Zachráněné budovy slouží až na výjimky kultuře

Na začátku září iniciovala městská část Praha 8 konferenci Oživujeme prázdné domy. Celodenní nabitá akce se konala příznačně v Karlínských kasárnách. Sešly se desítky aktivních lidí, kteří se podělili o své dobré i špatné zkušenosti při záchraně nebo oživení opuštěných budov po celé republice.

Tématu oživování prázdných domů jsme se už věnovali v několika předešlých článcích, které se zabývaly vždy jednotlivými projekty a přístupy. Ať už jsou to Karlínské kasárny, Refill Ostrava, Pražské kulturní centrum nebo liberecké kino Varšava. Zářijová akce ve vnitrobloku opuštěných kasáren v Karlíně nám dala příležitost nahlédnout na téma komplexněji, porovnat situaci v Praze a v regionech a zamyslet se nad problémy, které s tématem souvisejí. „Já osobně jsem chtěla, aby konference zejména inspirovala a ukázala cesty, jak lze prázdné domy oživovat napříč republikou,“ uvádí Hana Matoušová, radní z městské části Praha 8. Tématu veřejného prostoru se dlouhodobě věnuje, a proto akci iniciovala. V publiku se sešlo sto účastníků z řad úředníků, novinářů a dalších z okruhu iniciativy Prázdné domy a Nadace Via.

Program probíhal paralelně na dvou místech a byl rozčleněn podle typu objektů. V bloku Oživené památky se představily například Jablečné lázně z Jablonce nad Nisou, Vila Fiala v Blatné nebo Tančírna v Račím údolí. Vojenské památky zastupovaly Karlínské kasárny a pražská Invalidovna. K tématu městských komunitních center vystoupili zástupci Pražského kreativního centra, karlínského Bar/áku, platformy pro vizuální a audiovizuální umění Petrohradská a žižkovského Prostoru 39. Dále brněnské Bio Sibiř nebo coworkingové centrum Distillery. Dalším blokem byla Oživená nádraží z Ústí nad Orlicí a z Havířova, z Plzně pak Moving station a Plzeň zastávka a nádraží ve Lčovicích. Nechyběly ani industriální prostory jako Perla z Vraného nad Vltavou, projekt Ve Mlejnech z Pardubic a Papírna z Plzně. Jeden celý blok se věnoval prázdným domům v Ústeckém kraji. Architektka Jitka Žambochová představila Vizi Ústíčka, dále z Ústí vystoupil zástupce veřejného sálu Hraničář a nakonec podnikatel s nájemními domy Boris Rudý. Za Chomutov se představil projekt Kuprospěchu. K tématu podpory a udržitelnosti se vyjádřili zástupci organizace Prázdné domy, Nadace Via a kanceláře pro dočasné užívání Cooltour. Posledním tematickým blokem byl takzvaný odpovědný investor, tedy příklady projektů, kdy se o záchranu starých objektů zasloužil osvícený podnikatel, jako třeba v případě pivovaru Lobeč, Tursko nebo komunitního centra Cukrkandl v Praze Modřanech v režii firmy Skanska.

Nebylo to o squattingu
Zazněly názory, že tam chyběl například squat Klinika na pražském Žižkově. Na squatting ale nepřišla řeč, jakkoli to z názvu konference mohlo vyznívat. „Konference se věnovala spolupráci aktivní veřejnosti, státu a soukromých majitelů. Klinika se tam tedy logicky nehodila. Ale chápu, že si pod tím názvem mohl někdo squatting představit,“ vysvětluje Hana Matoušová. Stejně jako Matoušová, i Petr Zeman, zakladatel iniciativy Prázdné domy a jeden z pořadatelů konference, považuje squatting za důležitou věc, která na prázdné domy upozorní, ale není to efektivní nástroj v dlouhodobém měřítku. „Squatting vnímám jako politický a demonstrativní akt, který má upozornit na problematiku prázdných domů. Cestu naopak vidím v posilování důvěry mezi státem a jeho občany. Za velmi dobrý považuji projekt Refill Ostrava, který chce být prostředníkem mezi vlastníky nemovitostí a těmi, kteří by je chtěli dočasně využívat. Mě samotnou toto napadlo asi před rokem pro Prahu, proto se budu velmi zajímat o výsledky tohoto projektu. Pokud má město takového prostředníka, pak nemusí být ani ten legální způsob tak pomalý,“ uvádí Matoušová.

Tančírka v Račím údolí
Tančírka v Račím údolí

Jak domy využít?

