Přinášíme překlad textu světoznámého experta na koncept kreativních měst Charlese Landryho. Léta se obrací na veřejnou správu a motivuje nadané úředníky, aby vnesli do praxe svůj kreativní potenciál a uměli efektivně a tvůrčím způsobem řešit výzvy současnosti. Jeho esej byla publikována jako součást Evropského summitu kreativního sektoru (ECIS), který se uskutečnil online letos v říjnu.

ECIS 2020 (Evropský summit kreativního sektoru) / Zelená kniha
Právě teď by měla přijít ke slovu kultura a kreativnější přístup k veřejné správě / Charles Landry

Úvod

Otřásla s námi zcela mimořádná krize v podobě pandemie. Zásadní, skutečně niterná kolektivní životní zkušenost, která se současně dotkla všech osmi miliard lidí na planetě. První v naší historii. Přinesla s sebou dramatické převrácení priorit, hluboké zamyšlení nad současným stavem věcí a jeho přehodnocení. Jsme svědky toho, že naše civilizace je jen „tenkou vrstvou řádu, kterým překrýváme chaos událostí“. Vidíme, jak je naše společnost křehká a zranitelná a jak jsme nepřipravení. Duchem doby je tak rostoucí úzkost a nejistota ze světa, který jsme přestali poznávat.

Pandemie nám ukázala, že ekonomické nastavení společnosti je materiálně nákladné, sociálně nespravedlivé a zhoubné pro životní prostředí. Všechny významné globální společnosti se shodují na tom, že jsme se ocitli uprostřed systematické krize a že s přístupem „nechme věci běžet, jak jsou“ se daleko nedostaneme.

Nevyhnutelná transformace je vlastně kulturním projektem, protože se týká našich hodnot, a někteří namítají: „Problém je v zažitém modelu, hlupáku.“ Co je tedy „moje role jako kulturní instituce nebo kulturního aktéra“ a „jak můžu přispět“ nebo „jak můžou moje schopnosti jako storytelling, design thinking nebo gamifikace pomoci zajistit odolnější společnost pro budoucnost“? A konečně „jak se naše veřejná správa může stát kreativnější“?

Transformace s sebou nese potřebu nových argumentů na obhajobu důležitosti kultury v nových podmínkách a užití nového a přiléhavějšího jazyka, který by uměl vystihnout naše vnitřní touhy a potřeby. Pandemie a zbystření, které si vyžádala, přinesly vyjasnění i zmatek. Nezvyklá situace umožnila nahlédnout možné varianty budoucnosti nejen v oblasti digitálních technologií.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré – i tato krize v sobě ukrývala jistou příležitost. Na malý moment jsme viděli, jak se pandemie stala dosud největším experimentem v boji proti klimatické změně, když díky karanténním opatřením došlo k významnému snížení emisí. Dýchali jsme čistší vzduch, slyšeli zpívat ptáky a měli čas zamyslet se nad tím, jak žijeme. Vlády nabízející kompenzace a pomoc mnoha společnostem mohly na oplátku nárokovat větší šetrnost vůči životnímu prostředí. Tato příležitost se bohužel s postupem času jeví jako promarněná.

Kreativní byrokracie

Na tomto místě přichází do hry veřejná správa a záměrně zde mluvíme o „kreativní byrokracii“, i když to někomu může znít jako oxymóron. Rádi bychom našim úředníkům (ve státní a krajské správě či samosprávě) dali najevo, že často představují skrytý potenciál a zásobárnu neobjevených talentů, které bychom tímto chtěli nechat vyniknout – víme, že se v jejich řadách nachází velké množství neznámých hrdinů, kteří pomáhají měnit věci k lepšímu. Veřejná správa není všechno, ale bez ní se toho mnoho nedá. Administrativa je stejnou měrou o rutině jako o schopnosti reagovat na měnící se okolnosti a potřeby. To vyžaduje přístup, který je principiální v dodržování určených strategií, ale zároveň flexibilní při volbě aktuální taktiky k jejich naplnění, přičemž musíme být připraveni na nepředvídatelné. Naše principy nás vedou a představují pomyslnou trajektorii, po které jdeme, přičemž ty nejzásadnější jsou neoddiskutovatelné, jako například usilování o udržitelnost nebo zahrnutí těch, o kterých se jedná, do rozhodovacího procesu. Toto jsou kritéria, kterými se řídíme za všech okolností. Naopak být takticky flexibilní znamená, že jsme schopni ve způsobu, jakým se ke stanovenému cíli dostáváme, využít nové příležitosti a těžit z nich v budoucnu. Při rozhodování ale vždy dbáme na naše základní principy.

