Urbanismus, městský design, participace a přístupnost veřejného prostoru různým cílovým skupinám jsou témata Miloty Sidorové, výzkumnice, lektorky a konzultantky. Tato aktivní a osvícená žena stála u zrodu mezinárodních projektů jako reSITE festival, Shared Cities: Creative Momentum nebo Women public space Prague. Povídaly jsme si o tom, co dokáže městský mobiliář, v čem je Vídeň pozoruhodná a proč je někdy lepší vydat komiks.

Dostala jsem se k vám přes publikaci Jak navrhnout férově sdílené město, která komiksovou formou představuje pohled na městský design. Na osmi příbězích ukazujete, jak navrhnout veřejný prostor, aby byl přístupný různým cílovým skupinám, které mají své specifické potřeby (senior, dívka, rodič, dítě, žena…). Publikace poukazuje na moc designu a populární formou vysvětluje složitě znějící téma tzv. gender mainstreamingu. O co přesně vám šlo a jaké máte na publikaci reakce?
Když se podíváme na téma demokratizace veřejného prostoru a participaci, tak si uvědomíme, že málo slyšíme nejen ženy, ale i jiné cílové skupiny. Především pak ty, které nemají velký ekonomický příjem a nejsou v rozhodovacích pozicích. Publikace má probudit zájem o genderově citlivá témata, protože Česko a Slovensko jsou vůči pojmu feminismus poměrně nevraživé. Je to dědictví minulosti a názorů několika politiků včetně pana Klause, kteří vytvořili obraz ženy feministky jako „škaredé a zamindrákované lesbičky“. Tento stereotyp tu bohužel převládá. Přitom feminismus udělal mnoho pro osvobození a rovnost. Je zde těžké mluvit o tom, že se respektujeme na úrovni pohlaví jako v Dánsku nebo Švédsku, kde je to normou. Museli jsme na to jít takticky, a proto jsme zvolili komiksové příběhy o každodenních zkušenostech ve městě. Pojítkem příběhů jsou sice ženy, ale ve skutečnosti se zde objevují i otázky etnicity, příjmu a věku, a tak se v publikaci najde každý. Jde o to si uvědomit, že je mezi lidmi určitá nerovnost a různí lidé využívají město různými způsoby. Stejně jako se v online prostředí personalizuje obsah podle toho, jak se na webu lidé pohybují, tak by se měl personalizovat i městský veřejný prostor pro různé potřeby uživatelů.

Spousta příběhů v knize je inspirovaných Vídní, kde jsme byli na studijní cestě díky pražské kanceláři Nadace Heinricha Bölla, která vznik publikace iniciovala. Ve Vídni jsou pragmatičtější. Na základě různých výzkumů zjistili, že žen je ve veřejném prostoru mnohem víc. Ženy víc cestují MHD, muži víc jezdí autem a podobně. Vídeň poznatky uvádí už více než 25 roků do praxe. U nás v architektuře a designu téma genderu zatím chybí. Naše publikace je licencovaná Creative Commons, je volně dostupná online. Vyšla už i v ukrajinštině a běloruštině. Začíná to rezonovat a jsem ráda, protože je důležité o tom mluvit. Zatím jsme neměli žádnou negativní reakci. Když s publikací přijdu za někým na městskou samosprávu, tak si ji prolistuje a velmi rychle pochopí, o čem mluvím.

O participaci a veřejném prostoru se v poslední době hodně mluví, dělají se diskuse, píší články a podobně. Vám se podařilo část tématu přetavit do formátu, který si může přečíst dokonce i moje dcera.
Je strašně důležité chápat, jak se dnes konzumují data. Lidé dnes málo čtou, mají problémy s pozorností. Spousta schopných lidí přijde na mnoho zajímavých věcí, ale pak vytvoří jen další drahé publikace, které nikdo nečte. Autoři se málo věnují tomu, jak lidé dneska vnímají, jak komunikují. Přitom je zajímavé, že lidský mozek pracuje na principu vztahovosti. Lidé si předávají příběhy a na tom je založeno, jak se učíme. Ptám se tedy, proč se v odborných disciplínách a politice tak strašně snažíme mluvit řečí dat – množstvím teoretických textů, grafů a tabulek. Je to úplně na nic, když si uvědomíme, že náš mozek si pamatuje příběhy. Takže jsme neobjevili nic nového. Jen si prostě myslíme, že se o tématu nemusí mluvit složitou formou publikace s velkým množstvím textů a fotek.