Zachráněné budovy až na výjimky slouží kultuře. „Kde je kultura, tam jsou lidé a nestěhují se pryč,“ uvědomila si architektka Lucie Kadrmanová Chytilová, když se s kolegy pustili do záchrany nádražní budovy v Havířově. Sociální situace ve městě není dobrá, lidé se stěhují a město vymírá. A proto se aktivistům vidina kulturního vyžití v nádražní budově zdála nadějnou. Objekt měl podobně jako jiné padnout za vlast a na jeho místě měla stát budova nová. Nakonec se jim po pěti letech podařilo přesvědčit město a vlastníka (firmu SŽDC) o architektonickém významu stavby a jejím multižánrovém využití. Slouží stále jako nádražní budova a zároveň je tu prostor pro různé aktivity. V současnosti jsou iniciátoři záchrany již mimo hru, mají své životy jinde a sledují osud objektu zpovzdálí. Po bohatém kulturním rozjezdu se nyní nic neděje a čekají, jak se k tomu město postaví.

Všechny objekty nemohou být využívány stejným způsobem, ačkoli kulturní program a komunitní život zůstávají stále prioritou. Odlišným přístupem je sociální podnikání Borise Rudého, médii přezdívaného jako developer z ghetta. Ve vyloučené lokalitě Předlice v Ústí nad Labem skupuje nájemní domy a pronajímá je sociálně slabším. Jak sám poznamenal, v zásadě supluje to, co by mělo v oblasti sociálního bydlení dělat město, a nedělá. Aby byl tedy projekt na oživení objektů životaschopný, záleží na konkrétním lokálním kontextu. „Jak padlo na debatě Prázdné domy v Ústeckém kraji, v každém prázdném domě nemůže být galerie. Projekty v Praze si mohou dovolit být zacíleny specificky a cílová skupina si je najde. Mimo větší města musí byt produkce zaměřena více zeširoka a více se přizpůsobovat potřebám místních. Například při prezentaci Tančírny z Račího údolí padlo, že nejbližší hudební klub je dvě hodiny autem, a proto se jim daří nalákat lidi i na klubovou scénu. Kromě toho ale musí hrát i jiné žánry jako folk nebo klasickou hudbu. Klášter Broumov se zase zaměřil na vzdělávací akce, za kterými lidé do Broumova dojíždí. V Praze je těžké přijít s něčím novým. Naopak v menším městě, kde se kultura moc neděje, můžete uspět relativně snadno s jakýmkoli kreativnějším počinem, který jen uzpůsobíte místním poměrům,“ shrnuje své dojmy iniciátorka konference Hana Matoušová.

V tomto směru zaujalo také uvažování Zdeňky Morávkové, která se zasadila za záchranu zmíněné Tančírny v Račím údolí. Ta především během letní sezóny nabízí program pro různé cílové skupiny, místní obyvatele i turisty. Pro Morávkovou je zásadní neuvažovat jen lokálně, tedy jen o tom, co kulturního může objekt přinést místním lidem, ale je třeba mít také nadregionální vizi. Takový přístup pak může projektu zajistit větší udržitelnost a může posílit image regionu.

Jde to pomalu
Ať už jsou počáteční motivace jakékoli, z většiny přednášek vyplynulo, že vyjednávání se státní správou o pronájmu, záchraně budovy před zbouráním nebo před prodejem do soukromého vlastnictví jde hodně pomalu a nikdy není jisté, zda to vyjde. Často je to bohužel odvislé od konkrétních osob, které na úřadech sedí. Pokud se jedná o historický objekt, aktivisté si nechávají udělat odborné posudky a usilují pak o nový status objektu jako kulturní památky. Pokud se to podaří, může to situaci výrazně pomoci. Město nebo vlastník se pak o osud objektu musí zajímat. To se podařilo třeba s Vilou Fiala v Blatné, kterou chtělo město prodat do soukromého vlastnictví. Iniciátorka záchrany této bývalé výletní restaurace, kunsthistorička Pavla Váňová Černochová, založila pro tyto účely spolek Navíc a díky podpoře grantu z Nadace Via uspořádala s veřejností a úředníky o osudu této historicky cenné budovy debatu. Celé to začalo v roce 2016, ale do dnešních dnů se v interiéru vily nic neděje, ačkoli předložili vedení obce plán na využití, financování objektu a revitalizaci zahrady. Jediné, co se zatím podařilo, je zabránit městu v prodeji díky prohlášení objektu za kulturní památku, pořádat pikniky, sousedské akce a drobný kulturní program na zahradě vily. Váňová Černochová ale zatím nezoufá, uvidí se, co bude po volbách.

