Přinášíme překlad článku Simona Mundyho s titulkem Města se zastavila. Jak je může kultura přivést zpátky k životu? Text byl publikován v březnu 2020 komisí pro kulturu světové asociace Sjednocených měst a místních samospráv (UCLG). UCLG je platformou měst, organizací a sítí, která posiluje souvislost mezi místními kulturními politikami a udržitelným rozvojem.

Život ve městech po celém světě zlověstně utichl. Jejich obyvatelé musí být zalezlí jako myši a opouštět svá obydlí jen tehdy, pokud je to zcela bezpečné nebo nezbytně nutné. Města už v minulosti morové rány a jiné epidemie zažila, jejich historie je příběhů dočasného chaosu a následného zotavování plná. Slovo „dočasný“ je ale pružné, zotavování nějakou dobu trvá a život poté už není jako dřív. Tyto pohromy byly nemilosrdně ničivé a nechávaly za sebou stovky tisíc mrtvých ‒ nezřídka zemřela i polovina obyvatel města. Dýmějový mor postihl Evropu mezi čtrnáctým a osmnáctým stoletím průměrně třikrát za sto let. Až na první morovou ránu po roce 1340, kdy si evropští vládci našli navíc čas na rozpoutání válečného konfliktu a kdy navždy zanikla celá společenství, bylo zotavení společnosti z ničivého traumatu vždy obdivuhodně rychlé.

Pandemie covid-19 se však v mnoha ohledech od předchozích historických zkušeností zásadně liší, třebaže jsou lidé uvěznění ve svých domovech, mají strach a počty mrtvých rostou. Nákaza se rozšířila po celém světě rychleji, než bylo v minulosti obvyklé, a dopady na ekonomiku jsou patrné okamžitě a v celosvětovém měřítku – z běžného chodu se zpomalila na zlomek činnosti během šesti týdnů. Život ve městech se kvůli preventivním vládním opatřením přesunul do soukromí domovů, veřejné prostory jsou opuštěné a tiché.

Situace se může zdát zoufalá, při současném výpadku z běžného provozu máme však zároveň k dispozici vymoženosti, o kterých se našim předkům ani nesnilo: domácnosti jsou vybaveny elektřinou a plynem, není tedy třeba složitě zajišťovat topivo, supermarkety zůstávají otevřené, a i když mají možná omezenější nabídku, nemusíme shánět jídlo, kde se dá. V neposlední řadě máme k dispozici rozhlas, televizi a internet, což nám umožňuje být ve spojení s okolním světem,  pracovat z domu i užívat si obrovské nabídky audiovizuálních děl z celého světa. To vše dělá život v sociální izolaci snesitelnější a pomáhá udržet počty nakažených po prvotním náhlém růstu opět pod kontrolou. Různé kulturní iniciativy, jako například Global Lockdown Orchestra, vyvíjejí velké úsilí, aby udržely kulturní život alespoň online, a pomáhají tak lidem, aby současnou situaci vydrželi.

Města ale nebyla navržena jako pouhé noclehárny a opuštěné ulice, zavřené kavárny či stažené rolety obchodů působí apokalyptickým dojmem – a nic na tom nemění ani to, že v prázdném městě lépe vyniká jeho architektura. Do kanálů v Benátkách se vrátily kachny a ryby, kočky se mohou procházet po Foru Romanu bez turistů, z konce ulice Las Ramblas v Barceloně je nerušený výhled až k moři… Ale pařížské bulváry a památky ztrácejí bez svých obdivovatelů význam a Vídeň je s hudebníky, kteří cvičí jen u sebe doma, poněkud nezajímavá.

Mýtus o Démétér a Persefoně je náhle opět aktuální – téma života, který se zastavil a čeká na své jaro, ačkoli dnes to není příroda, ale společnost, která se má opět probudit. Města se zase vrátí k životu, a až se tak stane, umění a celý kulturní sektor (ať už ho definujeme jakkoli) budou k tomuto znovuzrození víc než potřeba.

Divadla, koncertní sály a další kulturní prostory je třeba otevřít, hned jak to epidemiologická situace dovolí. Není přitom nutné, aby se držely předem naplánovaného sezonního repertoáru, ale aby nasadily takový program, který diváky podpoří v pocitu, že se jejich život probral z nehybnosti. To neznamená, že by představení měla být povrchní nebo nuceně veselá, naopak publikum by mohlo ocenit závažnější témata, která by dokázala reflektovat traumatickou zkušenost, kterou si prošlo – bude to šance pro velká díla pro nelehké časy. Zkušenost minulých století ukázala, že nejvýznamnější umělecká díla s nadčasovou hodnotou vznikají právě v dobách největších společenských a politických krizí.

