Jak umění mění učení

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání vznikla v roce 2010 s cílem rozvíjet spolupráci mezi školami a umělci. V současné době úspěšně pracuje s několika základními i středními školami po celé České republice. Její vzdělávací zážitkové programy, které rozvíjejí dětskou kreativitu, nastavují zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. S ředitelkou organizace Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o tom, jaké dopady jejich programy ve školách mají a že umění mění učení velmi zásadně, s lehkostí a ke spokojenosti všech zúčastněných.

Kreativita je na trhu práce mnohdy jedním z hlavních požadavků na uchazeče bez ohledu na to, o jaký obor se jedná. Ken Robinson říká, že kreativita je stejně důležitá jako gramotnost. Co pro vás tento pojem znamená?
Pro nás kreativita zahrnuje zvědavost, vytrvalost, představivost, disciplínu, spolupráci, takže to není zaměřené jen na uměleckou tvorbu. Je to mnohem širší a jde o základní životní schopnosti a dovednosti, které by se měly rozvíjet v každém dítěti, aby bylo schopné v současném světě fungovat.

Váš program Kreativní partnerství, který školám nabízíte, se zaměřuje na zařazení kreativních metod z umění do výuky. Jedná se o adaptaci vlajkového vzdělávacího programu Creative Partnership z Anglie z roku 2002. Jak složité bylo program přenést k nám a implementovat?
Samotné převedení nebylo složité, program je variabilní. Má stanovené nějaké fixní body, které je nutné dodržet. Před námi se program adaptoval v Litvě, Maďarsku a Norsku, takže naši zahraniční kolegové s tím měli velmi mnoho zkušeností. To znamená naplánovat aktivity, vytyčit si cíle na základě mapování konkrétní situace konkrétní skupiny dětí, realizovat projekt a na závěr ho celkově zhodnotit. Takže přenositelnost do jiných vzdělávacích kontextů není nijak zvlášť náročná. Akorát jsme museli adaptovat dokumenty a doplnit je o specifické prvky z českého vzdělávacího kontextu a připravit školení.

Pořádali jste diskuse, kulaté stoly a další setkávání, abyste koncept představili lidem z oboru. Jak dlouho to trvalo?
Zabralo docela dost času, než školy a lidé na úrovni vzdělávacích politik projevili zájem. První projekt jsme rozběhli až po třech letech, v roce 2013. Když jsme se o projektu začali bavit s vybranými řediteli škol, bylo pro ně těžko představitelné, co se za tím skrývá. Proto jsme pořádali panelové diskuse a školení, aby byly naše představy pro lidi více konkrétní. Setkali jsme se s obrovskou podporou ze strany Institutu umění, Národního ústavu pro vzdělávání, Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, České hudební rady, MČ Praha 12, Centra současného umění DOX, Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových a KTP – Společnosti pro kvalifikaci na trhu práce a dalších organizací.

Samozřejmě jsme oslovili i ministerstvo školství. Od začátku jsem chtěla, aby na přípravě programu participovalo a zaštítilo jej. Původně je projekt zaujal, ale pak se dvakrát změnil ministr a možná spolupráce padla. Tak jsme to zkusili sami a podařilo se nám program na českých školách úspěšně realizovat.

Nyní máte za sebou desítky aktivit na základních školách po celé republice. Například řešení konkrétních problémů s výukou nějakého předmětu. Popište, jak to probíhá.
Často pracujeme na prvním a druhém stupni základní školy. Máme stanovenou podmínku, že chceme, aby se v každé třídě pracovalo minimálně 40 hodin přímo s žáky. Program zahrnuje plánování, realizaci a evaluaci. V ideálním případě realizace trvá i celý školní rok. Ale častokrát se nám stalo, že to trvalo jedno pololetí.

Každá třída, která do projektu vstupuje, si stanoví svůj vlastní konkrétní cíl. Může to být v podstatě cokoli. Například zaměření na konkrétní předmět, jako je zvýšení zájmu dětí o matematiku, nebo i nějaká výchovná, sociální témata jako zlepšení vztahů ve třídě a podobně. V tomto mi přijde projekt skvělý. Nenabízíme žádný nadefinovaný produkt, který se zavádí plošně, ale naopak velmi individualizovaný způsob práce.

Samozřejmě to musí být navázané na curriculum nějakého předmětu nebo předmětů. Mnohdy je také nutné propojit více předmětů, aby třídy naplnily minimální penzum 40 hodin práce s žáky. V zásadě je náš program mezioborový a jde napříč několika předměty. Každý projekt se musí vztahovat ke konkrétnímu tématu a vzdělávacímu obsahu předmětu. Daná třída si to celé naplánuje a vybere si umělecký obor.