Vila Fiala v Blatné
Vila Fiala v Blatné

Pozoruhodným příběhem je záchrana nádražní budovy na trase Praha–Ostrava v Ústí nad Orlicí, která měla být zbourána kvůli stavbě budovy nové a celkové rekonstrukci trati. Martin Kadrman, tehdy jako student veřejné správy, měl budovu rád a rozhodl se, že to tak nenechá. Dva roky chodil po různých úřadech a nakonec skončil na Ministerstvu kultury s žádostí o uznání objektu jako kulturní památky. To se napoprvé nepodařilo. Založil občanské sdružení Nádraží nedáme, uspořádal řadu petičních akcí a diskusí a bojoval dál. Nechal si od studentů architektury z Liberce vypracovat návrhy, které dokázaly zohlednit potřebu rychlejší trati, aniž by se budova musela zbourat. Po několika neúspěšných pokusech byla budova za kulturní památku prohlášena a Kadrman vyzval vlastníka, České dráhy, aby budovu prodaly. Se společníky ji nakonec v roce 2015 koupili. Nádraží v Ústí nad Orlicí má nyní dvě nádražní budovy, starou a novou, v té staré je zřízena kavárna, taneční škola a konají se tam příležitostné akce, jako jsou bazary, trhy a podobně. Celý spor trval něco přes deset let. „Vyhrát se dá, ale trvá to,“ shrnuje svoje zkušenosti Kadrman. Stále se řeší, jak objekt plnohodnotně využít, vše se financuje z osobních zdrojů vlastníků a na opravy přispívá drobně také Ministerstvo kultury. „Dokud budou peníze, tak je tam budu dávat. Co bude, nevím. Věci se nemusí vyřešit za mého života. Doba je moc rychlá, počítám s další generací. Třeba to převezme můj syn. Když do budovy neprší, může tu takhle být dalších třicet let,“ uzavřel svoje vystoupení Kadrman.

Od nezávislých aktivit k politice
Mnohdy je to také boj, který ne vždy skončí dobře. Příkladem je chomutovský spolek Kuprospěchu, který měl svého času pronajaté bývalé sídlištní kino Evropa, které je nyní už zbourané. Původní slibně vypadající kulturní projekt, který měl vyjednanou i česko-německou spolupráci a granty, skončil díky apatii města. Spolek v objektu sídlil tři roky a pak dostal od města výpověď. Počáteční entuziasmus vyprchal, dostavila se deziluze, aktivisté mají navíc nyní rodiny, práci a jiné starosti. V současné době spolek funguje na příležitostné bázi a občas zajišťuje kulturní program v různých opuštěných budovách na pop-up principu. „Úřednici se báli, že prezentujeme lidem názor, který bude proti radnici. Kvůli tomu nás zařízli. Díky tomu někteří z našeho spolku založili nové politické hnutí PRO Chomutov a minulé volby vyhráli. Věci se začaly hýbat, ale nakonec je spolek paradoxně v opozici,“ popsal svoje zklamání Petr Karásek, který je povoláním soudce.

Akce se konala ještě před komunálními volbami, kdy většina účastníků konference s napětím očekávala, jak to dopadne. Mnozí z nich dokonce po různých peripetiích vstupují do politiky, protože cítí, že v politicky vrtkavé době nestačí být aktivním občanem. Uvědomila si to i Anna Strnadová, studentka arts managementu ze spolku Artpro prostor, který v Jablonci nad Nisou funguje od roku 2015 s cílem vytvářet kulturní program ve městě. K tomuto účelu využívali krátce budovu bývalých lázní, do které je kvůli špatnému technickému stavu od roku 2017 zakázán přístup. Za dobu svého krátkého působení spolek neustále narážel na nezájem města o kulturní aktivity spolku směřující k záchraně budovy. Anna a její kolegové byli nyní na kandidátce České pirátské strany komunálních voleb a čekají, co se stane po nich.

Z publika zazněl k tématu dotaz, jakým stylem by měli aktivisté do politiky vstoupit. Zda jít proti stávající garnituře radikálně, nebo spíše měkce a s vůlí vést otevřený dialog. „Moji kolegové byli moc mírní a na tom se uvařili,“ odpověděl za Chomutov Petr Karásek. „V Ústí zase byli moc radikální a s nikým vyjednávat nechtěli a to také nebylo dobře,“ doplňuje Tomáš Petermann z Hraničáře. Logicky tedy není jeden recept a pravda je někde mezi. Záleží na konkrétním místě, politické situaci a hlavně osobním nastavení lidí, kteří v zastupitelstvech sedí, a těch, kteří o posty usilují.

Na koleně
Většina aktivistů je zapálená pro dobrou věc, není jim lhostejné, co se v lokalitě děje nebo naopak neděje, a chtějí být přímými tvůrci veřejného prostoru bez ohledu na to, jaká je jejich původní profese. Spousta z nich to dělá ve volném čase, mají svá další zaměstnání. Vezme jim to spoustu času, energie, peněz a ohrožuje i vztahy v rodině. V jednom našem rozhovoru o tom mluvila i Michaela Hečková, autorka knihy O městech a lidech, která podobné projekty v regionech před nedávnem mapovala. Návštěvník konference mohl občas žasnout, jak neúnavně jdou tito „srdcaři“ za svojí vizí. Nedělají to většinou profesionálně, projekty financují z grantů a svých peněz a balancují na hraně nejistoty. Spousta z nich se shodovala na tom, že věci vznikají svépomocí a takzvaně „na koleně“.

