V oblasti kulturní advokacie a kulturní politiky se pohybuje téměř 25 let. Na konferenci Women in Art se představila s příspěvkem o poměru žen a mužů ve vedení českých kulturních institucí. Jedná se o problematiku, se kterou se ve své práci nezřídka potkává, stejně jako s faktem, že oblast kultury je často vnímána jako pečovatelská, sociální práce. A pod slovem péče si každý většinou představí ženu. O servisní organizaci Nová síť, ženách v kultuře či nastavování férových podmínek jsme si povídali s Adrianou Světlíkovou.

Adris Světlíková na konferenci Women in Art 2023. Foto Terezie Fojtová.

Adriano, jaká byla tvá cesta skrze umění, proč a co tě k němu dovedlo? 

Už na studiích na univerzitě, kde jsem studovala kulturologii na filozofické fakultě, jsem shodou okolností začala být
v kontaktu s jedním ročníkem studentů DAMU, Divadlem NABLÍZKO, které mě záhy oslovilo ke spolupráci, a to byl můj první větší divadelní náraz. A pak jsem to divadlo pár let vedla s kolegyní režisérkou Apolenou Novotnou /roz. Látalovou/. Poté jsem se věnovala různým aktivitám, všechno především v oblasti činoherního divadla. Porodila jsem první dceru, zkusila i podnikání a následně, po asi čtyřměsíční pauze, ve které jsem porodila druhou dceru, jsem zase naskakovala zpět do pracovního procesu. V tom období mě totiž oslovili z organizace Nová síť ke spolupráci na velkém mezinárodním projektu Development of New Art. Od té doby jsem participovala na chodu Nové sítě a začala jsem se podílet na tom, co z té organizace bude. Vedení jsem převzala před pěti lety. 

Představ prosím Novou síť a její aktivity. 

Nová síť je servisní organizace pro živou kulturu. Já to přirovnávám k organizaci Člověk v tísni. Nová síť je něco jako kulturní pracovník*ice v tísni, nebo umělec*kyně v tísni. Snažíme se pojmout ty nejaktuálnější problémy, detekovat mantinely atd., abychom mohli poskytovat určitý servis, ať už na úrovni grantového poradenství, nebo v oblasti rozvoje, dramaturgie, anebo i případy, které se týkají realizací konkrétních lidí v kultuře. Lidé pracující v kultuře, kteří se na nás obracejí, se často potýkají s různými problémy – například jestli se tomuto oboru vůbec mají věnovat a za jakých podmínek. Poskytujeme rovněž finanční poradenství, v jistém smyslu i právní poradenství ap. Konzultace
a poradenství je tedy prioritní oblastí, které se věnujeme. Druhá velká oblast je správa Českého kulturního networku, což je velká síť napříč celou Českou republikou, která sdružuje jak organizace, tak jednotlivce, kteří si zvolili živou kulturu jako nástroj pro změnu společnosti. Většinou se tyto organizace či jednotlivci*kyně nacházejí v náročných či vyloučených lokalitách, kde se kultura provozuje dost těžce. Český kulturní network má přes 40 organizací/partnerů/členů a letos má 20 let výročí. Dalším projektem je festival Malá inventura, který má už 22 let a koná se nejen v Praze, ale i v dalších šesti městech republiky. To je to takový showcase nového divadla – přehlídka, na kterou jezdí lidé
z celého světa (odborníci*nice a promotéři*ky), ale také kulturní pracovníci*ice z regionů a vybírají si zde inscenace do svých kulturních programů. Další aktivita, která určitě stojí za zmínku, je platforma, která se jmenuje ART-IN-RES. Ta sdružuje všechny prostory v České republice, které v rámci živého umění poskytují rezidenční pobyty. To znamená, že jsou hostiteli, přijímají umělce*kyně a poskytují jim bezpečný prostor pro tvorbu, soustředěný čas a zabezpečují pracovní kontinuitu.

Naše aktivity mají rovněž zahraniční přesah. Aktuálně pracujeme na velkém projektu, který se jmenuje SPARSE Plus  
a zabývá se zprostředkováním živého umění v rurálních, tzv. venkovských oblastech. V tomto projektu je dalších devět zemí a my jako zástupci České republiky jsme kupříkladu na pozici mentorů, kteří edukují, jakým způsobem kulturu zprostředkovávat mimo velká města. Na závěr je potřeba ve výčtu našich aktivit zmínit, že jednou ročně pořádáme velkou konferenci s názvem Culture Get-Together zaměřenou na spolupráci v kultuře. Mohla bych pokračovat dál, ale tyto oblasti/eventy jsou pro nás ty nejstěžejnější. 

