Kulturou umíme bourat předsudky

UFFO. Bláznivý název pro seriózní kulturní instituci pod krkonošskými kopci. Libor Kasík je ředitelem tohoto společenského centra města Trutnov už desátým rokem. Založil zde mezinárodní festival nového cirkusu, zapojil se do komunální politiky a nedávno odmítl kulturní cenu města.

 Libor Kasík během rozhovoru

Svět kolem nás se mění. Kreativita už není jen abstraktní pojem, ale schopnost, jedinečnost a specifická vlastnost člověka, která získává na ceně. A to jak v osobním životě a způsobu trávení volného času, tak na pracovním trhu. Kreativita přispívá ke konkurenceschopnosti a posiluje identitu. Význam kulturních a kreativních průmyslů tak v letech následujících výrazně poroste.

Seriál Hrdinové kulturních a kreativních průmyslů je součástí komunikační kampaně nově vznikající Strategie rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů, kterou řídí Ministerstvo kultury České republiky od května 2018. Postupně vám na stránkách Kreativního Česka představíme dvanáct příběhů inspirativních profesionálů z oblasti kulturních a kreativních průmyslů napříč nejrůznějšími odvětvími a hlavně celou Českou republikou.

Rolí, které Kasík zastává, je hned několik. Bývalý profesionální pěvec, organizátor koncertů a festivalů, někdejší dramaturg festivalů na Pražském hradě, programový ředitel Středočeského divadla Kladno a posléze tiskový mluvčí města Kladno před deseti lety vyhrál konkurz na ředitele nového společenského a kulturního centra, jež před otevřením nazval UFFO podle místního básníka Uffo Horna. Líbila se mu jednoduchost, ale i skryté významy slova. Kasík je však také trutnovským
zastupitelem, radním města za ODS a předsedou kulturní komise. Přijmout zdejší tradiční Kulturní cenu města Trutnova věnovanou významným osobnostem tak bylo lákavé, ale napadnutelné. A něco takového neměl zapotřebí.

Cítíte se v Trutnově doma?

Jsem Pražák, který žil dlouhou dobu v Kladně. V Trutnově už žiju deset let a zaujal mě hned. Je to malé, byť v kraji po Hradci Králové druhé největší město s neskutečně krásným okolím a vším, co potřebujete k životu. Prahu i Kladno, odkud pochází moje rodina, mám pořád opravdu moc rád, ale doma jsem už dávno tady.

Čím byli vaši rodiče? Zajímá mě, jestli máte nějaké umělecké zázemí.

Určitě ano. Maminka a tatínek učili výtvarku na školách. Otec tatínka byl účetní v Poldi Kladno, ale zároveň napsal třeba mši. Maminčin otec byl zase houslista a učitel hudební výchovy. Umění bylo u nás doma neustále přítomné. Máma mě, asi kvůli zvonivému hlasu, dala na zpěv.

Ano, kdysi jste se věnoval opernímu zpěvu. Jak se ze zpěváka stane kulturní manažer nebo ředitel divadla?

Myslím, že jsem v sobě vždy měl tyhle dva světy. Jednak chuť se sám umělecky projevovat, tvořit, věnovat se naplno hudbě a jednak věci organizovat. Už během pěvecké kariéry jsem dostával produkční nabídky na pořádání koncertů. No a pozvolna se začala blížit touha založit rodinu, takže jsem si musel upřímně přiznat, že jako operní pěvec na tom v danou chvíli nejsem tak, abych ji mohl dobře uživit. Například na první obor v Národním divadle jsem prostě neměl. Zpíval jsem tou dobou v Pražském filharmonickém sboru a měl nějaké nabídky z oblastí, ale samozřejmě jsem od kolegů znal i pracovní podmínky v oblastech, takže přišel čas na to stát se kulturním manažerem. Přejít na profesi, která u nás tehdy vlastně začínala.

Vraťme se tedy na váš začátek v Trutnově. Co vás sem přivedlo?

Vlastně zase dva základní důvody. Se ženou jsme tou dobou měli malé děti, tři a šest let, a říkali jsme si, že by možná nebylo od věci pohnout se z toho epicentra Čech někam, kam rádi jezdíme. Blíže Krkonošům. Šumavě. Já se pak začal poohlížet po různých nabídkách a na internetu jsem našel konkurz na ředitele kulturního centra v Trutnově, které se právě stavělo. Přišlo mi doslova neuvěřitelné, co se v Trutnově chystá. Znal jsem koncertní haly i divadelní sály z celého světa a tohle bylo jednoznačně na špičce toho, co jsem kdy kde viděl. Taková šance přichází jednou za život, řekl jsem si. Jinak do té doby jsem Trutnovem doslova pouze párkrát projel, nikoho jsem tu neznal. Dodnes to ovšem považuju za naprosto správné rozhodnutí. Lidi tu mají tvrdší skořápku, ale jsou ryzí. Okamžitě mě tu zaujala jak příroda, tak povaha místních lidí.

