O spolupráci, regionech a kulturní politice

Kultura u nás se dávno neděje jen ve vyhlášených centrech. Jak se prosazuje potenciál kultury pro rozvoj regionů a odlehlých měst? Jak budovat identitu místa, co kulturním organizacím přináší síťování a jak účinná nebo zrádná mohou být ekonomická měření dopadů kultury?

Centrum versus periferie

Cesta z Prahy do Ústí trvá přibližně stejně dlouho jako cesta z okraje Prahy do jejího centra. I když je pro Ústí kulturní centrum poměrně dobře dostupné, žije si svůj život na severu. Má svůj svět a řeší své sociální, ekonomické a demografické problémy podobně jako další severočeská, původně industriální města. Z toho pak vyplývají nedostatky v kulturní politice, protože pokud není město sociálně a ekonomicky zdravé, podpora kultury jde hodně ztuha. Na tom se shoduje jak Aleš Loziak z ústeckého Veřejného sálu Hraničář, tak Ondřej Pleštil z libereckého Kina Varšava nebo Mirek Koranda z chomutovského spolku Kuprospěchu.

Do Německa je blíž

Severočeská města jsou také specifická tím, že mají mentálně blíž k Německu než k našim vyhlášeným centrům. Potřeba spolupráce a sdílení problémů vyplývajících ze sudetského odkazu vedla místní kulturní organizace k tomu, aby se sdružily s organizacemi z blízkého Saska. Vznikla příhraniční síť Katalyzátor, jež svoji činnost oficiálně zahájila na květnové konferenci v ústeckém Hraničáři, který je zároveň hlavním iniciátorem vzniku sítě. Katalyzátor se chce inspirovat, a tak si pozval představitele různých kulturních organizací z regionů a zástupce lokálních a mezinárodních sítí. Na konkrétní výstupy nové sítě si musíme ještě počkat, i když české a německé organizace už spolu čile spolupracují na dílčích programech. Katalyzátor má aktuálně pětadvacet členů, z toho třináct organizací je ze Saska a dvanáct ze severních Čech. Nechme zatím stranou konkrétní partnery Katalyzátoru, kteří se v Hraničáři představili. Konference byla o socio-ekonomických dopadech kulturních organizací a téma lze shrnout do několika klíčových slov – síť, regiony, identita, kulturní politika a ekonomika –, která více než odpovědi přináší otázky. Podívejme se, co z příspěvků vyplynulo nebo co se skrývalo mezi řádky.

Identita místa

Ne každé město v odlehlých regionech má takové štěstí jako Ostrava a najde odvahu se zapojit do soutěže o titul Evropského hlavního města kultury. I když Ostravu nakonec v titulu pro rok 2015 porazila Plzeň, účast v soutěži byla pro naše největší východní město zásadní. Jak se říká – není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Dita Eibenová, bývalá členka týmu, který připravoval Ostravu do soutěžního klání, se na konferenci podělila o své osobní dojmy a zhodnotila, co si Ostrava díky této soutěži uvědomila. „Naším cílem bylo zbořit mýtus Ostravy jako hornického města. Ostrava byla v minulosti vytěžena, lidsky i zdrojově, a proto jsme se v kandidatuře opírali o minulost,“ popsala Eibenová.

Součástí příprav byla také participace a týmu se podařilo pro projekt získat přízeň doposud spíše frustrovaných občanů. Vnímali se jako obyvatelé „hnusného“ města. V té době se také řešila vizuální identita Ostravy a ze soutěže vzešly ony příslovečné vykřičníky za nápisem Ostrava. Otázky identity místa se tak logicky staly společenským a kulturním tématem. Vyjma toho, že se v Ostravě začaly budovat různé kulturní instituce (restrukturalizace oblasti Dolních Vítkovic a podobně) a vznikaly organizace a různé urbanistické aktivity, je pro Eibenovou největším přínosem soutěže fakt, že se do spolupráce pustilo množství různě orientovaných lidí. Magistrát připravoval soutěžní koncepci a vznikl celospolečenský dialog, který ukázal, že „když se lidem dá naděje a smysl, zaplní náměstí“, shrnula Eibenová.

