Jak umění ve školách přispívá k budování demokratických hodnot a občanské společnosti? Na konkrétních projektech od nás a ze zahraničí jsme se mohli seznámit s tím, jak umění mění učení. V Pražském kreativním centru prezentovala svoje výsledky Společnost pro kreativitu ve vzdělávání.

Akce se účastnili zástupci Společnosti pro kreativitu a vzdělávání (SPKV) v čele s výkonným ředitelem Paulem Collardem z britské organizace Creativity, Culture & Education, která je matkou SPKV. Česká odnož britské organizace vznikla v roce 2010, aby u nás rozvíjela spolupráci mezi školami a umělci. Její vzdělávací zážitkový program Kreativní partnerství rozvíjí dětskou kreativitu a nastavuje zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. Program u nás funguje od roku 2013 a zatím se zúčastnilo jedenáct škol z Prahy a patnáct z regionů. S ředitelkou SPKV Mariannou Sršňovou jsme nedávno uveřejnili rozhovor. Na říjnové akci jsme měli možnost vidět konkrétní případové studie a porovnat zkušenosti od nás s těmi zahraničními, které prezentoval Paul Collard. Diskuse se dále účastnili učitelé, jejichž třídy se do programu Kreativní partnerství zapojily, dále pak umělci a takzvaní konzultanti kreativity, kteří projekty ve třídách koordinovali. Následovala projekce filmů, které realizovali žáci pražských škol, a výstava, která dokumentovala jednotlivé projekty.

Naslouchejme všem žákům
Paul Collard je hluboce přesvědčen, že různé umělecké přístupy dokážou ve vzdělávání divy. Nejen že prohlubují kreativitu, vzdělanost, řeší inkluzi a další sociální otázky, ale mají také moc rozvíjet demokratické principy od útlého věku.

Základem je, aby školy naslouchaly všem žákům bez ohledu na rasu, pohlaví, handicap nebo sociální postavení a vychovávaly aktivní občany, kteří myslí kriticky, mají možnost vyjádřit své emoce a svobodně formulovat své názory. Paul Collard to v úvodu ilustroval na mnoha konkrétních příkladech.

Umění je komunikační nástroj
Potřeba komunikovat nemusí být nutně verbální. Každý má své možnosti, ale také limity. Například na videu z jedné školy z Walesu byl těžce handicapovaný chlapec, který nevidí, nemluví a velmi omezeně se pohybuje. Umělec, který s ním pracoval, rozmístil kolem chlapce senzory. Ty zaznamenávaly pohyby žáka a transformovaly je na hudbu. „Chlapec měl okamžitou potřebu se vyjádřit a poprvé v životě mohl ovlivnit své okolí. V zásadě byl poprvé schopen komunikovat,“ popisoval Collard. Hudba, zpěv, tanec, literatura, výtvarné umění, film a další jsou nástroje, jak vyjádřit své myšlenky a také emoce.

Pracujme s emocemi a učme žáky obhajovat vlastní názory
Další Collardovou ukázkou byl příběh z Rakouska. Cílem projektu bylo zvýšení literární gramotnosti ve třídě na základní škole. Žáci si měli vytvořit masky a napsat monolog, který by pod maskou přednesli. Vzniklo mnoho skvělých textů, mezi nimiž vynikal monolog chlapce, který byl ve třídě nový. Rodiče se rozvedli, přestěhovali, přišel o kamarády a zázemí. Monolog pod maskou s vypláznutým jazykem mu nabídl prostor se se svojí těžkou situací emočně vyrovnat. Jiným příkladem byla anglická střední škola, ve které měli mít žáci obtížný test z genetiky. Do předmětu se ponořili prostřednictvím divadelní hry, kterou si měli sami napsat a zdramatizovat. Výsledný test nakonec dopadl pro všechny výborně, protože si žáci problematiku genetiky zažili takzvaně na vlastní kůži v dystopickém dramatickém příběhu.

