Téma péče v kultuře otevřely v tomto roce hned dva významné projekty. Brněnské kulturní centrum Co.labs s konferencí Women in Art vol. 2, která reflektovala českou i zahraniční zkušenost matek-umělkyň, a Sympozium přístupnosti pražského Studia ALTA, které prozkoumávalo možnosti rodičů navštěvovat kulturní akce a instituce. Různé zkušenosti, perspektivy i cíle se nakonec protnuly v jednom bodě. Chybí nám prostor pro mezigenerační dialog a vzájemné pochopení.

Foto archiv Studia Alta ze Sympozia Parent-Friendly Culture.

Témata rodičovství, mateřství a péče se v posledních letech vynořují v profesních debatách nejrůznějších sektorů.
V momentech, kdy téma pronikne do celospolečenské debaty, jako se tomu stalo po proslovu režisérky Darii Kashcheevy na Českém lvu v březnu 2024, se ukazuje, jak moc na něj česká společnost není připravena. To, že specifika umělecké praxe nenajdou pochopení u široké veřejnosti, zase tak překvapivé není. Ukazuje se však, že i samotný kulturní sektor staví bariéry mezi rodiči a nerodiči, pečujícími a nepečujícími osobami. A že zde často chybí empatie a ochota hledat inkluzivní přístup pro všechny, ať už ze strany návštěvníků, nebo umělců, kteří kulturu vytvářejí. 

Konference Women in Art vol. 2

„Je vlastně těžké, najít někoho, kdo by mohl a měl za zájmy rodičů kopat. Dokud rodiči nejste, problematice nerozumíte a necítíte se oprávnění za danou skupinu mluvit. A ve chvíli, kdy se rodičem stanete, pohltí většinu vaší energie péče, takže práce na nějaké změně zpravidla nejste schopni,“ říká Alexandra Bolfová z brněnského kulturního centra Co.labs, které v dubnu tohoto roku uspořádalo konferenci Women in Art a již podruhé otevřelo téma umělkyň-matek v kulturním provozu, které se letos stalo hlavním tématem.  

Na konferenci vystoupilo osm umělkyň a kulturních manažerek z Česka i zahraničí, které jsou zároveň matkami. Sdílely své zkušenosti s kloubením péče o děti a výkonem povolání. Zatímco Češky popisovaly převážně čerstvou mateřskou zkušenost
a přinášely velmi osobní příběhy, na kterých demonstrovaly problémy tuzemského systému mateřské a rodičovské dovolené
i institucionálního vzdělávání, zahraniční hostky přicházely s příklady kolektivních řešení, která v rámci svých oborů hledají na svých domovských scénách. Na jedné věci se však mluvčí shodovaly napříč národnostmi i obory. Zájem o téma péče u nich přišel až s vlastní prožitou mateřskou zkušeností. 

Na nedostatek pochopení, představivosti a ochoty ze strany kolegů, promotérů nebo kulturních institucí narážely v průběhu svého raného mateřství všechny přítomné panelistky. Přitom požadavky, které na konferenci vznesly, nebyly nikterak velké.
V případě velmi malých dětí se matka nemůže nebo nechce vzdálit na několik hodin případně dní. Dítě si proto obvykle při výkonu své profese bere s sebou a potřebuje především vhodné prostory, kde ho může bezpečně nechat s jinou pečující osobou v průběhu zkoušky, performance nebo pracovního jednání. Druhým požadavkem je určitá časová a organizační flexibilita. Zaopatření základních životních potřeb dítěte se ne vždy dá naplánovat na minutu přesně. V ideálním případě by se také zvýšené náklady na cestování, ubytování a hlídání měly promítnout do honoráře umělkyň. Zástupkyně pohybového kolektivu Holektiv popisovaly spolupráci s Jihočeským divadlem, kde poslední bod naplněn nebyl a ony tak s náklady na cestování a hlídání skončily finančně na nule. Přesto zkušenost díky ochotě a pomoci ze strany divadla hodnotily pozitivně. Jako nejpalčivější problém se tak pro tvůrkyně ukazuje neustálé vyjednávání podmínek a obhajování potřeb matky i dítěte. „Pocit, že by všem bylo lépe, kdybych zůstala doma, znám,“ glosuje ve svém příspěvku hudebnice Marie Kieslowski a dává za pravdu svým kolegyním, že první krok je naprosto beznákladový, a totiž zájem a ochota vyjít vstříc.