Zmínila jste Vídeň, která se často uvádí jako dobrý příklad v mnoha ohledech. Jak genderové otázky řeší Vídeň na municipální úrovni?
V roce 1992 se pod vlivem Strany zelených ve Vídni podařilo zřídit kancelář pro speciální potřeby žen, která byla v rámci oddělení pro územní plánování. Kancelář se postupně transformovala na odbor participace. Přemýšlela jsem nad tím, proč Vídeň tak dobře drží, a je to proto, že je tu silná tradice regulací (způsob vedení z habsburské monarchie). Různé regulativy jsou zde hluboce zakořeněné, takže i když se změní politické vedení, regulace je těžké odstranit. Říká se, že Vídeň je jedním z míst, kde je nejsložitější něco postavit. Takže je jedině dobře, že je zde téma genderu už zapracováno.

V roce 2015 jste ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje města Prahy (IPR) pracovala na Manuálu veřejných prostranství a Manuálu participace. Povězte mi, jak to vznikalo.
Já jsem s IPRem dělala pilotní studii, která předcházela Manuálu participace. Chodili jsme po městských částech, dělali kvalitativní rozhovory s lidmi a zjišťovali, v jaké fázi je nastavení lidí pracujících na úřadech. Zda jsou vůbec ochotni se na něčem podílet, jakému jazyku rozumí a co je pro ně důležité. Do samotného manuálu jsem už zapojená nebyla, ale s IPRem mám dobré vazby, děláme vzdělávací aktivity, semináře a další akce.

Vy sama tedy děláte výzkumy?
Ano, když mi to někdo zadá v rámci participačního procesu. V terénu mapuji muže a ženy v různém věku, výsledkem je pak studie. Obecně ve veřejném prostoru ženy převládají, takže když třeba zjistím, že se někde pohybuje míň žen, je to pro mě indikace, že něco není v pořádku. Tam, kde jsou ženy, je veřejný prostor bezpečnější, protože ženy mají tendenci se nebezpečným místům vyhýbat. Po té komiksové knize jsem si říkala, že kdyby byly finanční možnosti, ráda bych zmapovala konkrétní místa v Čechách nebo na Slovensku, jako jsou podchody, metra, nákupní centra a podobně. Chtěla bych zjistit, jak je to nyní u nás, protože nemůžeme jen kopírovat věci ze zahraničí. Navíc se mění životní styly, děti jsou více na smartphonech než venku. Pokud by se mapování ve veřejném prostoru propojilo s výzkumem o technologiích, které životní styl ovlivňují, mohly by z toho vyjít zajímavé poznatky. Když najdu vhodné partnery, pro které to bude téma, zastavím ostatní projekty a začnu se tomu naplno věnovat.

