Tématem druhého ročníku konference Women in Art, je Mateřství/rodičovství v KKS. Jednou z panelistek konference je režisérka Marika Smreková, která se tématu věnuje několik let a od roku 2023 na úrovni uměleckého výzkumu nazvaného Parent Friendly Culture. Vedly jsme rozhovor o tom, co všechno v sobě tento projekt snoubí, jaké jsou jeho cíle, zabývaly jsme se otázkou, zda jsou kulturní instituce dostatečně inkluzivní a proč je důležité téma rodičovství či parent-friendly culture otevírat nejen ve vztahu ke kulturním institucím.

Narážíš jako matka na to, že mateřství/rodičovství není ještě úplně běžnou součástí společenského života?

Ano, často. Naposledy mě zaskočila reakce jedné starší bezdětné umělkyně, která vůbec nechápala, proč by žena měla přijít na kulturní akci s dítětem, kde by mohlo být pohlídáno zdarma v rámci instituce, a tedy být v případě nutnosti rychle matkou nakojeno, utišeno, spokojeno. Vadilo jí, že musí být takto veřejně vidět, že tato žena má identitu matky. Ptala se mě, co na to feminismus. Byla jsem z její reakce v tu chvíli v šoku, protože předpokládám, že pro mnohé matky je příjemnější uspokojit potřeby dítěte ve své bezprostřední blízkosti než trávit večer s představou, která jim častokrát brání příště vyrazit za kulturní akcí, tedy že doma dítě hodiny nenakojené a separované pláče v rukou otce nebo jiné osoby, která jej hlídá. Jako by identita osobní a mateřská/rodičovská měla být znovu prezentována veřejně binárně, odděleně, jako svět dětí a svět dospělých.  

Můžeš prosím představit výzkum Parent-Friendly Culture, kterému se od roku 2023 věnuješ? 

Umělecký výzkum „Parent-friendly Culture“ probíhá v rámci projektu ON MOBILISATION ve Studiu ALTA. Výzkum je zaměřen na neviditelnou práci rodičů a jejich vyloučení ze společenského a kulturního života. Sdružujeme skupinu lidí (rodičů i nerodičů), kteří chtějí mít aktivnější kulturní a společenský život. Parent-Friendly přístup nabízí změnu: produkuje program určený dospělým divákům, který začíná v dřívějším čase a s možností bezplatného hlídání dětí, vytváří a upozorňuje na mezigenerační umělecká díla a sdružuje lidi organizované přes WhatsAppovou
a facebookovou skupinu, která si může komunitně pomáhat s hlídáním dětí a setkávat se.

Chci zkoumat možnosti parent-friendly podpůrných nástrojů v kulturních institucích z mnoha hledisek – typ a estetika místa pro hlídání, čas umožňující diverzifikaci publika, bezpečnost a kvalita služby, budování důvěry, komunikace, financování, možnosti přístupnosti děl mezigeneračnímu publiku, a hlavně tvorba performativních a participativních děl určeným mezigeneračnímu publiku.

Prvním pilířem našeho výzkumu je tvorba manuálu pro kulturní instituce s návodem na udržitelné zavedení nástroje hlídání dětí s kreativní dílnou, aby se i rodiče menších dětí mohli zúčastnit programů určených dospělým divákům. Na to navazuje druhý pilíř a výzkum, jak tento inkluzivní nástroj komunikovat směrem k rodičům malých dětí, aby se
k informacím o dostupnosti kultury dostali včas a vybudovali si důvěru směrem ke kulturní instituci. Třetím pilířem je vytvoření participativního performativního díla, které si klade za cíl být pro všechny věkové kategorie.

Vypůjčím si citaci mého kolegy a kurátora Studia Alta Petra Dlouhého: „Chceme být kulturním centrem, které nerozděluje, ale spojuje. Naším cílem je, aby náš program byl otevřený a srozumitelný a aby se v našich hledištích mohli setkávat lidé s rozdílnou životní situací, tedy i rodiče malých dětí s nerodiči a ve finále i s dětmi. Spoustu věcí děláme už tak naučeně, že nás ani nenapadne, že bychom je mohli dělat jinak. Chceme naslouchat potřebám
a přáním rodičů a sdílet s nimi čas ve Studiu ALTA.“ 

Co tě vedlo k tomu se výzkumu začít věnovat?