Nová síť tedy funguje jako podpůrná organizace pro jiné organizace/instituce, ale i pro jednotlivce*kyně?

Ano. A navíc děláme i aparát pro municipality – obracejí se na nás i instituce, jako například Ministerstvo kultury ČR, magistráty nebo města či obce, které potřebují vidět víc do struktur a vnitřního fungování pracovníků*nic v kulturním sektoru a jednotlivých procesů, aby mohly potom lépe ty systémy, ve kterých musí pracovníci*ce v kultuře fungovat, upravovat. Komunikace na této úrovni je samozřejmě daleko těžší, to znamená, že když je to možné, poskytujeme expertízy, které následně zmíněné instituce zpracují do svých strategií, reforem, grantů – jsme pro ně partneři
v dialogu. A především pro kulturní referenty*tky. Když potřebují poradit s něčím, čím si nejsou jistí*té, jsme tady pro ně. Snažíme se o propojení těchto dvou světů. 

Zaměřujete se pouze na výkonné umělce*kyně, nebo jste tady i pro tzv. podpůrné profese?

Zaměřujeme se i na podpůrné profese, ale máme své limity a mantinely a já se snažím dělat i osvětovou činnost
v tom, že když někdo přijde do Nové sítě na konzultaci, tak první, s čím ho seznámím, jsou servisní organizace pro kulturu, kterých není málo. Na internetové platformě Culturenet je uveřejněný seznam servisních organizací –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ každá oblast v kultuře má nějakou svoji servisní organizaci nebo minimálně asociaci, která se věnuje tématům a problémům pro danou oblast. Takže nejsme jediní. Kdybych to měla specifikovat, tak v Nové síti se hodně zaměřujeme na divadlo, tanec a samozřejmě ty profese, které jsou s tím spojené – jsou to výkonní umělci*kyně, kteří*é vystupují dejme tomu na jevištích, ale také dramaturgové*gyně, režiséři*ky, produkční atd. I těmto profesím se snažíme nějakým způsobem pomáhat.

V Nové síti se věnujete také kulturní advokacii. Co to v praxi znamená?

Tím, že jsme neustále v terénu, jsme také v neustálém interním kontaktu s divadelní a taneční scénou a především
s těmi lidmi, kteří to aktivně dělají, a díky tomu máme přehled o tom, jaké jsou aktuální problémy. Jsme v té praxi,
v tom živém procesu. To znamená, že potom jsme u klíčových jednání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba když se rozhoduje o nějaké změně, transformaci grantového systému nebo se upravuje nějaká legislativa atd. –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a aktivně tam obhajujeme tu činnost, ty mechanismy, které známe z praxe a které jsou aktuální, tak aby to ten daný systém ve výsledku reflektoval. Já jsem teď v prezidiu Českého střediska pro scénická umění  –  ITI, tam už se jedná na úrovni tzv. „ministerské“. Rovněž do pojmu kulturní advokacie spadají různé legislativní změny, status umělce atd. V podstatě je to komunikování aktuálních mechanismů směrem k institucím, které potřebujeme k tomu, abychom práci v umění mohli dělat. 

Jakým způsobem vás můžou umělci*kyně/organizace, které potřebují pomoct, kontaktovat?

Máme tři kanály, prostřednictvím kterých k nám přicházejí. První je e-mailová adresa konzultace@novasit.cz, kde se snažíme do 48 hodin odpovídat na otázky nebo problémy, které naši klienti*tky zrovna mají. Nebo si můžou zarezervovat fyzickou návštěvu u nás v kanceláři v Praze, sídlíme v budově La Fabrik. Anebo si domluvíme on-line schůzku, protože často konzultujeme i s klienty*tkami z regionů.  Máme zřízenou telefonní linku, kam můžou naši klienti*tky ve všední dny od 10:00 do 16:00 volat, a tam vyřizujeme věci, které je potřeba vyřešit okamžitě. 

