Status umělce a umělkyně není nové téma. Výzkum o podobě a možnostech jeho zavedení u nás řeší Institut umění – Divadelní ústav (IDU) od roku 2019. Nově, od doby pandemie, však nabývá na významu a nutnosti jej implementovat i do českého systému. O nejnovější publikaci, která shrnuje poznatky a všechna témata i podtémata, která se ke statusu umělce vážou, jsme hovořili s Evou Žákovou.

Foto archiv IDU

Status umělce je nově silným tématem české kulturní politiky. Co má pokus o jeho zavedení do české legislativy primárně (vy)řešit?

Podstatou statusu umělce je napravit a zlepšit postavení umělců, jejich pracovních, sociálních a ekonomických podmínek. Status je chápán jako soubor opatření mířících k ochraně profesionálních tvůrců, interpretů i dalších pracovníků působících v oblasti umění a kultury. Tato opatření se mohou týkat sociálního a důchodového pojištění, daní, zákoníku práce, autorského práva či odměňování. Jde o společenskoprávní rámec, který definuje umělecké profese, podporuje jejich společenskou prestiž a rozvoj kariér, ochraňuje svobodu projevu a zabraňuje sociálním či jiným znevýhodněním na trhu práce.

Cílem je tedy jeden nový zákon, který bude zohledňovat všechny aspekty a problematiky spojené s výkonem profesionálních umělců a kulturních pracovníků na volné noze?

S nárůstem poznatků o dané problematice se vyjevuje, že status umělce nevyřeší přijetí jednoho zákona, ale že je zapotřebí status vnímat jako nový koncept kulturní politiky – koncept, který umělce staví do centra dění a přiznává mu roli tvůrce, bez nějž by umění ani kultura neexistovaly. A tento úhel pohledu by se měl promítat do všech kulturněpolitických nástrojů a opatření na všech úrovních: na úrovni státní správy i samosprávy, kulturních organizací i přístupu samotných umělců a kulturních pracovníků. 

Řešit status umělce, tedy přispět k narovnání a zlepšení postavení umělců, je možné více způsoby. Z konkrétních přístupů a iniciativ obsažených v této publikaci je možné vyzdvihnout několik témat, která jsou z mého pohledu pro českou kulturní politiku zásadní a podnětná. Vedle roviny legislativní mezi ně patří především princip férového odměňování, proces stanovení minimálních či optimálních cen různých druhů umělecké a kulturní práce, ale i uznání role profesních organizací a s tím související samotný proces přípravy statusu umělce.

Jistě lze vycházet z příkladů dobré zahraniční praxe. Jaký postup a nastavení vás osobně zaujaly? Častěji citovaný je v publikaci, zdá se, příklad Rakouska.

Portugalsko a Španělsko se vydaly cestou přijetí rámce statusu umělce a přijímání legislativních opatření řešících sociální, daňové i pracovní podmínky. Tento způsob řešení je tradičnější a představitelný. Nicméně rakouský příklad nám představuje v našich podmínkách zatím nepříliš známý proces férového odměňování. Tento proces je v Rakousku veden z úrovně ministerstva kultury ve spolupráci se spolkovými zeměmi a je nastaven velmi systémově, transparentně a přehledně. Zahrnuje mimo jiné i proces stanovení doporučených cen různých druhů umělecké a kulturní práce, kdy samotné ministerstvo kultury vybízí zastřešující organizace ke stanovení a šíření ceníků prací a všechny aktéry včetně umělců k jejich dodržování. A podněcuje k řešení kolektivního vyjednávání pro OSVČ i v rámci Evropské unie.

Není stanovení jednotných ceníků na druhou stranu svazující postup, jakkoli by mělo jít o doporučení ceny? Neměla by cenotvorba a dovednost určit hodnotu své práce být součástí profilu každého absolventa umělecké školy a dobrého kulturního manažera?

Nejedná se o stanovení přesně daných ceníků, to je v tuto chvíli vlastně nelegální s ohledem právě na nemožnost kolektivního vyjednávání zaměstnanců mimo pracovní poměr, tedy OSVČ. Jedná se o stanovení doporučených minimálních důstojných odměn za jednotlivé typy práce, případně o metodiky jejich výpočtu tak, aby nedocházelo k práci tzv. pod cenou, což v důsledku poškozuje všechny, kteří v daném oboru působí. Rakouské ministerstvo kultury na začátku procesu férovosti realizovalo průzkum s cílem zjistit aktuální rozdíl mezi reálnými odměnami a doporučenými platy/honoráři v rakouském uměleckém a kulturním sektoru. Na průzkumu se podíleli zástupci kulturního sektoru i vedení jednotlivých rakouských zemí. Výsledky průzkumu byly předány ministerstvu v lednu 2022. Hlavním zjištěním bylo, že rozdíl reálných a žádoucích, tedy férových osobních nákladů v rámci organizací činí 21 %.  

K tomu, aby si byli vědomi hodnoty své práce, musí být umělci vedeni již v rámci studia. Umělecké školy totiž většinou stále chápou umění jako něco, čeho se finance netýkají, a umělce jako osoby, které nikdy nevkročí na trh práce. Bez změny ve vzdělávacím systému se bude status umělce v České republice těžko prosazovat.

Jak do tohoto tématu zapadá tzv. nerůst, který se začal v diskuzi o statusu také uplatňovat a který reflektuje i vaše publikace?

Ani při řešení statusu umělce nesmíme zapomínat na udržitelnost v souvislosti s klimatickou krizí. A to nejen při snižování uhlíkové stopy, ale i v souvislosti s nadprodukcí vedoucí k vyčerpání, frustraci i nedostatečné kvalitě, tak jak to popisuje např. iniciativa Nerůst. Jako příklad jednoho z konkrétních dílčích řešení tohoto problému pak lze uvést např. podporu koprodukcí.

Status umělce může řešit i zaměstnance, záleží na pojetí a šíři opatření, jež se ke statusu vztahují. I v oblasti pracovněprávních vztahů je mnoho problémů, které je třeba v rámci kulturních organizací řešit. Nicméně primárně je status umělce zaměřen na OSVČ, protože tyto osoby nemohou kolektivně vyjednávat a obecná legislativa neřeší specifičnosti umělecké práce, mezi které patří zejména nepravidelnost příjmů.

Jak by měl být proces přípravy SU facilitován? Aktuálně kolem sebe vidíme řadu debat, které pořádají jednotlivé oborové organizace. Jak komunikovat takto náročné a revoluční téma?

Klíčovou roli určitě hrají profesní asociace a platformy zastupující umělce, kulturní pracovníky či organizace. Sjednocení všech hráčů a jednotný a společný postup a lobbing tzv. zezdola jsou nezbytné. I v zahraničí jsou asociace hlavními hybateli změn. V České republice se podařilo sjednotit kulturní obec při řešení pandemických opatření a kompenzací, ale společná platforma napříč uměleckými obory zatím neexistuje. Již se však ozývají hlasy volající po nutnosti takovou platformu vytvořit. Nicméně k zavedení statusu umělce a prosazení žádoucích opatření je nejdůležitější politická vůle a systémové vedení diskuse ze strany státu, resp. těch, kteří mají pravomoc změny prosadit.  

Publikace je určena všem, kteří u nás chtějí status umělce řešit. Hlavně kulturním asociacím a platformám, úředníkům a politikům. IDU je připraven se dále tématem zabývat v rámci svých finančních a kapacitních možností. V tuto chvíli však má hlavní slovo v souvislosti s plněním cílů Národního plánu obnovy ministerstvo kultury. 

Odkaz: Status umělce, Příspěvky k diskuzi

Čtěte dále /