Jak školy oslovujete?
Oslovíme je napřímo s nabídkou konkrétního projektu. Jsme financovaní z operačních fondů Evropské unie, fondů EHP, nadací, tedy z externích zdrojů. Proto když připravujeme určitý projektový rámec, prvním krokem je oslovení škol, které by o program měly zájem. Nyní už máme školy, se kterými spolupracujeme, tak projekty nabízíme primárně jim, aby mohly pokračovat.

Zkoušeli jsme to dělat i z druhé strany. Oslovili jsme školy v určitém regionu a potom jsme oslovili i daný kraj s žádostí o podporu a záštitu. Ale protože jsme se nesetkali s žádným ohlasem, upustili jsme od toho. Vyvolávalo to určitou frustraci, protože jsme školy namotivovali, a nakonec se nic nestalo. Proto teď postupujeme naopak a jdeme přímo do škol.

Zmínila jste, že si třída sama vybírá umělecký obor, případně konkrétního umělce.
Ano. Do programu vstupují umělci na dvou pozicích, jedním z nich je konzultant kreativity, což je člověk, který ten proces koordinuje, pomáhá učiteli, třídě a ve výběru umělce a oboru, který bude všem osobně sedět. Také způsob uměleckého vyjádření musí být pro třídu příjemný. Nemá smysl děti tlačit do opery, pokud všechny chtějí malovat. Proto na plánování vyčleňujeme hodně času. Je to několik měsíců, kdy se konzultant seznamuje s třídou, chodí na náslechy, povídá si s dětmi a učitelem a zjišťuje, jaké potřeby třída má. Pak společně formou her zjišťují, co je pro ně nejlepší. Druhou pozicí je pak konkrétní umělec, který pracuje s učitelem ve třídě.

Snažíme se podpořit, aby si umělecký obor nebo umělce vybraly děti samy. Například v jedné čtvrté třídě se nám stalo, že si děti vybraly umělce podle jeho práce. Jakmile děti přizvete k plánování projektu, fungují úplně bezvadně a práce je pak mnohem jednodušší.

Shodou okolností jsem dnes viděla krátkou reportáž o projektovém učení ve Švédsku. To je podobný princip, o jakém mluvíte. Děti tak mají větší zodpovědnost a motivaci.
Ano, to je náš cíl. Zapojovat děti do výuky jako partnery. Termín partnerství je pro nás naprosto klíčový. Děti, učitelé i umělci, ti všichni do programu vstupují rovnocenně akorát s rozdílnými kompetencemi. Umělec zde figuruje jako expert na daný umělecký obor, má možnost si vyzkoušet, jak svoje metody a postupy využít ve vzdělávací praxi. Učitel je zase expert na edukační proces. On ví, co potřebuje děti naučit, za jak dlouho, jak skupina funguje, a zná individuální potřeby žáků. Zodpovídá za to, aby byly naplněné vzdělávací cíle projektu. V zásadě je však úplně jedno, co se zrovna vyučuje, projekt může probíhat v jakémkoli předmětu.

Tedy i na jakékoli škole.
Ano. Zaměřujeme se hlavně na způsob, jak se vyučuje. A přinášíme nové nápady a možnosti prostřednictvím spolupráce s umělci. Pilotně začínáme pracovat i se středními školami s učňovskými obory.

Program si hradí i škola, nebo to jde čistě z grantů?
Celý program je financovaný z projektů. Z toho hradíme i náklady, které třída má, nákup pomůcek, výjezdy, včetně času učitelů, který tráví nad rámec běžného pracovního úvazku.

Jak oslovujete umělce a co všechno musí splňovat, aby se do programu mohli zapojit?
Oslovujeme je stejně jako školy. Jak jsem řekla, do programu vstupují umělci na dvou pozicích – konzultanti, kteří projekt vedou, a pak umělci, kteří pracují přímo ve třídě. Velmi precizně vybíráme konzultanty kreativity. Kromě klasického přijímacího řízení pak musí projít i zážitkovým školením, které nás případně může upozornit na nedostatky uchazeče.

Na obou pozicích musí být lidé s mimořádnými sociálními kompetencemi. Požadujeme, aby měli zkušenosti s prací s dětmi a tvořivé činnosti se věnovali profesionálně. Většinou jsou to lidé, kteří vystudovali nějakou uměleckou školu, ale není to předpokladem.