Fungujete jako platforma pro výlučně nezřizovanou sféru v oblasti divadla a tance, nebo i pro zřizovanou sféru? 

To je právě zvláštnost nebo spíše výjimečnost Českého kulturního networku, který vedeme, že sdružuje jak zřizovanou, tak nezřizovanou scénu. Rozdíly mezi zřizovanou a nezřizovanou sférou se už ve velké míře smazávají, protože jejich mise je ve výsledku stejná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zprostředkovat živé umění. Často se ukazuje, že zřizované organizace nemají takovou volnost a častokrát nedokážou v takové míře ohodnotit lidi za svoji práci jako nezřizovaná scéna. To je docela zajímavé. A konzultujeme i s různými kulturními středisky, domy, divadly –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecnými, městskými, takže to je součást naší činnosti. A pokud neznáme odpověď na otázku, snažíme se konzultovat s různými dalšími odborníky, experty, obracíme se na právníky, ekonomy atd. Někdy to zřizovaná scéna má možná těžší než ta nezřizovaná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ má spoustu pravidel, tabulek a mechanismů, které jsou pro živé umění vlastně překážkou.

Na duben připravujeme druhý ročník konference Women in Art. Tentokrát na téma rodičovství v kultuře. Evidujete v Nové síti statistiky či informace o tom, že by aktuálně kulturní instituce řešily třeba otázky týkající se začleňování matek po mateřské dovolené nebo vytvářely podmínky pro snazší návrat do zaměstnání atd.? Je to téma, které by kulturní instituce dnes řešily? 

Je to jedno z velmi častých témat. V převážné většině nás navštěvují ženy umělkyně. Máme statistiku lidí, kteří nás sledují. 65 % našich sledujících jsou ženy a většinou ve věku, kdy mají rodiny. Často přicházejí s otázkami týkajícími se skloubení kariéry a rodinného života. Ale nechodí
k nám jen ženy, chodí k nám i muži nebo páry. V případě, že potřebují rodičovské poradenství, odkazujeme je na spřízněnou organizaci Aperio, která pomáhá řešit problémy tohoto typu. Obecně vidím problém v tom, že „kulturní systém“ dostatečně nereflektuje problémy, se kterými se lidé pracující v kultuře potýkají. A pokud je reflektuje, tak opravdu naprosto zlomkově. Spíš kulturní prostředí samo o sobě tyto problémy reflektuje. Kupříkladu v oblasti rezidenčních pobytů některá rezidenční místa už automaticky nabízejí kolonku „přijedete s dítětem, budete chtít hlídání, máte psa?“. Systém na to ale plošně ještě neumí reagovat. 

Nová síť mimo zmíněné aktivity v rozhovoru s Adris má také svůj vlastní podcast Ze sítě. 

Řešíte aktuálně nebo jste v minulosti řešili v rámci své agendy také téma harmonizace poměru žen a mužů
a jejich zastoupení v jednotlivých kulturních institucích? 

My jsme to neřešili jako téma v žádném projektu, ale řešíme to interně. Když chodíme na nějaké akce, sledujeme docela pečlivě poměr mužů a žen, a to z hlediska vyváženosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména v kontextu dávání prostoru ženám. Někdy je potřeba na eventech, které pořádáme, vyvažovat mužskou a ženskou energii, aby plynula oběma směry. Ale to, na co se ptáš, my ve své agendě explicitně nemáme. Ale zajímá nás to. Já vlastně teď díky konferenci Women in Art, kterou organizoval CO.LABS, jsem se o toto téma začala zajímat více do hloubky, taky jsem se začala ocitat ve společnosti, kde se tato témata aktivně řeší. V naší organizaci je převážná většina žen. My tady máme osm lidí a z toho jednoho muže, ale já bych to nerozlišovala na ženskou a mužskou část, dle mého názoru je to spíše o přístupu. Ale nesledujeme to, možná třeba někdy v budoucnosti, ale aktuálně je náš fokus jinde.

Mohla bys blíže představit projekt Český kulturní network? Proč je důležité tento projekt rozvíjet a má to nějakou souvislost třeba i s výše nastíněným tématem poměru zastoupení žen a mužů v kulturních institucích? 

