Umění ve veřejném prostoru v poslední době rezonuje napříč českými regiony. Není snad téma, které by však v sobě neslo takovou řadu kontradikcí, problémů, nepochopení, emocí a zájmů. Intervence podléhají často náročnému a zdlouhavému procesu, který nekončí zveřejněním díla. Obsahově nabitá konference Kámen, město, papír reflektovala současnou situaci v Česku ve světle zahraničních trendů a ke stolu přizvala mnoho veřejných i nezávislých aktérů. Vybrali jsme pro vás několik klíčových témat a postřehů. 

Umění ve veřejném prostoru je těžká disciplína. Díla se dostávají doslova na bojiště rozmanitých zájmů, idejí a emocí. Pokoušet se o intervence do veřejného prostoru je zdlouhavý proces s nejasným výsledkem. Ani dobře připravená a transparentní soutěž s odbornou porotou (což je v současnosti ideální model pro vznik děl) vám nezaručí úspěch. Zvláště pokud zanedbáte participaci, komunikaci a edukaci veřejnosti ve věci současného umění. Příprava na přijetí díla se jeví jako těžší disciplína než sama tvorba uměleckého artefaktu. Iniciace je jedna věc, dále je třeba řešit odstraňování nevhodných děl a především údržbu těch stávajících. Své o tom ví aktéři z řad samospráv, organizací, spolků, institucí a umělců, kteří se sešli na nedávné dvoudenní konferenci Kámen, město, papír, již pořádala Galerie hlavního města Prahy (GHMP) a Kreativní Praha v domě U Kamenného zvonu.

 „Organizátorům se povedlo to, co se nepodařilo pořadatelům Evropského hlavního města kultury 2015,“ okomentovala s povděkem dvoudenní setkání Květuše Sokolová, vedoucí Odboru kultury Magistrátu města Plzně. Podobných pochval bylo slyšet více. Konference byla šíří záběru, počtem témat a příspěvků z různých koutů naší republiky první svého druhu. Jedinečnost setkání spočívala ve sdílení dobré praxe, ale i pokusů, omylů a ponaučení a nechyběly ani příklady zahraniční praxe. 

Trvalé a dočasné   

Umění ve veřejném prostoru dělíme na takzvané „trvalé“ a „dočasné.“ Na jedné straně jsou pomníky, pamětní desky, památníky a objekty doplňující veřejná prostranství o umělecká díla abstraktní či konkrétní povahy, plochá, reliéfní či prostorová. Četné pozůstatky z dob minulého politického režimu mapuje například projekt Vetřelci a volavky. Pokud jde o dočasné intervence ve veřejném prostoru (v současnosti častější), za zmínku stojí pestrá škála různých festivalů napříč českými i moravskými městy (ostravská Kukačka, Brno Art Open, pražský Landscape festival a další). Zde se kromě hmotných objektů dostávají do hry také díla procesuální, performativní, participativní a multimediální. 

Společným jmenovatelem obou forem intervencí by měla být takzvaná site-specifičnost neboli důraz na dílo, které je řešeno na míru konkrétnímu místu a mentalitě. Stále častěji se také prosazuje důraz na revitalizaci prostoru na periferiích a v méně exponovaných městských částech, než jsou centra měst. Podstatné je, že jak tradiční formy jako pomníky, tak i progresivní intervence mají právo na život ve veřejném prostoru. Dle způsobu zadávání jsou ideálním postupem všech realizací transparentní soutěže s odbornou porotou.

Podle Osamu Okamury, architekta a děkana Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, mají trvalá a dočasná díla různé funkce. Trvalejší díla (například pomníky) pomáhají komunitě stvrzovat identitu místa a hodnoty. Dočasné intervence mají potenciál přinášet nová témata a iniciace, jako je například diskutovaná klimatická změna a další palčivé problémy.

