Fenomén českého skla zní maximálně tradičně. Jeho podoby a moderní variace ovšem neznají hranic. O skle, libereckém zázemí, ale i dynamice rodinné tvůrčí spolupráce jsme si tentokrát povídali s Janem a Ondřejem Salanskými, kteří stojí od roku 2012 společne s Jakubem Neufussemza ateliérem SKUBB. propojujícím koncepční design s užitým uměním. Studio sídlí v kulisách malebného pivovaru Konrád ve Vratislavicích nad Nisou, kam z Liberce dorazíte za pár minut tramvají.

Vzpomínáte si na první věc, kterou jste vytvořili společně?

Ondřej: Jsem o šest let starší, takže je potřeba říct, že jsme se s bráchou, co se týče tvorby, intenzivněji setkali až později. Jako první nás v pubertě spojila muzika. Později jsme třeba pořádali snowboardový festival ve Francii, kam jsme v dobách největší slávy dokázali odvézt i 400 lidí. Tomu se už nevěnujeme, ale každé léto třeba připravujeme program pro libereckou přehradu. Koncerty, divadla a náš ateliér SKUBB. má na starosti grafickou podobu akcí. A jinak jsme hokejová a sportovní rodina, takže tu spojnici vidím i v tomhle.

Jan: Pamatuju si, že někdy kolem roku 2010 jsme se při pořádání jedné akce rozhodli, že k tomu uděláme kolekci triček. To bych viděl jako startovací můstek pro to, co děláme dnes. Vždy jsme se snažili využít toho, co nám pracovní příležitosti nabízejí. Tehdy to byla trička a muzika. Dnes jde především o sklo. Ale k tričkům se  pomalu zase vracíme. 

Co jste studovali?

Jan: Po designu nábytku na střední škole jsem vystudoval Environmental design na Technické univerzitě v Liberci. Následovaly stáže v Holandsku, kde jsem byl v design studiu JSPR a Jo Meesters. Poté jsem byl na Erasmu v Bratislavě v ateliéru ArtDesign. Momentálně dokončuji doktorát na Fakultě umění a architektury TUL.

Ondřej: A já marketing. Takže nám to do sebe krásně zapadá.

Jak vnímáte možná až zprofanované sousloví „české sklo“?

Jan: Zprofanované se možná zdá tady v Česku. Je ovšem potřeba si uvědomit, že díky českému sklu nás znají po celém světě. Držet tuto tradici je myslím nezbytné. Stejně tak je ale třeba na ni navazovat a propojit ji například s novodobými technologiemi a přístupy. Dát tomu nový impuls, aby se ze skla nestal jen turistický unikát.

Ondřej: V Česku to možná už vnímáme jinak. Často ale jezdím po výstavách v zahraničí a způsob, jakým české sklo rezonuje u klientů například v Dubaji, v Emirátech celkově, je autentický. České sklo má ve světě zvuk.

Vraťme se na začátek. Jedna z vašich nejznámějších kolekcí z roku 2014 nese výstižný název Jizerský šperk. Jedná se o kombinaci českého křišťálu a dřeva nalezeného v lese. To prý náhodně sbíráte při procházkách krajinou. Probíhá tenhle sběr materiálu i dnes?

Ondřej: Je to přesně tak. Náš sběr je celoroční a samozřejmě se nesoustředíme pouze na kusy dřeva. Sbíráme inspiraci v krajině a v prostředí, ve kterém žijeme a pohybujeme se. Kusy dřeva jsou pouze jednou z mnoha věcí, které si odnášíme.

Jan: Samotné setkání s bizarním kouskem dřeva je zvláštní. Jednou jsem takhle našel kousek dřeva za pivovarskou terasou, tady u hospody v areálu, kde sídlíme. Malé nenápadné zahnuté dřívko, kterého jsem si všiml, když jsem si šel prostě odskočit. Taková náhoda a vlastně maličkost. Ale později z něj vznikl základ pro objekt, který jsme prodali.

Používáte tradiční lokální materiály jako dřevo nebo křišťál. Stejně tak jste ale představili i kolekci nábytku Papermash, ve které jste do konstrukce přimíchávali vysušený kávový lógr. S jakými materiály ještě rádi pracujete?