Český kulturní network funguje už 20 let a je to společenství nebo platforma, která sdružuje jednotlivce, organizace
i různé subjekty, které dělají živou kulturu, zejména v regionech České republiky. A my máme takové tři kategorie, jednou z nich  jsou tzv. partneři, to jsou nejstálejší, na které se můžeme obracet i z hlediska nějaké kulturní advokacie, mentoringu, jsou v různých komisích, pomáhají nám s nejrůznějšími výběry, vyjadřují se k různým otázkám atp. Ale než se do té skupiny dostali, byli ve skupině, která se jmenuje Začínáme spolupráci, a to jsou ti, kteří k nám přijdou
a nějakým způsobem jsou s námi ve spojení dva roky – v průběhu těch dvou let se poznáváme, říkáme si, jaký mají potenciál, co potřebuje ta konkrétní organizace, většinou se rozvíjejí nějakým směrem. S organizacemi v této kategorii pracujeme z hlediska vzdělávání, posouvání se atd. A pak je třetí kategorie, to jsou organizace, které nemají kapacity na to být ani v jedné z výše zmíněných kategorií, ale chtějí být v kontaktu s Novou sítí a dalšími organizacemi. Tato kategorie se jmenuje Ve spojení a to znamená, že dostávají informace o dění v Českém kulturním networku, můžou se na nás obracet a být v kontaktu, ale už se aktivně nezúčastňují těch všech setkání, kterých máme několik do roka, nebo konferencí, nejsou součástí výběrových komisí atd.  

A co se týče spojitosti poměru žen a jejich uplatnění, tak konkrétně v Networku je na vedoucích pozicích mnohem víc žen než mužů. Je důležité říct, že oblast kultury je vlastně stále vnímaná, jako pečovatelská dá se říct sociální práce.
A právě pod slovem péče si každý většinou automaticky představí ženu – žena pečovatelka a muž živitel a s těmito stereotypy je potom spojená i výše finančního ohodnocení a pay gap. Bohužel na stereotypní přemýšlení narážíme často. A často se také stává i to, že na vedoucích pozicích v rámci organizací jsou ženy, ale nad nimi, například na pozici zřizovatele, už jsou muži. I toto někdy pozorujeme a snažíme se měnit takové prostředí. Děláme mediátorství
v rámci regionů, jezdíme na místa, kde vznikne podobný konflikt, a snažíme se posilovat respekt vůči postavení těch žen ve vedoucích pozicích. Ale stereotypy jsou tu stále s námi. Samozřejmě že v regionech je jich víc než ve větších městech, ta metropolitní místa fungují už trochu jinak – dle naší zkušenosti. Například stále převažuje stereotyp toho, že když má někdo dítě nebo rodinu a u toho pracuje nebo nějakým způsobem má zakomponovaný chod své práce do rodinného života, tak se k tomu člověku přistupuje trošku opatrněji, jako kdyby měl nějaký hendikep. Anebo naopak, když třeba žena nemá rodinu a nemá děti, tak úplně stejně, je to najednou hendikep. Je to strašně nepříjemné. Těch situací je docela dost. Situace při jednáních s politiky nejsou výjimkou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ než si sednete, tak muži vyhlížejí, jestli jim nesete kávu. To jsou běžné až úsměvné situace, které si asi každá žena trochu zažila. V různých vedoucích komisích, kde by mělo být určité zastoupení žen při rozhodování, je jich ve skutečnosti mnohem méně než mužů. Máme pořád více náměstků než náměstkyň. A když je někde na pozici třeba primátorka, když se zadaří, tak to má strašně těžké. 

V rámci konference Women in Art jsi měla příspěvek věnovaný poměru žen a mužů na vedoucích pozicích
v kulturních institucích a uváděla jsi konkrétní data – jakým způsobem jsi se k těmto údajům dostala? Dá se
k nějakým datům souvisejícím s touto problematikou dostat, případně kde? 

Ty statistiky nebo spíše rešerše jsem si dělala za tímto účelem sama, pouze dílčí. Jakákoli data pro český kulturní sektor jsou náš obrovský nedostatek, protože my s těmi daty pracujeme, je to princip naší práce, ale nemáme na to zaznamenávání mechanismy. Kdybych věděla, že můžu dělat nějaký výzkum a že je možnost na něj požádat o grant, tak to udělám. Bylo by určitě skvělé mít někoho, kdo bude záznam o tom, co v rámci našich konzultací řešíme, evidovat a průběžně ta data vyhodnocovat. Kupříkladu jaká témata procházejí různými konferencemi nebo v rámci politických sfér, ale v současném stavu si to prostě jenom zaznamenáme a už s těmi informacemi dál nepracujeme.