Artpro prostor v Jablonci nad Nisou
Artpro prostor v Jablonci nad Nisou

Uvažovat komplexně
Některé aktivisty logicky postihne syndrom vyhoření. „Kdokoli začne něco dělat, během dvou let vyhoří, protože mu pořád někdo hází klacky pod nohy. My jsme se rozhodli dělat to tak, aby nás to bavilo. Tedy programově pozitivně, avšak ne nekriticky,“ uvedla Jitka Žambochová, architektka a aktivistka z Ústí nad Labem.

Její prezentace rozhodně stála za pozornost. Představila sociální, demografické a ekonomické problémy původně ryze industriálního ústeckého regionu a vizi pro Ústí nad Labem. Naprosto klíčové je pro ni a její kolegy komplexní uvažování o městě, potažmo regionu. To znamená, že když se do roku 2030 postaví v Ústí vysokorychlostní trať na trase Berlín–Praha, nejde jen o to revitalizovat okolí kolem nádraží a uvažovat v jednotlivostech. Úkolem vedení města je zabývat se socioekonomickými, demografickými, urbanistickými a krajinnými otázkami společně. Například co to pro město může znamenat do budoucna a jaké důsledky může mít fakt, že do Prahy bude nově dojezdnost cca půl hodiny. Co to třeba přinese pro trh s nemovitostmi, které jsou v Ústí nyní velmi levné, pro práci lidí, ekonomický příjem, urbanistický rozvoj a využití početných brownfieldů, kulturu a celkovou image města? Žambochová je přesvědčena, že Ústí se musí restartovat jako celek a je třeba na tom pracovat už nyní. Pro tyto účely se svými kolegy založili iniciativu Re-vize Ústí a ve spolupráci s prostorem Hraničář připravili diskuse a přednášky odborníků. Veřejnosti a zástupcům města se snažili problémy představit populárně naučným způsobem.

Propagace „dočasného využití“ se zdařila
Konference se jednoznačně nesla na pozitivní vlně a cíle, které si předsevzala, naplnila. Měla být inspirativní a rozhodně byla. „Vystupující byli srdcaři. Jejich prezentace mnohdy nebyly formálně dokonalé, ale byly autentické. Řada z prezentujících hodnotila akci tak, že poznali další podobné blázny, jako jsou oni sami. Taková setkání z mojí zkušenosti pomohou dobít energii pokračovat, nebo naopak nakopnout do něčeho nového. Osobně hodnotím konferenci úspěšně,“ shrnuje Matoušová. Petr Zeman k tomu dodává: „Pro spolek Prázdné domy je nejdůležitější fakt, že se tato problematika stala mediálně zajímavou a ‚dočasné využití‘ se stává známým pojmem.“

Text: Kateřina Přidalová/ Kreativní Česko
Odkaz: https://prazdnedomy.cz/; Nadace Via

Mohlo by vás zajímat/

Kreativní přesahy: příručka pro města

Průvodce The Smart Guide to Creative Spill-overs, určený pro představitele měst a zaměstnance městské správy, si klade za cíl stručně osvětlit koncept tzv. kreativního spill-overu neboli kreativního přesahu a ukázat, jak mohou města z tohoto fenoménu těžit. Zdůrazňuje roli měst v podněcování mezioborových aktivit a na několika stručných příkladech ukazuje, jak kreativní přesahy fungují v praxi. Zároveň zde každý zájemce nalezne způsoby, jak může přesahy sám v rámci městského úřadu podpořit.

Lázeňská města ‒ centra kultury a inkubátory kreativních idejí

Jak rehabilitovat poslání a význam lázeňských měst, vrátit jim slávu kulturně-společenských center? Jak pozvednout jejich postavení v současné společnosti a znovu je zařadit na mapu center kultury, profilovat je jako destinaci přitažlivou pro turisty? Lze to za využití moderních nástrojů a manažerských metod?

Kasárna Karlín – místo pro všechny bez rozdílu

Kasárna v pražském Karlíně se po letech otevírají veřejnosti. Objekt, který se snažilo ministerstvo obrany zprivatizovat, byl po neúspěšném pokusu o prodej převeden do majetku ministerstva spravedlnosti. Do budoucna se tato velkolepá klasicistní budova přemění na justiční palác. Vnitřní část objektu a budovy si pronajal Zapsaný spolek Pražské centrum, aby zde vytvořil místo pro kulturní a volnočasové aktivity.