Jste napojeni na určité umělecké školy? Nezabýváte se také myšlenkou si požadované odborníky vést již během jejich studia?
Zatím to nemáme rozpracované. Jsme v kontaktu s některými katedrami na Divadelní akademii múzických umění v Praze. Uvidíme, jak se to posune dál. Každopádně je to jedna z linií, o které aktivně přemýšlíme.

Jaké máte s programem úspěchy? Zaměřujete se také na inkluzivní otázky a podporu vzdělávání romských žáků.
V zásadě jsou inkluzivní otázky zakomponované v každém projektu, který děláme. Zaměřujeme se na děti, které mají nějaké specifické vzdělávací potřeby. Ať už jde o romské děti z vyloučených lokalit nebo děti v Praze, které mají poruchy chování, učení, anebo jsou to děti s odlišným mateřským jazykem. V zahraničí se potvrdilo, že jeden z nejzásadnějších dopadů našich aktivit je zlepšení sociálního klimatu ve třídě, vztahů mezi dětmi a začlenění dětí, které byly na okraji kolektivu. Náš program má obrovský potenciál být efektivním nástrojem inkluzivního vzdělávání. Například v Maďarsku v rámci jednoho výzkumu zjistili, že děti ze sociálně slabých a chudobných rodin se učí jen to, co je baví, ostatní je nezajímá. To souvisí s tím, že nejsou pod tlakem rodiny. A čím lepší je sociální status rodiny, tím více rodina do vzdělávání dětí zasahuje a ty se pak učí i to, co je nebaví. Z výzkumu vyplývá, že pokud škola nenajde způsob, jak učit děti tak, aby je to bavilo, ztratí zájem dětí o vzdělávání a jejich výsledky nebudou dobré.

Tím jsem chtěla zdůvodnit, proč se zaměřujeme i tímto směrem. Má to obrovský přínos. Děti na zážitkové aktivity reagují skvěle. Jedním z nejzákladnějších dopadů programu je zvyšování motivace a zájmu dětí o učení. Děti chodí do školy rády a snížila se míra absencí.

Co se děje pak, když zhruba po půl roce ze školy odejdete? Jakou máte zpětnou vazbu od učitelů?'Máme za sebou dva pilotní projekty, jeden běžel v Praze, druhý v Karlovarském kraji na základní škole v Sokolově a v Nejdku. Většina škol, které s námi ten projekt absolvovaly, pokračuje dále. Individuální učitelé nám říkali, že s některými technikami chtějí pracovat dále. Naším cílem je, aby školy v tomhle způsobu práce pokračovaly samy. Ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že půl roku nebo rok může dokázat nějakou zásadnější změnu. To vyžaduje víc času.

Vaše aktivity jsou mnohdy závislé na zájmu konkrétních tříd a učitelů. Nemáte ambice měnit vzdělávání systémově, na vyšší úrovni? Aby se změnilo celé vzdělávací prostředí školy, je třeba pracovat s celou školou a dlouhodobě. Náš program má několik stupňů. Nyní pracujeme s tím úplně základním – s třídami. Druhý stupeň programu, který jsme ještě nespustili, je zaměřený na dlouhodobější a trvalejší změny v prostředí škol. Doufám, že se k tomu dopracujeme. Předpokládá to spolupráci s vedením školy.

Nicméně si myslím, že je hodně učitelů i škol, které učí zážitkovým způsobem a perfektně jim to funguje bez toho, aby do toho musel vstupovat program, jako jsme my. Závisí to na konkrétních lidech na konkrétní škole. Často učitelé, kteří vstupují do našeho programu, sami vedou výuku kreativně. My jim pak v podstatě rozšiřujeme portfolio technik a způsobů, jak v dost krátkém intervalu děti namotivovat a stmelit kolektiv.

Jak se díváte na hodnocení prostřednictvím známkování?
Při našich projektech mívají učitelé obavu z toho, jak stihnou naučit děti obrovské kvantum informací, pokud si budou hrát. Nám se ale potvrzuje, že děti se zážitkovou výukou vše potřebné naučí, informace si zažijí, jsou schopné s nimi lépe pracovat, plnit složitější úkoly a informace si tím, že je mají zasazené do konkrétního kontextu, lépe zapamatují. Prokázalo se, že ve třídách, kde program probíhal, se děti naučily mnohem víc než ve třídách, kde se učilo klasicky. V Británii se ověřilo, že došlo i k několikastupňovému zlepšení známek.

Univerzita Palackého v Olomouci je naším partnerem v projektu Kreativní partnerství pro inkluzivní školu. Společně jsme se dohodli, že známky mapovat a sbírat nebudeme, protože jejich výpovědní hodnota je velmi relativní. Dvojka u každého učitele znamená něco jiného. Známka není smysluplný ukazatel. Zajímá nás především slovní hodnocení.