A k jakým číslům jsi se dopracovala ty konkrétně v rámci své rešerše pro účely konference Women in Art? 

V rámci Českého kulturního networku je poměr žen a mužů ve vedení kulturních organizací 6:1, takže ženy jsou prudce v přesile. Dále jsem si dělala statistiku v rámci organizací zastoupených v Radě českého střediska ITI, tyto organizace vede 12 žen a 5 mužů, samostatná část je prezidium ITI, kde jsou tři ženy a jeden muž. Také jsem se zaměřila na pražské zřizované divadelní instituce/scény, z 62 divadelních institucí je ve vedení 25 žen a 37 mužů. Tam je pořád zakořeněný stereotyp, že musí být prostě pan ředitel/umělecký šéf – muž a pozice dramaturgyně, která je většinou žena, emancipace v případě těchto pozic také ještě úplně neproběhla. Takže dosáhnout například ředitelského postu jako žena je mnohem těžší. Pozitivní je, že žen je spousta na vedoucích pozicích v rámci nezřizovaných institucí, bohužel do velké míry je to spojeno právě s nižším ohodnocením v rámci nezřizované sféry, tudíž se opět dostáváme ke stereotypu muže – živitele rodiny.  

Kultura nemá takovou prestiž a kredit jako jakákoli jiná oblast. A žena ve společnosti také ještě pořád nemá dostatečný kredit. Typickým příkladem je oblast politiky. Strašně mi chybí v politice ženský hlas. Kdyby byly v kulturní politice více zastoupené ženy, velmi by to naší společnosti pomohlo. Mají jiné mechanismy uvažování a možná to, co třeba vypadá jako slabost, ta péče a ten sociální kontakt, tak v této oblasti by se to právě hodilo. U politiky to vidím jako největší hendikep. Kdybychom viděli, že ženy mají ten kredit větší, tak by se to pak překlápělo dál do společnosti a do všech oblastí našeho každodenního života.

Věnuje se otázce poměru žen a mužů ve vedení kulturních institucích dostatečný prostor, nebo máš pocit, že je to téma, které ve veřejné debatě není na pořadu dne? 

Myslím si, že to není na pořadu dne, že se to řeší vždy uvnitř té konkrétní obce/oblasti. Postavení žen jako takových ano, ale v rámci kulturních institucí je to spíše boom. Přizývají se ženy do výběrové optiky. V případě technických profesí v živém umění panuje představa, že je musí vykonávat muži. V této oblasti kupříkladu došlo k emancipaci, je spousta techniček, které dělají světla, zvuk nebo scénografek žen. To je také velké téma, které prochází nějakou emancipací. Ale nemyslím si, že je to téma, které by bylo ve veřejném diskurzu na nějakém hledáčku. 

A proč to podle tebe není téma?

Já třeba vnímám, že moje generace je tzv. skříplá a nedokáže své potřeby dost jasně verbalizovat a bojovat vůči těm stereotypům tímto způsobem, neumíme to dobře komunikovat. Mladší generace, když třeba občas vedu nějaké semináře na univerzitách nebo se potkám se studenty*kami arts managementu nebo uměleckých oborů, tak tam vidím, že oni*y o tom už umí mluvit, umí argumentovat, už jdou proti předsudkům a ohrazují se vůči stereotypizaci. Důkazem toho je pro mne iniciativa Ne!musíš to vydržet, v rámci které se emancipace také do určité míry promítla, postavení ženy ve společnosti nebo v rámci jednotlivých profesí, které můžou ženy v divadelním sektoru vykonávat
a co je a co není podřadné. A generace starší než já má stereotypy vžité a vyhovuje jí to, mezi ní přetrvává živený šovinismus a jiný systém prakticky často nezná.

Mají ženy působící v kulturním sektoru v České republice adekvátní pracovní podmínky?

