Nedávno předložený legislativní návrh Ministerstva kultury na 1 % z nadlimitních veřejných zakázek na realizaci uměleckých instalací ve veřejném prostoru nezískal podporu dalších ministerstev. Ministerstvo kultury se proto rozhodlo uspořádat na vládní půdě veřejnou diskusi s odborníky. Kde je tedy zakopaný pes?

„Veřejný prostor je místem pro setkávání. Ovlivňuje to, jak vnímáme svět kolem nás. Je důležité, aby mělo umění ve veřejném prostoru své místo a bylo dostupné pro všechny. Umění zvyšuje atraktivitu místa, láká turisty, ale také ovlivňuje náš zájem o prostor okolo nás. O veřejný prostor se staráme, pokud se nám líbí. Trávíme v něm volný čas. Považujeme proto za klíčové otevřít touto akcí veřejnou debatu na téma financování umění ve veřejném prostoru a možnost se inspirovat zahraničními zkušenostmi. Příkladem je vyčlenit 1 % z nadlimitních veřejných zakázek na realizaci uměleckých instalací ve veřejném prostoru,“ vysvětluje pořadatel důvody debaty. Zatím je to ale jen dobrá idea, u které je pozitivní, že se po letitém tlaku odborníků začala řešit systémově. „Jednáme na Ministerstvu kultury (MK) už se třetím ministrem,“ poukázal na složitosti Petr Dub ze Spolku Skutek, sdružujícího osoby působící na poli vizuálního umění.

Kromě Petra Duba se k debatě sešli Marie Foltýnová z Galerie hlavního města Prahy (GHMP), sochař Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky, a ministr kultury Lubomír Zaorálek. Z publika se ozývaly hlasy různých subjektů z městských samospráv, zástupců kulturních institucí, umělců a dalších. Ministerstvo kultury představilo nedávno dalším resortům zmíněný legislativní návrh. „Byl jsem překvapen množstvím připomínek. Zdálo se mi, že 1 % z velkých staveb se dá uhájit, ale u kolegů to neprošlo. Celé téma vnímali socialisticky a připomínalo jim to právní úpravu z minulého režimu. My jsme se přitom naopak inspirovali v zahraničí, v západních zemích. Proto jsem se rozhodl uspořádat tuto veřejnou debatu,“ uvedl v úvodu Zaorálek. 

Neobjevujeme nic nového 

Státní podpora na umění do veřejného prostoru u nás fungovala mezi lety 1965–1989. „Jen v Praze v té době vzniklo na 2500 děl,“ uvedl Pavel Karous. Nechme ale stranou minulý politický režim, protože skutečnou inspirací pro současný legislativní návrh byla právě praxe v západních zemích, kterou přiblížil ve svém příspěvku Karous. Historicky je klíčový americký systém Percent for Art, který po druhé světové válce inspiroval řadu evropských zemí (například německý systém Kunst am Bau). Pokud pomineme zdroje financí, které jsou jasné, základem systému je soutěž na vznik děl, odborná komise, která díla vybírá a garantuje tak jejich kvalitu. Systém poté aplikovala řada měst jako třeba New York a několikrát zmiňované Chicago, které se dnes pyšní takzvanou selfíčkovou sochou od Anishe Kapoora, která vzešla z mezinárodní soutěže. „Městu se investice do díla vrátily velmi brzy a nyní mu generuje čistý zisk. Je to jeden z argumentů, proč umění do veřejného prostoru patří. Nicméně umění v ulicích tu není jen kvůli zisku měst,“ poukázal Karous na politiky vzývanou Kapoorovu „fazoli“. Na ni se mimochodem nejednou s obdivem odkazovala i bývalá primátorka Prahy Adriana Krnáčová. Podobné selfíčkové sochy bývají pro politiky z hlediska turismu přesvědčivé a skrze ně pak dokážou docenit i umění ve městě. Pozor ale na zjednodušování umění na komoditu. A jak poznamenal Petr Dub: „Umění kultivuje veřejný prostor, rozšiřuje jeho funkce a vytváří nadčasové, společenské a kulturní mosty.“ Přes všechna úskalí, která téma přináší, je nutno říct, že systém Procento na umění se nyní úspěšně uplatňuje v mnoha evropských zemích. 

