Záchrana Varšavy v Liberci pokračuje

Poslední kamenné kino v majetku města Liberec stále bojuje o své přežití. S Ondřejem Pleštilem jsme si povídali o tom, jak složité je ve městě, které má nemalé ekonomické problémy, vybojovat peníze na kulturu a v jaké fázi je plánovaná rekonstrukce kina. Jakkoli se celý rozhovor točil okolo nedostatku peněz, Pleštil stále věří, že všechno dobře dopadne.

Jako parta architektů jste v roce 2011 založili spolek Zachraňme kino Varšava, protože město chtělo tehdy kino prodat. Před dvěma lety jsem se o kině bavila s vaším kolegou Petrem Hubáčkem. Na konci našeho rozhovoru říkal, že je už vyčerpaný a potřeboval by někomu aktivitu předat. Na žádost o rozhovor jste se nyní ozval vy, takže kolega Hubáček už z iniciativy odešel?

Na konci roku 2017 jsme byli všichni čtyři, co jsme spolek zakládali, velmi vyčerpaní. Tři ze zakládajících členů to chtěli tehdy zavřít, protože jsme už nemohli dál finančně fungovat. Dva z nás si založili rodiny, času a energie bylo stále méně a pro kino jsme pracovali v podstatě zadarmo. Stále se neobjevoval nikdo, komu bychom kino mohli předat, a částečně jsme uvízli ve slepé uličce i kvůli tomu, že dům není náš. Hodně lidí nám říkalo, že jsme si měli dům na začátku koupit a postupně ho zvelebovat. Později se ukázalo jako problematické zvelebovat majetek města, který podléhá různým politickým tlakům. Ve vyjednávání s politickou reprezentací to bylo finančně i emočně obtížné období. Dlouho jsme bojovali o roční nájemní smlouvu. Nakonec se nám na konci roku 2017 podařilo ze strany města vyjednat rozumnou provozní dotaci. Kolegové už ale nechtěli pokračovat a ze spolku odešli, tak jsem se rozhodl provozovat kino na vlastní triko. Přizval jsem si k sobě další lidi a pokračujeme dál. Objevily se i tlaky ze strany města, abychom v kině zůstali v podnájmu od Základní umělecké školy, které by se kino svěřilo do užívání.

A jak byste fungovali?

Přepsat budovu na Základní uměleckou školu se zachováním našeho kulturního provozu by byla cesta do záhuby. Být v podnájmu u školského zařízení by znamenalo, že bychom nemohli v kavárně ani točit pivo. Nicméně rozumná spolupráce se ZUŠ je namístě. Jen chceme, abychom my byli nájemci. Dokonce jsem sám vyběhal povolení (hygienické, požární apod.), aby tam děti mohly být.

V suterénu je kinosál. ZUŠ by tedy působila v patře nahoře?

Ano. Problém je, že tam nejsou vyloženě učebny. Myslím si však, že to byl ze strany města krok do neznáma a doufali, že třeba seženou lepší dotace, když tam bude služba pro děti. Naším největším problémem je stav budovy. Potřebuje velkou rekonstrukci. Nyní jsou ve hře finance z česko-německého dotačního fondu EU. O situaci jsem mluvil se současným libereckým primátorem. Za tímto účelem jsme už za minulého vedení města připravili projekt Kino na třetí, který město dotovalo.

To bylo před podzimními volbami v roce 2018?

Ano. Důležitým výstupem projektu Kino na třetí byla spolupráce kina Varšava s našimi německými partnery – Kronenkino a Kulturfabrik MEDA v Mittelherwigsdorfu. Dohromady jsme vypracovali koncept pro rekonstrukci Varšavy. Podařilo se nám získat stavební povolení, máme hotové prováděcí plány a rozpočet. Ten nyní činí 46 milionů plus DPH. Na německé straně to bohužel neprošlo a tím pádem to nové vedení města Liberce hodilo takzvaně do šuplíku. Původní vedení města vyčlenilo na opravu 20 milionů, nicméně po volbách na podzim roku 2018 už k tomu nedošlo a nové vedení města to z rozpočtu vyřadilo. Nyní čekají na jiný dotační program.

V jednom z článků z loňského roku jsem četla, že město vám nadělí k 110. výročí kina opravu budovy.

Ano, slibem nezarmoutíš. Ale to víte, politika je taková nejistá dáma, je závislá na tolika subjektech. Nemyslím si, že by to byla z jejich strany nějaká zlomyslnost, v tuto chvíli zkrátka rekonstrukce není aktuální. Možná za rok, za dva.