Nemají. Existuje spousta mechanismů, jak by se mohlo této skutečnosti vyjít vstříc. Místo pěti pracovních dní čtyři dny, místnost, kde můžu dítě v klidu nakojit a nebudu nikomu vadit. Rodičovství by mělo být přirozenou součástí pracovního prostředí. Často se potkávám s tím, že když někdo přijde na konzultaci, tak se už ve dveřích omlouvá za to, že jde s dítětem. A já těm ženám pak vždycky říkám: „Proč se omlouváte, je to vaše dítě, tak jste přišla
s dítětem. Nic se neděje.“ Otázka pay pagu je samostatná kapitola a k tomu by asi více řekli*y povolanější odborníci*nice, ale když máš například výběrové řízení, v rámci kterého se rozhoduješ, zda přijmeš ženu nebo muže, pořád se objevují tendence přemýšlet o tom tak, že toho muže máš zaplatit trochu víc než tu ženu, že to ten muž přece za tyhle peníze nevezme. A přitom je to stejná práce. A děje se to bohužel i v divadelním sektoru, kdy za stejnou roli, za stejné obsazení dostanou ženy méně zaplaceno než muži – v pražských divadlech zřizovaných magistrátem. Problém je, že ti*ty, kterým se to děje, s tím prostě nechtějí jít veřejně ven, protože se bojí o tu svoji pracovní pozici. Je to pak velmi nepříjemné, když musí pracovat s kolegou, o kterém vědí, že dostává za stejnou práci více peněz. Tato skutečnost přispívá k vytváření toxického prostředí. V prostředí nezávislého divadla, potažmo nezřizovaného prostředí je to mnohem, mnohem lepší.

Je tam nějaký rozdíl?

Obrovský. Mám pocit, že v tomto směru jsme v nezřizované sféře velmi zodpovědní a féroví ve všem. Když člověk může, tak férově ohodnocuje, opravdu nerozlišuje mezi ženou a mužem, jsme parent friendly, vznikají nové inkluzivní projekty, kde se pracuje se skutečností, že jste rodič v rámci procesu zkoušení, dělají se představení pro rodiče
s hlídáním dětí atd. Někdo s tím souzní více, někdo méně. Každý na to může mít nějaký názor, ale důležité je, že se to děje a také se to daleko víc komunikuje směrem k široké veřejnosti i směrem k lidem uvnitř samotné divadelní obce. Myslím si, že i prostředí nezřizovaných divadel je daleko benevolentnější k mužům, muži nemusí být pořád ti, na kterých všechno stojí, že můžou prostě taky občas nejít na sílu a zvolnit, přijímat ženštější principy, a naopak ženy mohou přijímat ty vedoucí pozice. Ta benevolence je tam mnohem větší. Proto asi já osobně doteď pracuju jenom
v nezávislém/nezřizovaném prostředí, vyhovuje mi víc. 

Foto z konference Women in Art 2023, která se konala v prostorech brněnského kulturního centra CO.LABS. Foto Terezie Fojtová.

Vnímáš v problematice zastoupení žen a mužů na vedoucích pozicích v rámci kulturních organizací rozdíl mezi regiony a centralizovanou Prahou? 

Ano, jak jsem říkala, ve městech je to dle mého názoru trochu jednodušší, v regionu je daleko stereotypnější přístup.
Určitě to bude těžší v regionech typu Ústecký kraj, Karlovarský kraj, Moravskoslezský kraj, v těch sociálně slabších krajích je všechno mnohem složitější, ať se to týká kultury, či jiné oblasti. 

Ale zároveň členové Českého kulturního networku jsou primárně z regionů, je to tak? Narážím na to, že když jsme se bavily o zastoupení žen ve vedoucích pozicích v rámci kulturních organizací Českého kulturního networku, tak ženy převažovaly, dle toho by se dalo usoudit, že je to právě naopak.  

To máš sice pravdu, že těch žen bylo víc, ale potom, když se člověk dostane do těch politických struktur nebo když jedná na úrovni města, kraje apod., tak právě tam velmi často naráží na výsostně mužské struktury a machismus. Myslím si, že ve městě to může být jednodušší i v tom, že je zde větší možnost víc ty věci komunikovat ven a také je zde větší pozornost a celý ten systém je pod větším drobnohledem. 

Jak souvisí tato problematika s tématem romantizace práce?