Odbornost a systémovost především

Zdá se tedy neméně logické, že ministr Zaorálek přichází s funkčním modelem, aby tak legislativně zamezil chaosu a politické zvůli, která v tématu umění a veřejného prostoru v naší novodobé historii panuje. „V 90. letech byly v Praze zrušeny všechny komise pro kulturu, a proto se přestala podporovat,“ uvedla Marie Foltýnová. Díla se tak po revoluci začala ve městech objevovat z mnoha různých důvodů. Ať už jako nešťastné dary od spolků (viz okřídlený lev na Klárově v Praze), či jednotlivců (motýl na Ortenově náměstí v Praze), v lepším případě z aktivity umělce (Memento mori od Krištofa Kintery pod Nuselským mostem) nebo z popudu developera. Občas vznikne i odborná soutěž, dílo je vybráno komisí, ale kvůli politické zvůli se pak nerealizuje (viz socha sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku nebo kontroverzní Kaplického knihovna na pražské Letné, která byla v souvislosti s nešťastnými tendry také zmíněna). Jindy se stává, že o uměleckých dílech rozhodují komise politické, případně ve spolupráci s veřejností na principu líbí/nelíbí. Pak dochází k intervencím, které vzbuzují velké rozpaky, jako v diskusi několikrát zmiňovaná socha Věry Špinarové v Ostravě. 

Odborná komise je alfou a omegou, nicméně k tomu, aby byla respektována, je potřeba nastavit systém, který dodatečným politickým rozhodnutím zabrání. Proto Petr Dub zdůrazňoval hlavně systémovost v rozhodujících politických pozicích a nový legislativní návrh MK tak logicky vznikal ve spolupráci se Spolkem Skutek. Ten se mimo jiné snaží agitovat a spolupracovat jako odborný poradní orgán s municipalitami (například s MČ Praha 5).

Umění ve veřejném prostoru nemá být třešničkou na dortu, jak si mnozí politici a veřejnost myslí. Ideálně vzniká na míru místu. Pokud má být součástí staveb a veřejných prostranství, má se o něm uvažovat koncepčně už ve chvíli, kdy stavba vzniká, nikoli až nakonec. „[Právě] systematičnost by měla minimalizovat problémy. I před rokem 1989 vznikala špatná díla,“ poznamenal Dub. Na to reagoval i Zaorálek: „Jakýkoli systém bude o tom, že se něco nepovede, cílem je mít těch kýčů jen míň.“ 

Město versus stát

Proti návrhu zákona nebyly kraje, ale Svaz měst a obcí České republiky, jak doplnila náměstkyně ministra Petra Smolíková. Nelíbí se jim stav, kdy stát nařizuje, ale městům nic nedává. Zaorálek na vysvětlenou uvedl: „Je třeba rozlišovat mezi státem, vládou a městem. Komunální politika je suverén. Žádný politik ani ministr nemá řešit, co má komunální politik dělat. Tyto časy jsou pryč. Nehodlám žádnému městu mluvit do jeho kulturní politiky.“ Opakovaně se proto v debatě zmiňoval metodický význam zákona, který má pomoci obcím a krajům postavit se k tématu odborně a zamezit populismu, politickým komisím a nekoncepčním krokům à la socha Špinarové, která má kvůli tlaku laické i odborné veřejnosti z veřejného prostoru zmizet. Zákon by měl  sloužit jako účinný a racionální nástroj pro dosažení politického konsenzu. Zatím jsou v tématu rozhodující hlavně emoce a subjektivní estetické soudy. K zákonu jsou podobně skeptičtí politici z pravicového spektra. „Nemyslím, že by se měla nastavit povinnost dát procenta z veřejných zakázek na kulturu – řada obcí a stavebníků to už dělá. Nenastavujme pořád jen samé povinnosti a nechme prostor pro rozhodování. Motivujme k umění, nenařizujme pseudoumění, abychom splnili zákon,“ řekl pro Echo24 bývalý předseda STAN Petr Gazdík. Povrchní článek na zpravodajském serveru Echo24 se silně zavádějícím titulkem „Jako za socialismu. Zaorálek chce povinnost dávat u veřejných staveb 1 % na umění“ ke kultivované veřejné či politické debatě rozhodně nepřispívá. 