Bojujme proti předsudkům
Na střední škole v Chile v předmětu občanská výchova pustil Collard žákům video se starším beznohým mužem, který tančí s krásnou dívkou. Žáci zrovna probírali stereotypy a předsudky, o kterých si všichni mysleli, že je nemají. Jakmile se jich po filmu zeptal, zda jsou smutní nebo šťastní, většina řekla, že jsou smutní a že to pro ně byl spíše nepříjemný film. A to i přesto, že beznohý muž byl šťastný, protože se mohl svobodně vyjádřit i se svým handicapem. Prostřednictvím reakcí žáků se odhalily jejich skryté předsudky. Klasický balet je o krásném a mladém těle, zatímco muž byl starý a beznohý. „Nikdo tedy není vůči předsudkům imunní, proto je třeba se dobře znát, reflektovat sebe a stereotypy, které nás obklopují, a podporovat v sobě respekt vůči ostatním,“ shrnul Collard.

Demokracie a její principy
Dalším poučným příkladem, který Collard zmínil, byl workshop v Austrálii ve třídě, která se učila historii. Třídu odvezli do galerie, kde pomocí výtvarného náčiní, dramatizace, hudby a improvizace rekonstruovali události 19. století, kdy Austrálii kolonizovali bílí osadníci. Cílem bylo, aby se skupiny žáků reprezentující kolonizátory a původní obyvatele „nějak“ domluvily. Spor přerůstal v násilí a děti byly na konci otřesené právě z toho, že nedokázaly vyřešit konflikt smírnou cestou. Nejen že si „zažily“ důležitý mezník v historii země, což u nich vzbudilo zájem o historii, ale zajímaly se také o to, jak funguje vyjednávání mezi národy. Setkaly se se senátory a diskutovaly s nimi. Na otázku, zda se takto mladí lidé mají zajímat o politické věci, žáci výmluvně opáčili: „My ten svět brzy převezmeme, tak musíme vědět, jak na to.“ Podobný workshop se konal i v Norsku a v uvědomění žáků se dosáhlo podobných výsledků.

Aby škola bavila
Po Collardově prezentaci následovaly příběhy z Čech. Architekt Ondřej Krejdl představil projekt, který vedl na Středním odborném učilišti Hlinky v Berouně. Cílem bylo probudit kreativitu a zlepšit vztahy ve třídě truhlářů a instalatérů v rámci předmětu dílny. Úkolem bylo navrhnout a zrealizovat nábytek do školního baru. Pracovali ve skupině a k dispozici měli staré vodovodní trubky a dřevo. Žáci dlouhodobě trpěli apatií, projekt je měl tedy také motivovat k dalšímu studiu. Odborná učiliště a některé střední školy údajně trpí podobnými problémy. Důsledkem je, že mnoho studentů školu nedokončí, před závěrečnými zkouškami studium vzdají a odcházejí na jiné školy. Na to si stěžovaly i učitelky ze Střední logistické školy v Dalovicích. Zde se do programu Kreativní partnerství přihlásily dvě třídy. Jedna z nich v rámci občanské nauky řešila tvorbu státu. Žáci si měli vymyslet vše, co se založením státu souvisí, od národního tance přes vlajku až ke koncepci policie, zdravotnictví, soudnictví a podobně. Aby získali potřebné informace z praxe, navštívili soudní proces, policii, první pomoc a další. Ve skupinách vzniklo několik nových států, které poté žáci prezentovali formou bedekru a výstavy. Druhá třída připravila v rámci odborných předmětů nové výukové materiály. Vznikl animovaný film, filmová a foto reportáž o logistice v lázeňství z exkurzí, které si studenti sami naplánovali. Naučili se pracovat s různým multimediálním obsahem a výsledky prezentovali na vernisáži. Ve škole oba projekty vzbudily rozruch a překvapení, kolik toho studenti dokážou, pokud jsou správně motivováni. Program byl hodnocen velmi kladně a cílem školy je pracovat se žáky podobným způsobem častěji a už od prvních ročníků.