Nyní je aktuální to, zda se nám podaří získat provozní peníze na program, abychom vůbec mohli fungovat. Pro kino pracuje cca osm lidí ‒ jsou tam dva produkční, jeden kinodramaturg, brigádníci, uvaděči ‒ a nikdo z nich už to nechce dělat zadarmo, jak jsme to na začátku dělali my ve spolku. Mým úkolem je zajistit provoz kina, protože si stále myslím, že to stojí za to. Koná se tam asi 120 akcí ročně (filmy, přednášky, festivaly) s návštěvností cca 5000 lidí. Program máme v zásadě denně vyjma prázdnin. Pořád bohužel v těch provizorních podmínkách, které jste viděla před lety.

V šedesátých letech proběhla oprava budovy a od té doby do toho město neinvestovalo. Kvůli dřevomorce se muselo všechno spálit a bylo nutné nechat prostor hloubkově chemicky vyčistit. To bylo před pěti lety. Na začátku roku 2015 jsme otevřeli opravenou kavárnu a nově se nám podařilo opravit vrchní patro.

Jak tedy fungujete finančně?

Peníze od města pokryjí zhruba z třetiny až poloviny provoz budovy a platy lidí. Zatím jsme ale nedostali peníze na letošní rok a lidem dlužím na výplatách. Kdyby to nedělali bez notné dávky nadšení, už by byli dávno pryč. Navíc nám vedení města zkrouhlo příspěvek na polovinu ‒ z 600 000 na 300 000 korun. Ale zaplať pánbůh za to, že jsme nějaké peníze vůbec dostali. Taky žádáme o různé projektové granty, ale ty se většinou brzo vyčerpají. Granty a jejich vyúčtování jsou doslova peklo, papírování zabere mnoho času. Potřebovali bychom víceleté granty, které Liberec neposkytuje, jinak nemůžeme plánovat. Nějaké peníze získáme také z pronájmu.

Takže jste ten program vybalancovali tak, aby byl přístupný pro různorodější návštěvníky?

Ano, posílili jsme pestrost programu a zainvestovali do propagace na sociálních sítích. I když se říká, že Liberec není moc kulturní město, tak se tam nyní děje docela dost věcí. Nicméně počet lidí, kteří jsou schopní na kulturní akce chodit, je omezený.

To znamená, že v Liberci existuje podobná kulturní nabídka té vaší? Ta vznikla během vašeho působení, nebo už dříve?

My jsme byli určitě takovou první vlaštovkou. Možná znáte projekt Zauhlovačka v nedalekých Vratislavicích nad Nisou. Nebo je tam Kultivar. Všechno je to skvělé, jsou to naši kamarádi, ale každý to děláme trochu jinak. Zauhlovačka třeba patří nějakému Izraelci. A i když je iniciátorka Jitka Jakubíčková skvělá, myslím si, že soukromý majitel objektu nebude mít dlouhodobě zájem projekt podporovat. Kultivar je také v soukromých prostorech. My jediní provozujeme kulturní program v městském objektu. Stále doufáme, že se kino podaří opravit za veřejné peníze. Ta rekonstrukce je totiž tak finančně náročná, že není možné, aby to někdo financoval ze soukromých kapes. To by musel být někdo typu Petra Kellnera.

A zkoušeli jste si někoho takového najít?

Petru Kellnerovi jsme již psali, je to Liberečák, a tak by mohl věc podpořit, ale zatím nám neodepsal :-). Proto spíše spoléháme na město. Brání nám fakt, že Liberec je dlouhodobě zadlužený a není schopný splácet resty, které má ještě z minulých dob, kdy byla postavená sportovní Arena. Pak došlo v roce 2009 k ekonomickému propadu a všechno šlo dolů. Město má nyní na investice jen 100 milionů korun ročně a jen cca 40 milionů by bylo potřeba pro naše kino. Takže bez dotačního projektu je rekonstrukce kina v současných politických a ekonomických podmínkách v zásadě nemožná.

Chápu, že v tomhle ovzduší je podpora kultury až to poslední.

Ano, i já to chápu. Nicméně ve hře mohou být také politické a podnikatelské tlaky. A taky pro město nejsme pohodlná skupina obyvatel. Jsme v komunikaci přímočaří a to se v politice nenosí. Nikomu holinky neolizujeme, a proto si myslím, že to všechno jde tak pomalu. Věříme ale, že náš přístup je jediná správná cesta, protože jakmile by se člověk zaprodal nějakému politickému subjektu, mohlo by to dopadnout mnohem hůř. Město nám také vyčítá, že jsme elitářští a děláme program jen pro hrstku lidí. Pět tisíc lidí ročně není podle nich mnoho. Na druhou stranu, když si vezmete, v jakých podmínkách to děláme, tak to není tak hrozné.