Modelů, jak sladit péči o dítě s prací, je mnoho. Problém českého systému mateřské a rodičovské dovolené spočívá v tom, že preferuje jen jeden z nich, a to zaměstnanou ženu, která vydělává méně než její partner. V takovém případě umí být celkem štědrý a za cenu tříleté izolace pečující osoby nabídne pravidelný měsíční příspěvek do rodinného rozpočtu. Většina umělkyň nicméně funguje jako osoba samostatně výdělečně činná a tříletou tvůrčí pauzu by si z mnoha důvodů nemohla dovolit. Zmizet na tak dlouho z pódií by pro performativní umělkyně, zastoupené na konferenci hudebnicí Marií Kieslowski nebo kolektivem Holektiv, prakticky znamenalo začínat svou kariéru po rodičovské pauze od nuly. Tlak na lineární umělecký výkon je implicitně obsažen i v podmínkách různých grantových výzev, ze kterých například Holektiv financuje spolek, pod kterým se sdružuje. „Podmínkou získání dotací je alespoň jedna premiéra ročně,“ přibližuje jedna z tanečnic Andrea Vykysalá
a zároveň popisuje i finanční tíseň mezi ukončením fyzicky náročné profese a porodem, kdy se performerky ocitly nejen bez příjmů, ale zároveň musely dál odvádět sociální i zdravotní pojištění jako OSVČ na hlavní pracovní poměr. Osobám samostatně výdělečně činným totiž vzniká nárok na tzv. mateřskou pouze v případě, že si dobrovolně a po určitou dobu platí nemocenské pojištění. Ani tak mateřský příspěvek není ekvivalentem mateřské ze zaměstnaneckého poměru. Vypočítává se
z vyměřovacího základu pojištění, který letos činí minimálně 216 Kč na měsíc a výše mateřské, která z něj pro OSVČ plyne, je násobně nižší, než jakou by získala z hlavního pracovního poměru. Pokud nehradí nemocenský poplatek více než 9 měsíců před porodem, mohou čerpat rovnou rodičovský příspěvek, na který má nárok každý, nejdříve však po porodu. V případě fyzicky náročných nebo i nebezpečných činností, jakými jsou akrobacie či nový cirkus, může zastavení činnosti přijít i několik měsíců před porodem. Dobrovolné nemocenské pojištění sice nepředstavuje nijak závratnou měsíční částku, některé umělkyně nicméně přiznávají, že o souvislosti s nárokem na mateřskou dovolenou nevěděly. 

Foto archiv Co.Labs z konference Women in Art vol. 2. 

V zahraničním panelu konference promluvily kulturní profesionálky z Polska, Velké Británie a Německa. Každá z těchto zemí má rodinnou politiku nastavenou jinak, i v jiných systémech z ní ovšem pečující umělkyně pro specifičnost své profese vypadávají. Pro vyjednávání strukturálních změn jsou přitom z jejich zkušenosti zásadní dvě věci. Sdružovat se a mít podložená data. Své výzkumy na téma rodičovství a umělecké praxe prezentovaly na konferenci polský WOK (Warszawskie Obserwatorium Kultury) a britská PiPA (Parents and Carers in Performing Arts). První z nich je instituce zřizovaná městem Varšava, zatímco druhá je nezisková organizace založená tandemem divadelní herečky a režisérky. Výzkum Varšavské observatoře kultury teprve probíhá a výsledky by měly být známy do konce roku 2024. Impuls zabývat se otázkou vyloučení rodičů pracujících v oblasti umění a hledat možnosti podpory jejich profesního rozvoje vzešel od Anny Galas Kosil, kurátorky výzkumného a uměleckého rezidenčního programu ve WOK. Její zájem vzešel nepřekvapivě z vlastní mateřské zkušenosti. Přispěla k němu ale také kontroverzní událost na polské taneční scéně, kdy na jaře 2023 byla z účasti na Třetím Tanečním Kongresu pořádaném příspěvkovou organizací Ministerstva kultury vyloučena tanečnice odhodlaná zúčastnit se události se svým dítětem. 

