Nezávislá divadelní scéna má od roku 2016 svoji Asociaci nezávislých divadel (AND), která kope
za svůj tým a za dlouho slibované procento na kulturu ze státního rozpočtu. Se Štěpánem Kubištou, předsedou AND a ředitelem divadelního prostoru Jatka78, jsme si povídali o problémech a vizích naší divadelní scény, politice, grantech a obecném vnímání kultury v ČR.

Asociace nezávislých divadel funguje poměrně krátce, co bylo prvotním impulsem k jejímu založení?
Diskuse o tom, že by nezávislá, tedy nezřizovaná divadla měla mít platformu k jednání, probíhá už dlouho. Předešlé pokusy ale vždy po nějaké době skončily kvůli nedostatku lidí a času. Impulsem k založení AND byly náhlé odchylky v přidělování grantů Magistrátu hlavního města Prahy. Na rozdíl od předchozích let se začala více podporovat divadla komerčního typu a to se nám nelíbilo. Tehdy jsme si uvědomili, že by měla vzniknout platforma, která by začala jednat společně.

Proč jste se nespojili s Asociací profesionálních divadel (APD), abyste byli silnější?
O tom jsme vůbec neuvažovali, protože v zájmech se s APD překrýváme pouze zčásti. Jejich hlavní aktivitou posledních let je transformace příspěvkových organizací, a tedy zákon o veřejných kulturních institucích, což je problematika, která se nás, tedy členů naší asociace, týká opravdu pramálo.

Protože se vaše divadla od APD liší v charakteru právního subjektu?
Přesně tak. Naše nezávislost spočívá v tom, že nás nezřizuje ani stát ani samospráva. Většinou jsme občanská sdružení. Dalším rozdílem je fakt, že divadla z APD mají zaměstnance, zatímco divadla sdružená do naší asociace lidi většinou zaměstnávat nemohou, ačkoli bychom chtěli a pár zaměstnanců máme. Sice jsme levnější, efektivnější a děláme projekty za mnohem méně peněz, ale doplácí na to bohužel lidé, protože nemají jistotu zaměstnání a nejsou dobře zaplaceni. Třeba tady na Jatkách78 je velké množství lidí, kteří sem chodí každý den do práce. Jsme divadlo, které je závislé na veřejných financích asi z 19 %, a jinak jsme soběstační. Pokud ale většina nezávislých divadel nedostane roční grant, na kterém jsou závislá, tak v zásadě ze dne na den přijdou lidé o práci. Proto jsme vstoupili do Unie zaměstnaneckých svazů (UZS), abychom za jistoty našich pracovníků bojovali.

To znamená, že prostřednictvím unie můžete připomínkovat i vládní návrhy.
Ano, to děláme a je to skvělé. Dostávají se k nám věci, o kterých jsme předtím nevěděli.

Máte nějaký podobný vzor asociace ze zahraničí a jste s někým v mezinárodní spolupráci?
Podobné asociace existují, víme o nich, ale v zahraniční spolupráci zatím nejsme. Je to náš dluh, jeden kolega to má nyní na starosti.

Co bylo zapotřebí k tomu, aby asociace formálně vznikla?
Sešli jsme se v počtu cca sedmi lidí a snažili se zformulovat, co by asociace měla dělat a jak by měla fungovat. Sepsali jsme stanovy a rozeslali je na všechny možné kontakty po republice. Pak jsme svolali ustavující schůzi do Vily Štvanice. Od začátku jsme měli čtyřicet členů a náš počet postupně narůstá.

Fungujete jen z členských příspěvků?
Prozatím ano. Prostředky jsme zatím v plné výši nevyužili. Většina aktivit vychází od členů, kteří pracují bez nároku na honorář. Prvním úkolem bylo dostat asociaci do potřebných struktur, jako je třeba UZS, dále pak vytvořit platformu s dalšími profesními organizacemi, sejít se s Asociací obcí a krajů, představit se na ministerstvu kultury, začít docházet na jednání kulturního výboru Poslanecké sněmovny a podobně. Na další funkční období jsme se zavázali, že budeme působit více dovnitř. Rádi bychom pořádali školení a kurzy pro naše členy. Zvláště ve chvíli, kdy vznikají nové zákonné normy, je pro divadla složité se ve všem vyznat bez pomoci (například EET). Také proto je nutné do budoucna získat i jiné finanční zdroje než jen členské příspěvky.