Podoby svobody
Na základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze 7 se doposud konaly čtyři projekty, kterých se účastnily čtyři třídy z druhého stupně. Žáci se měli prostřednictvím zážitkové hry seznámit s pojmy jako zodpovědnost, kreativita, aktivní občanství, dialog, naslouchání a uvědomit si rozdíly mezi svobodou tvůrčí a tou, která je podmíněna pravidly a respektem. Projekt zasahoval do předmětů výtvarná výchova a informatika a k žákům bylo přistupováno jako k umělcům. Žáci byli doposud spíše pasivními konzumenty, měli problémy pracovat v týmu a prezentovat a obhájit své názory. Prostřednictvím projektu dostali prostor se vyjádřit a „velmi rychle si zvykli na to, že sami mohou něco navrhnut a vymyslet“, uvedl učitel Marcel Gabriel.

Když chybí kontinuita, je to problém
Projekty byly hodnoceny vesměs kladně bez ohledu na to, zda se odehrály u nás nebo v zahraničí. Žákům byl dán prostor, zodpovědnost a důvěra a vše si pod vedením umělců, konzultantů kreativity a učitelů v zásadě připravovali sami. Samozřejmou součástí byly výlety mimo školu, exkurze, noční a jiné hry, osvojení si nových dovedností a způsobů myšlení. Dále pak závěrečná prezentace pro spolužáky, učitele, případně rodiče. Chvílemi to byly dojemné příběhy plné emocí, entuziasmu, objevování a zábavy. Ta bohužel jednou musela skončit a žáci se pak vrátili do starého vzdělávacího procesu. „Když to skončí, tak vše, co se naučí, nemůžou v jiných předmětech použít, jsou bezradní a neví, co s tím. Když se jim nabídne pokračování, nechtějí do toho paradoxně znovu jít, protože to vyžaduje aktivitu a zapojení,“ popsal zkušenosti Gabriel. Největší problém je tedy v tom, že Kreativní partnerství má podobu projektového, tedy nárazového učení, což v důsledku nedemotivuje jen žáky, ale podle Gabriela taky učitele. „Mělo by to mít trvalý dopad, něco, co bude užitečné ve škole, komunitě a rodině a nebude to jen krátkodobý zážitek,“ okomentoval trefně situaci kdosi z publika. O prosazení tohoto typu učení do našeho stávajícího vzdělávacího systému usiluje Společnost pro kreativitu ve vzdělávání od svého počátku. Cesta je to pomalá, nikoli však beznadějná, pokud se toho školy chopí. „Máme nové učitele a chceme v naší škole do cca dvou let překopat celý systém výuky,“ zmínil na závěr Gabriel.

Demokracie dnes
Akce v Pražském kreativním centru byla ke škodě věci příliš komorní, vyjma zúčastněných v projektech sedělo v publiku jen málo zájemců. Snad k tomu přispěla malá publicita. Příklady dobré praxe ukázaly, že principy, které hlásá Paul Collard, potažmo Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, jsou globálně přenosné. Kreativita je vrozená lidská schopnost, kterou buď věkem ztrácíme, nebo rozvíjíme, a umění je mocný komunikační nástroj, který se jen lokálně proměňuje.

Připomněli jsme si také, co jsou to skutečné demokratické hodnoty v době stoletého výročí založení naší republiky. Jak říkal už Tomáš Garrigue Masaryk, demokracie předpokládá také diskusi a naslouchání. To se v současném veřejném prostoru moc neděje a dnešní pojetí demokracie spíše znamená svobodu projevu, což znamená, že všichni mluví, ale neposlouchají se. Takže pokud by se podařilo, aby státní škola přešla na typ projektového vzdělávání, jak poznamenal Gabriel, skutečná demokracie by mohla mít do budoucna šanci.

Další články k tématu/