Libor Kasík se svým psem
Libor Kasík se svým psem

Co máte na Trutnově nejraději?

Upřímně? UFFO. Svoje srdce mám tady. Zažil jsem tu za těch deset let spoustu věcí.

Jak probíhaly začátky po otevření centra na podzim roku 2010?

Trutnov je menší město, ale pořád dost velké na to, aby mělo divadlo. Kdysi tu jedno ostatně stálo, ovšem později vyhořelo. Od té doby zde fungoval Národní dům, který máme jako příspěvková organizace v péči dodnes. Starosta Ivan Adamec (tehdejší i současný, pozn. red.) chtěl pro město vytvořit prostor divadla. Sám od sebe začal zkoumat nejen to, co je pro Trutnov ideální, jaký prostor a v jakém měřítku potřebuje, ale také různé vhodné inspirace. UFFO se tak inspirovalo třeba kulturním centrem Bazilika v Českých Budějovicích nebo Divadlem Archa. Divadelní technologie tu realizoval stejně jako ve zmiňovaných místech právě divadelní architekt a scénograf Miroslav Melena. Během práce na realizaci bohužel zemřel, UFFO je vlastně takový jeho poslední odkaz. Měl neuvěřitelný talent, prostor je skvěle zvládnutý. Stavba jako taková pak dokonce získala titul Stavba roku 2011 a TOP INVEST 2011.

Je taky potřeba říct, že kromě centra UFFO máme jako městská příspěvková organizace na starosti onen Národní dům a kino Vesmír. Myslím, že trojice objektů skvěle funguje dohromady. Národní dům nám slouží jako zkušebna nebo prostor pro některá představení festivalu Cirk-UFF a pro pronájmy. Všechno se dobře doplňuje.

Co se týče začátků ‒ snažil jsem se taky zapojit původní tým a plynule přejít do nové etapy. A troufám si říct, že se nám to povedlo. No a pak je tu práce s publikem… S divákem je nutné komunikovat. Před i po. Pokud chcete skutečně plnit to, proč je kultura podporovaná z veřejných prostředků, musíte jít i do kontroverzních představení. Poté vám lidé třeba i nadávají, ale mluvíte-li s nimi osobně, přes sociální sítě, přes média, začne se to měnit k pozitivnímu. Mám na to statistiky. Určité procento lidí, i většinové, vám nadávat přestane a řekne třeba jen: „Není to můj šálek kávy, ale když se to někomu líbí, budiž.“ A to je právě ta výhra, ono správné využití veřejných peněz. Protože jste právě podpořil toleranci, vzájemný respekt. Umenšil předsudek, a tím eliminoval možný konflikt. Protože z čeho vznikají konflikty včetně těch velkých? Ano, z předsudků typu: „Židi destruují náš stát a celý svět.“

Myslíte, že v tom je vaše výhoda? Přece jen máte za sebou rozsáhlou praxi právě i v komunikaci.

Může to tak být. PR praxe mě ovlivnila. Mnohokrát v životě jsme svědky toho, že se lidi vůbec neposlouchají. Oni na sebe koukají, mluví, ale neslyší se. Nevnímají se. Přijdou na schůzku, na jednání, a každý mluví o svém. Mě vždycky zajímá, co chce ten druhý říct. Snažím se zjistit, co je jeho hlavním zájmem, který si třeba ještě ani sám neuvědomuje. A opět troufale říkám, že to často vede k win-win dlouhotrvajícím vztahům i v oblasti byznysu. Jako příspěvkovka máme i vedlejší činnost, která musí ze zákona vydělávat a pomoci tak dofinancovat hlavní činnosti. Tím byznysem jsem tedy myslel třeba sponzoring či reklamní smlouvy, pronájmy našich exkluzivních prostor a dalších věcí, provoz kavárny atd. Ale tenhle komunikační přístup je obecně dobrý.

UFFO. Kulturní a společenské centrum v Trutnově
UFFO. Kulturní a společenské centrum v Trutnově

Jak si tedy jako příspěvková organizace stojíte, co se týče vícezdrojového financování?