Z debat na pražské konferenci postupně vyplynulo, že oba principy nestojí proti sobě, ale jde o dvě strany téže mince. Seznámení se se současnou uměleckou praxí je hlavním motorem festivalů a přehlídek, které mohou v důsledku pomoci na svět i dílům usilujícím o trvalejší pobyt ve veřejném prostoru. Shodla se na tom řada odborníků. Jak uvedla Zdeňka Vydrová, městská architektka Litomyšle, díky festivalům (například díky výtvarné části Smetanovy Litomyšle) si publikum zvyká na mnohdy netradiční formy uměleckých děl. To potvrdila na základě zkušeností ze stejného města i kurátorka Lenka Lindaurová: „Je to příjemný způsob pro všechny strany. Když si lidé na něco zvyknou, pak na tom trvají.“ 

Dočasné intervence jsou dnes častější a realizovatelnější po stránce administrativní, produkční i finanční. Poukázal na to blok příspěvků organizátorů dočasných intervencí (liberecký Art Week, činnost Galerie města Pardubic, ústeckého Hraničáře, festivaly ostravská Kukačka, Brno Art Open, plzeňský Pěstuj prostor, činnost v Kladně a další). Dočasnost a dramaturgie festivalů má také potenciál k potřebné edukaci veřejnosti ve věci komplikovaných forem současného umění. Podle kurátorky Mariky Kupkové (Brno Art Open) mají dočasné intervence v důsledku i trvalý přesah. Buď se na díla doslova zapomene a ta někde zůstanou (například nápis „Neboj“ od umělce Tima nad tunelem spojujícím Karlín se Žižkovem v Praze), anebo díla po konání akce zmizí a zůstanou otisknuta do místního diskurzu a paměti. To je podstatný moment, protože právě diskurzivnost a schopnost otevírat nová témata a debaty ohledně nakládání s veřejným prostorem patří mezi žádané přístupy. Pojetí umění jako nástroje pro komunikaci aktuálních společensko-politických otázek může mít ve veřejném prostoru daleko větší dosah než za zdmi galerie. 

Za povšimnutí stojí přístup Galerie města Pardubic (GAMPA) pod vedením Šárky Zahálkové. Jejich posláním je také popularizace umění ve veřejném prostoru. Programová ředitelka galerie považuje dočasné intervence a participativní workshopy za ideální postup, jak zasahovat do veřejného prostoru. Dočasný charakter může u komunity prověřit hodnotu díla ve vztahu k lokaci. Mapují místa, co kde chybí, přebývá, dělají workshopy a ankety s lidmi. Na základě pečlivého zmapování terénu a ve spolupráci s odborem hlavního architekta a odborem školství, kultury a sportu na magistrátě zvažují, co prostor potřebuje, zda se vypíše soutěž nebo vznikne námět na festival, zda bude dílo trvalého nebo dočasného charakteru.

Finance a aktéři 

Pomineme-li soukromé finance od developerů, které byly na konferenci zmiňovány jen okrajově, peníze na umění ve veřejném prostoru proudí nejčastěji z městských a obecních samospráv. Každé město má svoje vlastní programy a prostředky, manuály a strategie.  Například Praha má dotační program Umění pro město, v Plzni jdou finance na umění z Programu revitalizace veřejného prostoru, v Litomyšli v tomto směru funguje odbor rozvoje města a architektury a Ostrava má dotační titul Fajnový prostor. Obecně lze říci, že se v tématu umění ve veřejném prostoru angažují odbory kultury a městského plánování. Vznikají speciální dotační tituly a manuály definující procesy zadávání a realizace, kde prim hrají soutěže s odbornou porotou, ve které nemusí být nutně zastoupeni politici, ale spíše kurátoři, teoretici, architekti, umělci a další. Opakovaně byl na konferenci vyzdvihován pražský Manuál tvorby veřejných prostranství (vypracoval IPR v roce 2014), ke kterému vzhlíží nejedno město.

Ideálním stavem vzniku umění ve veřejném prostoru je kombinace více postupů. Intervence mohou iniciovat vedení měst a příspěvkových organizací nebo nezávislé spolky a aktéři z řad aktivních občanů. Nelze definovat jeden správný postup. Podstatné je, aby vedení města vytvořilo rovné a transparentní podmínky pro různé aktéry a aktivně spolupracovalo s odborníky a veřejností, dopravními podniky, technickými službami a jinými subjekty zodpovědnými za správu veřejného prostoru. Potřeby zájmových skupin v různých městech se liší, a proto je zásadní také otevřená komunikace mezi všemi zúčastněnými. Někde proces stojí na angažovaných občanech a odbornících, příkladem je ostravský spolek Fiducia, který aktivně a dobrovolně téma řeší už mnoho let a apeluje tak poměrně úspěšně na vedení města. Ve spolupráci s ním vznikl i zmíněný program Fajnový prostor a spolek se aktivně zasazuje také o systémové řešení údržby stávajících objektů.