Přijmout sebe sama

Obraz Ostravy se podařilo proměnit. V médiích se začalo kromě kriminality a nezaměstnanosti psát také o kulturní Ostravě a dodnes je ve veřejném mínění patrný odkaz soutěžního klání. Vyšla i dětská kniha o historii Ostravy, která je dodnes hojně prodávaná. Do té doby se místní děti učily spíše historii významnějších měst, než je to jejich. Město se nastartovalo kulturou a pokračuje dále. Vzpomeňme třeba ojedinělý projekt Refill (viz článek zde), strategii magistrátu pro nevyužité objekty, vznik kunsthalle Bauhaus a další aktivity.

Přijmout sebe sama, svoje klady, zápory a svoji minulost je základní terapeutická poučka. Platí to pro všechna města bez ohledu na to, ve kterém koutě republiky se nacházejí. Frustrace lidí je podle různých zpráv patrná i v Ústí a v severočeském kraji. Aleš Loziak proto Eibenové jen přitakal. Ústí je ale bohužel v jiné pozici, není v soutěži, která by jako olympiáda zmobilizovala fanoušky. Doposud se zde větší kulturní dialog odehrál pouze díky kauze místního Činoherního studia, kterému magistrát před lety vzal střechu nad hlavou. Tehdy se díky spojení místních kulturních institucí a podporovatelů z celé republiky podařilo, že takzvaný Činoherák přežil, a kauza rovněž urychlila vznik nového kulturního prostoru Hraničář.

Chybí most

Členové Katalyzátoru Aleš Loziak z Hraničáře, Ondřej Pleštil z libereckého Kina Varšava a Mirek Koranda z chomutovské organizace Kuprospěchu se shodují na tom, že severočeským městům chybí vize, strategie a potažmo identita celého regionu. Podle Korandy by identitu Ústeckého kraje měli ve spolupráci s úředníky tvořit kulturní aktéři a občané, jak se to podařilo v Ostravě. „Místo aby se kraj zamýšlel, jak vytěžit nedávno zavedenou hlášku ‚dycky Most‘, dělají se ve spolupráci s reklamkami nesmyslné a prázdné kampaně typu Ústecký kraj – Brána do Čech,“ postěžoval si Koranda. I od Katalyzátoru si aktéři slibují, že se začne budovat pomyslný most mezi nimi a příslušnými úředníky ve městech a v kraji.

Síť organická a řízená

„Když jsou problémy, vznikne síť,“ komentovala Katarína Ďuricová vznik slovenské sítě nezávislých kulturních organizací Antena. Ta vznikla, na rozdíl od cíleně založeného Katalyzátoru nebo Nové sítě, sdružující hlavně divadelní aktéry, spontánně na akci Kiosk v Žilině, kde se kulturní aktéři potkali a postěžovali si na kulturní politiku Slovenska. Antenu, která aktuálně čítá dvacet členů žánrově a velikostně rozmanitých organizací, na konferenci představila Barbora Tóthová. Její členové se setkávají dvakrát do roka a vedle vyjednávání s veřejnou správou, tvor by dokumentů pro politiky a sdílení know-how se Antena zaměřuje také na edukaci svých členů, pořádání workshopů a zvyšová ní jejich manažerských dovedností. V plánu mají také ekonomické statistiky dopadů kultury.

Katarína Ďuricová zakládala Kulturní centrum Stanica Žilina-Záriečie, které je rovněž členem Anteny. Nicméně na konferenci jako členka výboru pro východní blok představila činnost mezinárodní sítě Trans Europe Halles (TEH). Ta sdružuje evropská nezávislá nezisková kulturní centra oživující skrze umění a mezioborové projekty opuštěné staré prostory. TEH vznikla už v roce 1983 ve švédském Lundu a nyní má 109 členů z 33 zemí. Součástí TEH je třeba ostravský Cooltour, ústecký Hraničář nebo pražské Studio Alta.