Umělecké dílo ve veřejném prostoru je nemovitost

„Je taky dobré si uvědomit, že dílo ve veřejném prostoru, pokud má mít trvalou povahu, má složitý proces schvalování, protože se jedná o nemovitost,“ zmínila Marie Foltýnová. Z řad publika se proto ozývaly dotazy, zda MK chystá kroky k tomu, aby se snížily administrativní nároky na instalaci trvalých uměleckých děl. Odpověď na tuto otázku ministr nepředložil. Řadě osvícených městských a obecních zastupitelů pak nezbývá než volit cestu dočasných uměleckých intervencí (jak potvrdil svou zkušeností v publiku přítomný zástupce z MČ Praha 5), které je mnohem snazší realizovat.

S tím souvisí také nevole ostatních ministerstev k návrhu zákona. Například Ministerstvo dopravy ČR cítí obavu z umisťování těchto děl trvale do venkovního prostoru, protože takové dílo se pak stává součástí jeho gesce. „Nechtějí nás pustit do staveb, které si ministerstva řeší. Proto je kromě veřejné diskuse v tuto chvíli nutná větší meziresortní debata. Čeká nás jednání s Ministerstvem pro místní rozvoj kvůli zákonu o zadávání veřejných zakázek, což by mohlo v tomto směru také pomoci,“ uvedl Zaorálek.

Příklad Prahy

Právě složitost celého schvalovacího procesu se nakonec ukázala být zásadním umrtvujícím bodem progresivního pražského programu 2 % na umění do veřejného prostoru, který si odsouhlasila minulá politická koalice (viz naše články zde). O osudu programu v nové politické atmosféře promluvila Marie Foltýnová z GHMP, která má správu a kurátorství uměleckých děl ve veřejném prostoru ve své gesci. „Na pražském magistrátu (MHMP) byla alokovaná rezerva 135 mil. Kč pro investice na umění do veřejného prostoru na rok 2017. Tato rezerva se nepodařila vyčerpat. Byla to na jeden rok zbytečně vysoká částka, protože od záměru po realizaci to trvá kvůli všem možným byrokratickým bariérám a povolením minimálně čtyři roky,“ zhodnotila situaci Foltýnová. V roce 2017 se ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje města Prahy (IPR) začal zpracovávat metodický manuál, který se pak stal součástí Manuálu tvorby veřejných prostranství. Pak byly v roce 2018 volby, vyměnilo se vedení a nyní se to MHMP snaží znova rozpohybovat. Program se nově jmenuje Umění pro město a byl schválen letos v lednu. Změnou také je, že jde o dotační program, který čerpá rezervy z odboru kultury a městským investorům a institucím nabízí prostředky na umění do veřejného prostoru – od vypsání soutěže až po realizaci díla. Dílo není předem finančně limitováno, podmínkou je, že musí zůstat v Praze a žadatel se zaváže, že bude při jeho pořizování postupovat podle metodického manuálu IPRu. Ten právě obsahuje všechny výše zmíněné nároky na odbornost, nezaujatost a systematičnost celého procesu. Potud to má samé výhody. Základními nevýhodami podle Foltýnové jsou: mnoho stupňů procesů a schvalování, časová náročnost, že je dílo ve veřejném prostoru vedeno jako nemovitost a fakt, že dotační program nepodpoří iniciativy soukromých spolků a státních institucí.