Soběstační jsme asi tak z šedesáti procent. Příspěvek, který dostáváme od města Trutnov, činí nějakých sedmnáct až osmnáct  milionů korun. Někomu se to může zdát hodně, ale když si uvědomíte, že většina příspěvkových organizací je soběstačná ze sedmi až deseti procent, uvidíte ten rozdíl. Tohle možná také souvisí s mojí důvěrou v komunikaci a chutí postarat se o sponzoring pro organizaci. Neřeknu teď z hlavy přesná čísla, ale celkově se nám částka, kterou jsme schopni získat od sponzorů, zvýšila asi dvacetkrát.

Jaké je podle vás základní poslání takovéto městské instituce?

Každá kulturní instituce by si měla uvědomit, že využívá veřejných peněz, a definovat, proč má tu možnost a jak s ní naložit. To s sebou přirozeně nese určitý morální závazek. Kultura by měla ovlivňovat směřování společnosti k čemusi lepšímu, byť krůček po krůčku. Jako zásadní vnímám třeba snahu prostřednictvím kultury a umění posilovat vzájemnou toleranci nebo eliminovat předsudky. To jsou skutečně zásadní věci, které si paradoxně doposud neuvědomujeme dostatečně. Důležitá je ale právě i životaschopnost samotného subjektu, samotné instituce. Aby byla sama schopna něco vydělat nebo se jakkoli podílet na vlastních nákladech. Nejde čekat, že se o vás někdo bude stále starat.

UFFO má celkem štědrou kapacitu 640 osob. Pořádá koncerty snad všech hudebních žánrů, divadelní představení, výstavy i filmová představení. Na jaké akce chodí nejvíce a na jaké nejméně lidí?

Kapacita je od 360 míst v divadelním uspořádání (primárně jsme divadlo) až k téměř tisícovce na koncert k stání. Nejoblíbenější jsou samozřejmě koncerty známých kapel a interpretů jako Jarek Nohavica či David Koller, ale obrovský zájem byl třeba taky o koncert festivalu vážné hudby Trutnovský podzim, kdy jsme primárně z místních muzikantů vytvořili Trutnovskou filharmonii. S Terezkou Mátlovou a pod taktovkou Leoše Svárovského měl koncert vskutku grády a vyprodali bychom jej klidně třikrát. Naopak nejvíce se u nás návštěvníci bojí asi současného tance. Jako koneckonců téměř všude.
To vidím jako místo, na kterém musíme zapracovat. A pracujeme, protože lidé začínají mít moc rádi styl „nového divadla“, které míchá originálním způsobem různé žánry.

UFFO není jen divadlo, nový cirkus a koncerty, ale i galerie současného umění

Kromě činnosti Uffa jste ve městě založil mezinárodní festival nového cirkusu Cirk-UFF. Dnes je nový cirkus relativně známé umění, před deseti lety ale mohla být situace jiná. Jak tento nápad vznikl?

Do konkurzu na ředitele instituce jsem přicházel jak s koncepcí kulturního centra, tak nějakého divadelního festivalu. Sám jsem byl několikrát na Fringi v Edinburghu, učarovala mi Letní Letná, ale třeba i kluci Formanovi na Kratochvíli. Zlomové rozhodnutí ale přišlo až v Uffu. Jako jedno z prvních představení jsme odehráli vystoupení divadelního souboru La Putyka. Procházel jsem se tu s Rosťou Novákem a ten mi říkal: „Tohle je přece dokonalý místo pro nový cirkus!“ A měl pravdu. Vysoké stropy, elevace, proměnlivost sálu. Druhý den jsem se probudil a řekl si: Jasně, takhle to bude. Uděláme cirkusový festival. Myslím, že se nám to daří dodnes. V roce 2014 nás třeba magazín The Economist doporučil jako nejzajímavější českou událost. Největší radost mám ale z toho, že se nám daří posouvat zdejší scénu.

Který nový cirkus máte nejraději?

Hodně sleduju ten australský. Osobně si myslím, že poté, co své síly spojili režisér Darcy Grant a soubor Gravity & Other Myths v představení Backbone, se posunul celý nový cirkus v Austrálii na celosvětovou špičku. Proto s Australany už pár let spolupracujeme, tahle celosvětově proslulá partička GOM říká, že jsme jejich druhý domov, pročež si je také můžeme dovolit. Poskytujeme jim rezidenční pobyty, což se nám mnohonásobně vrací. V budoucnu plánujeme společné představení. Pracujeme na vytvoření cirkusové školy (v tom jsou Australané rovněž špička). Primárně pro děti od šesti let, ale i pro teenagery a už se nám hlásí i profesionálové.

