Sociální problematika, zdraví a vzdělávání. Oblasti, se kterými propojil kulturu program nedávné konference Kultura spojuje!, jež se odehrála na půdě ministerstva kultury. Uznání kultuře projevili všichni řečníci a popsali, proč je nejsilnějším nástrojem pro meziresortní dialog a sociální inkluzi, na který se nemá v politice zapomínat.

Je třeba přezkoumat, v čem nás může kultura spojovat a s čím vším je možné ji uvést do souvislosti. Chudoba, segregace, polarizace, stárnutí společnosti, rozdíly v životních podmínkách měst a venkova ‒ pro tyto problematiky hledá Evropská unie řešení. Jedním z nových podkladů, který má při hledání pomoci, je zpráva „Od sociálního začleňování k sociální soudržnosti ‒ úloha kulturní politiky“, na které v posledních dvou letech pracovala skupina odborníků a odbornic členských států Evropské unie. NIPOS, organizátor akce, hostil členky pracovní skupiny Barbaru Ferdinand, Ritu de Graeve, Georginu Portelli, Deborah Hustic a Monicu Corcoran. Jejich příspěvky přinesly zevrubný, komplexní a poučený obraz o možnostech meziodvětvového partnerství a zanechaly v posluchačích spoustu inspirace a poznatků. Zpráva je určená tvůrcům politik, kulturním institucím i zástupcům soukromého sektoru. Každému adresuje specifické výzvy a návrhy a ke všem promlouvá s velkou naléhavostí.

Nutno podotknout, že negativní dopad na dojem z konference měla absence vyjasnění pojmu kultury (axiologický nebo antropologický přístup), což mělo za následek několik nedorozumění. Dva dny nabité příspěvky a diskusemi byly zahaleny zmatením, zda je řeč o kultuře, která přispívá ke kultivaci, humanizaci a zušlechťování člověka, nebo o kultuře jako o způsobu života typickém pro určitou část společnosti. Co se týče termínu sociální inkluze, lze ji v tomto kontextu chápat, zjednodušeně řečeno, jako snahu začleňovat lidi do společnosti, aby nedocházelo k sociálnímu vyloučení.

Tak jako zdraví i inkluze se dotýká všech

Náš vztah ke společnosti, náš vlastní rozvoj i náš vztah ke kultuře je do velké míry určen naším vzděláním. Působivý příspěvek na toto téma přednesl ředitel spolku ARA ART David Tišer. Umění a kultura nás mohou naučit, jak přemýšlet, jak žít společně nebo jak rozvíjet své schopnosti. Kromě všeobecných kulturních a společenských aktivit je speciálním tématem ARA ART romská LGBT menšina a problematika tzv. trojí diskriminace. Zkušenosti na poli vzdělávání má David Tišer i z pozice odborného konzultanta ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání. Připomněl nám, že sociální inkluze se týká opravdu všech bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání či zdravotní stav. Abychom v tomto směru docílili kýženého výsledku, je nutné, aby myšlenku inkluze, v tomto případě inkluzivního vzdělávání, vzali za svou nejen samotné děti, ale především jejich rodiče a pedagogové. Ačkoli se situace v tomto směru v některých školských zařízeních v Česku zlepšuje, změna paradigmatu je nevyhnutelná. Martin Šimáček z Institutu pro sociální inkluzi na dotaz, jaké příklady dobré praxe v oblasti integrace Romů by zmínil, odpověděl, že to jsou kulturní projekty zaměřené právě na děti. Ty mají dobré výsledky, zatímco úspěšné projekty, které se snaží otevírat porozumění mezi dospělými, se hledají těžko.