Před tím, než jsem se stala matkou, jsem měla bohatý kulturní a společenský život. To se výrazně změnilo, když se narodila moje dcera Emilka. Došlo mi, že spousta kulturního programu je pro mě najednou nedostupná. Bylo mi jasné, že mateřství změní můj život, ale nepřestávám se ptát: Co když naše společnost a kulturní instituce mohou fungovat i tak, aby rodiče malých dětí nevyčleňovaly? 

Byla to silná potřeba zavést do kulturního sektoru v ČR a na Slovensku udržitelné podpůrné nástroje pro rodiče
s dětmi, aby jediná možnost kulturního života s dětmi nebyly jen segregované programy pro takzvanou cílovou skupinu – rodiče s dětmi. Sama jsem si prošla obrovskou izolací po narození první dcery. Večerní programy pro mě byly z důvodu uspávání spojeného s kojením tři roky nedostupné. Sociální život se začal vytrácet. Nemyslím si, že za to může dítě či příroda, ale to, jak jsme kulturní instituce nastavili a oddělili v nich svět dětí od světa dospělých v od sebe oddělených časech.

Foto archiv Studia Alta

Parent-Friendly Culture vzniká pod záštitou Studia Alta a projektu ON MOBILISATION. Mohla bys projekt přiblížit? Jak došlo k tomuto propojení? 

K propojení došlo v době mé mateřské „dovolené“ v roce 2021 po rozhovoru s kurátorskou dvojicí akce Y:events
s Petrem Dlouhým a Aničkou Chrtkovou, kteří byli ochotni naslouchat mé potřebě situaci změnit a započít tvorbu udržitelných podpůrných nástrojů pro rodiče s dětmi v kulturním sektoru a jejich postupné začlenění do nesegregovaného dění v kulturních institucích. Dodnes jim patří mé obrovské díky. Dokázali se jako umělci–nerodiče o toto téma zajímat a podpořit je na mezinárodní úrovni projektem On mobilisation a zastřešením výzkumu Studiem Alta.

ON MOBILISATION je projekt zaměřený na mobilizaci komunity skrze umělecké procesy. Projekt, který je koncipovaný zdola nahoru a spolufinancovaný Evropskou unií, hraje aktivní roli v mezinárodním hnutí solidarity a emancipace. Jeho cílem je sdružit a zapojit jednotlivce tak, aby ve své práci upřednostňovali formy sociální spravedlnosti
a rovnosti. Projekt disponuje čtyřmi specifickými prostředími vybraných partnerů – to má za cíl lepší realizaci v rámci práce s mikrokomunitami. Těmito partnery jsou wpZimmer v Antverpách, Baltic Art Center ve Visby, Studio ALTA
a Lavanderia a Vapore v Turíně.

Mluvila jsi o koncipování participativního uměleckého díla tak, aby bylo přístupné všem věkovým kategoriím, které by se mohly potkat v tvůrčím dialogu a navzájem se ovlivnit. Mohla bys to prosím více rozvést?

Během posledního století se nám v kontextu středoevropské společnosti podařilo ve veřejném prostoru výrazně od sebe oddělit svět dospělých a svět dětí. Jako by se tyto světy neměly setkat. Děti jsou vyčleněny ve veřejném i institucionálním prostoru někam, odkud k nám nemohou pronikat jejich impulsy a podněty nebo vznikat interaktivní mikrosituace či vztahy mezi dospělými a dětmi, kteří nejsou v rodinném vztahu. Děti jsou segergovány za ploty hřišť,
v dětských skupinách a školkách, ve vyčleněných baby-koutcích veřejných místností. Mnohé dospělé jejich přítomnost irituje a nedokážou je vnímat jako nehierarchickou součást společnosti. 