Abychom tedy mohli zdárně čelit globálním změnám, potřebujeme nápaditou, přizpůsobivou, energickou, zodpovědnou a důvěryhodnou veřejnou správu. Právě taková může být naší pevnou páteří při potýkání se s dopady celosvětové pandemie a klimatickou krizí, zároveň se může spolupodílet na lepším využití zrychlené digitalizace ve prospěch občanů.

Naším cílem je pomoci veřejné správě, aby se cítila povolanější a sebevědomější při řešení velkých kulturních, společenských, ekonomických, environmentálních a politických výzev dnešní doby. Vedou nás následující tři otázky, pomyslné tři pilíře našich úvah:

• Jaké jsou pravomoci veřejné správy; kde může nastavit nové pobídky a kde je naopak vhodné zavést omezení?
• Jak se dá oživit a rozvinout vnitřní život veřejné správy a motivovat instituce, aby naplňovaly svůj plný potenciál, když jsou jejich vnitřní systémy tak rigidní?
• Jak může veřejná správa přehodnotit a oživit svůj vztah s občany a komerčním sektorem?

Aby bylo něco takového možné, úředníci musejí pracovat v kultuře a struktuře, která je otevřená k rozvoji jejich potenciálu a hledání nejlepších řešení. Neobejdeme se bez změny v uvažování od „ne, protože“ k „ano, když“.

Existuje mnoho kreativně smýšlejících úředníků, kteří podporují změnu ve veřejném sektoru a činí ho stále efektivnějším. Vyskytují se na všech úrovních veřejné správy. Rádi bychom je podpořili a propojili s podobně smýšlejícími kolegy z jiných institucí. Spolu s partnerskými organizacemi z různých zemí chceme vytvořit globální iniciativu a věříme, že tohle by mohl být její začátek. Jednou z vlajkových lodí projektu je Festival kreativní byrokracie v Berlíně (Creative Bureaucracy Festival). První ročník v roce 2018 navštívilo přes 1200 lidí z dvaceti zemí světa. Letos proběhl třetí ročník v distanční podobě, kterého se zúčastnili lidé ze čtyřiceti zemí, a zároveň probíhaly sesterské akce v mnoha dalších městech. Rodící se iniciativu chápeme jako platformu pro propagaci toho nejzásadnějšího, co veřejná správa reprezentuje, a sice zájmu o veřejné blaho. Zároveň se snažíme motivovat veřejné samosprávy k tomu, aby fungovaly způsobem, ze kterého bude mladým lidem zřejmé, že jde o moderní instituce, které mohou udávat směr. Doufáme také, že iniciativa s sebou přinese pozitivní vlnu, která inspiruje pro rozvoj veřejného blaha i další lidi ze soukromého i veřejného sektoru.

Kulturní a kreativní sektor

Pojďme se vrátit k potenciálu kultury. Mnoho z nás neodolá hledání původního normálu a cesty k včerejšku, který se nevrátí a zůstane tak vysněným místem a bezpečným nebem. Všichni improvizujeme, osvědčené a prověřené je podrobováno tvrdé zkoušce a kulturní a kreativní sektor a kulturní instituce po celém světě se učí jednat rychle, být přizpůsobivé a adaptovat se na digitální platformy nebo objevit nové způsoby společenských setkání a v neposlední řadě řeší, jaké služby a produkty můžou nyní nabídnout.

V oku hurikánu je těžké vyhlížet, co přijde, s pozitivním očekáváním, zvláště když je kulturní sektor jedním z nejvíce zasažených. Přesto nám pandemie pomohla vrátit se zpátky k velkým výzvám, se kterými chtěli mnozí po kultuře pomoci už před pandemií. Říká se, že krize je příležitost ke změně a neměli bychom ji promarnit, protože tak veliký šok s sebou nese i větší duchapřítomnost a pozornost k bytí. Při přemýšlení v širším horizontu se mohou vyjevit nové skutečnosti.

Víme už, že v těžkých časech se uchylujeme ke kultuře, která nám pomáhá navozovat pocit pospolitosti, společenské soudržnosti a udržovat naše duševní zdraví. Krize otevřela bránu z jednoho světa do druhého, nového, nemáme ale žádnou přesnou mapu, podle které bychom se mohli řídit. Přesto mohou kulturní instituce a profesionálové z kreativního sektoru vytvořit pomyslný kompas, který nás současnou složitou situací provede, a zároveň se mohou stát prostředníky dialogu mezi starým a novým a pomoci se adaptovat na nové podmínky.