Jaká je role výzkumů u nás? V oblasti designu si všímám trendu udržitelného designu, především pak v zahraničí, kdy jde o řešení šitá na míru různým cílovým skupinám. Podobně to ukazuje i vaše kniha. U těchto přístupů se obvykle předpokládá výzkum (sociologický, antropologický a podobně). Ten je však poměrně časově náročnou a drahou záležitostí. Mám pocit, že se u nás výzkum zanedbává a designéři se spíše domnívají, co by cílová skupina mohla chtít, než aby reagovali na konkrétní fakta.
Jsme na začátku, jen málo lidí ve vedení města je schopno vyčlenit rozpočet na výzkum. Je třeba do toho hodně investovat, protože výzkum je základem všeho. Jinak to bude domněnka, politická vůle a ad hoc řešení. Vidím, že progresivní samosprávy mají aspoň tendenci být aktivní, když se něco řeší participativně. To pak zadávají odborníkům tvorbu dotazníků a dalších materiálů. Manuál veřejných prostranství od IPRu je sice dobře zaměřený na jednotlivé prvky, ale chybí tam větší provázání mezi městotvornými prvky a uživateli. Například mobiliář a to, že jiné proporce má lavička pro dospělé a jiné pro seniory. Důležitou roli hraje také umístění mobiliáře. Manuál veřejného prostranství mluví obecně o jednotlivých elementech, ale město je komplexní soubor elementů propojených vazbami. Možná je to téma na další knihu nebo by to mohl vyřešit jen nějaký doplněk do manuálu, který by ukázal, jak s těmi objekty zacházet v určitých případech – podle charakteru různých městských částí a jejich uživatelů (imigrantská, rezidentská, korporátní čtvrť a podobně). Na tohle všechno musí městský design a plánování reagovat.

Navedla jste mě na otázku, kterou jsem vám chtěla položit. IPR nedávno vypsal soutěž na městský mobiliář (lavičku, stojan na kolo a koš). Optikou toho, co říkáte, nešlo v soutěži o naplnění různorodých potřeb uživatelů, ale o sjednocení designu pražského mobiliáře, a tedy o image města.
Je to tak, protože kdyby to mělo být jinak, nemohlo by to být zredukované na jeden typ sezení. Na druhou stranu to nemusí být ztracené. I s těmito jednotlivými prvky se dá pracovat v konstelaci prostoru. Mobiliář lze například doplnit o malé stěny, které se svažují, a zkosení tak nabídne prostor pro sezení lidem různých velikostí. Vídeň má různé typy mobiliářů, diverzita je pro město důležitá. Například pro rušnou ulici Mariahilfer Straße vznikl speciální mobiliář navržený na míru podle výsledků výzkumu v místě. Jeden typ lavičky není řešením pro celé město

Jste činná také v Shared Cities: Creative Momentum, projektu Goethe-Institutu, který působí v 6 zemích, 7 městech střední a východní Evropy. Tato města mají společný postkomunistický odkaz centrálního plánování veřejného prostoru. S tím souvisí i nízký zájem lidí o bezprostřední okolí. Vaším cílem je zlepšit kvalitu života v těchto městech prostřednictvím sdílení a participace. Popište mi podrobněji, jaké konkrétní výstupy už máte za sebou a s čím se tato města musí vyrovnávat.
Shared Cities: Creative Momentum (SCCM) je evropský síťový projekt, který koordinuje Goethe-Institut, a já jsem byla v roce 2015 hlavní pisatelkou grantu. SCCM má několik podtémat, zahrnuje cca 300 akcí, od workshopů přes výzkumné studie, festivaly, výstavy a podobně. Například projekt Hacking Urban Furniture našeho berlínského partnera KUNSTrePUBLIK. Jejich téma reaguje na unifikaci veřejného mobiliáře od firem typu JCDecaux. Ty před desítkami let uzavřely výhodné smlouvy s městy po celé Evropě a naprosto zásadně tak ovlivnily tvář veřejného prostoru. Je potřeba zmínit, že jejich původně docela kvalitní mobiliář se postupně mění na reklamní plochy. Proto KUNSTrePUBLIK inicioval participační program, ve kterém místní lidé, architekti a umělci společně tvořili svůj vlastní městský mobiliář. Důležitou otázkou ale je, jak nový mobiliář dostat do veřejného prostoru, což není vůbec jednoduché.

Jiným příkladem je Bratislava. Zde je spousta rozptýlených neziskových aktivit, které mezi sebou dobře komunikují a fungují, ale chybí nám jeden zastřešující orgán typu IPRu. Vedení Bratislavy je tak (i mentálně) zruinováno, že samo nepřijde s návrhem na soutěž. Takže se tlak musí zformovat zespoda, aby magistrát začal fungovat. V Budapešti je podobná situace.