K tomuto binárnímu členění společnosti bohužel přispívá i kulturní sektor. Programy pro děti a pro dospělé publikum jsou častokrát v odlišných budovách a časech. U programu určeného primárně dospělému publiku rodič málokdy najde v anotaci informaci, zda je vítán, a to i v případě, že skutečně je. U programu určeném primárně dětskému publiku zase nerodič vidí věkové ohraničení dětí, pro které je program určen, a málokdy se cítí být jako dospělý divák motivován se programu zúčastnit. Nevzniká prostor pro mezigenerační setkání – například ve smyslu dospělí, studenti, nerodiče a mladí rodiče s dětmi. U pojmu mezigenerační dialog nejčastěji vnímáme potřebu propojovat rodiče s dětmi a nejstarší generace, jiná spojení nám z představ vypadávají. Na potřeby rodičů setkávat se s dalšími dospělými, nejen s dalšími rodiči s dětmi, často zapomínáme. Jednou z cest, jak umožnit prostor setkat se a učit se společnému bytí, je právě mezigenerační kulturní akce, ideálně i umělecké dílo koncipované pro všechny věkové kategorie. Například výstava s více vrstvami určenými pro různé generace či participativní performativní dílo, které je postaveno na jiném než jen verbálním dialogu. Možností je mnoho, stačí je prozkoumat. 

Oslovili jste rovněž několik kulturních institucí napříč ČR, kterým jste nabídli realizaci aktivit pro děti s cílem zpřístupnění kulturních aktivit i rodičům s dětmi. Jaké byly reakce těchto institucí? 

Zpětná vazba byla pozitivní. Zjistili jsme, že pro kulturní instituce je finančně a kapacitně obtížné samostatně realizovat aktivity pro zpřístupňování a odstraňování bariér, konkrétně zejména zaplacení služeb hlídačů a hlídaček či vybudování zázemí vhodného pro hlídání. Když jsme institucím přímo nabídli, že jim tuto službu pomůžeme rozjet, poskytneme manuál a adresář na hlídače a hlídačky nebo vysvětlíme, z jakých jiných zdrojů než kulturních lze na to získat finance a jak tyto služby vyúčtovat, zjistily, že je to mnohem snazší, než si představovaly. Proč by měla každá instituce začínat od nuly, když probíhá výzkum právě za účelem, aby zavádění podpůrných nástrojů bylo rychlejší
a plošně efektivnější? Během března a dubna 2024 budeme zajišťovat hlídání k představením pro dospělé publikum
v Alfredu ve dvoře a zkoumat, jak se nám závazek této služby daří mimo mateřskou instituci výzkumu.

Jak probíhá spolupráce s kulturní institucí? Nabízíte jim svůj tým nebo například na tvorbu kreativních dílen pro děti nabíráte lokální lektory/ky? 

V tuto chvíli přenášíme svůj tým (produkční projektu Lucie Fabišíková z Alty, dvě osoby zajišťující hlídání ze seznamu hlídačů a hlídaček, který jsme dosud sestavili, a já jako člověk, který celý proces zavádění tohoto nástroje na nové místo sleduje). Kurátor Petr Dlouhý komunikuje s institucemi formát a jejich ferman a možnosti časnějších představení. Do instituce, která k hlídání vyčlení prostor indoor či outdoor, přineseme scénografii, kterou navrhla scénografka Lenka Jaburková tak, aby byla atraktivní a funkční jak pro dítě, tak pro dospělého uživatele zóny. Hlídání a dílny jsou v jednom obsahu – mnoho profesionálních hlídačů a hlídaček z lesních školek jsou bývalí absolventi uměleckých škol a umějí nejen díky dlouholeté praxi facilitovat děti, ale vytvořit jim i kvalitní program. 

Je tato služba zpoplatněná? 

Chtěli bychom, aby rodič mohl mít hlídání/dílnu k ceně lístku zdarma. Jsme si vědomi, že péče o děti je v našich zeměpisných šířkách nedoceněná i ekonomicky a tímto gestem bychom chtěli rodiče podpořit. Mnoho z nich by si nemohlo dovolit k ceně lístku za představení ještě placené hlídání. Služba by tak byla dostupná pouze pro rodiče
z privilegovaných tříd. Chceme kulturní instituce zpřístupnit všem rodičům s dětmi.

Foto archiv Studia Alta

Jaké mohou být přínosy věkové dehierarchizace kulturních institucí a jejich programů? Co nám jako společnosti může tato skutečnost přinést?