Ondřej: Materiály, které používáme, k nám ve své podstatě samy přicházejí a my se jim nesnažíme bránit. Proto používáme materiály, které máme tady a teď. Ať už se jedná o textil, dřevo, nebo právě sklo, kterému se nyní věnujeme nejintenzivněji. Můžeme tedy říct, že v současnosti prožíváme takovou dobu skleněnou.

Jan: Přesně tak ‒ doba skleněná. Zajímavým médiem je podle mě ale třeba taky geopolymer. Jde o umělý kámen, který má vlastnosti lepší než beton. Zvládne více než 1200 stupňů, dá se stříkat, lít a tak dále… Na univerzitě s ním zkoušíme celou řadu aplikací, které snad brzy budou k vidění. U nás v ateliéru SKUBB. najdete mnoho dalších materiálů od drahých kovů a kamenů po žilní náhrady. Sbíráme zajímavosti lidské výroby a doufáme, že se to jednou bude hodit. Jsme takoví vetešníci. 

Ondřej: Myslím, že typická je pro nás vlastně ta kombinace materiálů, která jde vidět u řady produktů, jako je právě Jizerský šperk nebo vázy Relation.

Docela by mě zajímalo, jak vypadá váš obvyklý zákazník.

Jan: Setkáváme se s celou řadou zákazníků. Co se týče produktů, tak se některým naše práce líbí natolik, že si danou věc chtějí koupit a neptají se na cenu. Někteří jsou přímo uchvácení, ale, jak říkají, musí si našetřit. Také ale míváme poptávky na produkty, kdy se zákazník po zjištění ceny už neozve.

U projektů je to jiné, jsou klienti, kteří nám nechají volnou ruku, a po předložení návrhů se pouštíme hned do výroby. Pak máme také klienty, se kterými se ani nesetkáme, nechají nám volnou ruku, ale po předložení jednoho dvou návrhů si vzpomenou, že tu ruku zas tak volnou nemáme. Tak se navrhuje dál a končívá to tak, že si uvědomí, že na to vlastně ani nemají peníze. Nejlepší klienti jsou kamarádi našich kamarádů a jejich kamarádi… Prostě na doporučení.

Ondřej: Jak říká brácha ‒ kamarádi kamarádů. Prostě nejlepší marketing pořád je a bude doporučení spokojeného zákazníka.

Vnímáte jako nevýhodu, že nepůsobíte v Praze? Je to vůbec potřeba?

Ondřej: Jako feedback slýcháváme věty typu: „Ti jsou dobří. Takoví kluci z Liberce!“ Jsem rád, že jsme od Prahy trochu odtržení a svým způsobem tím i odlišní.  Nicméně v Praze jsme poměrně často a je to nezbytná součást naší práce, protože tam se věci dějí daleko intenzivněji.

Jan: To určitě. Praha jede. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bychom tam měli náš ateliér. V Eindhovenu na stáži jsem si uvědomil a pocítil jsem na vlastní kůži, že se dá pracovat z jakéhokoli místa na světě. Pivovar je světové místo a hodinu od Prahy. Proto tady máme Pražáky každý víkend.

Co pro vás vlastně znamená Liberec?

Jan: Nejlepší místo k žití. Navíc strategické ‒ máš to kousek do Prahy i do Berlína. Můžeš sednout na tramvaj a jet na Ještěd.

Ondřej: Hory na dosah, čistý vzduch, všechno blízko. A hezky tady prší. Já rád říkám, že je tady „hezky hnusně“.  Zásadní věcí je potom samotná stavba Ještědu, která dle mého názoru zásadně ovlivňovala a ovlivňuje kreativní komunitu z Podještědí. To je jen několik málo důvodů, proč tady zůstáváme, žijeme a budeme žít.

Uživí vás vaše vlastní tvorba?

Ondřej: Nemůžeme říct, že nás nezávislá tvorba na sto procent uživí, a ani to v tuto chvíli není naším cílem, oba se věnujeme ještě dalším věcem. Já třeba pracuju ve společnosti Sans Souci, což je výrobce designových svítidel a dalších skleněných objektů. Podílím se tu mimo jiné na výzkumném projektu, ve kterém ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci zkoumám integraci mikropočítačů do svítidel. Snaha posunout celý náš obor někam dál (ať už tvarově, nebo technologicky) je prostě zjevná.