Dobrou službu městu dělá také ústecký Hraničář, který podobně jako pardubická GAMPA mapuje a vytipovává problémové lokality, umisťuje zde dočasné intervence a iniciuje debatu s občany. Taková činnost pak mnohdy slouží jako podklad k revitalizaci míst a zadávání architektonických soutěží ze strany vedení města. „V projektu Parter, který se zabýval opomíjenou pěší zónou vedle budovy Hraničáře, jsme mapovali paměť a historii místa a ve spolupráci s komunitou zvažovali, co s ním dál. Začali jsme tam dělat úspěšné fotbalové turnaje. Nakonec se podařilo, že město vypsalo soutěž na revitalizaci parteru a architekti, kteří vyhráli, využili naše mapování prostoru,“ uvedla jako jeden z příkladů dobré praxe Martina Johnová z Hraničáře.

Výjimečně najdeme osvícené vedení města, na které není nutné vyvíjet tlak „zespodu“. Příkladná je v tomto směru Litomyšl, která koncepčně a zodpovědně kultivuje hmotnou podobu veřejného prostoru a mentalitu publika. Radnice je zde inspiračním zdrojem i pro soukromé subjekty a podle Vydrové je dnes už běžné, že i soukromníci mají architekty, což ještě před několika lety nebylo myslitelné.

Dlouhý proces

Klíčovou bariérou je fakt, že umění určené pro veřejná prostranství podléhá zdlouhavému procesu od zadání až po umístění a rozpočty se schvalují na rok. Na to si ostatně postěžovala i Martina Taig z vídeňské společnosti KÖR (Kunst im öffentlichen Raum GmbH), kterou založilo město jako dotační kancelář pro umění ve veřejném prostoru. „Jednoleté rozpočty brání dlouhodobému plánování,“ uvedla Marie Foltýnová z GHMP, zodpovědná za program Umění pro město. Praha by podle původních představ měla na tento program dávat 2 % z veřejných stavebních investic každý rok. Nicméně v praxi je to nemožné, protože procesy zadávání a vzniku uměleckých děl jsou mnohdy delší než jeden rok. Proto se Praha na základě zkušeností od roku 2020, kdy byl program spuštěn, rozhodla finanční rezervu převádět z roku na rok a nesčítat nevyčerpané prostředky. „Začali jsme rychlými akcemi. Program vznikl zespodu metodou pokus–omyl, takže jsme se dostali z nuly na sto. Peníze dostaneme v březnu, takže v dubnu začínáme od nuly a v listopadu musí být vyčerpáno sto procent,“ popsala Foltýnová zběsilé tempo, které evidentně nahrává hlavně dočasným intervencím.

Osamu Okamura, mimo jiné také člen komise Rady HMP pro umění ve veřejném prostoru, zvažoval, zda by pro urychlení postupu v Praze nebylo příhodnější, kdyby se celý proces včetně financí převedl na městskou instituci (v tomto případě GHMP). Aby to bylo svižnější a nemuselo se vše odhlasovávat na nejvyšší úrovni na MHMP, který schvaluje rozpočty. „Je to o důvěře a vzájemné komunikaci, ale není to jediná cesta,“ uvedl a jako příklad zmínil berlínskou scénu, kde aktivní část občanů (spolky apod.) přináší do procesu nové impulsy. Podle nich by mohlo být omezující delegovat vše jen na městem řízenou instituci, protože to brání diverzitě přístupů.