Fungujete už sedm let. Jaké překážky jste museli překonávat? Naznačila jste, že jste očekávali větší podporu z ministerstva školství
Překážek bylo hodně, ale všechno se plynule podařilo vyřešit. Na začátku jsme oslovili ministerstvo, ale tam to skončilo. Překvapilo mě, že to, co na národní úrovni funguje v Anglii, Norsku, Maďarsku nebo Litvě, nefunguje tady. Setkali jsme se spíše se skepsí.

Nejtěžší bylo rozběhnout pilotní projekt, který měl potvrdit naše očekávání. Pokoušeli jsme se získat finance ze strukturálních fondů několikrát, nebylo to na první dobrou. Zpětná vazba od hodnotitelů žádostí byla občas zarážející. Nepotřebujeme prý přinášet inovace ze zahraničí, když tady máme věci, které léta fungují. Přesto jsme vytrvali a nakonec to vyšlo. Nyní už máme konkrétní výsledky a je to samozřejmě jednodušší.

Zásadní problém, se kterým se stále potýkáme, je, že tento typ vzdělávacích aktivit je někde na pomezí toho, co financuje ministerstvo kultury a ministerstvo školství. Jakmile umělci spolupracují se školami, je složité najít dotační schéma, ze kterého by se peníze daly zajistit. Doposud si nejsem vědoma, že by probíhala spolupráce mezi oběma ministerstvy, která by mohla vést k tomu, aby byly přesahy umění a vzdělávání systematicky podporovány.

Jste obecně prospěšná společnost. V zásadě jste tedy závislí na externím financování. Kromě strukturálních fondů další peníze získáváte odkud?
Pilotní projekt byl financován z operačního programu Praha adaptabilita. Ten další z fondů EHP, Romského vzdělávacího fondu a z Nadace Karla Janečka. Teď nám běží dva projekty, které jsou financované ze strukturálních fondů EU. Pracujeme v Praze s 24 třídami na 11 školách a tyto aktivity jsou financované z operačního programu Praha – pól růstu ČR. S penězi z operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání zas pracujeme s 54 třídami v 15 školách (základních i středních) v sedmi krajích ČR. Kromě strukturálních fondů EU se ještě zaměřujeme na mezinárodní dotace a programy EU. Do budoucna bychom rádi zajistili různorodé zdroje pro naše aktivity, doufám, že se nám to podaří

Odkazy: http://www.crea-edu.cz; video Jak umění mění učení
Text: Kateřina Přidalová

Další články

I kultura soutěží o pozornost

Následující rozhovor se zabývá brandingem kulturních institucí. Značka neboli brand totiž není jen logo a vizuální identita. Branding je komplexní mezioborový proces, který nejde shrnout do pár slov. Tomáš Hrivnák se již přes dvacet let věnuje řízení značek. K čemu je branding důležitý?

Dlouhodobý dialog je předpoklad udržitelnosti

S ředitelem Moravské galerie v Brně Janem Pressem a designérem Lukášem Kijonkou o nové vizuální identitě MG a výhodách dlouhodobé spolupráce. Jak se mění vztah s veřejností? Jakou roli hraje komunikační strategie a co do ní spadá?

Jak umění mění učení

Společnost pro kreativitu ve vzdělávání vznikla v roce 2010 s cílem rozvíjet spolupráci mezi školami a umělci. V současné době úspěšně pracuje s několika základními i středními školami po celé České republice. Její vzdělávací zážitkové programy, nastavují zrcadlo stávajícímu vzdělávacímu systému. S ředitelkou organizace Mariannou Sršňovou jsme si povídaly o tom, že umění mění učení velmi zásadně, s lehkostí a ke spokojenosti všech zúčastněných.

České školy a obalový design

Jsou nadaní, mají skvělé nápady a obstojí i v mezinárodní konkurenci. Řeč je o studentech českých univerzit, kteří již několik let obsazují první příčky v mezinárodní soutěži obalového designu Young Package. Soutěž má více než dvacetiletou tradici a při této příležitosti jsme sestavili žebříček těch nejúspěšnějších českých univerzit. Jaké školy si vedou nejlépe?

RE:PUBLIKUM 2016

Téma „audience development“ poprvé uvedla Kancelář Kreativní Evropa – KULTURA do českého kulturního prostředí v roce 2013 stejnojmennou konferencí RE: PUBLIKUM. Tehdy ještě bylo úkolem pro organizátory uvést do češtiny samotné termín „práce s publikem“.