V Katovicích je do SCCM zapojený MediaLab, mediální tým kulturního odboru města. Aktuálně mapují místní kulturní aktéry. Devět měsíců chodili po všech festivalech ve městě a zkoumali profily lidí – jejich věk, odkud jsou, jaké mají zázemí a jak podle nich přispívá kultura městu ekonomicky, protože Katovice jsou městem hudby. Výsledky nyní dávají dohromady, složitá data vizualizují a v únoru je zveřejní. Bude i prezentace zde v Praze, což může být zajímavé i pro lidi z IPRu, kteří například mapují kreativní čtvrť na Praze 7, tzv. Art District.

Varšava každoročně produkuje tištěný a online magazín Cities Magazine: Shared Cities, který o jednotlivých akcích a tématech referuje. Dohromady to ukazuje spleť různých problémů, které jsou vlastní střední Evropě. Mezi Východem a Západem je rozdíl. A my jsme už byli unavení z toho, jak nám lidé ze Západu přednáší o tom, jaké by to tady mělo být. Naše podmínky jsou jiné, máme jiné myšlení a vyzrálost systému, a proto vznikl SCCM. Je o pozitivních příkladech ze střední Evropy. Chceme zachytit, co se kde děje, a dát to dramaturgicky do kupy. A jakmile to budeme mít, tak teprve pak můžeme začít být hrdí na náš region a naše vlastní zkušenosti.

V roce 2015 jste také založila iniciativu Women public space Prague (WPS Prague), pod jejíž hlavičkou publikace Jak navrhnout férově sdílené město vyšla. Popište mi, jak a s kým dále pracujete a jak iniciativa funguje.
Mám mnoho ambicí a intelektuálních zájmů. Funguji na volné noze a WPS Prague je takový můj srdcový projekt, který se postupně vyvíjí a funguje spíše na dobrovolné bázi zainteresovaných. Cílem je dostat architektky, urbanistky, kulturní manažerky a další aktivní ženy ve veřejném prostoru do pracovního procesu, veřejných diskusí a rozhodovacích pozic. Děláme rozhovory se ženami a různé malé, leč pečlivě cílené akce. Například jsme zorganizovaly cestu do Vídně, kam jeli vytipovaní lidé z České republiky, Slovenska, Maďarska a jiných zemí. Šlo o lidi z městských samospráv, kteří jsou genderovému tématu v územním plánování přístupní. Tito lidé se pak stali ambasadory tohoto myšlení. Já jim umožním, aby získali know-how v zahraničí, oni to pak vrací zpět uvedením do konkrétní praxe a my si je pak jako řečníky zveme na různé akce. V tomto smyslu je pro mě skvělým partnerem pražská kancelář Nadace Heinricha Bölla, pro kterou je téma městského rozvoje, genderu a demokracie zcela zásadní. Nyní spolu opět v Praze chystáme metodický seminář o gender mainstreamingu v participaci s veřejností s Evou Kail a Hannou Posch z Vídně.

Obecně lze říci, že v oboru nechybí jen ženy, ale také citlivý přístup k různým cílovým skupinám. Souvisí to i se vzděláváním. Architekti nejsou k takovému způsobu uvažování ve školách vedeni. Většina architektek, které jdou do praxe, se chová a navrhuje jako muži. Pro spravedlivější města nepotřebujeme jenom vzdělané ženy, ale i genderově citlivé muže.

A se školami jste také v kontaktu?
Já na to nemám kapacitu, ale moje dobrá kolegyně Kristýna Stará vede projekt Architekti ve škole. Zaměřuje se na děti a zve je jako poradce k různým projektům. Je zajímavé, že děti cítí kvalitu prostředí v útlém věku, a když rostou, tak citlivost ztrácí.

Publikace Férově sdílené město: http://www.wpsprague.com/ferovesdilenemesto/
Další odkazy: https://www.milotasidorova.com/; http://www.wpsprague.com/; https://cz.boell.org/en; http://sharedcities.eu/

Další články /