Nechtějme věci hned

 „Pojďme uvažovat v horizontu delší doby. Socha sv. Václava na Václavském náměstí byla zadána soutěží v roce 1894 a dokončena až v roce 1912,“ uvedl pro příklad Petr Dub. Dnes tuto ikonickou sochu považujeme za samozřejmou, a proto je dobré si připomenout, že i realizace tohoto díla byla provázena mnoha průtahy ze stran politiků a laické i odborné veřejnosti. „Za kvalitními realizacemi ve veřejném prostoru nemohou stát populistická gesta a participace veřejnosti, která o projektech rozhodne. Vždy za to někdo z politiků nasadí krk, jak se v minulosti mnohokrát ukázalo,“ zmínil Zaorálek a jako příklad uvedl původně nenáviděnou a dnes oslavovanou stavbu Labské filharmonie v Hamburku. 

Kultivovaný dialog je základ

Tolik proklamovaná odbornost ovšem neznamená, že se názor laické veřejnosti vyloučí ze hry. Jde o veřejný prostor, veřejné peníze, a proto je umění zde z principu věci politické téma a veřejnosti se má naslouchat. „Jedinou šancí, jak věci změnit, je kultivovaný dialog mezi politiky a odbornou i laickou veřejností, která ovšem nesmí mít poslední slovo. Veřejnost nemůže být mimo, musíme ji vzdělávat, protože jedině kultivovaná veřejnost se stává partnerem pro odborníky,“ uvedl Zaorálek a odkázal se na činnost pařížského Centre Pompidou, které je i odborníky považováno za jednu z nejpříkladnějších institucí v práci s veřejností.

Může se však stát, že ministr v prosazování zákona na 1 % na umění selže. Ani v takovém případě to není ztraceno: „Můžete to systémově řešit na obcích a krajích,“ vyzval v závěru Petr Dub. Metodikou disponuje Spolek Skutek a také manuál z pražského IPRu může být v tomto směru inspirativní. Za úvahu stojí i zjednodušení procesu schvalování trvalých uměleckých děl. Výzev tedy není málo a netýkají se jen umění.

Umění má problém, veřejný prostor má problém, diskuse má problém

Jak ale diskusi v otázce umění kultivovat a jak veřejnost vzdělávat? Všichni se shodli na tom, že jednou z možností je podpora dočasných uměleckých intervencí, které mohou být i odvážnějšího charakteru, v komunikaci s veřejností. Máme před sebou ale dlouhou cestu, protože jen o umění to není. Ukázkou byla i tato diskuse v Poslanecké sněmovně. Bylo to totiž vůbec poprvé, kdy se diskuse nad tématem iniciovala shora. Doposud se o tom mluvilo jen v zájmových iniciativách, případně v lokálních municipalitách. A proto si mnoho zúčastněných v publiku přišlo takzvaně vylít svá srdce (a mnohdy mimo rámec tématu) ve vidině osobního setkání s ministrem. Místy šlo o zoufalé výkřiky a stížnosti, volání po řešení problémů kultury obecně, jindy o gesta pochvaly za to, že ministerstvo diskusi pořádá. „Společnost možná ještě není připravena a je třeba nejdříve připravit půdu,“ zaznělo trefně z publika. Je to tak, umění má problém, protože podléhá nevhodným kritériím hodnocení líbí/nelíbí. Nabídnout veřejnosti lepší klíč a kultivovat její hledisko se odborným aktérům a vzdělávacím institucím daří jen okrajově a bude to stát ještě hodně úsilí. Podobné je to s chápáním veřejného prostoru, jak zazněl výstižný komentář z publika. „Nejdřív musíme kultivovat veřejný prostor jako takový, musíme jej vnímat jako arénu pro akce, ať hudebního nebo jiného charakteru, a až si budeme umět naslouchat a začneme chápat, co veřejný prostor je, pak může přijít i umění.“ 

Foto: Brožura Umění ve veřejném prostoru (Spolek Skutek).
Odkaz: Video záznam z diskuse zde.  

Nepřehlédněte/