Mnoho občanských aktivistů, kteří se rozhodli v místě svého působiště ovlivňovat kulturní dění, často vedlo nadšení, které se velmi rychle vyčerpalo, a proto nemálo aktivit zaniklo. Někteří kulturní aktéři nakonec zjistili, že takzvaně zespodu nic nezmůžou, a vstoupili do politiky. Jak se stavíte k této možnosti?

To je samozřejmě ožehavé téma. Ve stanovách máme, že jsme spolek apolitický a že nikdo z nás nebude vyvíjet žádnou politickou aktivitu. Nicméně politikum to je, protože jde o veřejné peníze a bez politiků ty věci bohužel dělat nejdou. Současně se nikdo z nás do politiky nehrne, protože má každý svých starostí dost. Buď se nám podaří najít politika, který se pro náš projekt natolik nadchne, že se mu ideu podaří prosadit, anebo někdo z nás do politiky bude muset jít a udělat to. V tuto chvíli naši politici nemají důvod to dělat. Jdou po tom, co jim přinese více politických bodů, protože každý demokratický politik má jedinou starost, a sice být zase zvolen. Zatím je tedy spolek apolitický. Sám to ale vnímám jako jakousi výzvu do budoucna, protože bez někoho, kdo to bude tlačit na radnici, to skutečně nejde. A viděli jsme to i v minulosti, když vznikl Ještěd. Tehdy byl ve vedení města osvícený starosta Moulis. Bez jeho úsilí by podobná stavba nemohla vzniknout. Pan architekt Hubáček má samozřejmě obrovskou zásluhu, ale bez takzvané „chlupaté ruky“ – někoho, kdo je schopen ty peníze sehnat – by se nic nepostavilo.

A jakou máte podporu veřejnosti? Uspořádali jste tehdy na záchranu kina veřejnou sbírku.

Bez angažované veřejnosti to nejde. Naše veřejná sbírka na rekonstrukci kina je na místní poměry velmi úspěšná a do dnešních dnů se nám podařilo vybrat už cca 300 000 korun. V zásadě ta důvěra lidí, kteří nám dávají peníze, hodně ovlivnila moje rozhodnutí v kině pokračovat. Je skvělé, když vidím paní, která přijde a pak nám pošle 20 000 korun.

Takže jste cítil zodpovědnost vůči dárcům.

Jistě, přeci někdo nemůže položit něco, co někdo další dotuje ze soukromých peněz. Je to jakási moje zodpovědnost. Nechtělo by se mi postavit se před veřejnost a říct, že jejich peníze propadly roštem, protože já musím zbaběle pryč. Moc si vážím, když si soukromá osoba ukrojí svoje peníze. Máme pět lidí, kteří přispívají pravidelně měsíčně do veřejné sbírky. To není jako když politik nebo firma dá někomu milion v kufříku. Jinak finance od veřejnosti mají tři pilíře. Kromě veřejné sbírky na rekonstrukci kina, která je vázána na stavební práce, jsme v projektu Darujme. Pak děláme také jednorázové aukce uměleckých děl, jejichž výtěžek jde na fungování celého zařízení.

Jste tedy aktuálně vůdčí osobou spolku, fungujete v kině na plný úvazek?

Já tam nejsem nijak, protože kino nemá na to, aby mě zaměstnalo. Máme zaměstnaného jen jednoho provozního, zbytek lidí fakturuje. Jsem architekt na volné noze.

A ve volné chvíli zachraňujete kino Varšava.

Víceméně. Musel jsem si to vzít tak trochu jako práci. Čas od času si musím nějaké peníze vyfakturovat. Ale kdybych si to měl počítat jako práci, tak by to kino Varšava finančně zruinovalo za jediný měsíc.

Jak to zvládáte s rodinou?

To je spíše otázka na moji ženu, máme dvouměsíční dítě. Zjistil jsem, že abych mohl kino provozovat, bylo nutné se přestěhovat naproti němu. Stal jsem se jakýmsi kastelánem budovy. Zjistil jsem, že člověk musí bydlet nejdéle do dvou minut. Je třeba být v dosahu, zvlášť když je budova v tak špatném technickém stavu a každou chvíli se tam něco stane.

Řekl jste, že jste ve spolupráci s podobnými německými organizacemi. Jste součástí nějakých místních a přeshraničních oborových sítí?

Síťování je pro nás spontánní věc a sdružovat se s lidmi a organizacemi, co dělají podobné věci, je přínosné. Jsme součástí Nové sítě. To samé se týká partnerství s různými subjekty na komunální úrovni, jako je třeba spolupráce s antikvariátem Martina Fryče nebo s Českým rozhlasem Liberec, který nám zajišťuje mediální partnerství. Přesah přes hranice je důležitý, protože tam je naše silná cílová skupina. Liberec je obecně regionálním magnetem, který přitahuje jak Němce, tak Poláky. I ekonomicky, a proto cena nemovitostí zde není malá. V Liberci to začíná opět fungovat, jako to bylo před cca sedmdesáti lety. A naši partneři jsou z Německa ze Žitavy a Mittelherwigsdorfu a pak pořádáme česko-polsko-německý Nisa film festival.