Použiji mou oblíbenou citaci od Lucie a Radka Groverových-Suchých: „Děti neustále posunují naše hranice pochopení smyslu života a dávají našim životním situacím zcela nový rozměr.“ Proč tedy děti nepustit do světa dospělých, abychom se od nich mohli učit, jako se běžně ony učí od nás? Ve věkově dehierarchizovaných kulturních institucích nás čeká trénink komunikace či mezilidské interakce. Například v jižní Evropě je běžné, že se k sobě cizí lidé na ulici přimlouvají. U nás se tato komunikace z ulic postupně vytrácí. Mnoho lidí v různých životních situacích a věkových obdobích se pro nás stává neviditelnými a my ztrácíme citlivost a empatii vnímat jejich životy. Institucionálně jsme od raného dětství děleni podle věku do školek, škol, kroužků, kulturních programů, častokrát i na pracovišti či v domově pro seniory. Možnosti pro mezigenerační dialog se vytrácejí. Naštěstí v ČR pořád ještě existují sousedské slavnosti
a festivaly spojené s tradicemi, které vytvářejí prostor pro mezigenerační setkání.

Na projektu pracujete společně s kurátorem Petrem Dlouhým. V čem je toto spojení a mužský pohled na problematiku parent-friendly kultury přínosný, obohacující?

Myslím si, že to nejsilnější obohacení na této spolupráci nepramení z toho, že každý z nás je jiného pohlaví, ale z toho, že jsme oba přibližně stejně staří, ale každý procházíme jinou životní zkušeností. Já jsem už 6 let rodič připravující se na příchod druhého dítěte, a tedy znovu budu dalších 6 let v kolotoči spojeném s nonstop péčí o dítě a laděním work-life balance. Petr zase sám o sobě tvrdí, že si je vědom, že tím, že se nemusí starat o děti, cítí potřebu pečovat o lidi, kteří pečují, aby měli sílu pečovat. Jeho uvažování mi přijde velmi zralé a empatické. Mám radost, že jsem i mezi nerodiči v kulturním sektoru narazila na člověka schopného naslouchat potřebám druhých lidí s jinou životní zkušeností. Myslím si, že kvóty ve vysokých pracovních pozicích, v politice a ve vedení by nemusely být děleny genderově, ale na lidi primárně pečující, sekundárně pečující a nepečující. Každá zkušenost je pro formování společnosti nutná. A ideální představa je, když tito lidé pracují spolu v diverzifikovaných skupinách.

Myslíš, si, že by váš výzkum a jeho výsledky mohly být v oblasti parent-friendly politiky jedním z akcelerátorů prvních změn k lepšímu? 

Jsme si s Petrem vědomi, že tento koncept inkluzivních nástrojů zde již existuje desetiletí. Nepřicházíme s něčím novým, ale co nás zajímá, je skutečnost, jak pomoci tomuto konceptu se hromadně a udržitelně rozšířit, aby se stal další samozřejmou možností každé umělecké instituce, aby se nad ním nikdo nepozastavoval a nevnímal jej jako bonus či zvýhodňování rodičů malých dětí, stejně jako se dnes běžně chápe, že každá kulturní, ale i leckterá veřejná instituce by měla být dostupná a bezbariérová i pro lidi na invalidním vozíku. Vytváření speciálního programu jen pro lidi na vozíku ve stejném čase by bylo segregační, nikoli inkluzivní. Nechápu, proč se tento princip a myšlení neuplatňuje automaticky i pro rodiče malých dětí. Je v pořádku, aby existoval pestrý program čistě jen pro rodiny
a děti, a stejně tak je v pořádku, aby existovala i možnost začlenění rodiče s dítětem do diverzifikovaného publika. Co není v pořádku, je mít na výběr jen jednu možnost.

Je možné někde získat bližší informace o projektu Parent-Friendly Culture a přidružených aktivitách, které jsou součástí výzkumu? Pokud ano, kde je naše čtenářstvo může najít? 

Foto archiv Studia Alta

Součástí vašeho výzkumu je i vznik Parent-Friendly skupiny na sociální síti Facebook – tedy jakéhosi komunikačního kanálu pro rodiče s dětmi, ale také nerodiče. Mohla bys přiblížit, o jakou skupinu se tedy jedná, kdo může být jejím členem a jakým způsobem je možné stát se její součástí?