To samé platí i pro festivaly. Vždy byly příležitostí, jak oslavit nebo si připomenout společensky významné okamžiky, ať už se jednalo například o změnu ročního období, nebo náboženské svátky. Moderní hudební festivaly a festivaly současného umění v podobě, jak je známe dnes, vznikly převážně ve dvacátém století, ale jejich účel se od toho původního prakticky neliší. Mnoho z těch největších, jako například festivaly v Luzernu nebo Edinburghu, vznikly v reakci na politický rozvrat nebo z potřeby znovu najít naději a sílu přenést se přes materiální a psychologické důsledky války. V posledních dekádách pak byly festivaly, jako například festival Sarajevská zima, velice důležité pro udržení morálky v nejtěžších časech na Balkáně nebo pro její znovuobjevení při zbrklé transformaci po pádu komunistických režimů. Po roce 1995 byly festivaly ve městech jako Bukurešť nebo Varšava nezbytným nástrojem pro otevírání se evropskému životu.

Po opadnutí pandemie budou mít festivaly takovou úlohu všude na světě. Letos v létě, na podzim nebo hned, jak to počasí v roce 2021 dovolí, budou festivaly (podobně jako sportovní události) zásadním ukazatelem úspěšné obnovy společenského života. Výstižně to popisuje vyjádření Mezinárodního olympijského výboru: „Olympijské hry v Tokiu mohou pro svět v současných těžkých časech představovat záchytný bod naděje. Olympijský oheň vnímáme jako pomyslné světlo na konci tunelu, ve kterém se svět dnes ocitnul.“

Pro to, aby se města opětovně probudila k životu, bude třeba nejen energie, ale i značných finančních prostředků. Vlády by neměly začít utahovat kohoutky podpůrných opatření v okamžiku, kdy kavárny a divadla opět otevřou veřejnosti své dveře dokořán. I když kulturní organizace po dobu koronavirové krize udržovaly kontakt s veřejností díky online přenosům a newsletterům, bude je stát ještě obrovské úsilí navázat s publikem opětovně vztah, zprovoznit rezervační systémy, znovu najít zaměstnance, kteří už se možná z existenčních důvodů zařídili jinde, a uvést kulturní a jiné prostory zpátky do chodu.

Za úvahu také stojí, že vrátit města do stavu před krizí je vlastně málo. Politici, úředníci a další tvůrci pravidel by měli tohoto vynuceného ztišení využít jako příležitosti k zamyšlení se nad tím, jak by mohla vypadat další kulturní etapa tohoto století. Podobně jako tomu bylo v letech 1946‒1950, kdy se nastartoval převratný proces společenské proměny, jehož součástí byl vznik nových institucí, konec zaměstnávání domácího služebnictva, výstavba sociálního bydlení a otevírání kultury veřejnosti, může být 2020 rokem, kdy se na kulturu a její cíle podíváme novýma očima. Úloha dokumentu Agenda 21 for Culture, prvního návrhu univerzálního pojetí kulturní politiky pro městské samosprávy, se možná ukáže v dané situaci oproti původnímu (pět let starému) záměru jiná, ale možná ještě zásadnější.

Culture Action Europe, síť na podporu evropské kulturní spolupráce, kterou jsem v roce 1991 pomáhal zakládat, to ve své reakci na současnou krizi vystihla přesně: „Jsme připraveni řešit společně klimatickou krizi a pochopit úlohu, jakou kultura v rámci řešení této problematiky má? Budeme se schopni zaměřit na společenské nerovnosti a nadřadit vzájemnou solidaritu nad okamžitý ekonomický zisk? Budou se vlády pouze pokoušet oživit starou ekonomiku, nebo najdou odvahu zavést radikální systémová opatření? Pokud se nám to podaří, vyjdeme z této krize jako sjednocenější a silnější lidské bytosti, které mají společný udržitelný cíl.“

Zdroj: Culturecovid19.pdf 
Překlad: Barbora Doležalová

Poznámka: Asociace jako základní výchozí dokument využívá Agendu 21 pro kulturu (její překlad do češtiny zajistila Kreativní Praha) a funguje na bázi výměny zkušeností a vzájemného učení. S městy a místními samosprávami se zabývá globálními kulturními otázkami.

Komise pro kulturu UCLG také prostřednictvím svých stránek poskytuje informační servis městům a místním samosprávám, aby napomohla jejich „kulturní mobilizaci“ v krizi způsobené onemocněním covid-19.

Více k tématu/