Souvisí to s uměleckým vzdělávacím systémem. Už na školách se romantizace práce doslova živí, absolventi*tky odcházejí ze škol a jejich pozice se hrozně zneužívá. Všudypřítomný je narativ, že „umění dělají z přetlaku“, zároveň si neuvědomují hodnotu té práce jako takové. Teď jsem zrovna byla na jedné konferenci a tam říkala urbanistka Milota Sidorová, že nejvíc altruistická povolání jsou pedagogové*žky a lidé v kultuře. Nejvíc dávají a nedokážou si uvědomit hodnotu své práce. A to je obrovský problém, protože člověk si to neuvědomuje, ale systém to ví a zneužívá ho. Přijde mi to šílený, obzvlášť v tanci a pohybovém umění, kde to ti lidé řeší nejintenzivněji, protože jejich tělo je zároveň jejich pracovní nástroj a má nějakou životnost. 

Myslíš si, že dává smysl v rámci této problematiky čekat na systémové změny tzv. shora, nebo je to na každé instituci, aby začala, byť s malými změnami tzv. zespoda? 

Myslím si, že jsou na místě obě varianty. Systémová změna je třeba status umělce. To je takový nástroj v kultuře, který je pro to dělaný, protože řeší třeba druhou kariéru, řeší právě věci týkající se rodičovství, mateřství, sociálního zabezpečení, různých výpadků, které jsou spojené právě s životním přirozeným chodem, který má každý jedinec. Takže to je nástroj, který by tomu hodně pomohl. 

Co se týče postupných změn v rámci jednotlivých kulturních institucí, to si myslím, že se už děje v rámci té nezřizované scény – důraz na mateřství/rodičovství. O pay gapu se dá říct, že se o něm ani nedá mluvit. Ale dá se tu problematiku uchopit jako manifest nebo kodex, ke kterému se společně hlásíme. Možná, že kdybychom se sjednotili a jednotně o tom tématu mluvili, tak bychom pak ovlivnili i tu druhou, zřizovanou scénu, která je v těchto otázkách a uvažování o nich mnohem pomalejší. V současné době probíhá transformace grantového systému na Ministerstvu kultury ČR a v rámci něho se bude přijímat kodex férového ohodnocování. Je to věc, za kterou žadatel dostane víc bodů, pokud ho bude dodržovat, a úplně stejně by v tom kodexu mohl být férový přístup v rámci genderu a uplatňování nebo ohodnocování. Myslím, že je to docela realizovatelné.

Edukujete v těchto tématech členy Nové sítě?

Nemáme to apriori jako téma, ale myslím si, že fungujeme jako velmi harmonické, respektující prostředí ve všech směrech, ať v otázce rodičovství, nebo podpory jakéhokoli druhu. Nová síť totiž funguje jako komunita a fungují v ní klasické principy komunity. Někdo je v nějaké situaci, třeba se stal rodičem nebo mu někdo umřel, a ta komunita na to reaguje. To znamená, že je tzv. podporující, utěšující a vlastně motivující. A to je možná největší síla toho networku, že nemá jasná pravidla, není to asociace, která má úplně jasně vymezené, kdo co má či nemá dělat. Je to takový intuitivní organismus založený na komunitních vazbách. Takže to téma se nějak zvlášť neakcentuje, ale jakmile se tam zjeví nějaká osoba nerespektující, tak se do té komunity nedostane.

Myslíš, že by v otázkách rovnosti žen a mužů mohly pomoct kvóty, že by byla řešením regulace právě toho poměru zastoupení žen a mužů v kulturních institucích?

V Německu se s tím perou tak, že někde kvóty mají, někde ne. Já si myslím, že to záleží případ od případu. My v Nové síti máme vnitřní kvóty. Když děláme konference, tak si to velmi hlídáme. Myslím si, že je to strašně znát, ten poměr vystupujících, abychom neprotežovali jednu nebo druhou stranu, i co se týká třeba moderování nebo těch samotných příspěvků atd. Ale obecně zavádět kvóty, necítím se, že bych se k tomu mohla kvalifikovaně vyjádřit, protože bych se nad tím musela hodně zamyslet. Ale vnitřně jako organizace to využíváme.

Ještě zmiňme vaši konferenci Culture Get Together. Poslední ročník měl poměrně velký úspěch.  