Jaký přesah má kultura do oblasti zdraví, komentovala Alena Šteflová, náměstkyně ministra zdravotnictví ČR, těmito slovy: „Kulturní člověk dbá na zdraví, tedy svou fyzickou, psychickou a sociální pohodu, není jen konzumentem kultury.“ Řečníci bloku „Kultura a zdraví“ hovořili o kultuře jako o klíčovém nástroji sloužícím k vyjádření emocí (pacientů). Uvedeny byly příklady osob s fyzickým i mentálním postižením, pacienti s Alzheimerovou chorobou či dětští pacienti. Monica Corcoran, manažerka strategického rozvoje v irské Radě pro umění (Arts Council of Ireland) označila umění za silný nástroj vhodný ke sdělování hlubších poselství, který do jisté míry zbavuje předpojatosti, a tedy celkově formuje percepci a vnímání znevýhodněných skupin zbytkem společnosti.

Akce pro lidi, s lidmi a od lidí

Závěrečná diskuse komentovala praxi (některých) kulturních organizací, které zaměňují jimi pořádané akce pro menšinové skupiny za projev sociální inkluze. I přesto, že jde o významné akce, nejsou často zacíleny na většinovou společnost a jsou realizovány v ústraní či naprosté izolaci. Přitom se domníváme, že cílem sociální inkluze by měl být respektující přístup k lidem. Rizika na sebe váže fakt, že kulturní subjekty v drtivé většině pocházejí z dominantní kultury, což je staví do mocenské pozice. Proto musí být například při pořádání kulturní akce pro danou menšinu dostatečně citlivé, vědomé si sebe sama, své pozice a vykročit mimo svou tradiční „arénu“. Zpráva navrhuje přístup „kultura pro lidi, s lidmi a od lidí, kterým hrozí vyloučení“.

Doporučený přístup stojí na dvou hlavních pilířích:

– posilování postavení sociálně vyloučených s cílem povzbuzení a zesílení hlasu jednotlivce,

– boj proti předsudkům a diskriminaci.

Právo participovat na umění a kultuře, rozvíjet skrze ně sebe a svou komunitu a možnost svobodně se vyjadřovat jsou základními kulturními právy a cíli Listiny základních práv a svobod. Někdy však máme tendenci zaměňovat chování sociálně vyloučených obyvatel za jejich originální kulturu. Ve skutečnosti toto chování může odrážet jejich přežívání v rámci systému a pravidla fungování většinové společnosti. Sociálně vyloučeným sice není přímo upírána možnost projevovat vlastní originální kulturu, zároveň jim ale není poskytován plný respekt a podpora.

Vedle toho zpráva subjektům v kultuře doporučuje zvyšovat dostupnost svých výstupů, budovat kontinuitu například skrze preferování dlouhodobých programů před jednorázovými projekty, fungovat v úloze mediátorů nebo také zohlednit rozmanitost ve vnitřní struktuře organizace. Zaznělo, že v Portugalsku dokonce existuje program ministerstva kultury, v rámci kterého je dotační podpora přiznána jen těm projektům, jejichž vnitřní personální struktura zrcadlí spektrum společnosti z hlediska pohlaví, rasy, etnicity, genderu atd.

Kreativní partnerství

Evropou k tomu všemu hýbe idea prosazování kreativních partnerství s ostatními odvětvími. Evropská agenda pro kulturu značně reflektuje potřebu meziodvětvového propojování a spolupráce kulturních institucí a tvůrců politik v zájmu podpory sociálního začleňování a soudržnosti. Zdá se, že stále častěji a hlasitěji bude zaznívat požadavek na navázání kontaktu a spolupráci zástupců kultury s aktéry ostatních odvětví. Vedle vícezdrojového financování nebo promyšlené práce s publikem se možná i kreativní partnerství stane kritériem pro podporu z evropských fondů.

Kreativní partnerství je definováno jako partnerství mezi kulturními institucemi, organizacemi nebo jednotlivci se subjekty dalšího odvětví (jako je vzdělávání, podnikání, management, výzkum, zemědělství, sociální sektor, veřejný sektor a další), které pomáhá přenášet kreativní dovednosti z kultury do jiných odvětví. V čase, kdy je kultura považována za luxus, kterého se klidně můžeme vzdát, ukazují příklady kreativního partnerství výhody, které může kultura přinášet společnosti i ekonomice. Kulturu a kreativitu nelze brát pouze jako výplň volného času. Ve spojení s podnikatelským sektorem je cestou k inovaci. Mnoho inspirace však konference na toto téma nepřinesla. O kreativním partnerství vydalo Kreativní Česko tento článek.