Naproti tomu britská PiPA funguje už od roku 2015 a od té doby realizovala devět výzkumů, které se zaměřily na pracovní podmínky pečujících osob v divadlech, vliv pečovatelských povinností na jejich kariéry nebo dopady covidové pandemie. Anna Ehnold-Danailov, spoluzakladatelka a ředitelka společnosti, přiznává, že navzdory tvrdým datům se změny dějí pomalu, nicméně vnímá určitou změnu perspektivy v oblasti performativního umění. Za devět let jejich práce se jim podařilo potřeby pečujících značně zviditelnit. Divadla v náborových inzerátech deklarují ochotu vyjít vstříc pečujícím osobám i otevřenost flexibilním pracovním pozicím. Těhotné herečky a tanečnice na jevištích už nejsou raritní výjimkou a instituce otevřeně komunikují pravidla, kdy a jak mohou lidé vzít své děti do práce, pokud potřebují. Některá divadla navíc testují sdílené pozice, kdy se jeden hlavní pracovní úvazek rozdělí na dva částečné, a to jak na uměleckých, tak na technických pozicích.

Takzvaně zespoda vzešla i berlínská iniciativa Ag Tanz und Elternschaft – Tanec a rodičovství, která sdružuje taneční profesionály, kteří jsou zároveň rodiči. Impulsem pro její založení byla covidová pandemie, která tanečníky uvěznila doma
a kompletně jim znemožnila rozvíjet jejich profesi. Při online setkáních skupina zjistila, že kromě terapeutického účinku kolektivního sdílení vede sdružování k formulaci obecných problémů spojených s kloubením jejich profese a rodičovství a že jsou schopni sestavit také požadavky směřující k jejich řešení. Všechny zmiňované iniciativy především hledají způsob, jak promluvit do sociálního systému ve své zemi a vyjednat funkční model pro umělecké a kreativní profesionály. 

Paralelně s těmito politicky orientovanými skupinami byl představen ještě jiný, inkluzivní přístup k problematice, který vychází z přesvědčení, že jsme od sebe násilím oddělili světy dětí a dospělých a že je v zájmu nás všech, abychom se je pokusili opět spojit. Italská výtvarnice Dyana Gravina působící ve Velké Británii prezentovala ve svém příspěvku s názvem Samoorganizované struktury kolektivní péče komunitní prostor propojených uměleckých ateliérů s dostupnou péčí. Mother House Studio umožňuje tvůrkyním pracovat, aniž by se musely separovat od svých dětí. Místo určené k jejich pobytu je
s ateliéry propojené, a ony se tak mohou prostorem volně pohybovat podle svých potřeb. Mother House Studio nabízí své know-how jako otevřený zdroj a může sloužit jako inspirace pro jednotlivce, kolektivy i organizace, které by takové prostory měli zájem vybudovat. Nastartování takového projektu ovšem vyžaduje kulturní, sociální i finanční kapitál, který ne každý má. Samoorganizovaná struktura je tak navzdory své kolektivní podstatě řešením jen pro určité skupiny jednotlivců. Není možné klást na tvůrce plošný nárok, aby systémové nedostatky pracovních podmínek pro umělce-rodiče řešili po vlastní ose.

Foto archiv Studia Alta ze Sympozia Parent-Friendly Culture.

Sympozium Parent-Friendly Culture

Inkluzivní přístup neusiluje jen o proměnu prostředí, v jakém kultura vzniká, ale také toho, kde se kulturou sytíme. Myslí tak na diváky, návštěvníky, posluchače a čtenáře. Ti všichni mohou být také rodiči, a jak si všimla divadelní režisérka Marika Smreková, ve chvíli, kdy se tak stane, tito lidé zpravidla zmizí z hlediště divadelních představení. Nedávno jsme s Marikou Smrekovou přinesli rozhovor, ve kterém představila svůj umělecky výzkum s názvem Parent-Friendly Culture, o kterém na jarní konferenci mluvila. Výzkum hledá praktické návody, jak kulturní instituce co nejlépe zpřístupnit dětem i pečujícím osobám a aktivně tak vytvářet příležitosti pro mezigenerační dialog, kterých v naší společnosti ubývá. Zavedené instituce obvykle nabízejí program zvlášť pro děti a zvlášť pro dospělé, v jiné časy, v jiných prostorách. Na program určený dospělým rodiče často nemohou přijít, protože v inkriminovaných časech buď vůbec nemohou své děti opustit, nebo nemají zajištěné hlídání. Na některé typy kulturních akcí určených dospělému publiku by sice děti mohli vzít s sebou, ale nejsou si jisti, jak by to přijali ostatní návštěvníci a umělci. Úzus kulturních institucí tak nevědomky staví další bariéru nejen mezi děti
a dospělé, ale také mezi pečující a nepečující osoby a nepřímo se tak podílí na izolaci prvně jmenovaných. Pražské Studio ALTA, se kterým Marika Smreková na výzkumu spolupracovala, se stalo laboratoří kulturní instituce přátelské rodině
a pečujícím osobám. Výzkum tak pro studio představoval především transformační proces. Sympozium přístupnosti konané
v říjnu 2024 bylo jedním z milníků této proměny. Třídenní akce se odehrála v pražském komunitním centru Žižkostel a byla koncipována jako otevřený prostor pro uměleckou i společenskou reflexi témat péče, rodičovství, dětství, kultury a její přístupnosti. Jeho součástí bylo také nové, mezigenerační představení Mariky Smrekové Vidět neviditelné, které připravila ve spolupráci s Lenkou Jabůrkovou a Matějem Nytrou. 