Jezdíte často na festivaly do zahraničí?

Párkrát do roka. Pravidelně třeba na Adelaide Fringe. Snažím se udržovat v obraze.

Co vás za těch deset let v Trutnově nejvíce překvapilo?

Neklesající návštěvnost (kolem 90 000 návštěvníků ročně, pozn. red.). Jedna věc je přilákat hodně lidí na očekávaný začátek nové kulturní scény, to je dejme tomu snadné. Druhá věc je udržet si lidi a ideálně nabalovat nové. Když nejdete a priori po líbivém programu, chce to hlavičku otevřenou a dobré nápady.

Libor Kasík na procházce městem
Libor Kasík na procházce městem

Kromě kulturního působení jste také aktivní v komunální politice. Čemu se přesně věnujete?

V roce 2014 jsem dostal nabídku kandidovat za místní ODS. Se stranou jsem měl zkušenost už z dřívějška, z působení na městě v Kladně, kde jsem dělal mluvčího primátorovi Danu Jiránkovi, kterého si velmi vážím. Osobně je pro mě důležitá odpovědnost každého jedince a vědomí, že náš úspěch či neúspěch, naše štěstí je v našich rukou. Přirozeně tak tíhnu k pravici. A na místní ODS oceňuji pragmatický a profesionální přístup k řešení věcí – třeba na příkladu kultury. Starosta mi hned na začátku jasně řekl, ať dělám to, co považuji za správné, že odborník na kulturu jsem tu já a můj tým, a že půjde-li to dobře, budeme všichni spokojení, a pokud to nepůjde, skončím. Tak je to správně. Komplexní odpovědnost za tuto půlmiliardovou firmu mám já a k tomu musí být adekvátní rozhodovací pravomoce. Tedy kompletní. Odpovědnost jde za mnou, nikdo mi nekryje záda. To je přístup, který mi maximálně vyhovuje a se kterým jsem se do té doby takto jednoznačně vlastně nesetkal. V současné době jinak působím jako radní za ODS, zastupitel a šéf kulturní komise. Jako radní se taky věnuji PR strategii města, české kulturní politice, je toho více, ale vše se až kouzelně doplňuje.

Jste v této roli šťastný? Nechybí vám přece jen zpěv?

Občas ano. Vlastně se k němu tak trošku vracím. Nicméně takhle je mi maximálně dobře. Vidím okolo sebe hodně výzev.

Co všechno máte v centru UFFO na starosti?

Upřímně? Před rokem jsem měl vážný úraz na lyžích. Málem jsem se zabil. Má to ale i pozitivní konsekvence. Okamžitě jsem dostal řadu nových nápadů. A tak teď nestíhám. Mám skvělý tým, ale po zranění mám chuť do všeho vidět paradoxně ještě o trochu víc. Řeším tak třeba i provozní záležitosti, chod kavárny, program, účetní problémy. Když k tomu všemu máte třeba osm schůzek denně, přijde vám šedesát e-mailů a čtyřicetkrát zvednete telefon, do toho všechny ty messengery, whatsappy, esemesky, kontroly čtyř firemních sociálních sítí, musíte někde škrtat. Tak jsem třeba musel některé schůzky eliminovat, ostatní zkrátit maximálně na půlhodinku. Ono když se musí, tak se stihne všechno.

Neměl byste spíše odpočívat?

Možná ano. Ale všeho s mírou, i odpočinku. I ten máme takový aktivnější. Miluju výlety s rodinou. Obecně ale rád vidím věci v komplexním balíčku, ve všech souvislostech. Mám tendenci se na všechno dívat z co možná největšího nadhledu. A kvůli tomu mám sklony zavrtat se do věcí až moc, ale vše jde zvládnout.

Umíte motivovat lidi?

No, to si úplně nejsem jistý. Na tom bych měl možná ještě trochu zapracovat. Ale poslední dobou se tomu dost věnuji.

Co motivuje vás?

Chci být jednoduše šťastný, žít šťastný život, čehož součástí je i to, aby moje činnost přinášela nějaký viditelný pozitivní dopad. Zase ale nejsem blázen, nehraju si na mesiáše. Jen myslím, že přesně tohle je role kultury. A nás, kteří jsme se ji vydali vykonávat.

Máte nějaký kreativní krizový plán pro nadcházející období kulturního ticha?