„Aby vlády v plném rozsahu uznaly umění a kulturu za legitimní druh ‚výdaje na zdravotnictví‘ (nebo také vzdělávání a sociální péči), je zapotřebí, aby u nich došlo k paradigmatickému posunu v myšlení,“ píše se ve zprávě. Proto tvůrcům politik (na všech úrovních) doporučuje, aby si uvědomili potenciál partnerství, zvážili způsoby jejich podpory jako strategického nástroje pro sociální a podnikatelské inovace a prozkoumali způsoby propagace kreativních partnerství využitím dostupných fondů (včetně fondů a programů EU). Mezi konkrétní návrhy řadí zpráva přijetí průřezových programů politiky nebo vytvoření rámců dlouhodobé podpory pro iniciativy působící „zdola“. Příkladem takového programu je finská strategie ArtsEqual, adresovaná zejména krajům a municipalitám. Jde v ní o to, že lidé v pečovatelských zařízeních mají jen omezené možnosti, jak využívat a účastnit se uměleckých a kulturních služeb, a proto je třeba dosah nabídky rozšířit na sociální zabezpečení a zdravotnictví. Toho má být dosaženo rozšířením principu procenta na umění, které přidělují organizacím poskytujícím sociální, zdravotní nebo také vzdělávací služby finské kraje a obce.

Jak ale měřit silné partnerství? Advokacii za kreativní partnerství mnohdy komplikují obtíže spojené s tím, jak měřit úspěch a efektivitu výstupů. S obdobnými problémy se potýkají i zástupci sociální oblasti, kde je rovněž problém sledovat relevantní ukazatele. Susana Sousa (Úřad pro strategii, kulturní plánování a hodnocení, Portugalsko) navrhuje přehodnotit indikátory, za pomoci kterých evaluujeme výkon kreativních partnerství a které stojí v centru rozhodování o financování. Je potřeba pátrat po tom, jaké mělo kreativní partnerství:

1. dopady na rozvoj individuální osobnosti (v aspektech uvědomění, motivace, sebepoznání, sebedůvěry, navazování nových vztahů atd.);

2. dopady na profesionální rozvoj (např. získání nových dovedností);

3. dopady na rozvoj organizace (např. spolupráce s umělci v rámci kreativního partnerství umožňující podnikům měnit se a růst zlepšováním kvality produktů a služeb, vývojem nových, změnou obchodních modelů, zlepšením týmové práce a vytvářením nových pracovních míst);

4. sociální dopady (např. zmírnění integračních problémů, posílení soudržnosti, vytváření nových sítí, podpora udržitelnosti atd.).

Riziko instrumentalizace aneb kultura efektivní a užitečná

Marta Silva (Largo Residências, Portugalsko) upozornila na to, že při přenášení kulturní praxe do jiných oblastí se vystavujeme riziku upřednostňování instrumentálních (vedlejších) efektů kultury. To pramení z redukce významu kultury pouze na její pozitivní – například ekonomické nebo sociální – efekty a vede k opomíjení prvotní a imanentní (kultuře bytostně vlastní) autonomie. Jinými slovy instrumentalizací dochází k přeceňování externalit na úkor podstaty kultury samotné. Stane se tak tehdy, pokud jsou to právě a jedině externality, které umožňují kvantifikaci – tedy měření a porovnávání. O pozitivním vlivu kulturní participace na lidské zdraví, ale také o nebezpečí instrumentalizace kultury jsme si povídali s profesorem ekonomie kultury Pierem Luigim Saccem.