Stačí do skupiny vstoupit a sledovat, kde se co děje se zabezpečeným hlídáním, a také přidávat informace, pokud na něco s hlídáním narazíte. Je důležité, aby ve skupině byli i nerodiče, kteří mají mezi přáteli rodiče malých dětí, aby je mohli i oni upozornit na přístupné eventy, které jim pomohou se propojit. Mladí rodiče často z vyčerpání a z toho, že takových možností není mnoho, rezignují na to, aby sledovali kulturní dění a programy a inkluzivní akci propásnou. Je důležité k nim tyto informace dostat. Je to znovu příklad ve smyslu péče o pečující. A k tomu slouží právě tato skupina. 

Existují v rámci ČR ještě nějaké další platformy, komunikační kanály či skupiny, které se věnují propojování rodičů a sdílení parent-friendly aktivit ? Mohla bys nějaké doporučit? 

Myslím si, že existuje spousta skvělých a funkčních platforem, které na úrovni měst i celé ČR propojují rodiče na základě informování o kulturních akcích pro děti. O platformě, která se naopak snaží informovat o parent-friendly akcích, nevím. Proto jsme se snažili ji s Petrem založit a zároveň se síťovat s lidmi a institucemi, které již parent-friendly aktivity dělají – Dětský klub v ND, Letní Letná, Heinrich Boll Stiftung. Víme o dalších institucích v zahraničí
a také o institucích, které parent-friendly nástroje už v minulosti zkusily, ale nepodařilo se jim je udržet či dostatečně
k rodičům komunikovat.

Máte už nějakou zpětnou vazbu/ohlasy  ze strany rodičů, kteří začali vámi vytvořené komunikační kanály využívat? Pracujete nějak s touto zpětnou vazbou?

Máme výbornou zpětnou vazbu od rodičů, kteří na akci s hlídáním přišli a cítili velkou vděčnost. Někteří umělci
a umělkyně, kteří jsou v tomto období mladými rodiči, se ozvali, že se určitě do budoucna při tvorbě svých uměleckých aktivit inspirují a budou vděční za každou pomoc a radu.

Je dostupnost kultury dle tvých zkušeností a na základě mapování za účelem vašeho výzkumu tématem, které by kulturní instituce v ČR aktivně řešily a zajímaly se o ně? 

Mám pocit, že ano. Je zde silný tlak na to být skutečně inkluzivní. Mnohé instituce mají upřímnou potřebu být přístupné pro širší a diverzifikované publikum, zejména tehdy, když skrze praxi někoho jiného vidí, že je to možné. Ale jsou i instituce, které dostupnost vnímají spíše jako trend a přistupují k této možné institucionální proměně spíše populisticky. Kromě jedné dvou akcí ročně, které se tváří jako kultura pro všechny, nesměřují k nějakým udržitelným proměnám a zavádění inkluzivních nástrojů. Zároveň vnímám, že existuje několik kulturních institucí s nálepkou inkluzivity, které vytvářejí programy pro různé cílové skupiny, ale vždy v od sebe oddělených časech. Instituce působí inkluzivně, ale ve skutečnosti je nastavení programu podle cílových skupin spíše segregační.

Vidíš souvislost mezi otevřeností kulturních institucí v oblasti parent-friendy politiky směrem ke kulturnímu programu těchto institucí a parent-friendly politikou v rámci vnitřních struktur těchto institucí?  

Zatím moc ne, jen výjimečně. Alta taková je. U vedoucích a dalších funkcí vnímám silné zastoupení i rodičů malých dětí. Bohužel ne mnoho institucí si troufá do kolektivního vedení, kde by i ti časově méně flexibilní zaměstnanci se zkušeností primárního rodiče měli vliv ve vedení. Tradice je taková, že ve vedení jsou lidé, kteří jsou buď nerodiče,
a tedy ochotni jít pravidelně nad rámec pracovní doby, nebo jsou tam lidé, kteří jsou sice rodiče, ale našli si partnera, který jim poskytuje zázemí pro práci nad rámec pracovní doby a doma přebírá primární péči o děti. Ale cítím, že jsme
v období velkých změn.

Zaznamenala jsi v posledních letech posun v přemýšlení o zpřístupňování kultury a parent-friendly politiky
v českém prostředí? 