Krize se může stát příležitostí pro přehodnocení zažitých domněnek o kultuře a názorů na její místo ve společnosti. K tomu docházelo už spolu s první vlnou pandemie, kdy stále více lidí po celém světě začalo vnímat kreativní sektor a na něj navázané instituce jako čtvrtý pilíř udržitelnosti (viz. Jon Hawkes: The Fourth Pillar of Sustainability: Culture's Essential Role in Public Planning, 2001) a zdroj houževnatosti a odolnosti. Vezměme například volání sítě ICOM po novém definování smyslu muzeí. Tento reset nám umožňuje klást velké otázky týkající se našeho publika a návštěvníků, obsahu a dramaturgie, sbírek a zastoupení, technického provedení, designu i funkce a funkčnosti budov, dobročinných projektů či rozvoje publika. Odpovědi na tyto otázky se mění v čase, v současnosti jsme si uvědomili, že je třeba se nad nimi zamyslet s ohledem na priority v době pandemie.

Pokud se snažíme pojmenovat nejzásadnější hodnoty, potenciál a hnací sílu kreativního sektoru od designu přes scénická umění po kulturní instituce jako muzea nebo galerie výtvarného umění, můžeme si povšimnout několika přesahových témat napříč obory, která jsou pro lidi zvláště v době pandemie velmi významná.

Ukotvení a osobitost: Tvůrci nám mohou svými příběhy přiblížit, kým jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Tím, že nám díky pozornosti ke kulturní specifičnosti ukážou, co je na daném místě pozoruhodné a zvláštní. To může podnítit naši představivost a zájem o svět. Muzea naopak nabízejí možnost zpomalit. Ve zrychlujícím se světě může být muzeum oázou klidu, úkrytem, místem pro přemýšlení. Cítíme se zde bezpečně.

Propojení a komunikace: Klíčovým úkolem aktivit a produktů kreativního sektoru je navázání kontaktu, pomoc objasnit smysl nebo vytvořit význam, udržovat dialog nebo zkrátka pobavit. To se týká i kulturního dědictví a muzeí, zvláště pokud se možnost interpretace přenáší do digitálního světa a můžeme skrze virtuální realitu nahlédnout nové světy a zažít překvapivá dobrodružství díky počítačovým hrám.

Dalším aspektem, který je třeba vzít v potaz, je to, že naše přelétavá mysl touží neustále klikat na nové a nové podněty, zároveň však hledáme větší hloubku, jejímž zdrojem mohou být právě muzea, galerie či objevování kulturního dědictví. V dnešním roztěkaném světě potřebujeme pracovat s pozorností uvážlivě. Je to zároveň svět, kde je potřeba zdvořilost, vzhledem k tomu, že úroveň veřejné debaty neustále klesá, stejně jako vůle hledat společnou řeč. Nedostatek empatie a respektu přispívá k rozpadu komunikace a komunity. Naše kulturní instituce a kreativní sektor mohou pomoci úroveň veřejné debaty zvyšovat.

Možnosti a potenciál: Důležitým rysem kreativního sektoru je jeho potřeba objevovat. Navíc pozorujeme zvyšující se tendenci posunu od konzumentů k produkujícím zákazníkům (z anglického prosumer – spojení producer a consumer), podobně pak stále dostupnější technologie umožňují více lidem tvořit a šířit svou práci. Navzdory velkým mediálním korporacím a jejich převládajícímu narativu se objevují stále častěji participativní formy designu a tvorby. Tento veřejný zájem mohou pomoci rozvíjet veřejné instituce jako muzea a galerie.

Vzdělávání a ambice: Digitální revoluce zrychlená nástupem pandemie otevírá nové možnosti zvláště pro distanční vzdělávání a nabízí více než efektivní práci s nástroji pro online videokonference. Kreativní sektor může pomoci s rozvojem virtuálních studoven, které by lépe pracovaly s emocemi a imerzními prvky. Technologie zároveň nabízejí možnost léčit na dálku nebo využívat digitální nástroje pro vzdálený přístup na těžko dosažitelná nebo nebezpečná místa. Tradiční vzdělávací instituce dnes více než kdy dřív přehodnocují svůj přístup k výuce, muzea a galerie tak ve spojení s technologiemi mohou nabídnout nové možnosti pro propojení výzkumu, vzdělání a zábavy.