Takto bych to přímo nenazval, ale plány jsou. Chystáme streamované rozhovory s těmi, kteří u nás mají/měli/budou hrát či vystupovat. Na Facebooku už jsme zveřejnili první z nich, jak jinak než s Rosťou Novákem. Zároveň se snažíme najít náhradní termíny pro divadelní představení a koncerty, které se u nás měly odehrát. A taky je čas na dobrušování té naší české kulturní politiky. Dnes to lidi moc nezajímá, ale brzy bude. Digitalizace nám přináší mnoho dobrého, ale možná za pár let nahradí většinu lidské práce činnost systémů.Přesto každý rok rostou kulturní a kreativní průmysly, což mě naplňuje optimismem. A to se musíme naučit využívat.

Libor Kasík (49) je kulturní manažer. Narodil se v Praze, základní školu a gymnázium absolvoval v Kladně. Poté vystudoval obor klasický zpěv na Pražské konzervatoři a následně na Hudební akademii múzických umění v Praze absolvoval obor hudební management a hudební produkce. Působil jako profesionální operní pěvec. Později se zaměřil na hudebně agenturní činnost a kariéru dramaturga a produkčního hudebních festivalů. Pracoval rovněž jako marketingový a programový ředitel Středočeského divadla Kladno nebo vedoucí komunikace města Kladna. Od roku 2009 je ředitelem společenského centra UFFO v Trutnově, kde také v roce 2011 založil mezinárodní festival nového cirkusu Cirk-UFF.

Text: Michaela Hečková
Vloženo: 22. dubna 2020

Foto: Jiří Dužár

Seznamte se s profesionály kulturních a kreativních průmyslů z celé republiky, kteří mají co říct, ukázat a čím inspirovat. Příběhy Hrdinů KKP sledujte na webu a sociálních sítích Kreativního Česka a sociálních sítích Ministerstva kultury.

Článek je součástí projektu Zpracování systému rozvoje a podpory kulturních a kreativních průmyslů Ministerstvem kultury, registrační číslo CZ.03.4.74/0.0/0.0/15_025/0009160.

Další díly seriálu/

Dříve jsme hledali nejkratší cestu, teď ve veřejném prostoru trávíme čas

Městský mobiliář od designéra Davida Karáska znáte. Ani o tom nemusíte vědět, ale lavičkám, oceňovaným odpadkovým košům nebo lehátkům od jeho firmy mmcité se dnes v České republice, ani kdekoliv jinde na světě, již nevyhnete. Precizní opakovaná výroba a láska k veřejnému prostoru jsou totiž jeho celoživotními tématy.

Člověk musí psát, i když se mu nechce

Divadlo, film, seriál. Cynický humor za mírnou hranicí kontroverze, ale i romantická komedie rozkládající fenomén ženského přátelství. Petr Kolečko dnes patří k nejúspěšnějším českým scénáristům. Stojí za seriály Lajna, Čtvrtá hvězda, MOST!, Okresní přebor a filmy Zakázané uvolnění, Bajkeři, Padesátka nebo Přes prsty, který nedávno poprvé sám režíroval. Kolečko jde po situačním humoru a dobře napsaném dialogu. Píše o věcech, které jsou „typicky české“ a odehrávají se v normálním autentickém prostředí typu obyčejné české hospody.

Tradici by si měl člověk užívat

Značka, kterou založila módní návrhářka a ilustrátorka Zuzana Osako, nese jméno Tradice. Stejně tak by se mohla jmenovat Elegance, Ženskost, Identita. To všechno jsou pojmy, které vás u tvorby, ale především způsobu chování a uvažování této návrhářky napadnou. Se Zuzanou Osako jsme se potkali v jejím pohádkovém domě ze začátku devatenáctého století v Tichém údolí v Roztokách u Prahy. Nenechte se však zmást, přesně tady na kraji lesa totiž vzniká kolekce oděvů, ve kterých se představí letošní česká olympijská výprava na úvodním ceremoniálu při zahájení olympiády v Tokiu.

Kreativní průmysly nepotřebují ani tak velkolepé investice, jako změnu úhlu pohledu

Hledáte-li města, která se v České republice věnují kulturním a kreativním průmyslům, vzpomenete si nejspíš na Plzeň, Prahu, Ostravu, Brno, Zlín nebo Pardubice. Hledáte-li univerzitu, napadne vás Olomouc. Proto se vydáváme udělat rozhovor s Petrem Bilíkem, prorektorem pro vnější vztahy na Univerzitě Palackého v Olomouci.