Sympozium rámovaly dva dny věnované performativně laděným útvarům. Zahájení patřilo Veřejnému slyšení ve věci přístupnosti kultury rodičům a dětem připravené ve spolupráci s Institutem úzkosti. Ve čtyřhodinovém pásmu předneslo více než čtyřicet tvůrců, umělců a kulturních pracovníků svůj příspěvek. Jednalo se o pestrou směs vystoupení od akademického textu přes osobní výpověď až po performativní či jinak stylizovaný tvar. Třetí den uzavřel sympozium pohybový workshop
a společný piknik. Druhý, prostřední den sympozia jsem se programu zúčastnila i s pětiletým synem. V duchu přístupnosti kulturních institucí bylo pro děti zajištěno hlídání v celé délce programu. Využila jsem toho ze dvou důvodů. Cesta vlakem mi umožnila věnovat synovi vzácnou individuální pozornost bez přítomnosti sourozence a také jsem mu mohla alespoň částečně ukázat svou pracovní náplň. Úplné oddělení pracovních aktivit dospělých od světa dětí je jedním z kriticky nahlížených východisek výzkumu Mariky Smrekové. Děti pak často nechápou, v čem práce rodičů spočívá, a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se jim to obtížně vysvětluje. Jeden společně prožitý pracovní den synovi pochopitelně neumožňuje porozumět mé práci, ale jeho otázky a mé odpovědi mohou být zase o trochu konkrétnější a pro dítě lépe představitelné. Syna se na místě ujaly dvě zkušené průvodkyně z lesní školky, se kterými strávil dvě a půl hodiny, zatímco já jsem se mohla zúčastnit diskuze i sdílení dobré praxe přístupnosti kulturních institucí tuzemskými i zahraničními hosty. Děti se mohly volně pohybovat mezi hernou a místností, kde se diskuze odehrávala, což některé s chutí využívaly, můj syn se neobjevil ani jednou.

Foto archiv Studia Alta ze Sympozia Parent-Friendly Culture.

Zuzana Kráľová představila Dětský divadelní klub Národního divadla, který nabízí program pro děti od šesti do dvanácti let během vybraných činoherních představení. Jejich rodiče tak mohou v klidu zasednout do hlediště a mají zajištěné hlídání. Berlínská skupina Ag Tanz und Elternschaft – Tanec a rodičovství, která se prezentovala už na konferenci Women in Art, představila Kids and Caregivers Rider – soubor doporučení pro instituce i akce, jak lépe zpřístupnit svůj program pečujícím, dětem a rodinám. Podobný chystá také Studio ALTA, publikace vyjde v angličtině i češtině začátkem roku 2025 a bude vycházet z jejich výzkumné praxe. Obsahovat bude doporučení, jak označovat v programu představení vhodná pro děti
i dospělé, jak komunikovat s pečujícím návštěvníkem, že je vítán on i jeho dítě, jak zorganizovat a nastavit hlídání pro děti během představení a další praktické návody.