Řekněte mi, proč je v době filmových multiplexů, které nejen vašemu kinu šlapou na paty, důležité zachraňovat malá kamenná kina.

Spousta lidí se v dnešní době logicky ptá, proč opravovat stará kina. Je to trend všude. Dokonce v Jičíně nebo na jiných malých městech se to vrací. Je to fenomén, který je třeba zachovat. Jen v Liberci to zatím nikdo nepochopil. Varšava je poslední a zároveň jediné kamenné jednosálové kino v majetku města. Všechna ostatní, původně byla čtyři, jsou už v soukromých rukou a jako kina nefungují nebo se zbourala. Budova Varšavy má navíc nesporné architektonické kvality, které jako odborníci dokážeme ocenit, a je významným městotvorným prvkem. Když otevřete dveře kina, jste rovnou na ulici v centru města. To u multiplexu nemáte. Proto je třeba vnímat tento moment a pochopit jeho význam. Často to přirovnávám k osobní vlakové dopravě. Ta taky nikdy nebude zisková a přitom každý ví, že zrušit ji by byla chyba. Nemyslím si, že by to někdo dokázal provozovat na takzvaně komerční bázi. To je utopie. Pokud by se v Liberci podařilo, aby se začala vnímat historická a městotvorná hodnota objektu, tak je možnost to udržet.

Jak vůbec komunikovat s lidmi z městského úřadu, kteří nemají kulturu jako prioritu? Mezi kulturními aktéry se často řeší, že úředníci v zásadě neví, jaký je význam kultury v místě.

Upřímně jsme vyzkoušeli mnoho cest kromě podplácení a u politiků by to vlastně ani nemělo smysl, protože na opravě kina nemůže mít nikdo ekonomický zájem. V Liberci je to myslím primárně ekonomický problém. Kdyby město mělo peníze, tak je kino dávno zrekonstruované. Lidi mají zájem na tom, aby kino fungovalo. Nikdo v Liberci neuspořádal podobně úspěšnou veřejnou sbírku jako my. Takže by se tento zájem veřejnosti dal i dobře politicky prodat. Ale jsme už blízko, protože máme stavební povolení. Čekáme jen, až někdo na úřadě bude mít odvahu a vyhlásí výběrové řízení na dodavatele stavby. Může se začít v zásadě kdykoli. Ale letos se tak bohužel nestane, protože to z rozpočtu města vyřadili. Zatím tedy pokračujeme a upřímně nevím, jak dlouho to vydržíme. Pořád nám chybí ta „chlupatá ruka“.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Odkaz a foto: @kinovarsava

Jdi dál/

Nechtěli jsme, aby kino zbourali

Budovu posledního kamenného kina v Liberci, chtělo město v roce 2008 prodat. V souvislosti s nově vybudovaným multiplexem s několika kinosály nebylo schopné najít konkurenceschopné využití budovy. Díky občanskému odporu se město nakonec rozhodlo architektonicky a funkčně unikátní stavbu pronajmout spolku Zachraňme kino Varšava, který se objekt snaží zrekonstruovat a vytvořit v něm multifunkční kulturní centrum. O tom, jak probíhalo vyjednávání a jak nyní Varšava žije, jsme si povídali s jedním z členů spolku Petrem Hubáčkem.

I do uměleckého světa patří byznys

„Nestačí dělat kvalitní program, musíme ho taky z něčeho zaplatit,“ myslí si Aleš Loziak, který v Ústí nad Labem zastupuje Veřejný sál Hraničář. Tato nezávislá kulturní instituce funguje již čtvrtým rokem v budově bývalého kina. Propojuje současné umění s kulturou a každodenním životem a nabízí pestrý program pro různé cílové skupiny. S Alešem Loziakem jsme si povídali o tom, jak nápad zachránit opuštěné kino vznikl, jak fungují a co je cílem jejich aktivit.

Půlka Invalidovny kulturním a kreativním průmyslům

Budovu barokní Invalidovny v Praze chtěl stát v roce 2016 prodat. Na vyjádření protestu se zformovala občanská Iniciativa pro Invalidovnu, které se podařilo ve spolupráci s ministerstvem kultury privatizaci zastavit. Nyní je budova ve správě Národního památkového ústavu a čeká na rekonstrukci. Než se tak stane, je od května letošního roku dočasně zpřístupněna veřejnosti. Krátce po otevření jsme si povídali s iniciátorem protestu Nisanem Jazairim o tom, co Invalidovnu do října čeká a jak by tento pop-up projekt mohl inspirovat další podobné aktivity.