Dlouhý proces se týká především soutěží, které město vyhlásí. Před samotným zadáním  soutěže  je nutné počítat s časem na mapování, vytipování lokalit a někdy i participací. Jinak je tomu s darovanými uměleckými díly (například okřídlený lev na pražském Klárově) nebo se zadáním uměleckého díla napřímo a bez soutěže (například socha Věry Špinarové v Ostravě), potažmo bez odborné poroty. Tyto situace jsou poměrně časté a na rozdíl od soutěží svižnější, nicméně netransparentní. U obou způsobů bývá problém s kvalitou a někdy i s umístěním díla takzvaně ad hoc, protože nevzniklo na míru konkrétnímu místu  (jde především o soukromé dary). To není v dnešní době preferovaný postup a samosprávy či odborná veřejnost proti tomuto procesu bojují například právě strategickými dokumenty v podobě manuálů. „Pokusů o dary je hodně, ale odmítáme je,“ popsala Zdeňka Vydrová z Litomyšle. I jiná města čelí těmto nápadům, ne vždy však úspěšně. 

Odstraňování

Zadat vytvoření uměleckého díla se v příhodných podmínkách jeví paradoxně jako jednoduší než odstraňování stávajících trvalých artefaktů. Důvodů k odstranění může být několik. Díla nemusí vyhovovat z ideologických důvodů, jsou zastaralá, nemají estetickou kvalitu, lokalita se bude revitalizovat a podobně. Odstraňování je komplikované a je dobře, že účastníci konference nesdíleli jednotný názor. V každém kontextu a urbánním celku jde totiž o jiné vztahy a konsekvence. 

Odstranění může bránit několik faktorů. Vedle čistě pragmatických, jako je otázka, kam s nevhodnými díly, je překážkou také zvyk komunity, která si k objektu vytvořila emoční vazby. „Abychom mohli odstraňovat, musíme mít depozitář,“ uvedla Květuše Sokolová z Plzně a zároveň zdůraznila, že odstraňování není vhodné, pokud se neřeší celková revitalizace místa. Na absenci depozitáře či lapidária si postěžoval i František Zachoval, ředitel Galerie moderního umění (GMU) v Hradci Králové. Uvedl také, že se ve městě nachází několik soch, u kterých se lidé schází: „Některé sochy se nám sice nelíbí, ale když bychom je odstranili, bude to problém, protože ty sochy pro určitou skupinu lidí nějak fungují.“ Podobně reagovala také Ilona Rozehnalová z ostravského spolku Fiducia. Pokud se okolo sochy vytvořily vztahy a sociální interakce, není pro odstranění bez ohledu na to, jak nekvalitní socha je. To je případ diskutované sochy Věry Špinarové, kolem které se strhla iniciativa za její odstranění. „Odstraníme Špinarku a co ty další?“ ptala se trefně Rozehnalová, protože v Ostravě je mnoho soch z dob socialismu. I když má město aktuálně již fond na údržbu soch, nemá kapacitu všechny zachránit. Otázkou je, které z dob socialismu vyřadit a dle jakých kritérií. Ani Rozehnalová ani Pavel Karous z projektu Vetřelci a volavky na to zatím neznají odpověď. 

Jako nejlepší způsob, jak zjistit, zda se něco má či nemá odstranit, se jeví běžný legislativní postup, na který upozornil Zachoval. „Uspořádá se petice mezi občany a komise pak případné odstranění navrhne radě města.“ Odstraňování tedy není jen záležitostí odborníků a politiků, ale je to také společenské téma.

Údržba

Pravidlo zní: kdo je vlastník, ten se stará. Ale jednoduché to rozhodně není a údržba uměleckých děl je zanedbaným problémem. Marie Foltýnová z GHMP, která má údržbu pražských objektů v majetku města na starosti, plánuje na toto téma dokonce samostatnou konferenci.

Údržba se netýká jen nových iniciací (kdy se s ní víceméně počítá již v zadání), ale především stávajících uměleckých děl. Spolek Fiducia v Ostravě v podstatě začínal guerillovou údržbou a opravou soch. Postupně se díky čilé komunikaci s městem dopracovali k tomu, že vedení města zřídilo fond na údržbu soch. Rozehnalová poukázala na absenci manuálu, který by definoval, jak na to, protože různé městské části v Ostravě udržují sochy někdy více, jindy méně. Podobný problém mají také jiná větší města a je mnohdy komplikované z pozice vedení měst dohlížet na to, jak se která městská část v této věci chová.