Jan: Je pravda, že prodat něco vyloženě autorského je velmi obtížné. Stále se snažíme najít klíč, jak na to. Proto máme řadu dalších projektů, které nám „kryjí záda“ a zároveň se týkají našeho zaměření. Já dodělávám doktorát na Fakultě umění a architektury TUL a zároveň pracuji společně s bráchou na projektu pro katedru materiálů. Všechno to máme propojené. 

Vaše portfolio je široké: design hotelového pokoje pro Pytloun Grand Hotel Imperial, spolupráce s módní návrhářkou Beatou Rajskou, originální šperky, nábytek, skleněné objekty, vázy a tak dále. Máte mezi produkty nějakého vlastního favorita?

Jan: Osobní vztah máme asi ke všem produktům nebo objektům. Váže se na ně příběh jejich vzniku. Upřímně mě nejvíce fascinuje samotný proces, třeba rychlost na huti. Malosérie váz Relation Vase vznikla tak, že jsme měli během tvorby na zakázce několik minut prostoj na huti. Spontánně jsem použil mosazné odlitky a výsledkem jsou čtyři unikátní vázy, které krásně vypovídají o vztahu dvou různých materiálů ‒ mosazi a skla.

Vzpomenete si na nějaké nezdary?

Jan: Jasně, občas jsme nedokázali dotáhnout prototyp. Vytvořili jsme něco, co nefungovalo, nestihli jsme testovat výrobu a tak dále. To by bylo na dlouho.

Jak jste se poučili?

Jan: Obecně bych řekl, že jsme mnohem trpělivější. Už víme, že všechno má svůj čas. Děláme rešerše, zkoušíme a akceptujeme, že některé věci a procesy tvorby prostě trvají déle. To se snažíme říkat i klientům. Neděláme sériovou výrobu. Děláme originály, které mají svůj vývoj.

Ondřej: Taky jsme třeba zrušili nekonečné množství schůzek, které často k ničemu nevedly. Jsme střízlivější. Neženeme se do všeho, co se namane. Všechno bereme s rozvahou, s určitou rezervou. V tomhle ohledu nám naše další úvazky dávají vlastně volnost. Na vlastní tvorbu není nikdo z nás existenčně odkázaný, byť bychom se jí v budoucnu chtěli věnovat výrazně více. Udržuje nás to v takové zdravé rovnováze. Nestojíme jen na jedné noze. Navíc můžeme přepínat mezi různými rolemi a projekty, což je občas dobré jako prevence tvůrčí krize.

Jaké je to, pracovat s bratrem?

Ondřej: Byli jsme vychovaní k tomu, aby z nás byli parťáci, a toho se snažíme držet. Společně prožíváme zásadní životní etapy, které se promítají jak do našeho osobního, tak pracovního vztahu. Zásadní věcí je, že o sobě víme a jsme v každodenním kontaktu, a to i mimo práci. Samozřejmě ta spolupráce je úplně jiná než s ostatními kolegy.

Jan: Já myslím, že se výborně doplňujeme. Dokonale se známe, a tak nás nemůže nic překvapit. Vyplňujeme si navzájem mezery.

Co vás nejvíce motivuje?

Jan: Do každého objektu se snažíme vnést nějaké poselství. Něco skrytého. Vždycky si představuju, jak někdo najde naši vázu za dvě stě nebo tři sta let a bude ji zkoumat jako artefakt doby.

Ondřej: Ten pocit dělat na vlastní věci. Ten pocit, že jen takhle je to správně. Síla, energie, která se promítne do finálního produktu, nápadu, myšlenky.

Jan: A brácha, samozřejmě.

Ondřej: Brácha samozřejmě.

Dolehla na vás nějak současná krize spojená s onemocněním covid-19?

Ondřej: Upřímně musím říct, že krizi beru jako příležitost k zamyšlení se nad celkovým chodem světa, oboru a nad prioritami každého z nás.

Jan: Kromě omezení na univerzitě vidím krizi pozitivně. Je dobré, že si planeta vyzkoušela se na chvíli zastavit. Pro řadu lidí to bohužel bude likvidační, ale zároveň restart k novému začátku. Ještě by bylo dobré, aby si lidé uvědomili, že korona není tak zásadní problém jako třeba nedostatek vody, což může mít mnohem horší dopady… Ale v pivovaru je zatím pěkně.

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury. Více o vznikající Strategii rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů ČR najdete na webu strategiekkp.mkcr.cz.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Další díly seriálu/