Síla sdružení

V otázce sítí se organizace shodují, že je to jednoznačně plus. V množství je síla a lépe se tak prosazuje kulturní advokacie. A to bez ohledu na to, zda je síť úzce profilovaná, nebo naopak žánrově rozmanitá. Členství v síti může pro politiky fungovat také jako garance kvality organizace. Vždy je lepší, když má subjekt za sebou větší platformu stejně smýšlejících lidí. Zároveň je praktické, že politici mají možnost se obrátit na jeden zastřešující orgán, když se řeší třeba úprava legislativy. O tom mimo jiné mluvil Marek Vohralík z asociace českých hudebních festivalů Festas. „Ministerstvo vnitra se už několikrát potýkalo se situací, kdy připravovalo například návrh zákona, který se týkal festivalů, ale nebylo na koho se obrátit pro konzultace,“ popsal situ aci v našem nedávném rozhovoru.

Sítě mají také moc se za své členy postavit, když se organizacím děje bezpráví nebo nena dálé události. Jako byl třeba nedávný požár Kulturního centra Stanica Žilina-Záriečie. „Členové mohou pomoci svou dobrovolnickou činností nebo šířením otevřeného úč tu veřejné sbírky,“ uvedla Tóthová. S mezinárodní propagací sbírky pomáhá Žilině i TEH.

Kultura vydělává

O tom, že je kultura v naší politice na chvostu, se vedou diskuse už dlouho a požadavek 1 % ze státního rozpočtu na kulturu je zatím spíše přáním než realitou. K nepochopenému významu kultury v době, kdy se stát řídí jako firma, přispívá také představa, že kultura se musí dotovat, a je tudíž nevýdělečná. Tyto mýty se snaží kulturní obec vyvracet nekonečnými diskusemi a hlavně také statistickými daty. Politici mají raději čísla než diskuse, a proto jsou měření ekonomických dopadů a přínosů kultury platným argumentem, že kultura výdělečná je. Nikoli však přímo jako v klasickém komerčním modelu, kdy mám jogurt, ten prodám za tolik a vydělám tolik, ale ve svém multiplikačním efektu. Tereza Raabová z Culture Matters se právě těmto měřením věnuje a svoje poznatky představila na ústecké konferenci. V roce 2010 vypracovala pro IDU studii Multiplikační efekty kulturních odvětví v české ekonomice. „Ze studie vyplývá, že kulturní a kreativní odvětví mají schopnost generovat často nadprůměrné multiplikační efekty na zvýšení produkce, HDP, zaměstnanosti a mzdových příjmů v ČR ve srovnání s ostatními odvětvími české ekonomiky. To znamená, že investice do těchto služeb (například ve formě státních a evropských dotací, eventuálně výstavby nových kulturních zařízení, daňových pobídek a podobně) generují nová pracovní místa a mzdové příjmy, stejně jako přidanou hodnotu české ekonomice více než některá jiná odvětví. Vzhledem k tomu, že kulturní služby často dokážou přilákat zahraniční turisty, přináší do české ekonomiky ještě další nové příjmy ze zahraničí, které by jinak nevznikly (jde tedy o takzvané čisté přínosy pro českou ekonomiku),“ uvádí se v anotaci studie.

Culture Matters zkoumá také mikroekonomické ukazatele a pracuje pro kulturní organizace. Namátkou třeba pro pražský Signal festival, asociaci festivalů Festas, Plzeň 2015 nebo rožnovský skanzen. Ekonomická měření dopadů (vliv na lokalitu a místní lidi) a přínosů (vliv na cestovní ruch a návš těvníky) kultury se zpracovávají dle zavedené zahraniční metodiky. „My to potřebujeme taky,“ reagoval Aleš Loziak z Hraničáře. Sám totiž moc dobře ví, jak těžké je přesvědčit místní politiky o významu své činnosti. Studie jsou podle Raabové účinné při vyjednávání se státní správou, přesvědčivé pro fundraising a sponzory, významné pro image organizace a její transparentnost a vděčné pro média. Raabová ale upozornila i na možná úskalí: „Jsme mladá demokracie a politici se pak podle čísel mohou řídit tím, co má nejvyšší finanční dopad.“

