktivitách zaměřených na děti.

Učení uměním požaduje státní podporu

V Česku působí několik uměleckých organizací, které nabízí školám zážitkové výukové programy, které využívají umělecké přístupy. Společnost pro kreativitu ve vzdělávání (SPKV) loni iniciovala vznik platformy, která tyto subjekty sdružuje. Společně se zasazují o to, aby se učení uměním dostalo patřičné systémové podpory. S ředitelkou SPKV Mariannou Sršňovou jsme si povídali o ambicích platformy, o tom jak nelehké je dělat advokacii, o čekání na ztracené meziresortní memoradnum a o vzdělávání obecně.