Po ukončení diskuzního bloku jsem si spokojeného syna vyzvedla v herně, kde se mi dostalo podrobného reportu od průvodkyň o tom, jak hlídání probíhalo. Po krátké pauze jsme se přesunuli na ulici, kde začínalo představení Vidět neviditelné. U vstupu jsme si zuli boty a nechali si zavázat oči. Performeři nás poslepu odvedli do sálu, který byl plný nejrůznějších předmětů a materiálů, tak, aby dočasně oslepenému divákovi stimulovali hmat na nohou i na rukou.
Z reproduktoru běžela smyčka vzpomínek různých lidí na jejich oblíbené hry z dětství. Kolektivní performance, jejíž byl divák aktivní součástí, se nesla v duchu vzpomínek na volnou, nevázanou hru z dětství, jejíž esencí je radost z pohybu, tvorby
a objevování. Sál plný předmětů, přírodních i syntetických materiálů, nástrojů a barev se skrze performery aktivně nabízel divákovi k uchopení a zpracování. Na celém představení mě nejvíc bavilo pozorovat mého syna, jak nejprve s nedůvěrou, později s nakažlivou radostí zjišťuje, že na tomto divadelním představení může dělat cokoli, co ho jen napadne. Posílat pneumatiky, malovat barvami, oblepovat objekty lepicí páskou nebo volat starým mobilním telefonem imaginárním přátelům. Kromě sdíleného nadšení ve mně performance probouzela také smutek. Když byli moji dva synové malí, bylo pro mě laskavé prostředí respektující všechny projevy dítěte vysokou hodnotou. Snažila jsem se takovou atmosféru vytvářet doma, vyhledávala jsem místa a kolektivy, které dětem takto svobodný prostor nabízely. Od nástupu do státní školky, 
a v případě staršího teď už i školy, se toho hodně změnilo. Nemůžeme nevidět, že se k dětem v řadě institucí přistupuje hierarchicky, se zahlcující škálou pravidel, a že ne všechny děti se v takovém prostředí mohou či dokážou svobodně projevovat. Už to nejsem já, kdo určuje kolektivy a místa pro mé děti. Samy si teď vybírají kroužky i kamarády. A prostředí, ve kterých se všichni pohybujeme, se do nás propisuje, ať chceme, nebo ne. Představení Vidět neviditelné tak ve mně probudilo nostalgickou vzpomínku ani ne tak na mé vlastní dětství, ale na rané dětství mých dětí. Dlouho jsem nebyla v tak láskyplně přijímajícím prostředí a zážitek si ponesu dál jako rodičovský zdroj do následujících všedních dní. 

Stát se primárně nebo i sekundárně pečující osobou přináší do života významnou změnu, která se propisuje do všech jeho oblastí. Péče proměňuje naše nejbližší vztahy i širší sociální vazby, zásadně ovlivňuje naše profesní životy, má vliv na naše duševní zdraví, volný čas i finanční zajištění. I přes takto určující charakter probíhá péče v soukromí, stranou všeho, co nazýváme společenský nebo profesní život. Její vytlačení z veřejného života vede k izolaci pečujících osob, která s sebou nese mnoho negativních aspektů, od profesní stagnace přes finanční tíseň až po velmi intimní dopady na duševní zdraví a vztahy. Selekce obyvatel podle věku na ty, kteří patří domů k mámě, poté do školky a postupně do jednotlivých tříd ve škole, komplikuje mezigenerační dialog. Zabraňuje vzájemnému učení a poznávání, které vede k porozumění. Pečující, kteří se takové izolaci vzepřou, musí řešit celou škálu problémů, přičemž specifika uměleckých profesí tento set ještě umocňují. Kultura patří tradičně k sektorům otevřeným reflexi, dialogu a proměně. Uchopit téma péče z různých perspektiv a snažit se hledat inkluzivní modely jejího fungování může vést k proměně její sociální percepce, z níž bude nakonec těžit celá společnost. Bude k tomu zapotřebí kolektivní práce, jejíž tahouni nemohou být ti, kterých se bezprostředně týká. Kurátor Studia ALTA Petr Dlouhý, který na výzkumu Parent-Friendly Culture spolupracoval s Marikou Smrekovou, se na Sympoziu přístupnosti představil jako ten, kdo pečuje o pečující osoby. Takto empatických lidí by celá společnost potřebovala co nejvíc. Pro strukturální změny bude zapotřebí spolupráce politiků a političek, která, jak ukazuje zahraniční zkušenost, se neobejde bez tvrdých dat. Postupná proměna kulturních organizací a institucí však může probíhat i bez legislativních změn a závisí především na uvědomělosti lidí, kteří v nich působí. Konference Women in Art i Sympozium přístupnosti představují cenné příležitosti, jak na téma upozornit a problémy pojmenovat. Prvním krokem by totiž mělo být uvědomění, že se kultura podílí na nerovnostech v oblasti péče a že první kroky k větší inkluzivitě nemusí být zase tak náročné. 

Odkazy: Studio Alta / Parent Friendly culture, Co.Labs / Women in Art, Warszawskie Obserwatorium Kultury, Parents and Carers in Performing Arts, Výzkum Varšavské observatoře kultury.

Čtěte dál/