Dle zkušenosti z Hradce Králové je těžké stanovit jednotný postup a manuál by František Zachoval z GMU určitě ocenil. Zároveň si postěžoval na nové a finančně nákladnější postupy: „Zatímco donedávna se bronz omýval vodou, nyní nám bylo nařízeno, že se musí natírat voskem. Jenže vosk nachytává prach a socha byla brzy černá. Vznesli jsme dotaz na památkáře a dostali seznam postupů práce. Podle nich by pak jedno čištění jedné bronzové sochy stálo cca 200 tisíc korun jednou za pět let. Na to nemáme peníze. Tak jsme si nakonec udělali výběrové řízení na dodavatele a zvládli údržbu za nižší částku.“ 

Vědět, jak na údržbu různých typů artefaktů, je důležitá věc a jednotný manuál by mohl do budoucna problémy řešit. Martina Taig z Vídně zároveň poukázala na nezbytné povědomí veřejnosti. Ať se jedná o umění trvalé, nebo dočasné, je nezbytné je chránit a udržovat stejně jako budovy a jiné architektonické a urbanistické části měst.

Komunikace

Alfou a omegou veškerých problémů je zanedbaná komunikace mezi zúčastněnými aktéry. Jde o úředníky, odborníky, zástupce dopravních podniků, technických služeb, dále pak spolky a nezávislé občanské organizace, umělce, kulturní instituce a v neposlední řadě také veřejnost, potažmo určitou lokální komunitu. Omyly, neúspěchy a propadáky, které byly na konferenci zmíněny, často vyplývaly právě z podceněné komunikace. 

Příkladem za všechny je takzvaný hybridní billboard pro park Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého na Praze 10, o kterém s nadsázkou pohovořil radní David Kašpar. Původně to prý probíhalo ukázkově a hladce. Městská část si vytipovala prostor, zažádala o dotaci z programu Umění pro město, vznikla ta správná soutěž na intervenci do parku, odborná porota víceméně jednohlasně zvolila vítěze, dílo se umístilo. Ale ejhle, problém byl na světě. Veřejnost na něj nezareagovala dobře a politická opozice si založila iniciativu „Billboard v parku nechceme“ a zmobilizovala odpor. V současnosti se prý podle Kašpara jedná o odstranění díla. Z diskuse ke Kašparovu příspěvku vyplynula řada obecnějších problémů. Zanedbala se participace, komunikace s komunitou, vysvětlení, o co v soutěži jde a proč, jak je dílo významné, jaké benefity bude pro lokalitu mít apod. Dle námitek z publika se prý měla prvně řešit revitalizace parku, a ne samostatné dílo. Kašpar namítal, že na tomto tématu nepanovala mezi odbornými porotci v soutěži shoda – někteří prý tvrdili, že umění nastartuje revitalizaci, jiní by ji naopak preferovali dříve než uměleckou intervenci. Kašpar také argumentoval tím, že dotační program Umění pro město není určen na revitalizaci, ale na umělecká díla. Pokud by byl v parku umístěn tradiční pomník osobnosti, jistě by se nestrhla taková vlna nevole, protože na takové formy je publikum zvyklé, zatímco billboard konotuje reklamu, manipulaci a komerční praxi. O to více se měla radnice snažit o větší osvětu.

Osamu Okamura si postěžoval, že pražský program Umění pro město je uzavřený do sebe, expertní oborově i komunikačně a oslovuje jen úzkou skupinu lidí, viz tato konference. „Cítím nedostatek propagace programu jako takového, je třeba více pracovat se samosprávami a zaměřit se na to, jak se na program napojit a diskutovat ve své komunitě. Až teprve pak požádat o dotaci. Další věcí je sdělnost současného umění a schopnost komunikovat s veřejností obsahy, které lidé ve městě považují za důležité, “uvedl s výzvou k promýšlení těchto důležitých rovin tématu.

Pozitivní příklad vidíme díky neutuchající, motivující a otevřené debatě, kterou vede spolek Fiducia s úředníky a veřejností v Ostravě. „Je naděje, že se časem promění mentalita lidí a nahlížení na současné umění,“ věří Ilona Rozehnalová ze spolku. Fiducia je dnes v Ostravě naprosto zásadním partnerem pro vedení města. „Lidi z vedení města a kraje je třeba motivovat a chválit. Nemůžeme lidmi, kteří umění nerozumí, opovrhovat, ale naopak je třeba se s nimi bavit a vysvětlovat jim, co, proč a jak je zajímavější. Úředníci jsou nyní motivovaní, něco se jim už podařilo a my je chceme ve spolku podpořit. Protože když se jedna věc povede, podaří se i další,“ shrnula nadějně Rozehnalová. Uvedla to mimo jiné i v souvislosti s výsledkem soutěže, kterou kraj vyhlásil na mural a v níž zvítězilo dílo od graffiti komunity, na které politici původně nahlíželi s velkým nepochopením. Nakonec se je podařilo přesvědčit o kvalitě díla a realizovalo se. V odborné porotě totiž kromě odborníků seděla i řada politiků, jejichž hlasy byly pro výsledek klíčové. 