Čísla mohou být i nebezpečná

Na příspěvek Raabové v zákulisí reagovala Dita Eibenová z ostravské galerie Plato, která požadovaná „čísla“ o kultuře zpochybnila. Škoda, že se její námitky explicitně neformulovaly v rámci veřejné diskuse. Eibenová si naopak myslí, že kultura by se neměla měřit a počítat, protože kulturní hodnoty se zhodnocují dlouhodobě. „Janáček taky neměl přímé dopady ve své době a dnes víme, že jeho přínos pro Českou republiku je obrovský. To samé Mozart. Navíc umění má logicky jinou pozici než festivaly. Je to nebezpečné, protože úředníci pak od nás chtějí vyšší čísla, která logicky nemáme,“ shrnula Eibenová.

O kultuře se často mluví jako o jedné, pro společnost důležité věci, ale téma je to široké, sahající od turismu až po umění. Proto nelze srovnávat protichůdné věci – třeba masově navštěvovaný Signal festival v Praze s činností galerie Plato, která je naopak pro užší cílovou skupinu. Z ekonomických měření sice vyvodíme argumenty, jak ekonomicky přínosný kulturní program v lokalitě může být, ale j e to čirá kvantifikace, statistika, která nezohledňuje kvalitu. A co je kvalita? Znamená to, že když je ekonomicky Signal tak úspěšný, je cílem produkovat více podobných akcí? Na úkor těch malých, úzce specializovaných, jako jsou výstavy nebo drobný program, cílící spíše na komunitu než na turisty? A co gentr ifikace spojená s turismem, jejímž zářným příkladem je Praha 1? Nemohou proto ekonomická měření některým segmentům kultury uškodit? Je třeba rozlišovat a nespoléhat se jen na čísla. Statistiky organizacím sice mohou pomoci, ale nejsou samospasitelné a rozhodně nedokážou nahradit debaty o významu kultury v dlouhodobém horizontu. Nehledě na to, že kultura není samostatná věc, ačkoli má svou kolonku v úřednických tabulkách, ale nedílná a kultivující součást všech ostatních odvětví – ekonomického, sociálního, urbanistického, vzdělávacího a dalších. To je velká komunikační výzva nejen pro severočeský region, sítě, ale i pro vyhlášená kulturní centra. Vnímejme tedy měření ekonomických dopadů kultury spíše ve smyslu „call to action“ – okamžitého prostředku pro zaujetí úředníků pro dlouhodobou spolupráci. Třeba se pak příště podaří, aby se podobných konferencí, jako byla ta ústecká, účastnili i příslušní úředníci.

Text: Kateřina Přidalová/Kreativní Česko
Foto: https://katalyzator.net/cs/

Nepřehlédněte/

Záchrana Varšavy v Liberci pokračuje

Poslední kamenné kino v majetku města Liberec stále bojuje o své přežití. S Ondřejem Pleštilem jsme si povídali o tom, jak složité je ve městě, které má nemalé ekonomické problémy, vybojovat peníze na kulturu a v jaké fázi je plánovaná rekonstrukce kina. Jakkoli se celý rozhovor točil okolo nedostatku peněz, Pleštil stále věří, že všechno dobře dopadne.

Ostravský Refill z radnice blíž k lidem

Platforma pro dočasné využívání opuštěných městských prostor Refill má nově svoji kancelář. Otevřela se na podzim v centru Ostravy a je přístupná všem, kteří mají nápad a potřebují za zvýhodněných podmínek prostor, nebo těm, kdo mají prostor a rádi by ho dočasně pronajmuli.

I do uměleckého světa patří byznys

„Nestačí dělat kvalitní program, musíme ho taky z něčeho zaplatit,“ myslí si Aleš Loziak, který v Ústí nad Labem zastupuje Veřejný sál Hraničář. Tato nezávislá kulturní instituce funguje již čtvrtým rokem v budově bývalého kina. Propojuje současné umění s kulturou a každodenním životem a nabízí pestrý program pro různé cílové skupiny. S Alešem Loziakem jsme si povídali o tom, jak nápad zachránit opuštěné kino vznikl, jak fungují a co je cílem jejich aktivit.