Kritička umění Noemi Smolik ve svém článku „V čem spočívá svoboda umění?“ v časopise Vital (září‒listopad 2019) komentuje, že umění se politizuje a sociálně angažuje, a tím se dobrovolně vzdává své kdysi tak oslavované autonomie nad jakýmikoli politickými, sociálními či estetickými požadavky a mocenskými zájmy. Podle Smolik se hlavním principem umění stává užitečnost a efektivita, na kterých je postaveno postkapitalistické, neoliberální myšlení. A s touto představou o užitečnosti umění se údajně její zástupci vzdávají všeho, s čím avantgardní umění od začátku 20. století bojovalo. „Umění začalo sestupovat z výšin a začalo se nořit do denních sociálních, politických, etických či etnických problémů v zájmu zvyšování efektivity či kumulace zisku,“ míní Smolik. Dnes se prý dokonce mluví o takzvaném politickém obratu v umění, s funkcí pozvednout politické aktivity na estetickou úroveň. „Umělecká scéna se stala teritoriem, na kterém se formulují a prezentují politické ideje a projekty, které je těžké obhájit v současné politické realitě,“ uvedl Boris Groys v článku „Art and money“ pro časopis e-flux. Prizma Noemi Smolik a dalších tak značně problematizuje apel na kulturní aktéry, aby si „konečně“ uvědomili svou společenskou odpovědnost.

Konference Kultura spojuje! se nicméně snažila dokázat, že nejde (nemá jít) o instrumentalizaci kultury, ale o rozšíření jejích hranic a příležitostí pro aktéry kulturních a kreativních odvětví. Každá jednotlivá forma umění a kultury by měla mít nárok na svou existenci, protože naplňuje jiný typ lidských potřeb. Nikdo nenavrhuje, aby se umělci začali věnovat pouze vzdělávání nebo sociální péči. Kultura by ale mohla přirozeně sloužit k jakémusi narušení segregace společnosti. Taková kultura by mohla být označena za kulturu „otevřenou“. Příkladem otevřeného přístupu kultury je portugalská organizace Largo Residências, kterou na konferenci reprezentovala Marta Silva. Largo Residências vytváří partnerství mezi umělci a obyvateli Lisabonu, a to tak, že zprostředkovává umělecké rezidence u místních obyvatel a umělce vybízí, aby ve své tvorbě využívali prvky místní kultury a kulturního dědictví. Umělci tak nachází novou inspiraci, zatímco okolí místních obyvatel je přetvářeno prostřednictvím uměleckých děl.

Na akci vystoupili také zástupci ministerstva kultury, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Mnohé příspěvky však vyzněly ryze úřednicky nebo prozradily povrchní znalost problematiky řečníka. Z úst Kateřiny Kalistové (MK) jsme se dozvěděli, že v roce 2020 končí období, na které se vztahuje drtivá většina klíčových strategických dokumentů České republiky, což u nás optimistů vyvolává očekávání, že v příštím období bude možné chopit se příležitosti a nashromážděné poznatky zúročit a prosadit. Se skepsí ale musíme přijmout fakt, že naplňování těchto koncepcí nebylo a nebude vymahatelné a nejspíš i nadále zůstane plně závislé na politickém cyklu a ambicích jednotlivců. Nicméně jak si posteskla jedna z účastnic konference Halldóra Arnardóttir: „Zatímco velká pozornost a finance se věnují vzniku publikací a teorii jako takové, praxe a samotná kreativita zaostávají.“ Pokud by výsledky konferencí a doporučení expertních týmů brala úřední moc alespoň zpoloviny vážně a dialog by žil i mimo konferenční prostředí, změna paradigmatu (potažmo úspěšná sociální inkluze) by měla šanci i u nás.

Text: Magdalena Petráková a Barbora Hodonická / Kreativní Česko
Foto: Archiv NIPOS, ArtsEqual, https://konference.nipos.cz
Poznámka: Odborná část textu věnovaná pojetí kultury a sociální inkluzi byla konzultována s Romanou Malíkovou.

Nepřehlédněte/