Tentokrát naše téma bylo Odcházení. Vyvstalo z mítinku Nové sítě, protože se mnoho lidí vlastně dostává do fáze, že už jsou na nějakém postu docela dlouho a potřebují se sami posunout nebo cítí tlak, že by měli dát organizaci, ve které jsou, novou perspektivu. Podařilo se nám získat slušné řečníky*ice, kteří*é to téma aktuálně řeší a nějak se jich dotýká, a oni*y se nám velmi niterně otevřeli*y – různé varianty odcházení – z vedoucí pozice, z kariéry, ze školy, a to jsme se snažili reflektovat. Ta konference měla obrovskou sledovanost, asi 800 živých sledujících, to nás strašně překvapilo. Momentálně má přes 10 tisíc zhlédnutí. Tak jsme z toho vytvořili i sérii podcast. 

Jenže nám to otevřelo Pandořinu skříňku a zjistili jsme, že to téma je opravdu velmi silné. Rádi bychom toto téma promítli i do našich dalších aktivit – festival Malá inventura, meetingy apod., protože máme pocit, že naše společnost toto téma dostatečně nereflektuje, nejsme na to připraveni.

Například se řešilo téma druhé kariéry umělců – specifická situace je například v tanečním umění, tematizovalo se, že kupříkladu lidé ve vedoucích pozicích v kulturních organizacích, kteří by měli opustit nějakou vysoce postavenou funkci, vlastně nemají kam jít. Nemáme to vůbec zpracované. Na školách se neučí, že působení na nějaké pozici není nekonečné. 

Ale teď se ukazuje, že vlastně je víc v kurzu vědět, že když nastupuju na konkrétní pozici, mé působení v ní má nějaké omezené trvání a mohla bych jmenovat mnoho dalších aspektů, které s tématem odcházení souvisí. Pro nás bylo velké překvapení, když jsme zjistili, že v kulturním sektoru je velké množství lidí, kteří aktuálně o změně kariéry či pozice uvažují. Závěr té konference byl takový, že možná by stálo za to, abychom se příští rok potkali ve stejném složení, ale každý by byl už na své nové pozici. Také jsme řešili otázku kontinuity, ega, předávání agendy a podobně. 

Jaký bude příští ročník konference? 

V rámci Nové sítě jsme se shodli na tom, že budeme pracovat na depragocentralizaci a že příští ročník proběhne
v Plzni. Buď zvolíme celorepublikové téma týkající se všech regionů, nebo zabrousíme na kulturní problematiku týkající se města Plzně. Konference bude vznikat ve spolupráci s plzeňským magistrátem, což je sympatické. Snažíme se, aby se v rámci naší konference potkaly ty municipality, které jsou tzv. donátoři
a kulturní obec, aby se potkali politici i kulturní aktéři. Původně jsme zamýšleli dělat konferenci v menším měřítku, aktuálně je to akce poměrně velkých rozměrů. Ale pořád nás to baví. A když se ukáže, že už to nebude mít ten efekt či smysl, tak od toho moc rádi odejdeme nebo předáme štafetu někomu dalšímu.  

Adriana Světlíková vede servisní organizaci pro kulturu Novou síť z.s, která letos slaví 20 let. Je také ředitelkou festivalu nového divadla Malá inventura.  Působí jako konzultantka, lektorka a mediátorka v oblasti živého umění, spoluiniciovala ceny Česká divadelní DNA, konferenci Culture Get-Together, dále program na podporu rezidenčních tvůrčích pobytů v rámci zemí V4 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ VARP-PA, Czech Dance Showcase Edinburgh a mnoho dalších. Je členkou grantových  komisí v oblasti divadla a v letech 2021–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠2024 byla viceprezidentkou Českého střediska scénických umění ITI.  Absolventka FF UK (Katedra teorie kultury), vedla divadlo NABLÍZKO, kde byla u zrodu prvních stínových tlumočení do znakového jazyka. Podílela se na několika evropských projektech. Její hlavní pole zájmu je networking
v rámci českých regionů a změna společenského klimatu skrze kulturu.

Poznámka: Rozhovor vznikl v návaznosti na konferenci Women in Art 2023, kterou pořádalo brněnské kulturní centrum CO.LABS.

Odkazy: CO.LABS, Women in Art, Nová síť, podcast Kreativní Česko Ženy v kultuře

Čtěte dál /