Proč loni vznikla Platforma uměleckých profesních organizací (PUPO)?
Iniciovali jsme PUPO, ve které jsme my, APD, Herecká asociace, Taneční sdružení ČR a Vize tance. Hledáme naše společné zájmy, které chceme prosazovat.

Vznikla PUPO také kvůli předvolební kampani Kultura volí 2017?
Ano, byl to první impuls.

Náplní kampaně byla anketa a debata s představiteli politických stran kandidujících v loňských volbách. Jak byste kampaň zhodnotil?
Byli jsme spolupořadateli debaty v Českém středisku ITI. Myslím, že to k něčemu bylo. Nedávno jsme měli velké jednání s Odborovým svazem pracovníků z kultury, kde zástupce APD vytáhl zpracované odpovědi na otázky kulturní politiky od zástupců jednotlivých stran. Ukázalo se, že tato předvolební anketa nyní slouží jako dobrý argument pro to, abychom požadovali po vítězném hnutí ANO dodržení předvolebního programového prohlášení, ve kterém bylo na kulturu přislíbeno 1,5 % ze státního rozpočtu.

Většina zástupců politických stran v diskusi uváděla více než 1 % na kulturu.
O 1 % na kulturu se mluví takřka dvacet let a ještě se žádné vládě nepodařilo tento „Mount Everest“ české kulturní politiky zdolat. To může vysvětlovat, proč dnes některé strany mluví o tom, že by to mělo být ještě víc. Možná jim samotným už přijde blbé posedmé opakovat ono jedno procento.

Napsali jste několik otevřených dopisů, nejprve ministru Hermanovi, po volbách pak do Poslanecké sněmovny a předsedovi vlády Andreji Babišovi. V posledních dvou apelujete na to, aby vláda podpořila kulturu ve výši 1 % bez zahrnutí částky na vyrovnání s církvemi. Jakou máte odezvu?
Vláda je v demisi, nemá mandát, takže zatím žádnou reakci nemáme. Stejný požadavek měl na předsedu vlády i Odborový svaz pracovníků kultury. S nimi jsme se nedávno potkali, abychom společně na vládu tlačili. Kultura je ale obvykle až na posledním místě. S největší pravděpodobností se toho ani letos nedočkáme.

Pod dopisy je podepsaná PUPO. Proč jste neoslovili více partnerů k podpisu i mimo oblast scénických umění, zvlášť když jde o téma, které trápí celou kulturní obec?
Osobně to cítím jako dluh, který je daný nedostatkem času, o kterém jsem mluvil na začátku. Takže jsme se k zasíťování s ostatními kulturními organizacemi zatím nedostali. Spíše řešíme aktuální situaci. Například loni se na Ministerstvu kultury ČR (MKČR) výrazně snížil rozpočet na granty. Přes všechny původní deklarace vlády, že na kulturu bude více peněz, byl pokles v grantech enormní. Nakonec to nějak dorovnali. Problém je v tom, že kolonka rozpočtu „kulturní aktivity“, jejíž součástí jsou i granty pro nestátní neziskové organizace, je na MKČR brána jako „rezerva“, zatímco příspěvkové organizace spadají do mandatorních výdajů. Pokud chybí peníze jinde (vloni například v novém programu festivalů), sníží se rozpočet v grantovém systému. Pokud někde peníze naopak zbydou, může se stát, že se kapitola grantů o něco navýší. Dalším úkolem AND je zamezit tomu, aby se tato grantová kolonka vnímala jako rezerva, ze které lze brát, když chybí peníze.