Představivost a inspirace:  Vizionářský rozměr umění, kultury a kreativního sektoru napříč aktivitami, službami a produkty nám může pomoci při hledání podob budoucnosti, ve které chceme žít.  Umí nás přenést do sféry mimo každodenní realitu. V minulosti poskytovalo podobné spirituální zážitky náboženství, zvláště pak hromadná shromáždění v chrámech, kostelech či mešitách. Přítomnost rituálů a rituálních míst nabývá v sekularizované společnosti na důležitosti, snad proto jsou muzea a galerie občas označovány jako „katedrály postindustriálního věku“.

Výše jmenované aspekty jsou málokdy obsaženy v jediné události, službě, výrobku, výstavě nebo instituci zároveň.  Přesto, pokud je vezmeme v potaz jako soubor, je potenciál kulturního a kreativního sektoru zcela zřejmý. V zásadě umí vytvářet různé zóny setkávání, které jsou často mostem mezi individuálním a kolektivním zážitkem.

Mnoho z toho, o čem zde mluvíme, se už v určité míře děje, ale vzhledem k probíhající pandemii je prioritou stávající situaci znovu podrobit zamyšlení, protože okolnosti jsou zcela jiné než předtím. K přenastavení je třeba několika zásadních věcí, z nichž nejdůležitější je upřímně vnímat, co se děje, co funguje, co ne a co by se mohlo zlepšit.

Požadavek na přenastavení současného stavu věcí se opírá o tři zastřešující body. Přeformulování hodnoty kultury v její samotné podstatě, v tom, jakým může být nástrojem, a v tom, jaké má institucionální podoby (viz. John Holden: Cultural Value and the Crisis of Legitimacy, 2006); kulturní instituce je třeba vnímat od základu jako věc veřejnou, která patří bez rozdílu nám všem – máme na ni všichni stejné právo, zároveň vůči ní máme všichni stejné povinnosti. Tento občanský majetek je znakem velkorysé společnosti a poskytuje páteř městskému životu, je otevřený všem a všichni z něj mohou čerpat užitek. V neposlední řadě pak kultura a její instituce, stejně jako celý kreativní sektor, představují čtvrtý pilíř udržitelného rozvoje, a to díky přidané hodnotě, jakou představují pro zdraví, blahobyt, společenskou odpovědnost, pocit sounáležitost a sebeuvědomění, ekonomický růst a další. Tento rámec potvrzuje, co všechno kulturní a kreativní průmysly mohou nabídnout, a dokládá, jakou zásadní úlohu kulturní instituce hrají, pokud „umí měnit svá slova v činy“ a jsou skutečně otevřenými místy, která stojí na spolupráci a partnerství. Jen tak může být jejich potenciál zcela naplněn.

Proč je tak důležité vše definovat znovu? Nové okolnosti a zvláště pak hrozba ekonomické krize a rostoucí nerovnost ve společnosti vyžadují, aby měla kultura vyjasněnou a dobře obhájenou vlastní roli ve společnosti, při řešení problémů a vytváření příležitostí. Přichází doba tvrdých rozhodnutí – bude třeba najít prostředky na sociální bydlení a podporu infrastruktury, stejně jako na vyšší náklady na kreativní sektor či muzea a galerie; bude třeba více financí pro zdravotnictví, na velké výstavní projekty, nová kulturní centra nebo experimentální digitální platformy.

Vracíme se tedy ke kreativní byrokracii a jejímu politickému kontextu. Veřejná správa by měla v rámci své agendy dobře pracovat se všemi proudy kulturní nabídky – avantgardním, populárním i sociálně angažovaným – a zároveň pečovat o kulturu veřejné debaty a veřejného vystupování. Fungují totiž ve vzájemné souhře. Každý svým způsobem zároveň konfrontuje zábavní průmysl, který klade důraz na zábavu a spotřebu, a i když může být do jisté míry obohacující, je pro něj rozhodující poptávka trhu a neváhá vyrábět předžvýkané a vytěžené produkty jen pro vidinu zisku. Zvláště mladí lidé pak rozlišují v kulturním obsahu jen málo a nezatěžují se s tím, co je „vysoké“ a „nízké“. Kultura možná může bez aktivního zapojení veřejné správy fungovat samospádem, ale pokud instituce veřejné správy (a jejich veřejné financování) máme, bylo by dobré, aby věděly koho, co, proč a jak podporují.

Zdroj: Green Paper; ECIS 2020
Foto: charleslandry.com; creativebureaucracy.org

Více čtení/