Proces a objekt

Ve světle zahraničních trendů, kde se klade důraz mimo jiné i na sociální interakce, je česká scéna, až na výjimky (pardubická GAMPA, nezávislý plzeňský spolek Pěstuj prostor a další), zaměřena více objektově, tedy s důrazem na umisťování hmotných děl a dočasnost, což je princip, který lépe ustojí možné kontroverze.

Ačkoli je vídeňský dotační program KÖR dle charakteru žádostí rovněž hlavně o dočasných akcích, Vídeň neváhá zdůrazňovat význam trvalých zásahů. Nepředstavujme si to nutně jako objektovou praxi, ale jako změnu charakteru veřejného prostoru v širším kontextu. Ředitelka KÖRu Martina Taig vnímá umění jako nástroj pro městský rozvoj, a to nejen z hlediska jeho hmotné povahy. V tomto směru je naladěna podobně jako Berlíňan Matthias Einhoff z Centra pro umění a urbanismus (ZK/U Center for Art and Urbanistics), pro něhož je umění ve veřejném prostoru hlavně proces, prostřednictvím něhož se rozvíjí městský ekosystém, a nikoli jen pouhá reflexe či dekorace místa. Umělec je více než tvůrcem a dodavatelem artefaktu agentem změny, mezioborovým iniciátorem inkluze a sociální interakce. Příkladem je projekt Raise the Roof, kdy Centrum pro umění a urbanismus převrátilo střechu své výstavní haly o 180°, aby z ní vytvořilo vor, který plul po řece z Berlína na Documentu v Kasselu. Cílem 60denní plavby bylo sblížit lidi z venkova i z města. Přímá participace různých cílových skupin umožnila sociální interakce a vor byl poháněn lidskými silami s cílem upozornit na udržitelnou mobilitu a sdílení zdrojů. 

Podle Osamu Okamury česká scéna postrádá politicko-sociální ambice, které jsou typické pro radikální, a proto akcelerační berlínské umění. To je zajímává poznámka, která během akce bohužel zůstala nepovšimnuta. Sociální interakce a participace dokáže přitáhnout a zapojit širší publikum, které si pak současné formy umění daleko lépe vezme za své. Případně je cílem uměleckého projektu jako takového, a ne jen předstupněm pro vznik díla. Otázkou k diskusi je, zda právě takto motivované umění nedělá veřejnému prostoru daleko větší službu. Není tento přístup daleko více o demokratizaci, než když odborná komise za zavřenými dveřmi vybere a postaví do prostoru dílo a pak s napětím čeká na reakce veřejnosti? To ostatně ukázal příklad hybridního billboardu na Praze 10, který se stal politickým tématem bohužel ad hoc, a vlastně tak nastavil zrcadlo způsobu zadávání umění do veřejného prostoru.

Různé vztahy, různá místa

Konference byla cenná díky sebereflexi, představila pestrou škálu příkladů dobré i špatné praxe a účastníci oceňovali sdílení rozmanitých zkušeností. Ukázalo se, že každé město a obec má svá specifika a postupy, někdy strategické, jindy intuitivní, a nelze říci, že by jeden mustr spasil všechny. Rozdílná urbánní měřítka, velikost samospráv a mentalita občanů určují postupy a bariéry. Jinak jsme na tom v Česku a jiný kulturní a mentální kontext najdeme v zahraničí. 

Což ovšem neznamená, že se vzájemně nemůžeme inspirovat.

Foto: Eva Kořínková a Pavlína Šulcová (pro GHMP a Kreativní Prahu)
Odkaz: Záznam akce Kámen, město, papír

Čtěte dále /