V otevřeném dopise říkáte, že přínos kultury do našeho HDP je 2,4 %. To znamená,, že z kultury jde státu víc, než kolik jí vrací. Čím si to vysvětlujete?
Většinová společnost má pocit, že stát přispívá na kulturu proto, aby literáti, divadelníci a další mohli kouřit cigára, pít kafe, koukat do stropu a u toho něco vymýšlet. Přitom v našem státě už nic nefunguje bez dotací. Dotované je i podnikání. Je to jen o přerozdělování peněz, takže když kultura žádá o peníze, není to nic nestandardního, protože tvoří velkou část našeho HDP. Při obhajobě významu kultury sice nemůžeme používat stejné argumenty jako pro školství, ale pokud kultura nebude, kvalita života půjde rapidně dolů. Náš sektor je průmysl jako každý jiný, vytváří zisky, zaměstnává lidi a to, že bereme peníze z veřejných zdrojů, vícenásobně vracíme zpátky.

Není problém také to, že někteří političtí představitelé nevnímají ten široký dopad kulturních a kreativních odvětví na společnost a ekonomiku, jak se ukázalo na předvolební debatě v ITI? Proti kultuře hraje také fakt, že její působení v rámci určité lokality se finančně a společensky zhodnocuje v dlouhodobém horizontu, a nikoli hned, jak jsme zvyklí z jiných odvětví.
Proto je kultura taky to poslední. Problémem české politiky je krátkodobost, protože takřka nikdo nevidí dál než na konec svého funkčního období. Když jako politik slíbíte, že přidáte peníze na důchody, jste schopen to v rámci funkčního období splnit a získat si přízeň voličů. Když ale říkáte, že je důležitá podpora kultury, projevuje se to pomalu a pro většinu lidí neviditelně, ačkoli to má pozitivní vliv na všechny. Neznám příklad, kdy by cokoli z kulturní oblasti mělo negativní vliv na společnost. Je ale strašně těžké to vysvětlit.

Jaká jsou vaše témata a plány na rok 2018?
Již zmíněné větší zasíťování u nás i v zahraničí, pojmenování společných cílů s PUPO, boj za granty jako pevnou položku v rozpočtu MKČR, větší zastoupení členů asociace v grantových komisích a advokacie nezávislého sektoru. A pak je tu důležitá věc a to jsou data. Připomínkovali jsme a navrhovali změny v evidenci dat z oblasti nezávislého divadla. Je to na dobré cestě.

Jaký charakter ta data mají?
To je postrach všech divadel. Každoročně jim přijde k vyplnění tabulka z NIPOSu (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu). Přestože se tam uvádí údaje o návštěvnosti, počtu představení a podobně, je pro divadla strašně těžké tabulku vyplnit, protože má zastaralou terminologii, požadavky a některá čísla se překrývají. Další problém je v tom, že NIPOS má mizernou návratnost dotazníků. Sice je tu zákon o statistických datech a divadla mají povinnost je vykazovat, ale neexistuje vymahatelnost, a proto divadla tento sběr dat opomíjí. Úkolem naší asociace je přesvědčit divadla a NIPOS, aby tabulky byly vyplnitelné, čísla měřitelná a slučovala se se skutečností. A hlavně aby ta čísla dostávala divadla zpět, získala tak přehled o nezávislé scéně a data mohla využít pro benchmarking. Chtěl bych taky ukázat, že do divadel naší sféry chodí víc lidí než na první fotbalovou ligu. Myslím, že je to pravda, akorát k tomu potřebuji konkrétní data a argumenty, které zatím nemáme.

Ve zprávě z minulého roku uvádíte, že se do budoucna chcete zaměřit na komunikaci v regionech. Jak a co konkrétně máte na mysli?
Potřebujeme znát problémy divadel v regionech a pomáhat si. Máme několik mimopražských členů a chceme jich mít víc a vědět, co je trápí. Přece jenom my v Praze žijeme v trošku jiném světě než zbytek republiky.

Další články /