Cítím, že je to žhavé téma, u kterého ještě potrvá, než se zavede do stálé praxe. Ale je skvělé, že se ozývá stále více hlasů, především matek-umělkyň, které z fyziologického hlediska mají těžší situaci v tom, jak se vedle péče o dítě zapojit do práce či kulturního dění. A téma se občas dostane i do celospoločenského dialogu, jak tomu bylo nedávno díky Darii Kascheevě.

Jsou jistě země, kde je parent-friendly politika součástí pracovního, kulturního i každodenního života. Mohla bys na základě vašeho výzkumu zmínit nějaké konkrétní instituce či země jako příklady dobré praxe? 

Spolupracujeme s berlínským uskupením Tanz und Elternschaft, který loni v němčině i angličtině zveřejnil Kids and Caregivers Rider pro kulturní instituce, ze kterého budeme také při tvorbě toho našeho vycházet. Na tomto rideru na konci je zmíněna síť institucí a zemí, které již parent-friendly politiku v kulturním sektoru razí. Veškeré informace lze dohledat na jejich webu. 

Jaké konkrétní kroky by mohly české kulturní instituce podniknout prakticky okamžitě směrem ke zvýšení/zlepšení přístupnosti svého programu v oblasti parent-friendly politiky? 

Nejjednodušší a nejrychlejší je zavést do programů symbol PF, který znamená, že tato akce je vhodná mimo jiné diváctvo i pro rodiče s dětmi. A v anotaci rozepsat, za jakých okolností. Ideál je posunout tuto akci alespoň na 18. hodinu. Je důležité, aby vznikl univerzální symbol v programech, který by rodiče ujistil o tom, že v programu jsou
s dětmi vítáni, že program je mezigenerační nebo že tato akce byla primárně vytvořena pro dospělého diváka, ale je vhodná pro všechny věkové kategorie. Je důležité přestat vnímat umění tak binárně – umění pro děti, umění pro dospělé, když existuje obrovská škála děl, která toto věkové členění nepotřebuje.

Mluvila jsi v souvislosti s vaším výzkumem také o vytvoření obecného manuálu pro kulturní instituce. Kdy
k tomu dojde?

Ano, v první polovině roku 2025 bychom chtěli vydat manuál v češtině i angličtině, který pomůže dalším institucím začít a učinit tento podpůrný nástroj ve své instituci udržitelný. Jsme si totiž vědomi, co všechno může být brzdou toho, aby se rozběhl. Rádi bychom těm, kteří o tento nástroj stojí, podali pomocnou ruku v podobě nasměrování, jak získat finance, jak najít hlídače/ky, jak tento nástroj efektivně komunikovat, jaký prostor je potřeba a jaké časy vytvoří prostory pro mezigenerační setkání.

Váš výzkum aktivně probíhá i v letošním roce. Jakou část máte už za sebou a co vás naopak čeká? Na co se nyní zaměřujete?

Kromě tvorby parent-friendly akcí s dílnami a hlídáním budeme tvořit mezigenerační participativní dílo s názvem Uvidět neviditelné v kulturním centru Žižkostel. Jsme na něj tři autoři – Lenka Jaburková, Matěj Nytra a já s podporou Alty. Do tvorby konceptu a výroby scénografie zapojíme místní komunity, které se společně s dalšími diváky stanou součástí performativního tvůrčího dialogu. Ústředním tématem je hra z dětství. Tvůrčí proces začal v únoru 2023
a bude pokračovat v červnu a červenci, v září proběhne premiéra a během říjnového sympozia 1.–3. 10. 2024 bude repríza za účasti mezinárodních partnerů projektu ON MOBILISATION, jakož i partnerů zavádějících parent-friendly filozofii a nástroje v zahraničí. Všichni se zájmem o tento výzkum jsou/jste vítáni.

Marika Smreková je slovenská umělkyně žijící v Praze, aktivistka, feministka a matka. Vystudovala divadelní režii na brněnské JAMU, kde nyní dokončuje doktorské studium. Hledá různé participativní nástroje a koncepty v performativním umění, které by podporovaly tvůrčí dialog mezi umělci a společností i mezi majoritou a jejími národnostními či sociálními menšinami. Ve své práci se zaměřuje především na témata související s nehierarchií, rodičovstvím, inkluzí a sociálně-ekologickou transformací.

Poznámka: Text vznikl v návaznosti na konferenci Women in Art , kterou pořádá kulturní centrum Co.labs. 

Čtěte dál /